Hadrián I.

Jeho Svatost Hadrián I.
95. papež
Karel Veliký a Hadrián I.
Církev	římskokatolická
Zvolení	1. února 772
Uveden do úřadu	9. února 772 (konsekrace)
Pontifikát skončil	25. prosince 795
Předchůdce	Štěpán III.
Nástupce	Lev III.
Osobní údaje
Datum narození	okolo roku 700
Místo narození	Řím, Ravennský exarchát, Byzantská říše
Datum úmrtí	25. prosince 795
Místo úmrtí	Řím, Papežský stát
Místo pohřbení	Bazilika svatého Petra
Příbuzní	Theodotus (strýc)
Seznam papežů nosících jméno Hadrián multimediální obsah na Commons citáty na Wikicitátech
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hadrián I. (okolo roku 700 Řím – 25. prosince 795 Řím) byl papežem od 1. února 772 až do své smrti.

Byl synem římského šlechtice Theodora. V době pontifikátu svého předchůdce Štěpána III. získal svěcení jáhna.

Patřil k odpůrcům nevýhodných dohod mezi svatým stolcem a Langobardským královstvím v Itálii. Proto po svém nástupu tyto dohody vypověděl a požadoval po langobardském králi Desideriovi navrácení církevního majetku. S jistou ironií tímto úkolem pověřil Pavla Afiartu, papežského komořího a otevřeného stoupence Langobardů. Snad i proto, aby se v Římě zbavil tohoto langobardského špeha.

Již v den svého vysvěcení nechal z vězení propustit odpůrce Langobargů, které tam nechal Afiarta pozavírat. Záhy se rozběhlo vyšetřování, které mělo za cíl dokázat, že Afiarta zosnoval vraždu urozeného Římana a odpůrce Langobardů Sergia, což se i prokázalo. Papež písemně požádal Afiartu, aby se odebral do Ravenny, kde ho nechal zatknout místním arcibiskupem Lvem a požadoval, aby provinilce poslal do vyhnanství. Ten, jelikož Afiartu nenáviděl, jej nechal popravit, což později mezi arcibiskupen Lvem a papežem Hadriánem vedlo k prohlubující osobní nevraživosti.^[1].

Papež Hadrian usiloval o zlomení langobardské moci a k tomuto si potřeboval na svoji stranu nejprve přiklonit bavorského vévodu Tassila. I když vztahy mezi rodem Agilolfingů a papežskou kurií byly tradičně dobré a mladý vévoda Tassilo III. byl bratrancem franského krále Karla, měl však za manželku dceru Desideria a tak mohl být potenciálním spojencem Langobardů. O svatodušních svátcích roku 772, tedy krátce po svém nástupu do úřadu, pokřtil a pomazal v Římě Tassilova syna Theoda, což byla vysoká pocta pro bavorský rod.

Počátkem jara roku 773 vyslal papež poselstvo k franskému králi Karlovi (Velikému), aby zakročil proti bezpráví, které páchá Desiderius vůči papežské svrchovanosti. Ten, po neúspěšných jednáních s langobardským králem, překročil Alpy a Langobardské království dobyl, sám si pak korunu jejich králů vsadil na hlavu.

Vztahy mezi Hadrianem a Karlem Velikým se vždy těšily vzájemné úctě i přátelství, byť politická situace ne vždy dovolovala dát těmto emocím průchod. Tak papež ustavičně požadoval úplné navrácení zabraných území Langobardy, ovšem Karel mu jich vrátil jen část a zbytek ponechal pod franskou správou. Hadrian I. získal svrchovanost nad langobardským vévodstvím Spoleto, ale ovládnutí Beneventa bylo nad jeho síly. Král Karel jeho pomoc nevyslyšel. Roku 781 učinil papež gesto vstřícnosti, když Karlovy syny Ludvíka a Karlomana (který při tomto aktu přijal jméno Pipin) o Velikonocích pomazal a Karel oba jmenované syny učinil v Akvitánii a Itálii mladšími králi.

Ovšem výpravu na jih Itálie uskutečnil král Karel na naléhání papeže až roku 786. Výsledkem bylo, že papež Hadrian získal do své moci město Capuyu, beneventský vévoda Arichis se z přímého střetu vyplatil, svého syna Grimoalda poskytl Karlovi jako rukojmí a formálně se podřídil franské svrchovanosti.

Papež Hadrián se taktéž pokusil sehrát roli vyjednavače a prostředníka mezi bavorským vévodou Tassilem a králem Karlem, mezi nimiž rostlo napětí, ovšem marně. Tassilo byl roku 788 franským králem sesazen a s celou rodinou poslán do kláštera.

Ve věcech víry zaujal odmítavý postoj k obrazoborectví (ikonokasmus), který byl po dlouhou dobu součástí křesťanské víry v Byzantském císařství a jeho poselstvo se tak vyjádřilo i na Druhém nikajském koncilu roku 787, čímž veřejně podpořil císařovnu - regentku Irenu.

Odmítl křesťanskou herezi adopcionismu, které učilo, že Ježíš se narodil jako člověk a teprve přijetím křtu do něj vstoupil Duch svatý, byl tak adoptován Bohem^[2]. Tuto z pohledu katolicismu bludnou myšlenku propagovali vysocí hodnostáři na Pyrenejském poloostrově, jmenovitě Elipadus, biskup z Toleda, a urgelský biskup Felix, kdy druhý jmenovaný se musel dostavit do Říma a své učení odvolat. Frankfurtská synoda roku 794 toto učení zavrhal.^[3]

Na této synodě, iniciované Karlem Velikým, byly odmítnuty výsledky z Druhého nikajského koncilu a franský panovník požadoval exkomunikovat byzantského císaře, což papež Hadrián I. odmítl a potvrdil svůj postoj k závěrům nikajské synody.

Na druhou stranu dal Hadrián jasně najevo svoji nezávislost na Byzancii, když zrušil datování listin podle byzantského vzoru, tedy podle datování vlády císářů. Do jisté míry to bylo gesto, kterým chtěl naznačit, komu vděčí (resp. komu nevděčí) za ochranu papežství.^[4].

Zasadil se o rekonstrukci římských akvaduktů a některých chátrajících budov, obohatil mnohé církevní budovy o vnitřní výzdobu a náboženskou symboliku. Jako první papež začal razit i vlastní mince.

Byl pátým nejdéle sloužícím papežem v dějinách.

Po své smrti byl pohřben v Bazilice svatého Petra ve Vatikánu.

• HÄGERMANN, Dieter  ; přeložil Aleš Valenta. Karel Veliký - vládce Západu. Praha: Prostor, 2002. ISBN 80-7260-071-0. 

• JEDIN, Hubert, Malé dějiny koncilů, Česká katolická charita, Praha 1990. Přel. K. Dolista

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Hadrián I. na Wikimedia Commons
• Pope Adrian I na Catholic Encyclopedia (anglicky)
• britannica.com - Adrian I. (anglicky)
• Dominika Jelínková: Karel Veliký a významné procesy v západní církvi jeho doby, bakalářská práce
• Ottův slovník naučný, díl X., str.717

Papežové
Seznam papežů
1.–4. století	Petr Linus Anaklét Klement I. Evaristus Alexandr I. Sixtus I. Telesforus Hyginus Pius I. Anicetus Soter Eleutherus Viktor I. Zefyrinus Kalixt I. Urban I. Poncián Anterus Fabián Kornélius Lucius I. Štěpán I. Sixtus II. Dionýsius Felix I. Eutychianus Caius Marcellinus Marcellus I. Eusebius Miltiades Silvestr I. Marek Julius I. Liberius Damasus I. Siricius Anastasius I.
5.–8. století	Inocenc I. Zosimus Bonifác I. Celestýn I. Sixtus III. Lev I. Veliký Hilarius Simplicius Felix II. Gelasius I. Anastasius II. Symmachus Hormisdas Jan I. Felix III. Bonifác II. Jan II. Agapetus I. Silverius Vigilius Pelagius I. Jan III. Benedikt I. Pelagius II. Řehoř I. Veliký Sabinianus Bonifác III. Bonifác IV. Deusdedit Bonifác V. Honorius I. Severinus Jan IV. Theodor I. Martin I. Evžen I. Vitalianus Adeodatus Donus Agatho Lev II. Benedikt II. Jan V. Konon Sergius I. Jan VI. Jan VII. Sisinius Konstantin Řehoř II. Řehoř III. Zachariáš Štěpán II. Pavel I. Štěpán III. Hadrián I. Lev III.
9.–12. století	Štěpán IV. Paschal I. Evžen II. Valentin Řehoř IV. Sergius II. Lev IV. Benedikt III. Mikuláš I. Veliký Hadrián II. Jan VIII. Marinus I. Hadrián III. Štěpán V. Formosus Bonifác VI. Štěpán VI. Roman Theodor II. Jan IX. Benedikt IV. Lev V. Sergius III. Anastasius III. Lando Jan X. Lev VI. Štěpán VII. Jan XI. Lev VII. Štěpán VIII. Marinus II. Agapetus II. Jan XII. Lev VIII. Jan XIII. Benedikt VI. Benedikt VII. Jan XIV. Jan XV. Řehoř V. Silvestr II. Jan XVII. Jan  XVIII. Sergius IV. Benedikt VIII. Jan XIX. Benedikt IX. Silvestr III. Benedikt IX. Řehoř VI. Klement II. Benedikt IX. Damasus II. Lev IX. Viktor II. Štěpán IX. Mikuláš II. Alexandr II. Řehoř VII. Viktor III. Urban II. Paschalis II. Gelasius II. Kalixt II. Honorius II. Inocenc II. Celestýn II. Lucius II. Evžen III. Anastasius IV. Hadrián IV. Alexandr III. Lucius III. Urban III. Řehoř VIII. Klement III. Celestýn III. Inocenc III.
13.–16. století	Honorius III. Řehoř IX. Celestýn IV. Inocenc IV. Alexandr IV. Urban IV. Klement IV. Řehoř X. Inocenc V. Hadrián V. Jan XXI. Mikuláš III. Martin IV. Honorius IV. Mikuláš IV. Celestýn V. Bonifác VIII. Benedikt XI. Klement V. Jan XXII. Benedikt XII. Klement VI. Inocenc VI. Urban V. Řehoř XI. Urban VI. Bonifác IX. Inocenc VII. Řehoř XII. Martin V. Evžen IV. Mikuláš V. Kalixt III. Pius II. Pavel II. Sixtus IV. Inocenc VIII. Alexandr VI. Pius III. Julius II. Lev X. Hadrián VI. Klement VII. Pavel III. Julius III. Marcellus II. Pavel IV. Pius IV. Pius V. Řehoř XIII. Sixtus V. Urban VII. Řehoř XIV. Inocenc IX. Klement VIII.
17. století–současnost	Lev XI. Pavel V. Řehoř XV. Urban VIII. Inocenc X. Alexandr VII. Klement IX. Klement X. Inocenc XI. Alexandr VIII. Inocenc XII. Klement XI. Inocenc XIII. Benedikt XIII. Klement XII. Benedikt XIV. Klement XIII. Klement XIV. Pius VI. Pius VII. Lev XII. Pius VIII. Řehoř XVI. Pius IX. Lev XIII. Pius X. Benedikt XV. Pius XI. Pius XII. Jan XXIII. Pavel VI. Jan Pavel I. Jan Pavel II. Benedikt XVI. František
Nejsou zde uvedeni vzdoropapežové. Papežové vyznačení tučně jsou katolickou církví titulováni jako svatí.