Jakovlev Jak-9

Jak-9
Jak-9U
Určení	stíhací letoun
Původ	Sovětský svaz
Výrobce	Závod č. 82 Závod č. 153 Závod č. 166
Konstruktérská skupina	Jakovlev
Šéfkonstruktér	A. S. Jakovlev
První let	léto 1942
Zařazeno	říjen 1942
Vyřazeno	1950 (SSSR)
Uživatel	Sovětské letectvo Polské letectvo Severokorejské letectvo Bulharské letectvo
Výroba	1942–1948
Vyrobeno kusů	16 769[1]
Vyvinuto z typu	Jakovlev Jak-7
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jakovlev Jak-9 byl jednomotorový, jednomístný víceúčelový stíhací letoun používaný Sovětským svazem a jeho spojenci během druhé světové války a na počátku studené války. Jednalo se o vývojový typ robustního a úspěšného stíhacího letounu Jak-7B, který byl založen na pokročilém cvičném tandemovém stroji známém jako Jak-7UTI. Jaky-9 začaly přicházet k sovětským stíhacím plukům koncem roku 1942 a hrály hlavní roli při znovuzískání vzdušné převahy po nových stíhačkách Luftwaffe jako Focke-Wulf Fw 190 a Messerschmitt Bf 109G během velké bitvy u Kurska v létě 1943.

Jak-9 měl seříznutou zadní část trupu s nezakrytým překrytem kabiny. Jeho lehčí kovová konstrukce umožňovala větší nosnost paliva a výzbroje oproti předchozím modelům ze dřeva.^[2] Jak-9 dokázal manévrovat při vysokých rychlostech za letu v malých a středních výškách a byl také snadno ovladatelný. Díky těmto vlastnostem se stal jedním z nejvíce vyráběných sovětských stíhaček druhé světové války. Vznikl v různých variantách, včetně Jaku-9T s 37 mm (1,5 palce) kanónem a „velkorážního“ Jaku-9K se 45 mm (1,77 palce) kanónem střílejícím skrz náboj vrtule, který se používal v protitankovém boji a jako silný ničitel letadel, stíhacího bombardéru Jaku-9B s vnitřní pumovnicí za kokpitem pro pumy o hmotnosti až 400 kg (880 lb), dálkového Jaku-9D a Jaku-9DD s přídavnými palivovými nádržemi na křídlech pro doprovod bombardérů nad východní Evropou a Jaku-9U s výkonnějším motorem a vylepšenou aerodynamikou. Jak-9 se vyráběl od roku 1942 do roku 1948, přičemž vzniklo 16 769 letadel (14 579 během války).^[3]

Jak-9 se také ještě zúčastnil bojů v korejské válce.^[4]

Jakovlev Jak-9 byl jednomístný jednomotorový stíhací dolnoplošník smíšené konstrukce, vybavený záďovým zatahovacím podvozkem.

Jak-9 navazoval na poslední varianty stíhačky Jak-7, na Jak-7B a pouze v prototypu postavený Jak-7DI. Jeho vznik umožnila mnohem lepší situace sovětského metalurgického průmyslu, který dokázal zvýšit dodávky deficitních materiálů do té míry, že se mohlo uvažovat o využití hliníkových slitin nejen pro výrobu bombardovacích a bitevních strojů, ale i pro stíhací letouny. Výsledkem byla konstrukce Jaku 7DI, který měl smíšenou konstrukci křídla — původní dřevěné nosníky byly nahrazeny nosníky duralovými, což jednak vedlo k určité úspoře hmotnosti draku letounu, jednak uvolnilo vnitřní konstrukci křídla, takže bylo možno zvýšit objem vnitřních palivových nádrží letounu.

Na letadle Jak-9 se kladně projevila změna konstrukce s využitím deficitních hliníkových slitin. Konstrukce draku vycházející z Jaku-7 byla lehčí, což se projevilo na zvýšení užitečného nákladu (zejména zvýšením zásoby paliva). První prototypy vzlétly v roce 1942, poté byla ihned zahájena sériová výroba a v zimě se stroje zapojily do bojové činnosti. Na přelomu let 1942 a 1943 byla stíhačka dále zdokonalena. Byl instalován nový protitankový kanón 11-P-37 ráže 37 mm, což si vyžádalo posunutí kabiny Jaku-9 o 0,4 m dozadu. Později se montovaly i zbraně jiné ráže, například dvacetimilimetrový kanón MPŠ-20, třiadvacetimilimetrový MP-23-VV či jen velkorážový kulomet UBS. Montáží protitankových kanónů s protipancéřovým střelivem vznikly varianty pod označením Jak-9T. U typu Jak-9K byl experimentálně zabudován kanón ráže 57 mm. Naopak v roce 1944 byl do stíhačky instalován protitankový kanón ráže 45 mm. Mezi četnými verzemi byly i stíhací bombardéry Jak-9L a Jak-9B, vyzbrojený jen kulomety, přičemž do trupu byla umístěna pumovnice, v níž mohlo být zavěšeno až 400 kg pum (maximálně buď čtyři 100kg pumy FAB-100, nebo až 128 kusů kumulativních PT pumiček PTAB).^[5]

První Jaky-9 vstoupily do služby v říjnu 1942 a koncem roku se zapojily do boje. Do vzdušných soubojů zasáhly na stalingradské frontě v zimě 1942/43.^[6] Pro Němce se tento stroj stal velice nepříjemným překvapením. Jaky-9 ve výškách do 4000 m převyšovaly německý Messerschmitt Bf 109G-2 v rychlosti a měly lepší stoupavost-výšky 5000 m dosáhly o 14 sekund dříve.^[6] Od 6000 m výše byly sovětské stroje sice o 40 až 60 km/h pomalejší, avšak boje na sovětské frontě se vedly v podstatně nižších hladinách, kde se mohla převaha Jaků 9 uplatnit lépe.^[1] Typ Jak-9 byl velmi všestranný, používal se jako stíhací, dálkový stíhací, eskortní a přepadový letoun. Ve verzi Jak-9B sloužil dokonce i jako stíhací bombardér, který se užíval pro boj s tanky. Řada vylepšení výkonu a výzbroje nesnížila letové vlastnosti. Sovětští piloti považovali výkon Jak-9 za srovnatelný s typy Bf 109G a Fw 190A-3/A-4.^[7] Nicméně, na začátku německé invaze do Sovětského svazu si Jaky-9 vedly proti Luftwaffe špatně kvůli nedostatku tréninku, ačkoli v bitvě u Stalingradu začaly fungovat lépe.^[8] Po bitvě u Smolenska ve druhé polovině roku 1943 se slavná jednotka svobodných Francouzů Normandie-Němen stala Groupe a byla vybavena Jaky-9.^[9]

V červenci roku 1943 zařadil do své výzbroje 12. gardový stíhací pluk protivzdušné obrany Moskvy výškovou stíhací variantu Jak-9PD. Celková produkce pěti kusů byla vyvinuta z prototypu I-28, který poháněl motor Klimov VK-105PD s dvoustupňovým kompresorem. V roce 1944 byl uveden typ Jak-9DD, s palivovými nádržemi zvětšenými na 850 litrů, což dovolilo podnikat doprovodné lety dlouhé 2000 až 2200 km.^[1] Toho bylo využíváno např. při doprovodu amerických dálkových bombardovacích letadel B-17 a B-24, která si při mezipřistání doplňovala palivo na základně vybudované u Poltavy na Ukrajině. První jednotkou, která použila Jak-9U, mezi 25. říjnem a 25. prosincem 1944, byla 163. gardová stíhací. Piloti dostali rozkaz nepoužívat motor v bojové rychlosti, protože to zkrátilo jeho životnost pouze na dva nebo tři lety. Přesto si jednotka během 398 bojových letů vyžádala 27 Focke-Wulfů Fw 190A a jeden Bf 109G-2, za ztrátu dvou Jaků v leteckých soubojích, jednoho proti flaku a čtyř při nehodách. Jak-9U výrazně přispěly k tomu, že Sověti získali vzdušnou převahu a Němci se naučili vyhýbat Jakům „bez anténního stožáru“.^[10]

Větší formace verze Jak-9DD byla přesunuta do Bari v Apulii v Itálii na pomoc jugoslávským partyzánům na Balkáně.^[11]

Jedním z nejlépe hodnocených pilotů Jaku-9 byl A.I. Vybornov. Létal s typem T (vybaveným 37mm kanónem NS-37 v přídi) a dosáhl 19 vzdušných vítězství plus devíti sdílených. V červnu 1945 mu byla udělena Zlatá hvězda Medaile hrdiny Sovětského svazu.^[12] Na konci války, 22. března 1945, poručík L.I. Sivko z 812. letky dosáhl vzdušného vítězství proti proudové stíhačce Messerschmitt Me 262, ale brzy poté byl zabit jiným Me 262, pravděpodobně pilotovaným Franzem Schallem, nejlépe hodnoceným pilotem Me 262.^[13]

Stíhací jednotky s tímto letounem utrpěly nižší než průměrné ztráty. Z 2 550 Jaků-9 vyrobených do konce roku 1943 bylo ztraceno v boji 383.^[14]

Použití Jaků 9 však druhou světovou válkou ještě neskončilo. Na začátku studené války začaly stíhačky Jak-9 narušovat americké, britské a francouzské lety ve vzdušných koridorech do Západního Berlína. Během Berlínské blokády stíhačky Jak-9 zasahovaly do leteckého mostu amerického a britského letectva.^[15][16] Během roku 1949 poskytl Sovětský svaz přebytečné letouny Jak-9P (VK-107) některým satelitním státům sovětského bloku, aby jim pomohl přezbrojit letectvo po blokádě Západního Berlína. V překladu z ruštiny do některých jazyků byla omylem vynechána část provozní příručky letadla: před nastartováním Jaku-9 bylo nutné 25krát ručně natočit malé olejové čerpadlo namontované v kokpitu, aby bylo zajištěno počáteční mazání dvanáctiválcového motoru Klimov, na rozdíl od německých a jiných západních stíhaček z druhé světové války vybavených nuceným uzavřeným cyklem mazání. Přeskočení tohoto neobvyklého, ale životně důležitého kroku mělo za následek časté zadření motoru během startu a počátečního stoupání, což během roku 1950 způsobilo několik úmrtí.

Albánská lidová republika

• Albánské letectvo obdrželo v roce 1947 72 letadel, včetně 12 cvičných Jaků-9V.

Bulharsko

• Bulharské letectvo

Čína Čína

• Letectvo Čínské lidové osvobozenecké armády

Francie Francie

• Francouzské letectvo (Armée de l'Air)
  • Normandie-Němen

Maďarsko

• Maďarské letectvo letadla získalo v roce 1949. Maďarský název typu byl "Vércse" (Poštolka).

Mongolsko

• Mongolské letectvo na konci června 1945 obdrželo 34 letadel.

Severní Korea Severní Korea

• Severokorejské letectvo

Polsko

• Letectvo polské armády
• Polské letectvo několik strojů provozovalo v letech 1947 až 1953.
• Polské námořnictvo

Sovětský svaz Sovětský svaz

• Sovětské letectvo
• Vojska protivzdušné obrany

Jugoslávie Jugoslávie

• Jugoslávské letectvo – 16 Jaků-9T, 40 Jaků-9P, 47 Jaků-9D/M a 68 Jaků-9V v letech 1944–1950/1960^[17]

• Osádka: 1
• Rozpětí: 9,74 m
• Délka: 8,50 m
• Nosná plocha: 17,15 m²
• Hmotnost prázdného letounu: 2277 kg
• Vzletová hmotnost: 2873 kg
• Pohonná jednotka: 1 × dvanáctiválcový vidlicový motor Klimov VK-105PF
• Maximální bojový výkon: 1260 k (927 kW)

• Maximální rychlost:
  • u země: 520 km/h
  • ve výšce 4300 m: 599 km/h
• Praktický dostup: 11 100 m
• Čas výstupu do výšky 5000 m: 5,1 minuty
• Dolet: 875 km

• 1 × kanón ŠVAK ráže 20 mm střílející osou vrtule
• 1 × synchronizovaný kulomet UBS ráže 12,7 mm nad motorem, asymetricky umístěný na levé straně

• Osádka: 1
• Rozpětí: 9,74 m
• Délka: 8,50 m
• Nosná plocha: 17,15 m²
• Hmotnost prázdného letounu: 2428 kg
• Vzletová hmotnost: 3095 kg
• Pohonná jednotka: 1 × dvanáctiválcový vidlicový motor Klimov VK-105PF
• Maximální bojový výkon: 1260 k (927 kW)

• Maximální rychlost:
  • u země: 518 km/h
  • ve výšce 3750 m: 573 km/h
• Praktický dostup: 9400 m
• Čas výstupu do výšky 5000 m: 6,1 minuty
• Dolet: 950 km

• 1 × kanón ŠVAK ráže 20 mm střílející osou vrtule
• 1 × synchronizovaný kulomet UBS ráže 12,7 mm nad motorem, asymetricky umístěný na levé straně

• Osádka: 1
• Rozpětí: 9,74 m
• Délka: 8,50 m
• Nosná plocha: 17,15 m²
• Hmotnost prázdného letounu: 2346 kg
• Vzletová hmotnost: 3387 kg
• Pohonná jednotka: 1 × dvanáctiválcový vidicový motor Klimov VK-105PF
• Maximální bojový výkon: 1260 k (927 kW)

• Maximální rychlost:
  • u země: 522 km/h
  • ve výšce 3900 m: 584 km/h
• Praktický dostup: 9400 m
• Čas výstupu do výšky 5000 m: 6,8 minuty
• Dolet: 1330 km
• Maximální dolet: 2200 km

• 1 × kanón ŠVAK ráže 20 mm střílející osou vrtule
• 1 × synchronizovaný kulomet UBS ráže 12,7 mm nad motorem, asymetricky umístěný na levé straně^{[p 1]}

• Osádka: 1
• Rozpětí: 9,74 m
• Délka: 8,55 m
• Výška: 3,20 m
• Nosná plocha: 17,15 m²
• Hmotnost prázdného letounu: 2512 kg
• Vzletová hmotnost: 3204 kg
• Pohonná jednotka: 1 × dvanáctiválcový vidlicový motor Klimov VK-107A

• Maximální rychlost:
  • u země: 575 km/h
  • ve výšce 5000 m: 672 km/h
• Praktický dostup: 10 650 m
• Čas výstupu do výšky 5000 m: 5 minut
• Dolet: 675 km

• 1 × kanón ráže 20 mm střílející osou vrtule
• 2 × synchronizovaný kulomet ráže 12,7 mm nad motorem

• GENF, S. A. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji: Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 96 a 120. 
• Zbyněk Válka, Stíhací letadla
• Olaf Groehler, Letecká válka 1939–1945
• NĚMEČEK, Václav. Jakovlev I-28 a Jak-9PD. Letectví a kosmonautika. Leden 1980, roč. LVI, čís. 26, s. 1027. 
• NĚMEČEK, Václav. Jakovlev Jak-9B. Letectví a kosmonautika. Únor 1986, roč. LXII., čís. 4, s. 28. 
• Angelucci, Enzo and Paolo Matricardi. World Aircraft: World War II, Volume II (Sampson Low Guides). Maidenhead, UK: Sampson Low, 1978. ISBN 0-562-00096-8.
• Bergström, Christer. Bagration to Berlin – The final Air Battle in the East 1944–45. Hersham, UK: Classic Publications, 2008. ISBN 978-1-903223-91-8.
• Bock, Robert. Yak-7, Yak-9 (Aircraft Monograph 14) (English translation of Polish original). Gdańsk, Poland: AJ-Press, 1999. ISBN 83-7237-020-6.
• Drabkin, Artem. The Red Air Force at War: Barbarossa and The Retreat to Moscow – Recollections of Fighter Pilots on the Eastern Front. Barnsley, South Yorkshire, UK: Pen & Sword Military, 2007. ISBN 1-84415-563-3.
• Gordon, Yefim and Dmitri Khazanov. Soviet Combat Aircraft of the Second World War, Volume One: Single-Engined Fighters. Earl Shilton, Leicester, UK: Midland Publishing Ltd., 1998. ISBN 1-85780-083-4.
• Green, William. Warplanes of the Second World War, Volume Three: Fighters. London: Macdonald & Co. (Publishers) Ltd., 1961 (seventh impression 1973). ISBN 0-356-01447-9.
• Green, William and Gordon Swanborough. WW2 Aircraft Fact Files: Soviet Air Force Fighters, Part 2. London: Macdonald and Jane's Publishers Ltd., 1978. ISBN 0-354-01088-3.
• Gunston, Bill. Aerei della 2ª Guerra Mondiale (in Italian ). Milan: Alberto Peruzzo Editore, 1984. NO ISBN.
• Gunston, Bill. The illustrated Directory of Fighting Aircraft of World War II. London: Salamander Book Limited, 1988. ISBN 1-84065-092-3.
• Kopenhagen, W., ed. Das große Flugzeug-Typenbuch (in German). Stuggart, Germany: Transpress, 1987. ISBN 3-344-00162-0.
• Leonard, Herbert. Encyclopaedia of Soviet Fighters 1939–1951. Paris: Histoire & Collections, 2005. ISBN 2-915239-60-6.
• Liss, Witold. The Yak 9 Series (Aircraft in Profile number 185). Leatherhead, Surrey, UK: Profile Publications Ltd., 1967.
• Mellinger, George. Yakovlev Aces of World War 2. Botley, UK: Osprey Publishing Ltd., 2005. ISBN 1-84176-845-6.
• Morgan, Hugh. Gli assi Sovietici della Seconda guerra mondiale (in Italian). Milano: Edizioni del Prado/Osprey Aviation, 1999. ISBN 84-8372-203-8.
• Morgan, Hugh. Soviet Aces of World War 2. London: Reed International Books Ltd., 1997. ISBN 1-85532-632-9.
• Panek, Robert. Yakovlev Yak-9U & P. Sandomierz, Poland/Redbourn, Hertfordshire, UK: Mushroom Model Publications, 2006. ISBN 83-89450-27-5.
• Шавров, В.Б. История конструкций самолетов в СССР 1938–1950 гг. (3 изд.). Kniga: Машиностроение, 1994 (Shavrov, V.B. Istoriia konstruktskii samoletov v SSSR, 1938–1950 gg.,3rd ed. History of Aircraft Design in USSR: 1938–1950). Kniga, Russia: Mashinostroenie, 1994.) ISBN 5-217-00477-0.
• Stapfer, Hans-Heiri. Yak Fighters in Action (Aircraft number 78). Carrollton, Texas: Squadron/Signal Publications, Inc., 1986. ISBN 0-89747-187-3.
• Степанец, А.Т. Истребители ЯК периода Великой Отечественной войны. Kniga: Машиностроение, 1992. Stepanets, A.T. Istrebiteli Yak perioda Velikoi Otechestvennoi voiny (Yak Fighters of the Great Patriotic War). Kniga, Russia: Mashinostroenie, 1992. ISBN 5-217-01192-0.
• Williams, Anthony G. and Emmanuel Gustin. Flying Guns: The Development of Aircraft Guns, Ammunition and Installations 1933–45. Ramsbury, UK: Airlife, 2003. ISBN 1-84037-227-3.
• Якубович, Н.В. Истребитель Як-9. Заслуженный «фронтовик». Москва: Коллекция, Яуза, ЭКСМО, 2008. Yakubovich, N.V. Istrebitel’ Yak-9. Zasluzhenny ”frontovik” (Yak-9 Fighter. A Honored “Veteran”). Moscow, Russia: Collection, Yauza, EKSMO, 2008. ISBN 978-5-699-29168-7.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jakovlev Jak-9 na Wikimedia Commons
• (česky)Popis a galerie
• Yak-9T Galerie
• Kamufláže letounu Jak-9 Archivováno 4. 12. 2017 na Wayback Machine.