Dlouhé 19. století

Za počátek se považují události francouzské revoluce, kdy se měšťanstvo vymanilo z nadvlády šlechty. Konec dlouhého 19. století představují politické zlomy jako důsledek první světové války, které se projevily mj. v procesech nacionalizace, demokratizace či popularizace.

Charakteristické pro tuto epochu je směřování k moderně, které se odráží také v historicky pokrokovém myšlení a projevuje se v sekularizaci a racionalizaci, utváření a emancipace národů a demokratizace společnosti. Její teoretické základy se nacházejí v osvícenství, které nyní definitivně získávají politickou a společenskou podobu. 19. století spočívá na opěrných bodech industrializace, demografického vývoje (emigrace, vnitřní migrace a urbanizace se stávají masovými), prosazování principu národního státu a zobčanšťování společnosti. Věda a vzdělání získávají na významu a stávají se dostupné širokým vrstvám.

Pro mimoevropské země byly určujícími především faktory jako poroba, kolonializace a částečně též osídlování velkých částí Afriky, Asie a Austrálie evropskými velmocemi, a to především ve fázi imperialismu v období let 1885–1914, zatímco v Americe vznikaly nové republiky podporované zejména elitami evropského původu.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Langes 19. Jahrhundert na německé Wikipedii.

• 19. století
• Krátké 20. století
• Belle Époque

• Jürgen Kocka: Das lange 19. Jahrhundert. Arbeit, Nation und bürgerliche Gesellschaft (= Gebhardt. Handbuch der deutschen Geschichte, sv. 13). 10., zcela nově přeprac. vyd., Klett-Cotta, Stuttgart 2002, ISBN 3-608-60013-2