Zenica

Název města pochází nejspíše od bosenského slova pro zornici (Zjenica/Zenica).

 

Na místě současného města existovalo lidské osídlení již v době kamenné, později se zde nacházelo sídlo ještě před příchodem Slovanů. Vlastní osadu a pevnost zde zbudovali Ilyrové a později se zde nacházelo římská osada Bistua Nuova. V rámci archeologických průzkumů byly odhaleny základy raně křesťanské baziliky.

Ze středověku existuje záznam o městě Zenica pouze z roku 1224, kdy je město zmíněno v dokumentu uherského krále Béla IV. Pod současným názvem bylo město poprvé zmiňováno v roce 1436. Některé další zdroje o existenci středověké Zenice jsou přítomné v materiálech, které se týkají Dubrovnické republiky.

Během nadvlády Osmanské říše, která zde začala v roce 1463, po expanzi Turků na Balkán, byla Zenice kasabou. Zbudováno zde bylo několik mešit, např. Sultan-ahmedova mešita, Osman-Čelebijina, Sejmenská a Jalijská, medresa (islámská škola, 1737), zájezdní hostince a vše, co bylo typické pro malé město tehdejšího evropského Turecka. Odhadováno bylo, že v té době (v polovině 18. století) měla Zenica okolo dvou tisíc obyvatel. Většina z nich byla islámského náboženství, žily zde i menší skupiny katolíků i pravoslavných. V 19. století se poprvé zmiňuje komunita zenických Židů.

 

 

V závěru Velké turecké války prošlo městem vojsko Evžena Savojského. Následně nastoupilo období stabilizace, dařilo se rozvoji obchodu i řemesel a rostl význam místního tržiště.

V roce 1878 se dostala Zenica spolu s Bosnou a Hercegovinou pod správu Rakousko-Uherska a město bylo modernizováno po evropském vzoru. Vznikla zde úzkorozchodná železniční trať (zprovozněna v roce 1879), uhelný důl, papírna 1885, železárna apod. V roce 1886 bylo otevřeno místní vězení, které bylo velmi dobře známé na území bývalé Jugoslávie. Rozvoj průmyslu byl možný díky zahraničnímu kapitálu, který byl v Bosně investován.^[1]

Během 20. století se ještě více urychlil proces urbanizace, který znamenal stavební i populační boom města. V roce 1910 v Zenici žilo 7215 obyvatel. Byla vybudována řada kostelů, např. pravoslavný kostel Narození svaté Bohorodice (1885), dva katolické kostely byly dokončeny roku 1910 a místní synagoga v roce 1903. Postaven byl první hotel, otevřena škola, vodovod, atd. Těžba hnědého uhlí v blízkosti Zenice byla zahájena v roce 1880 a výroba oceli v roce 1892.

Po druhé světové válce byla v rámci první pětiletky Zenica ještě podstatněji industrializována. Zapojeny byly mládežnické brigády v rámci pracovních akcí.^[2] Budovány zde byly závody různých průmyslových odvětví, převážně však těžkého průmyslu. Postavena byla ocelárna a železárna.^[3] Rozvoj těchto podniků v moderní době navázal již na tradici, která byla zahájena v dobách existence Rakousko-Uherska. Postavena byla četná panelová sídliště v okolí středu města. Vznikla i nejvyšší obytná budova ve městě, Lamela. V roce 1948 žilo v Zenici 15,5 tisíce obyvatel; roku 1981 to bylo již 63,5 tisíce lidí.

Do roku 1990 bylo v Zenici vyrobeno 1,4 milionu tun oceli a vytěženo 924 000 tun uhlí, vyrobeno přes milion m² tkaniny, 158 000 hl mléka apod. Zaměstnáno zde bylo přes padesát tisíc lidí v různých průmyslových podnicích.

Zenica byla víceméně stranou frontové linie během války v Bosně a Hercegovině. První obětí války v Zenici byla dvouletá Matea Jurić, která byla zabita při blokádě kasárny JNA u vesnice Bilimišće. Na její památku byla v místě bojů umístěna pamětní deska. V počátečních fázích války k bojím ve městě nebo jeho blízkosti příliš často nedocházelo, až v roce 1993 došlo ke změně v souvislosti s vypuknutím konfliktu mezi Armádou Bosny a Hercegoviny a chorvatskými ozbrojenci. V dubnu 1993 bylo při útoku HVO zabito okolo patnácti lidí. Přerušeny byly dodávky vody i energie, častý byl i hlad.

Těžký průmysl zažil značný pád po roce 1995, kdy válka skončila. Město sice nebylo poničeno do té míry, jako tomu bylo v případě jiných částí země, nicméně nové podmínky neumožnily další rozvoj těžkého průmyslu. Došlo tak k rozrůznění výrobní základny a v Zenici jsou dnes významní i jiní zaměstnavatelé, než je průmysl. Místní železárna byla privatizována a jejím vlastníkem se stala společnost Arcelor Mittal. Dalšími většími zaměstnavateli v Zenici jsou společnosti Almi gradnja, ITC, Arkon, Arel, Uniprojekt komerc — inžinjering, Komgrad — Ze, Almi-transport, Geosonda, Engra, ŽGP — Zenica.

Dlouhodobým problémem města Zenica je znečištění životního prostředí a ovzduší, především díky průmyslové výrobě. Téma bylo po skončení války a nastolení demokratických problémů často diskutováno. Nízká životní úroveň a vysoká nezaměstnanost vedly k značnému pádu obyvatelstva. Mezi lety 1991 až 2013 se snížil o 26 %, značný podíl na tom ale měla také válka.

V roce 2014 byla Zenica jedním z ohnisek sociálních nepokojů. Poničena budova místního magistrátu, řada lidí byla při útocích zraněna a několik místních politiků v souvislosti s nepokoji rezignovalo. V roce 2016 v místních volbách poprvé vyhrál nezávislý politik, který ukončil více než dvacetileté období dominance Strany demokratické akce v místní samosprávě a zastupitelstvu.

 

 

 

Oficiální název správní jednotky zní Město Zenica (bosensky Grad Zenica). Jeho rozloha činí 558.5 km² a zahrnuje kromě samotného města ještě 13 okolních vesnic, které k Zenici spadají.

Město má vlastní vlajku a znak. Od roku 2016 je primátorem města Fuad Kasimović.

V Zenici působí následující instituce: Symfonický orchestr, Bosenské národní divadlo v Zenici, umělecká galerie, městské muzeum a dětské divadlo.

Mezi kulturní památky, které se v Zenici nacházejí, patří např. pevnost Vranduk, kostel narození svaté Bohodorice, kostel sv. Elijáše, několik dochovaných historických mešit, bývalá synagoga a další. V centru města se nachází památník s názvem Kameni spavač.

Město bylo v celé bývalé Jugoslávii známé hlavně díky místní věznice. Té jednu píseň věnovala i skupina Zabranjeno pušenje, a to Zenica Blues.

Díky svojí pozici v úzkém dopravním koridoru řeky Bosny má město napojení na železniční síť (prostřednictvím tratě Šamac–Sarajevo) a od začátku 21. století i na dálnici A1, která směřuje na jih, do Sarajeva. Zenica nemá vlastní letiště, nejbližší se nachází v Sarajevu.

Městem prochází v dobách socialismu vybudovaná Hlavní městská magistrála (bosensky Glavna gradska magistrala).

Ve městě se nachází celkem 19 základních a 12 středních škol. Působí zde základní hudební škola, základní zvláštní škola, katolické školní centrum, v rámci něhož bylo zřízeno jak gymnázium, tak i základní škola. Místní univerzita má řadu fakult; strojní fakultu, metalurgickou, filozofickou, právnickou, ekonomickou, lékařkskou, islámskou pedagogickou a polytechnickou.

Zenica má řadu sportovců, kteří se proslavili jak v Bosně a Hercegovině, tak i ještě v Jugoslávii. Místní fotbalový klub Čelik Zenica vyhrál dvakrát Středoevropský pohár, třikrát první ligu Bosny a Hercegoviny. Zeničtí rugbysté vyhráli v jugoslávské lize celkem osmkrát.

Mezi místní známé sportovce patřili: tenistka Mervana Jugić, skokan do výšky Elvir Krehmić, střelkyně Šelja Kurtagić, karatista Arnel Kalušić apod.

• Gelsenkirchen, Německo
• Hunedoara, Rumunsko
• Üsküdar (Istanbul), Turecko
• Karşıyaka (İzmir), Turecko
• Luleå, Švédsko
• Zalaegerszeg, Maďarsko
• Fiorenzuola d'Arda, Itálie
• Veles, Severní Makedonie
• Jajce, Bosna a Hercegovina

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Zenica na bosenské Wikipedii a Зеница (град)) na srbské Wikipedii.

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu Zenica na Wikimedia Commons
•   Encyklopedické heslo Zenica v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Oficiální stránky města Zenica