Martin V.

Jeho Svatost Martin V.
206. papež
Církev	římskokatolická
Zvolení	11. listopadu 1417
Uveden do úřadu	21. listopadu 1417 (intronizace)
Pontifikát skončil	20. února 1431
Předchůdce	Řehoř XII.
Nástupce	Evžen IV.
Znak
Svěcení
Kněžské svěcení	13. listopadu 1417
Biskupské svěcení	14. listopadu 1417 světitel Jean-Allarmet de Brogny
Kardinálská kreace	12. června 1405
Osobní údaje
Rodné jméno	Odo Colonna
Datum narození	1368
Místo narození	Genazzano, Papežský stát
Datum úmrtí	20. února 1431 (ve věku 62 let)
Místo úmrtí	Řím, Papežský stát
Místo pohřbení	Lateránská bazilika
Seznam papežů nosících jméno Martin multimediální obsah na Commons citáty na Wikicitátech
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Martin V., vlastním jménem Odo z Colonny (1368–20. února 1431), byl římský papež, 206. papež katolické církve (1417–1431). Zvolen byl 11. listopadu 1417 na kostnickém koncilu v konkláve složeném z 23 kardinálů a 30 delegátů koncilu. Jeho zvolení prakticky ukončilo Velké papežské schizma.

Pocházel ze staré a urozené římské rodiny Colonnů, studoval v Bologni. Římský papež Inocenc VII. (1404–1406) ho jmenoval kardinálem. Za pontifikátu jeho nástupce Řehoře XII. (1406–1415) byl jedním ze 7 kardinálů, kteří vedli nespokojence proti němu, kteří se odvolali proti papeži k Bohu a kteří svolali pisánský koncil (1409). Tam byl Řehoř XII. sesazen a novým papežem byl zvolen Alexandr V. (1409–1410).

Když byl na kostnickém koncilu Odo z Colonny zvolen papežem Martinem V., zakázal odvolání proti papeži. Také musel získat Řím, který byl tou dobou obsazen Neapolci. To se mu podařilo vyjednáváním i silou zbraní 28. září 1419, kdy slavnostně vjel do města. V roce 1419 povolil benediktinům zrušení společné ložnice – dormitáře, což vedlo obecnému prosazení samostatných klášterních cel.^[1]

Ještě jako kardinál byl jmenován jedním z komisařů při procesu s Janem Husem a podílel se na jeho odsouzení. Také později se tvrdě stavěl proti jeho následovníkům – vyhlásil pět křížových výprav proti českým husitům, porážky poslední z nich u Domažlic se ale nedožil.

Roku 1425 vydal dekret na reformu církve, 1431 svolal basilejský koncil, ale jeho zahájení se také nedožil. Zemřel raněn mrtvicí.

Papež Martin V. vydal již 22. února 1418 dvě buly (In eminentis a Inter cunctas), ve kterých potvrdil rozsudky nad Husem i Jeronýmem a všechny výnosy kostnického koncilu proti husitství včetně zatracení přijímání pod obojí. V bule Inter cunctas jsou výslovně uvedeny odsouzené výroky Husovy (i jeho předchůdce Viklefa) a je přidán také návod, jak má být prováděn výslech lidí, kteří jsou podezřelí z viklefovské a husitské hereze.^[2]

O dva roky později vydal papež ve Florencii bulu Omnium plasmatoris Domini, datovanou 1. března 1420. Chválí v ní krále Zikmunda za úsilí o vykořenění viklefovců a husitů a ukládá ostatním panovníkům, dalším světským vrchnostem a všem křesťanům, aby také přispěli k vyhubení uvedených kacířů. Kdykoli král Zikmund podnikne na kacíře válečný útok, jsou církevní hodnostáři povinni vybízet ve všech místech lid k účasti na křížové výpravě. Těm, kdo výzvu přijmou, připnou kněží na ramena kříž. Místo osobní účasti ve válce je možné za sebe postavit najaté bojovníky. Pokud se účastníci křížové výpravy vyzpovídají a projeví lítost, získají plnomocné odpustky a dostane se jim odpuštění i těch nejtěžších hříchů, jejichž rozhřešení bylo jinak vyhrazeno pouze papeži.^[3][4]

Bulu slavnostně vyhlásil v neděli 17. března 1420 ve Vratislavi papežův legát Fernando de Palacios, biskup španělského města Lugo,^[5] za účasti krále Zikmunda, mnoha prelátů a světských knížat.^[6] Vyhlášením buly započala první křížová výprava proti husitům.

My na nejvyšší míru v Pánu schvalujeme zdravý úmysl krále římského, jehož královská vláda se uplatňuje i v Uhrách, Čechách, Dalmácii a Charvátsku, a s očima obrácenýma k nebi, o jehož záležitosti tu jde, usedavě se modlíme za jeho zdar a vybízíme každého, všechny krále, vévody, markrabí, knížata, pány a hrabata, vrchnosti, hejtmany, v moci postavené a všechny ostatní úředníky i jejich zástupce, jakož i městské obce a správy podhradí, hradů a všech ostatních míst, i všechny horlitele křesťanského jména všech stavů, a zapřísaháme je skrze vylitou krev nejslavnějšího Vykupitele v otcovské lásce a nabádáme je pro odpuštění hříchů, aby se mocně a mužně opásali k dílu vyhlazení viklefistů, husitů a ostatních kacířů i jejich příznivců, ochránců a obránců, chtějí-li získat odpustky, které zdar tohoto podniku šťastně podepřou.

Martin V., Omnium plasmatoris Domini, výňatek^[7]

• KRCHŇÁK, Alois. Čechové na basilejském sněmu. 2.., doplněné vyd. Svitavy: Trinitas, 1997. 299 s. (Křesťanská akademie - Studium, 92). ISBN 80-86036-01-4. S. 255–256.  (Stručný životopis)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Martin V. na Wikimedia Commons

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

Papežové
Seznam papežů
1.–4. století	Petr Linus Anaklét Klement I. Evaristus Alexandr I. Sixtus I. Telesforus Hyginus Pius I. Anicetus Soter Eleutherus Viktor I. Zefyrinus Kalixt I. Urban I. Poncián Anterus Fabián Kornélius Lucius I. Štěpán I. Sixtus II. Dionýsius Felix I. Eutychianus Caius Marcellinus Marcellus I. Eusebius Miltiades Silvestr I. Marek Julius I. Liberius Damasus I. Siricius Anastasius I.
5.–8. století	Inocenc I. Zosimus Bonifác I. Celestýn I. Sixtus III. Lev I. Veliký Hilarius Simplicius Felix II. Gelasius I. Anastasius II. Symmachus Hormisdas Jan I. Felix III. Bonifác II. Jan II. Agapetus I. Silverius Vigilius Pelagius I. Jan III. Benedikt I. Pelagius II. Řehoř I. Veliký Sabinianus Bonifác III. Bonifác IV. Deusdedit Bonifác V. Honorius I. Severinus Jan IV. Theodor I. Martin I. Evžen I. Vitalianus Adeodatus Donus Agatho Lev II. Benedikt II. Jan V. Konon Sergius I. Jan VI. Jan VII. Sisinius Konstantin Řehoř II. Řehoř III. Zachariáš Štěpán II. Pavel I. Štěpán III. Hadrián I. Lev III.
9.–12. století	Štěpán IV. Paschal I. Evžen II. Valentin Řehoř IV. Sergius II. Lev IV. Benedikt III. Mikuláš I. Veliký Hadrián II. Jan VIII. Marinus I. Hadrián III. Štěpán V. Formosus Bonifác VI. Štěpán VI. Roman Theodor II. Jan IX. Benedikt IV. Lev V. Sergius III. Anastasius III. Lando Jan X. Lev VI. Štěpán VII. Jan XI. Lev VII. Štěpán VIII. Marinus II. Agapetus II. Jan XII. Lev VIII. Jan XIII. Benedikt VI. Benedikt VII. Jan XIV. Jan XV. Řehoř V. Silvestr II. Jan XVII. Jan  XVIII. Sergius IV. Benedikt VIII. Jan XIX. Benedikt IX. Silvestr III. Benedikt IX. Řehoř VI. Klement II. Benedikt IX. Damasus II. Lev IX. Viktor II. Štěpán IX. Mikuláš II. Alexandr II. Řehoř VII. Viktor III. Urban II. Paschalis II. Gelasius II. Kalixt II. Honorius II. Inocenc II. Celestýn II. Lucius II. Evžen III. Anastasius IV. Hadrián IV. Alexandr III. Lucius III. Urban III. Řehoř VIII. Klement III. Celestýn III. Inocenc III.
13.–16. století	Honorius III. Řehoř IX. Celestýn IV. Inocenc IV. Alexandr IV. Urban IV. Klement IV. Řehoř X. Inocenc V. Hadrián V. Jan XXI. Mikuláš III. Martin IV. Honorius IV. Mikuláš IV. Celestýn V. Bonifác VIII. Benedikt XI. Klement V. Jan XXII. Benedikt XII. Klement VI. Inocenc VI. Urban V. Řehoř XI. Urban VI. Bonifác IX. Inocenc VII. Řehoř XII. Martin V. Evžen IV. Mikuláš V. Kalixt III. Pius II. Pavel II. Sixtus IV. Inocenc VIII. Alexandr VI. Pius III. Julius II. Lev X. Hadrián VI. Klement VII. Pavel III. Julius III. Marcellus II. Pavel IV. Pius IV. Pius V. Řehoř XIII. Sixtus V. Urban VII. Řehoř XIV. Inocenc IX. Klement VIII.
17. století–současnost	Lev XI. Pavel V. Řehoř XV. Urban VIII. Inocenc X. Alexandr VII. Klement IX. Klement X. Inocenc XI. Alexandr VIII. Inocenc XII. Klement XI. Inocenc XIII. Benedikt XIII. Klement XII. Benedikt XIV. Klement XIII. Klement XIV. Pius VI. Pius VII. Lev XII. Pius VIII. Řehoř XVI. Pius IX. Lev XIII. Pius X. Benedikt XV. Pius XI. Pius XII. Jan XXIII. Pavel VI. Jan Pavel I. Jan Pavel II. Benedikt XVI. František
Nejsou zde uvedeni vzdoropapežové. Papežové vyznačení tučně jsou katolickou církví titulováni jako svatí.