Nothing Special   »   [go: up one dir, main page]
Přeskočit na obsah

Ulf Kristersson

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ulf Kristersson
Ulf Kristersson (2023)
Ulf Kristersson (2023)
35. předseda vlády Švédského království
Úřadující
Ve funkci od:
18. října 2022
PanovníkKarel XVI. Gustav
VicepremiérkaEbba Buschová
PředchůdkyněMagdalena Anderssonová
Vůdce opozice
Ve funkci:
1. října 2017 – 18. října 2022
Předseda vládyStefan Löfven
Magdalena Anderssonová
PředchůdkyněAnna Kinberg Batrová
NástupkyněMagdalena Anderssonová
Předseda Umírněné strany
Úřadující
Ve funkci od:
1. října 2017
PředchůdkyněAnna Kinberg Batrová
Ministr sociálního zabezpečení
Švédského království
Ve funkci:
5. října 2010 – 3. října 2014
Předseda vládyFredrik Reinfeldt
PředchůdkyněCristina Husmark Pehrssonová
NástupkyněAnnika Strandhällová
Poslanec Riksdagu
Úřadující
Ve funkci od:
4. října 2014
Volební obvodSödermanland
Ve funkci:
5. října 1991 – 30. dubna 2000
Volební obvodkraj Stockholm
Stranická příslušnost
ČlenstvíUmírněná strana
Rodné jménoUlf Hjalmar Ed Kristersson
Narození29. prosince 1963 (60 let)
Lund, ŠvédskoŠvédsko Švédsko
Národnostšvédská
ChoťBirgitta Edová (od 1991)
Dětitři
Alma materUppsalská univerzita
Zaměstnánípolitik
OceněníŘád knížete Jaroslava Moudrého 1. třídy (2024)
Řád čestné legie
velkokříž Řádu bílé růže
Konung Carl XVI Gustafs jubileumsminnestecken IV
CommonsUlf Kristersson
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ulf Hjalmar Ed Kristersson (* 29. prosince 1963 Lund) je švédský politik, od října 2022 předseda vlády Švédského království, když po zářijových parlamentních volbách sestavil středopravicový menšinový kabinet Umírněných, Křesťanských demokratů a Liberálů podporovaný Švédskými demokraty. Od října 2017 je předsedou konzervativní Umírněné strany. Před sestavením kabinetu plnil úlohu vůdce opozice z titulu lídra nejsilnějšího opozičního subjektu. Již mezi roky 1988–1992 předsedal Mladé lize Umírněných, mládežnické organizaci strany.[1]

V roce 2014 se stal členem švédského parlamentu, Riksdagu, za obvod Södermanland. V zákonodárném sboru zasedal i v letech 1991–2000 za stockholmský kraj. V období 2010–2014 zastával úřad ministra sociálního zabezpečení v koaliční vládě Fredrika Reinfeldta. Následně se po přechodu do opozice stal stínovým ministrem financí a ekonomickým expertem Umírněných.[1]

Soukromý život

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se roku 1963 v jihošvédském Lundu, ležícím ve skånském kraji, do rodiny Larse Kristerssona (1938–2015) a Kariny Kristerssonové.[2] V pěti letech se s rodiči přestěhoval do Torshälly, v sousedství města Eskilstuna.[3] V mládí se věnoval gymnastice. Po maturitě na eskilstunském gymnáziu S:t Eskils absolvoval v letech 1983–1984 vojenskou prezenční službu, jako velitel čety u upplandského pěchotního pluku.[4] V roce 1988 vystudoval ekonomii na Uppsalské univerzitě.[5][1]

V roce 1991 se oženil s Birgittou Edovou, podnikatelkou a PR konzultantkou, která působila i ve státní správě. Rodina žije ve Strängnäsu. Manželé adoptovali tři dcery z Číny, kde jeho žena také pracovala. Sám se stal předsedou Švédského centra pro adopci.[1][6][7]

Politická kariéra

[editovat | editovat zdroj]

1985–2000: Etablování se v celonárodní politice

[editovat | editovat zdroj]

Před parlamentními volbami 1985 se jako člen Mladé ligy Umírněných zapojil do kampaně v Södermanlandu na jihu Švédska. V závěru listopadu 1988 byl zvolen předsedou této mládežnické organizace Umírněné strany a ve funkci nahradil Beatrice Askovou.[8] V zářijových sněmovních volbách 1991 skončili Umírnění druzí a poprvé od roku 1982 se vrátili do vlády. Předseda strany Carl Bildt se stal prvním umírněným premiérem od roku 1930. Kristersson byl ve 27 letech zvolen do Riksdagu,[9] kde zasedal ve výboru pro sociální zabezpečení. Během volebního období vystupoval jako kritik krizové dohody koaliční vlády uzavřené s opozičními sociálními demokraty. Přátelské vztahy navázal s bývalým vůdcem Umírněných Göstou Bohmanem, s nímž se v některých aspektech shodoval na kritice Bildtova kabinetu. [10]

V roce 1992 ztratil vůdcovství v Mladé lize Umírněných, když na kontroverzním volebním kongresu, známém podle místa konání jako bitva o Lycksele, prohrál s budoucím premiérem Fredrikem Reinfeldtem poměrem hlasů 52 : 55.[11] Kontroverznost byla dána vyvrcholením vleklého ideologického sporu mezi Reinfeldtovou konzervativní a Kristerssonovou neoliberální frakcí.[12][13] Porážka pro něj znamenala ústup z frontové linie politického souboje. Později byl zařazen do „Ztracené generace“ Umírněné strany.[14] Souběžně s výkonem poslaneckého mandátu působil v letech 1995 až 1998 jako vedoucí marketingu v liberálním think tanku Timbro.

2000–2017: Odchod a návrat do Riksdagu, vstup do místní politiky a ministr Reinfeldtovy vlády

[editovat | editovat zdroj]

V závěru dubna 2000 rezignoval na poslanecký mandát, když se rozcházel s novým stranickým vůdcem Boem Lundgrenen, který podle Kristerssonova přesvědčení nejevil zájem o jeho služby.[15] Dva roky pracoval v soukromém sektoru, převážně na pozici ředitele komunikace a viceprezidenta Adcore, společnosti působící v digitálním marketingu.[16] Poté se stal předsedou Švédského centra pro adopci.[1]

Do aktivní politiky se vrátil v roce 2002. Čtyři roky působil jako radní pro finanční záležitosti ve Strängnäsu.[17][3] V roce 2006 byl zvolen místostarostou Stockholmu pro oblast sociální péče a práce.[2] Předseda Umírněných Fredrik Reinfeldt jej přizval vést stranický výbor pro nastolení nové rodinné politiky.[14] V této funkci na sebe upozornil návrhem, který se neslučoval s přístupem strany, když požadoval aby otcové z rodin usilujících o všechny sociální výhody měli povinnost setrvat měsíc na otcovské dovolené.[1][6]

Předseda vlády Fredrik Reinfeldt si jej v říjnu 2010 vybral do úřadu ministra pro sociální zabezpečení, v němž setrval čtyři roky.[17][18] Po parlamentních volbách 2014 odešli Umírnění do opozice a Kristersson se stal po čtrnácti letech opět poslancem, tentokrát za södermanlandský obvod.[19] Po Reinfeldtově rezignaci jej nová předsedkyně Umírněných Anna Kinbergová Batrová jmenovala stínovým ministrem.[20]

2017–2022: Vůdce opozice

[editovat | editovat zdroj]

V zářijových parlamentních volbách 2018 zaostal blok čtyř středopravicových stran sdružených v Alianci pro Švédsko o jediný mandát za středolevým paktem vedeným sociálními demokraty premiéra Stefana Löfvena. Poté, co se Löftenovi nepodařilo získat důvěru Riksdagu, byl v říjnu 2018 jednáním o sestavení vlády pověřen Kristersson jako předseda nejsilnější frakce Aliance. V listopadu však jeho projekt švédský parlament odmítl. Sociální demokraté nakonec pokračovali ve vládním angažmá další volební období, když na počátku roku 2019 zformovali menšinový kabinet se Zelenými. Po neúspěchu vytvořit vládu se v roce 2019 Aliance pro Švédsko rozpadla.[1]

Kristersson tak v parlamentu dále plnil úlohu vůdce opozice, předáka nejsilnější opoziční strany, kterou převzal v říjnu 2017 od své předchůdkyně Anny Kinbergové Batrové, kdy ji vystřídal v čele Umírněné strany. Možnosti sestavit vládu během léta 2021, po pádu druhého Löfvenova kabinetu po ztrátě podpory od Levicové strany, se vzdal, a po devíti dnech od premiérovy demise umožnil vznik třetí Löfvenovy vlády.[1][21]

Od 2022: Předseda vlády

[editovat | editovat zdroj]
Vicepremiérka Ebba Buschová a premiér Ulf Kristersson na vyhlídkové terase Lejonbacken před královským palácem v den uvedení do úřadů, po setkání s králem Karlem XVI. Gustavem (říjen 2022)

V zářijových parlamentních volbách 2022 skončili jeho Umírnění na třetím místě se 68 mandáty. Přestože vítězní sociální demokraté posílili na 107 křesel, nedisponoval levicový blok premiérky Magdaleny Anderssonové parlamentní většinou, a nedokázal tak sestavit vládu. S druhými v pořadí, protiimigračně zaměřenými nacionalisty – Švédskými demokraty, odmítly středopravicové strany otevřeně spolupracovat. Předseda parlamentu Andreas Norlén proto pověřil sestavením vlády lídra třetího subjektu „na pásce“, Ulfa Kristerssona, který 14. října oznámil koaliční dohodu o vzniku menšinového kabinetu Umírněných s Křesťanskými demokraty Ebby Buschové (19 mandátů) a Liberálními lidovci Johana Pehrsona (16 mandátů). K většině 175 křesel ve 349členném parlamentu trojkoalici scházelo 72 poslanců. Vznikla tak dohoda o podpoře vlády ze strany Švédských demokratů, kteří dodali 73 potřebných hlasů. Prolomili tím nulový koaliční potenciál, jakožto subjekt v minulosti označovaný za „extremistický“, s nímž nechtěl nikdo spolupracovat. Kristersson byl v zákonodárném sboru schválen premiérem 17. října 2022 většinou 176 poslanců. Proti se vyslovilo 173 zástupců nastupující opozice. Oficiálně se úřadu ujal o den později, kdy v Riksdagu představil členy koaliční vlády.[1][22][23][24]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ulf Kristersson na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c d e f g h i Ulf Kristersson se stal novým premiérem Švédska. E15.cz [online]. 2022-10-18 [cit. 2022-10-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-10-18. 
  2. ↑ a b AHLANDER, Johan. Sweden needs 'humble government' after election: frontrunner. Reuters [online]. 29-08-2018 [cit. 09-09-2018]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22-09-2022. (anglicky) 
  3. ↑ a b Kristersson vill bli Moderatledare [online]. 1-09-2017 [cit. 2018-09-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10-09-2018. (švédsky) 
  4. ↑ CV | Ulf Kristersson [PDF]. Moderate Party, 2018 [cit. 2021-06-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26-01-2021. (švédsky) 
  5. ↑ Ulf Kristersson fjärde raka civilekonomen som styr Moderaterna [online]. civilekonomen.se [cit. 2018-09-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18-10-2022. (švédsky) 
  6. ↑ a b Fem saker du inte visste om Ulf Kristersson – Moderaternas nye partiledare. Expressen [online]. [cit. 2021-10-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21-09-2022. (švédsky) 
  7. ↑ Ulf Kristersson: "Det dödliga våldet är som Sveriges andra pandemi". SVT [online]. 24-08-2020 [cit. 10-05-2021]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18-10-2022. (švédsky) 
  8. ↑ NYHETER, SVT. Så stred Kristersson och Reinfeldt om makten i Muf. SVT Nyheter [online]. 03-09-2017 [cit. 09-09-2018]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22-09-2022. (švédsky) 
  9. ↑ NYHETER, SVT. Ulf Kristersson (M): Det måste du ha läst i en kommunistblaska. SVT Nyheter. 20-09-2017. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10-09-2018. (švédsky) 
  10. ↑ KARLSSON, Börje. Rätt, säger Bohman. Dagens Nyheter [online]. 1992-09-18 [cit. 2022-10-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-08-23. (švédsky) 
  11. ↑ BAGGE, Peter. Vägen mot toppen kantad av bråk. Uppdrag granskning [online]. Sveriges Television, 11-09-2006. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 06-03-2007. (švédsky) 
  12. ↑ BERGLUND, Thomas. Utmanare blev ny ordförande i MUF. Svenska Dagbladet. 25-11-2006. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18-10-2022. (švédsky) 
  13. ↑ Who is Sweden's Moderate opposition leader Ulf Kristersson?. www.thelocal.se [online]. 03-09-2018 [cit. 09-09-2018]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 29-06-2019. (anglicky) 
  14. ↑ a b Så ska Löfven och Kristersson agera – efter valet. www.aftonbladet.se [online]. [cit. 09-09-2018]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18-10-2022. (švédsky) 
  15. ↑ LÖNEGÅRD, Claes. Slagen, ignorerad, nobbad – och vår nästa statsminister?. Svenska Dagbladet [online]. 2017-10-03 [cit. 2022-10-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-10-18. ISSN 1101-2412. (švédsky) 
  16. ↑ SÖDERSTRÖM, Jan. Kristerssons jättekrasch. aip.nu [online]. 12-10-2018 [cit. 2019-09-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18-10-2022. (švédsky) 
  17. ↑ a b Ulf Kristersson, the Swedish prime minister uncomfortably allied with the far right. Le Monde.fr [online]. 2022-10-18 [cit. 2022-10-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-10-18. (anglicky) 
  18. ↑ Ulf Kristersson blir ny minister i Reinfeldts regering – Val 2010 – Expressen. Expressen [online]. [cit. 09-09-2018]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18-10-2022. (švédsky) 
  19. ↑ Ulf Kristersson (M) – Riksdagen [online]. Riksdagen | Riksdagsförvaltningen [cit. 2018-09-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23-06-2019. (švédsky) 
  20. ↑ Han blir Moderaternas skuggfinansminister. Aftonbladet [online]. [cit. 09-09-2018]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22-09-2022. (švédsky) 
  21. ↑ Švédským premiérem je opět odvolaný Stefan Löfven. Novinky.cz [online]. Borgis, 2021-07-07 [cit. 2022-10-19]. Dostupné online. 
  22. ↑ MACHÁČOVÁ, Vlasta. Spolupráce s extremisty ho vynesla na vrchol. Kdo je muž, který povede Švédsko?. Seznam Zprávy [online]. 2022-10-17 [cit. 2022-10-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-10-17. 
  23. ↑ Kristersson může být premiérem. Švédští Umírnění uzavřeli dohodu o vládě s podporou krajní pravice. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2022-10-14 [cit. 2022-10-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-10-17. 
  24. ↑ Švédskou vládu povede Kristersson. Jako první premiér spolupracuje s pravicovými nacionalisty. ČT24 [online]. 2022-10-17 [cit. 2022-10-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-10-18. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Evropská rada
Charles Michel (předseda rady) • Ursula von der Leyenová (předsedkyně komise)

Alexander De Croo (Belgie) • Dimitar Glavčev (Bulharsko) • Petr Fiala (Česko) • Mette Frederiksenová (Dánsko) • Kristen Michal (Estonsko) • Petteri Orpo (Finsko) • Emmanuel Macron (Francie) • Andrej Plenković (Chorvatsko) • Simon Harris (Irsko) • Giorgia Meloniová (Itálie) • Níkos Christodúlídés (Kypr) • Gitanas Nausėda (Litva) • Evika Siliňová (Lotyšsko) • Luc Frieden (Lucembursko) • Viktor Orbán (Maďarsko) • Robert Abela (Malta) • Olaf Scholz (Německo) • Dick Schoof (Nizozemsko) • Donald Tusk (Polsko) • Luís Montenegro (Portugalsko) • Karl Nehammer (Rakousko) • Klaus Iohannis (Rumunsko) • Kyriakos Mitsotakis (Řecko) • Robert Fico (Slovensko) • Robert Golob (Slovinsko) • Pedro Sánchez (Španělsko) • Ulf Kristersson (Švédsko)

Znak Evropské rady
Znak Evropské rady
Premiéři Švédska
Louis De Geer st. (1876–1880) • Arvid Posse (1880–1883) • Carl Johan Thyselius (1883–1884) • Robert Themptander (1884–1888) • Gillis Bildt (1888–1889) • Gustaf Åkerhielm (1889–1891) • Erik Gustaf Boström (1891–1900) • Fredrik von Otter (1900–1902) • Erik Gustaf Boström (1902–1905) • Johan Ramstedt (1905) • Christian Lundeberg (1905) • Karl Staaff (1905–1906) • Arvid Lindman (1906–1911) • Karl Staaff (1911–1914) • Hjalmar Hammarskjöld (1914–1917) • Carl Swartz (1917) • Nils Edén (1917–1920) • Hjalmar Branting (1920) • Louis de Geer (1920–1921) • Oscar von Sydow (1921) • Hjalmar Branting (1921–1923) • Ernst Trygger (1923–1924) • Hjalmar Branting (1924–1925) • Rickard Sandler (1925–1926) • Carl Gustaf Ekman (1926–1928) • Arvid Lindman (1928–1930) • Carl Gustaf Ekman (1930–1932) • Felix Hamrin (1932) • Per Albin Hansson (1932–1936) • Axel Pehrsson-Bramstorp (1936) • Per Albin Hansson (1936–1946) • Tage Erlander (1946–1969) • Olof Palme (1969–1976) • Thorbjörn Fälldin (1976–1978) • Ola Ullsten (1978–1979) • Thorbjörn Fälldin (1979–1982) • Olof Palme (1982–1986) • Ingvar Carlsson (1986–1991) • Carl Bildt (1991–1994) • Ingvar Carlsson (1994–1996) • Göran Persson (1996–2006) • Fredrik Reinfeldt (2006–2014) • Stefan Löfven (2014–2021) • Magdalena Anderssonová (2021–2022) • Ulf Kristersson (od 2022)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ulf_Kristersson&oldid=23532525“