Nothing Special   »   [go: up one dir, main page]
Přeskočit na obsah

Wej Kuo-čching

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Wej Kuo-čching
Narození2. září 1913
Donglan County
Úmrtí14. června 1989 (ve věku 75 let)
Peking
Alma materGuangxi University
Protijaponská vojensko-politická univerzita
Povolánípolitik
Politická stranaKomunistická strana Číny
Funkcechairman of Guangxi (1955–1966)
tajemník kuangsijského oblastního výboru KS Číny (1961–1966)
tajemník kuangsijského oblastního výboru KS Číny (1967–1977)
tajemník kuangtungského provinčního výboru Komunistické strany Číny (1975–1978)
governor of Guangdong (1975–1979)
… více na Wikidatech
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Wej Kuo-čching (čínsky pchin-jinem Wéi Guóqīng, znaky zjednodušené 韦国清, tradiční 韋國清; 2. září 1913 – 14. června 1989) byl čínský komunistický politik čuangské národnosti, v 60. letech předseda vlády čuangské autonomní oblasti Kuang-si a současně první tajemník kuangsijského oblastního výboru. Vládu nad Kuang-si si udržel i během kulturní revoluce až do roku 1975, kdy byl přeložen do sousední provincie Kuang-tung, kterou vedl v letech 1975–1978 jako první tajemník kuangtungského provinčního výboru a současně předseda kuangtungského revolučního výboru. Roku 1973 byl zvolen členem politbyra (do 1985), roku 1977 přešel do Pekingu jako náčelník Hlavní politické správy Čínské lidové osvobozenecké armády (1977–1982). Pracoval také v zastupitelských sborech jako místopředseda celostátního výboru Čínského lidového politického poradního shromáždění (1965–1983) a místopředseda stálého výboru Všečínského shromáždění lidových zástupců (1975–1989).

Člen Komunistické strany Číny od roku 1931, kandidát (1956–1966) a člen (1966–1985) jejího ústředního výboru.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Wej Kuo-čching se narodil v okrese Tung-lan (dnes v prefektuře Che-čch’) v provincii Kuang-si[1] v chudé čuangské rodině. V 16 letech (1929) vstoupil do Rudé armády. Účastnil se povstání v Paj-se (1929–1931, celkové vedení Teng Siao-pching) na západě Kuang-si, v tamní komunistické 7. armádě (velitel Čang Jün-i) povýšil až na velitele praporu. Koncem roku 1930 7. armáda přešla z Kuang-si do centrální sovětské oblasti v Ťiang-si, kde byla začleněna do 3. sboru čínské Rudé armády (velitel Pcheng Te-chuaj).[1] V řadách 3. sboru se Wej účastnil bojů v Ťiang-si a Dlouhého pochodu. Po skončení Dlouhého pochodu a reorganizaci komunistických vojsk sloužil v 344. brigádě 115. divize (velitel Lin Piao) Osmé pochodové armády.

Roku 1940 byl poslán na jih do střední Číny v 5. koloně Chuang Kche-čchenga, poté sloužil v Nové čtvrté armádě, velel brigádě, pak 4. divizi (1944), později třem kolonám (2., 10. a 12.) Severní ťiangsuské armády, v letech 1946–1949 se podílel na bojích s kuomintangskými armádami ve východní Číně. Počátkem roku 1949 byl zástupce komisaře 10. armády ve 3. polní armádě, později téhož roku už komisařem 10. armády. Konec občanské války armádu zastihl ve Fu-ťienu, který dobyla v srpnu–listopadu 1949. Koncem roku 1949 Wej převzal úřad starosty Fu-čou a zástupce komisaře Fučouského vojenského okruhu.[1]

V letech 1950–1954 působil ve Vietnamu jako vedoucí skupiny čínských vojenských poradců při vietnamské armádě, podílel se na přípravě a plánování operací vietnamské armády.[2] Roku 1954 byl zvolen poslancem Všečínského shromáždění lidových zástupců (znovu 1959 a 1964), stal se členem jeho stálého výboru a v letech 1954–1956 místopředsedou výboru pro národnosti státní rady.[1] Při zavedení vojenských hodností roku 1955 byl jmenován generálplukovníkem. Roku 1956 ho delegáti VIII. sjezdu KS Číny zvolili kandidátem ústředního výboru.[1]

Od počátku roku 1955 působil v Kuang-si, vykonával funkci předsedy tamní vlády (únor 1955 – leden 1956 a únor 1958 – srpen 1968) a revolučního výboru (srpen 1968 – říjen 1975) a tajemníka provinčního, resp. od roku 1958 oblastního výboru KS Číny (srpen 1955 – červen 1956, červenec 1961 – 1966 a leden 1967 – říjen 1975). Současně byl od ledna 1964 do roku 1975 komisařem kuangsijského vojenského obvodu a od listopadu 1966 do ledna 1980 komisařem Kuangčouského vojenského okruhu.

Za kulturní revoluce byl terčem kritiky a pokusu o svržení, jako řada dalších provinčních tajemníků. S podporu Čou En-laje od března 1967 stanul v čele prozatímní vlády oblasti (v listopadu 1967 reorganizované v Přípravný revoluční výbor Kuang-si), jeho vládě/výboru se však nepodařilo udržet autoritu a moc v oblasti.[3] Tu částečně přebírala revoluční masová hnutí, která se od dubna 1967 postupně soustředila do dvou bloků, konzervativnějšího Společného velitelství (plným názvem Kuangsijské spojené velitelství proletářských revolucionářů) a radikálnější Frakce 22. dubna (plným názvem Kuangsijské revoluční akční velitelství 22. dubna).[3][4] Frakce 22. dubna se těšila podpoře radikálních sil v Pekingu, Lin Piaa a skupiny pro kulturní revoluci;[4] Wej Kuo-čchinga zase podporoval Čou En-laj (podpora různých sil v Kuang-si tak byla jedním z projevů soupeření pekingských politiků). Od konce roku 1967 soupeření mezi revolučními skupinami i představiteli starého režimu přerostlo v ozbrojené střety. Wej Kuo-čching z pozice komisaře kuangsijského vojenského obvodu použil místní vojenské jednotky k podpoře Společného velitelství, Frakci 22. dubna zase podpořily armádní jednotky (141. divize v Nan-ningu, hlavním městě oblasti, a některé další) poslouchající rozkazy z Pekingu.[3][4] Po jejich stažení na jaře 1968 získala aliance velitelství s představiteli Wejova dosavadního režimu převahu.[3] V létě 1968 Frakce 22. dubna reagovala útoky na železnice a vojenské sklady, podařilo se jí na několik týdnů paralyzovat dopravu v oblasti a zastavit tak dodávky vojenského materiálu do Vietnamu (bojujícího se Spojenými státy).[4] To byl problém pro vedení země v Pekingu, které 3. července vydalo veřejné prohlášení o nepřípustnosti chaosu a zmatků, což koalice Weje a Společného velitelství využila k rozbití Frakce 22. dubna; v několikatýdenných tvrdých bojích byly na Frakci 22. dubna dobyty jí kontrolované části Nan-ningu a Kuej-linu (druhé největší město regionu).[5] Za téměř rok bojů, v následných čistkách a popravách a během lokálního teroru na venkově proti „třídním nepřátelům“ (nezávislého na výše zmíněných bojích vojsk revolučních skupin a armády)[6] zahynulo mnoho desítek tisíc, snad až přes sto tisíc, lidí.[4] V Kuang-si tak měla kulturní revoluce výrazně násilnější průběh než v ostatních čínských regionech, v přepočtu na tisíc obyvatel v Kuang-si zahynulo snad až dvakrát více lidí (cca 4, v některých okresech až přes 10) než byl celočínský průměr (2,1).[6] Po utišení bojů pak v srpnu 1968 mohl být ustaven revoluční výbor Kuang-si v čele s Wejem,[3][4] který v následujících letech vládl v oblasti (od února 1971 část své moci ustoupil obnovenému oblastnímu výboru KS Číny, také v čele s Wej Kuo-čchingem). Wej Kuo-čching tak patřil k malému počtu regionálních tajemníků, kterým se podařilo udržet si moc nad provincií/oblastí i během kulturní revoluce.

Vztah Wej Kuo-čchinga a Teng Siao-pchinga dokládá v literatuře rozšířený příběh o událostech po Tengově odvolání z funkcí a úřadů v dubnu 1976. Teng poté žil ve své residenci v Pekingu pod ochranou místopředsedy KS Číny Jie Ťien-jinga a místopředsedy vlády Wang Čena.[7] Podle (zřejmě fiktivního)[7] příběhu však Teng údajně s pomocí Jie Ťien-jinga a Wang Čena uprchl z Pekingu na jih do Kantonu, kde žil pod ochranou Wej Kuo-čchinga a velitele kuangčouského vojenského okruhu Sü Š’-joua. Na příkaz představitelů levice ve vedení strany a státu („gangu čtyř“) poslat Tenga zpět do Pekingu měl Sü Š’-jou odpovědět „Jestli chcete, přijďte a vezměte si ho. Budu na vás čekat u přechodu přes Jang-c’-ťiang“.[7]

Roku 1973 byl po X. sjezdu KS Číny ústředním výborem zvolen členem politbyra (znovuzvolen 1977 a 1982, rezignoval 1985).[1] Roku 1975 byl přeložen z Kuang-si do čela sousední provincie Kuang-tung, kterou následující tři roky (od října 1975 do prosince 1978) vedl z pozice prvního tajemníka kuangtungského provinčního výboru KS Číny a předsedy kuangtungského revolučního výboru.[1]

Jako jeden ze spolehlivých stoupenců Teng Siao-pchinga[8] byl roku 1977 povolán do Pekingu na pozici náčelníka Hlavní politické správy Čínské lidové osvobozenecké armády (do září 1982), od roku 1980 však zastával zřetelně konzervativnější pozice než Teng,[9] když kritizoval přílišný úklon k „buržoazní liberalizaci“ a jemu podřízené armádní noviny útočily na nejmenované „některé politiky“ ve vedení strany, kteří v médiích „buržoazní liberalizaci“ ponechali volné pole. Odmítl přejít do Ústřední poradní komise Komunistické strany Číny,[10] takže když v září 1985 rezignoval na posty v ÚV a politbyru,[1] zůstala mu pouze funkce ve Všečínském shromáždění lidových zástupců.

Vykonával vysoké funkce v zastupitelských sborech jako místopředseda celostátního výboru Čínského lidového politického poradního shromáždění (1965–1983) a místopředseda stálého výboru Všečínského shromáždění lidových zástupců (1975–1989).

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c d e f g h BARTKE, Wolfgang. Whos who in the Peoples Republic of China. 2. vyd. München: Saur, 1987. Dostupné online. ISBN 3-598-10610-6. S. 503–504. (anglicky) 
  2. ↑ CHEN, Jian. China and the First Indo-China War, 1950-54. The China Quarterly. Mar. 1993, čís. 133, s. 85–110. Dostupné online. ISSN 0305-7410. (anglicky) 
  3. ↑ a b c d e MACFARQUHAR, Roderick; SCHOENHALS, Michael. Mao’s last revolution. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press, 2006. ISBN 978-0-674-02332-1. S. 244–245. (anglicky) 
  4. ↑ a b c d e f GUO, Jian; SONG, Yongyi; ZHOU, Yuan. Historical Dictionary of the Chinese Cultural Revolution. Lanham, Maryland: The Scarecrow Press, 2006. Dostupné online. ISBN 978-0-8108-5461-1, ISBN 0-8108-5461-9. S. 5–6 a 130–131. (anglicky) [Dále jen Guo (2006)]. 
  5. ↑ WALDER, Andrew G. Civil war in Guangxi : the Cultural Revolution on China’s southern periphery. 1. vyd. Stanford, California: Stanford University Press, 2023. ISBN 9781503634671. S. 2–5. (anglicky) [Dále jen Walder]. 
  6. ↑ a b Walder, s. 5–9.
  7. ↑ a b c BAUM, Richard. Burying Mao: Chinese Politics in the Age of Deng Xiaoping. Princeton, New Jersey: Princeton University Press, 1994. 508 s. ISBN 0691036373. S. 36. (anglicky) [Dále jen Baum]. 
  8. ↑ Baum, s. 45.
  9. ↑ Baum, s. 123.
  10. ↑ Baum, s. 147 a 177.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Člen vedení Komunistické strany Číny
10. politbyro ÚV KS Číny (srpen 1973 – srpen 1977)
členové politbyra
stálý výbor
Mao Ce-tung (předseda ÚV; zemřel v říjnu 1976) • Čou En-laj (místopředseda ÚV; zemřel v lednu 1976) • Wang Chung-wen (místopředseda ÚV; zatčen v říjnu 1976) • Kchang Šeng (místopředseda ÚV; zemřel v prosinci 1975) • Jie Ťien-jing (místopředseda ÚV) • Li Te-šeng (místopředseda ÚV a člen stálého výboru do ledna 1975) • Ču Te (zemřel v červenci 1976) • Čang Čchun-čchiao (zatčen v říjnu 1976) • Tung Pi-wu (zemřel v dubnu 1975)
od ledna 1975 i
Teng Siao-pching (místopředseda ÚV; odvolán v dubnu 1976, opět člen stálého výboru a místopředseda ÚV od července 1977)
od dubna 1976 i
Chua Kuo-feng (místopředseda ÚV, od října 1976 předseda ÚV)
Wej Kuo-čching • Liou Po-čcheng • Ťiang Čching (zatčena v říjnu 1976) • Sü Š’-jou • Chua Kuo-feng (od dubna 1976 člen stálého výboru) • Ťi Teng-kchuej • Wu Te • Wang Tung-sing • Čchen Jung-kuej • Čchen Si-lien • Li Sien-nien • Jao Wen-jüan (zatčen v říjnu 1976)
od prosince 1973 i
Teng Siao-pching (od ledna 1975 člen stálého výboru)
od ledna 1975 i
Li Te-šeng (do ledna 1975 místopředseda ÚV a člen stálého výboru)
kandidáti politbyra
9. politbyro ← • → 11. politbyro
11. politbyro ÚV KS Číny (srpen 1977 – září 1982)
členové politbyra
stálý výbor
Chua Kuo-feng (předseda ÚV do června 1981, pak místopředseda) • Jie Ťien-jing (místopředseda ÚV) • Teng Siao-pching (místopředseda ÚV) • Li Sien-nien (místopředseda ÚV) • Wang Tung-sing (místopředseda ÚV; odvolán v únoru 1980)
od prosince 1978 i
Čchen Jün (místopředseda ÚV)
od února 1980 i
Chu Jao-pang (od června 1981 předseda ÚV) • Čao C’-jang (od června 1981 místopředseda ÚV)
Wej Kuo-čching • Ulanfu • Fang I • Liou Po-čcheng • Sü Š’-jou • Ťi Teng-kchuej (odvolán v únoru 1980) • Su Čen-chua (zemřel v únoru 1979) • Li Te-šeng • Wu Te (odvolán v únoru 1980) • Jü Čchiou-li • Čang Tching-fa • Čchen Jung-kuej • Čchen Si-lien (odvolán v únoru 1980) • Keng Piao • Nie Žung-čen • Ni Č’-fu • Sü Siang-čchien • Pcheng Čchung
od prosince 1978 i
Chu Jao-pang (od února 1980 člen stálého výboru) • Teng Jing-čchao • Wang Čen
od září 1979 i
Čao C’-jang (od února 1980 člen stálého výboru) • Pcheng Čen
kandidáti politbyra
Čao C’-jang (od září 1979 člen politbyra) • Čchen Mu-chua • Saifuddin Azizi
10. politbyro ← • → 12. politbyro
12. politbyro ÚV KS Číny (září 1982 – listopad 1987)
členové politbyra
stálý výbor
Chu Jao-pang (generální tajemník ÚV do ledna 1987) • Jie Ťien-jing (rezignoval v září 1985) • Teng Siao-pching • Čao C’-jang (úřadující generální tajemník ÚV od ledna 1987) • Li Sien-nien • Čchen Jün
Wan Li • Si Čung-sün • Wang Čen (rezignoval v září 1985) • Wej Kuo-čching (rezignoval v září 1985) • Ulanfu (rezignoval v září 1985) • Fang I • Teng Jing-čchao (rezignovala v září 1985) • Li Te-šeng (rezignoval v září 1985) • Jang Šang-kchun • Jang Te-č’ • Jü Čchiou-li • Sung Žen-čchiung (rezignoval v září 1985) • Čang Tching-fa (rezignoval v září 1985) • Chu Čchiao-mu • Nie Žung-čen (do září 1985) • Ni Č’-fu • Sü Siang-čchien (rezignoval v září 1985) • Pcheng Čen • Liao Čcheng-č’ (zemřel v červnu 1983)
od září 1985 i
kandidáti politbyra
Jao I-lin (od září 1985 člen politbyra) • Čchin Ťi-wej • Čchen Mu-chua
11. politbyro ← • → 13. politbyro
Člen vedení ozbrojených sil Čínské lidové republiky
Náčelníci hlavní politické správy ČLOA a jejich předchůdci
Lu I (1930–1931) • Mao Ce-tung (1931) • Čou I-li (1931) • Wang Ťia-siang (1931–1935) • Che Čchang (1932– , úřadující) • Ku Cuo-lin (1934, úřadující) • Li Fu-čchun (1934–1935, úřadující) • Čchin Pang-sien (1935, úřadující) • Čchen Čchang-chao (1935) • Wang Ťia-siang (1935–1937) • Žen Pi-š’ (1937–1938) • Wang Ťia-siang (1938–1945) • Liou Šao-čchi (1945–1950) • Luo Žung-chuan (1950–1956) • Tchan Čeng (1956–1961) • Luo Žung-chuan (1961–1963) • Siao Chua (1963–1967) • neobsazeno (1967–1970) • Li Te-šeng (1970–1973) • neobsazeno (1973–1975) • Čang Čchun-čchiao (1975–1976) • neobsazeno (1976–1977) • Wej Kuo-čching (1977–1982) • Jü Čchiou-li (1982–1987) • Jang Paj-ping (1987–1992) • Jü Jung-po (1992–2002) • Sü Cchaj-chou (2002–2004) • Li Ťi-naj (2004–2012) • Čang Jang (2012–2017) • Miao Chua (2017– )
uvedeni jsou náčelníci hlavní politické správy: vojenské komise ÚV KS Číny (1930–1931) • revoluční vojenské komise ÚV KS Číny (1931–1935) • čínské Rudé armády (1935) • revoluční vojenské komise ÚV KS Číny (1935–1937) • vojenské komise ÚV KS Číny (1937–1949) • lidové revoluční vojenské rady (1949–1954) • Čínské lidové osvobozenecké armády (1954–2015) • ústřední vojenské komise (2015– )
11. ústřední vojenská komise KS Číny (srpen 1977 – září 1982)
předseda
Chua Kuo-feng (do června 1981) • Teng Siao-pching (od června 1981)
místopředsedové
stálý výbor
Li Sien-nien • Su Jü • Luo Žuej-čching (generální sekretář, zemřel v srpnu 1978) • Wang Tung-sing (do února 1980) • Čchen Si-lien (do února 1980) • Wej Kuo-čching • Su Čen-chua (zemřel v únoru 1979) • Čang Tching-fa
od března 1978 i
od ledna 1979 i
Keng Piao (v lednu 1979 – červenci 1981 generální sekretář)
od ledna 1980 i
od července 1981 i
Jang Šang-kchun (současně generální sekretář)
členové
v srpnu 1977 zvoleno 63 členů včetně předsedy, místopředsedů a členů stálého výboru
Místopředsedové stálého výboru Všečínského shromáždění lidových zástupců
1. volební období (1954–1959)
od 1958 i
2. volební období (1959–1964)
3. volební období (1965–1975)
4. volební období (1975–1978)
od 1976 i
5. volební období (1978–1983)
od 1979 i
od 1980 i
od 1981 i
6. volební období (1983–1988)
od 1986 i
7. volební období (1988–1993)
8. volební období (1993–1998)
9. volební období (1998–2003)
10. volební období (2003–2008)
11. volební období (2008–2013)
12. volební období (2013–2018)
13. volební období (2018–2023)
14. volební období (2023–2028)
Místopředsedové celostátního výboru Čínského lidového politického poradního shromáždění
1. volební období (1949–1954)
2. volební období (1954–1959)
3. volební období (1959–1965)
4. volební období (1965–1978)
Pcheng Čen, Čchen I (zemřel 1972), Jie Ťien-jing, Chuang Jen-pchej (zemřel 1965), Čchen Šu-tchung (zemřel 1966), Liou Lan-tchao (do 1968), Sung Žen-čchiung, Sü Ping (zemřel 1972), Kao Čchung-min (zemřel 1971), Cchaj Tching-kchaj (zemřel 1968), Wej Kuo-čching, Teng C’-chuej (zemřel 1972), Li S’-kuang (zemřel 1971), Fu Cuo-i (zemřel 1974), Tcheng Taj-jüan (zemřel 1974), Sie Ťüe-caj (zemřel 1971), Mao Tun, Li Ču-čchen (zemřel 1968), Pagpalha Geleg Namgjal, Sü Te-cheng, Li Te-čchüan (zemřela 1972), Ma Sü-lun (zemřel 1970)
5. volební období (1978–1983)
od 1979 i
od 1980 i
od 1981 i
Liou Fej (zemřel 1983), Tung Čchi-wu
6. volební období (1983–1988)
od 1984 i
od 1985 i
Chua Luo-keng (zemřel 1985)
od 1986 i
od 1987 i
7. volební období (1988–1993)
od 1989 i
od 1990 i
od 1991 i
8. volební období (1993–1998)
od 1994 i
od 1996 i
9. volební období (1998–2003)
10. volební období (2003–2008)
od 2005 i
11. volební období (2008–2013)
od 2010 i
12. volební období (2013–2018)
od 2017 i
13. volební období (2018–2023)
14. volební období (2023–2028)
Představitelé Kuang-si po roce 1949
tajemníci oblastního výboru KS Číny
Čang Jün-i (1949–1951) • Tchao Ču (1951–1952) • Čang Jün-i (1952–1955) • Wej Kuo-čching (1955–1956) • Čchen Man-jüa (1956–1957) • Liou Ťien-sün (1957–1961) • Wej Kuo-čching (1961–1966) • Čchiao Siao-kuang (1966–1967) • Wej Kuo-čching (1967–1975) • An Pching-šeng (1975–1977) • Čchiao Siao-kuang (1977–1985) • Čchen Chuej-kuang (1985–1990) • Čao Fu-lin (1990–1997) • Cchao Po-čchun (1997–2006) • Liou Čchi-pao (2006–2007) • Kuo Šeng-kchun (2007–2012) • Pcheng Čching-chua (2012–2018) • Lu Sin-še (2018–2021) • Liou Ning (2021–2023) • Liou Siao-ming (2023– )
předsedové oblastního lidového shromáždění
Chuang Žung (1979–1985) • Kan Kchu (1985–1993) • Liou Ming-cu (1993–1995) • Čao Fu-lin (1995–2002) • Cchao Po-čchun (2002–2007) • Liou Čchi-pao (2007–2008) • Kuo Šeng-kchun (2008–2013) • Pcheng Čching-chua (2013–2019) • Lu Sin-še (2019–2022) • Liou Ning (2022– )
předsedové lidové vlády, lidového výboru,
revolučního výboru a lidové vlády
Čang Jün-i (1949–1953) • Čchen Man-jüan (1953–1955) • Wej Kuo-čching (1955–1956) • Čchen Man-jüan (1956–1958) • Wej Kuo-čching (1958–1975) • An Pching-šeng (1975–1977) • Čchiao Siao-kuang (1977–1979) • Čchin Jing-ťi (1979–1983) • Wej Čchun-šu (1983–1990) • Čcheng Kche-ťie (1990–1998) • Li Čao-čuo (1998–2003) • Lu Ping (2003–2007) • Ma Piao (2007–2013) • Čchen Wu (2013–2020) • Lan Tchien-li (2020– )
předsedové oblastního výboru ČLPPS
Čang Jün-i (1950–1955) • Čchen Man-jüan (1955–1957) • Liou Ťien-sün (1957–1962) • Wej Kuo-čching (1962–1977) • Čchin Jing-ťi (1977–1979) • Čchiao Siao-kuang (1979–1983) • Čchin Jing-ťi (1983–1988) • Čchen Chuej-kuang (1988–2003) • Ma Čching-šeng (2003–2005) • Ma Tchie-šeng (2005–2012) • Čchen Ťi-wa (2012–2018) • Lan Tchien-li (2018–2021) • Sun Ta-wej (2021– )
Představitelé Kuang-tungu po roce 1949
tajemníci provinčního výboru KS Číny
Jie Ťien-jing (1949–1955) • Tchao Ču (1955–1965) • Čao C’-jang (1965–1967) • Chuang Jung-šeng (1968–1969) • Liou Sing-jüan (1969–1972) • Ting Šeng (1972–1973) • Čao C’-jang (1974–1975) • Wej Kuo-čching (1975–1978) • Si Čung-sün (1978–1980) • Žen Čung-i (1980–1985) • Lin Žuo (1985–1991) • Sie Fej (1991–1998) • Li Čchang-čchun (1998–2002) • Čang Te-ťiang (2002–2007) • Wang Jang (2007–2012) • Chu Čchun-chua (2012–2017) • Li Si (2017–2022) • Chuang Kchun-ming (2022– )
předsedové provinčního lidového shromáždění
Li Ťien-čen ♀ (1979–1983) • Luo Tchien (1983–1990) • Lin Žuo (1990–1996) • Ču Sen-lin (1996–2001) • Čang Kuo-jing (2001–2003) ♀ • Lu Čung-che (2003–2005) • Chuang Li-man (2005–2008) • Ou Kuang-jüan (2008–2013) • Chuang Lung-jün (2013–2017) • Li Jü-mej ♀ (2017–2022) • Chuang Čchu-pching (2022– )
guvernéři
Jie Ťien-jing (1948–1953) • Tchao Ču (1953–1957) • Čchen Jü (1957–1967) • Chuang Jung-šeng (1967–1969) • Liou Sing-jüan (1969–1972) • Ting Šeng (1972–1974) • Čao C’-jang (1974–1975) • Wej Kuo-čching (1975–1979) • Si Čung-sün (1979–1981) • Liou Tchien-fu (1981–1983) • Liang Ling-kuang (1983–1985) • Jie Süan-pching (1985–1991) • Ču Sen-lin (1991–1996) • Lu Žuej-chua (1996–2003) • Chuang Chua-chua (2003–2011) • Ču Siao-tan (2011–2016) • Ma Sing-žuej (2016–2021) • Wang Wej-čung (2021– )
předsedové provinčního výboru ČLPPS
Tchao Ču (1955–1960) • Ou Meng-ťüe ♀ (1960–1967) • Wang Šou-tao (1977–1979) • Jin Lin-pching (1979–1983) • Liang Wej-lin (1983–1985) • Wu Nan-šeng (1985–1993) • Kuo Žung-čchang (1993–2003) • Liou Feng-i (2003) • Čchen Šao-ťi (2004–2009) • Chuang Lung-jün (2009–2013) • Ču Ming-kuo (2013–2014) • Wang Žung (2015–2023) • Lin Kche-čching (2023– )
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Wej_Kuo-čching&oldid=24052454“