Moje zájmy, koníčky a jorkšírka Barunka

I u nás v Praze je na některých místech ještě sníh, tak trochu pocukrováno. Minulé dva dny občas docela chumelilo, ale protože nejsou žádné mrazy, většinou je všechno pryč. Mně to teda vůbec nevadí, škoda jen, že si sníh neužily pražské děti, které v některých městských obvodech měly tento týden prázdniny. Ne každý má možnost odjet třeba na hory. 

Já sama už čekám na jaro a určitě nejsem sama. Zatím si čekání zkracuji pozdravy jara, které jsou v květinářství nebo v marketu dostupné. 

V úterý mě vylákalo sluníčko do ulic, a tak jsem se vydala na Václavák na toulky po obchodech. Chtěla jsem si koupit nové džíny a protože potřebuji zkrácenou velikost, ne vždy se zadaří. Kalhoty jsem sice nesehnala, ale úplně s prázdnou jsem domů nejela. Jaro za dveřmi, takže bílé tričko s černými pruhy se určitě hodí, nejen na jaře.

Při tom toulání po obchodech jsem poprvé zavítala do obchodu Primark. Otevřený byl s velkou slávou v červnu 2021a vzpomínám si, jak jeho otevření způsobilo velkou nákupní horečku. Obrovským lákadlem byly především nízké ceny. Tak jsem také zavítala. 

Musím říct, že obchod na mě působil doslova příšerně. Připadala jsem si jak v obrovské nádražní hale, kde se místo vagonů posouvá spousta zákazníků s velkými koši. Z košů přepadává různé oblečení snad pro celou rodinu, příbuzenstvo a možná i blízké sousedy. 

Kalhoty jsem objevila, žádný zázrak to sice nebyl, přesto jsem je chtěla vyzkoušet. Když jsem před zkušebními kabinkami viděla tu neskutečně dlouhou frontu převážně žen s těmi napěchovanými košíky, kalhoty jsem vrátila. Prošla jsem možná tak třetinu přízemí a fakt stačilo. Obrovská hadrárna nadupaná zákazníky, kteří chtějí levně nakoupit a na tom zboží je to znát. Co jiného tenhle řetězec nabízí vlastně ani nevím. Neznáte Primark? Nevadí, nepřicházíte vůbec o nic. 

 Ke konci minulého roku u nás otevřeli supermarket Penny a protože to nemám daleko, občas tam zajdu nakoupit. Dneska už snad každý obchodní řetězec mívá občas akce, kdy při nákupu získáte body na určité výrobky, které pak můžete právě na toto zboží využít s nezanedbatelnou slevou. 

Není to žádná propagace a reklama určitého řetězce, žádná spolupráce. Prostě jen informace o nákupu, který mě potěšil a o věcech, které jsem potřebovala. Pekáček s poklicí a aroma úchytkou, do které se může nalít olej, víno nebo jiná přísada, která při pečení prokapává na pokrm. Pekáček mám domů a zítra mám ještě spadeno na pánev, kterou už opravdu potřebuji na chatu, ta současná už je fakt chudinka. 

Tentokrát nabízím k přečtení dvě knihy, každá s jiným tématem, ale obě se mi moc líbily.

Knihu jsem náhodně objevila v knihovně, zaujal mě název i obálka. Jde o psychologický thriller z prostředí a života v močálech na severu Michiganu. Téma je tak trochu podobné knize Kde zpívají raci, ale příběh Hannah je temnější.

Její příběh se prolíná s jejím dětstvím a současným spokojeným životem manželky a matky. Ona skrývá téměř dvacet let obrovské tajemství. 

V močálech se narodila nezletilé matce, kterou její otec unesl. Ona svůj domov i svého otce milovala, dokud nezjistila, jak je krutý a despotický. 

Po letech strávených ve vězení otec uprchl a skrývá se v močálech, které velmi dobře zná. Zná je ovšem i jeho dcera, kterou v těchto místech vychoval. Tak končí klidný rodinný život a začíná smrtící hra. 

Krásně napsaný silný příběh, který můžu doporučit ovšem s tím, že ne každému se kniha bude líbit. Já byla moc spokojená.  

Knihy této autorky mám ráda i když je pravda, že její příběhy jsou občas temné s vážnými tématy, ale napsané jsou skvěle. Život přece není jen procházka růžovou zahradou.

Román je o životě jedné obyčejné rodiny, v obyčejné vesnici na sklonku socialismu a komunistického režimu. Rodina s dvěma dcerami, rodiče i prarodiče v jednom domě. 

Vztahy v rodině nejsou vůbec idilické, k tomu mají opravdu hodně daleko. O problémech se nemluví, zkrátka se neřeší, aby snad sousedé nepojali nějaké podezření. Matka je neustále se vším nespokojená, otec alkoholik a dvě smutné dcery.

Autentické popisování doby mě mnohdy vrátilo do vzpomínek. jak jsme tu dobu prožívali v naší rodině a v okolí. Doporučit mohu těm dříve narozeným a i těm, kteří se narodili až po revoluci.

Leden už je za námi a na první únorový den jsem si naplánovala procházku po mé oblíbené Kampě. Proč právě na tuhle soboru? Zmizela totiž nepříjemná pražská inverze a podle meteorologů mělo být jasno. Někde určitě bylo, i u nás bylo kolem poledne krásně modré nebe, pak se obloha trochu zatáhla, ale stejně jsem vyrazila. Na Kampu chodím většinou ze smíchovské strany, jinak to nebylo ani dneska. 

Kousek od vchodu na Kampu jsem objevila docela zastrčenou kavárnu Mlýnice. Jde se do ní přes malý můstek přes Čertovku a vedle vchodu je starý malý mlýn. 

 

Kousek dál, na druhé straně jsou Sovovy mlýny, kde se nachází Muzeum moderního umění. Muzeum uchovává sbírku Jana a Medy Mládkových významných umělců 20. století a největší kolekci malíře Františka Kupky. 

Pokračovala jsem k Vltavě, přes Kampu k Čertovce a ještě jednou k řece.

Tady bylo docela dost lidí, hlavně děti lákají kachny, rackové a nebojácné nutrie. Já mám sice fóbii i z malé myšky, ale fotky jsem si udělala.