Nothing Special   »   [go: up one dir, main page]

Přeskočit na obsah

Rhamphorhynchoidea

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxRhamphorhynchoidea
Stratigrafický výskyt: Svrch. trias - svrch. křída (před 221 - 94 mil. let)
Stav taxonu: nepřirozený (parafyletický)
alternativní popis obrázku chybí
Kostra rodu Dimorphodon
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídaplazi (Reptilia)
Nadřádarchosauři (Archosauria)
Řádptakoještěři (Pterosauria)
PodřádRhamphorhynchoidea*
Plieninger, 1901
Čeledi
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Rhamphorhynchoidea (ramforynchoidi) je primitivnější ze dvou skupin ptakoještěrů v rámci kladu Novialoidea. Tradičně se popisuje jako podřád, ale ve vztahu k druhému podřádu Pterodactyloidea se jedná o parafyletickou skupinu. Jsou to totiž ptakoještěři s některými primitivními znaky, ze kterých se teprve vyvinuli zástupci skupiny Pterodactyloidea. První rozeznaní zástupci rymforynchoidů se objevili ve svrchním triasu[1], nové druhy vznikaly po celou juru, na konci jury však většina zástupců vyhynula, pravděpodobně kvůli konkurenci nové skupiny létajících obratlovců, ptáků, a svých vývojově mladších příbuzných podřádu Pterodactyloidea. Několik zástupců tohoto podřádu nadále žilo i během křídového období, ale skupina již zdaleka nedosahovala takové diverzity, jako během jury.

Paleobiologie

[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o většinou malé ptakoještěry, někteří nepřesahovali velikost dnešního špačka. Obvykle dosahovali rozpětí křídel jen do 2,5 metru[2], ale mohli existovat i podstatně větší jedinci, jejichž rozpětí dosahovalo asi 10 metrů.[3] Měli dlouhý ocas a krátký krk i preorbitální část lebky. Byli ozubení a jejich dentice naznačuje, že se živili především rybami nebo hmyzem.

V roce 2020 byl oznámen objev fosilních otisků stop pravděpodobně patřících pozdně jurským ramforynchoidům, a to na jihozápadě Francie. Jedná se o vůbec první objevené otisky stop této skupiny ptakoještěrů (mimo klad Pterodactyloidea).[4]

Zástupce této skupiny už dnes známe také z jižních kontinentů někdejší Gondwany.[5]

Incertae sedis (nejisté postavení)

Kladogram podle Unwina (2003). Rhamphorhynchoidea tvoří bazální skupinu ptakoještěrů.

 Pterosauria
 |-?Comodactylus 
 |-?Laopteryx 
 |-?Odontorhynchus 
 |-?Rhamphinion 
 |-?Preondactylus 
 `--Macronychoptera
    |--Dimorphodontidae
    `--Caelidracones
       |--Anurognathidae
       `--Lonchognatha
          |--Campylognathoididae
          `--Breviquartossa
             |--Rhamphorhynchidae
             |  |--Scaphognathinae
             |  `--Rhamphorhynchinae
             `--Pterodactyloidea
  1. Fabio M. Dalla Vecchia (2018). Comments on Triassic pterosaurs with a commentary on the "ontogenetic stages" of Kellner (2015) and the validity of Bergamodactylus wildi. Rivista Italiana di Paleontologia e Stratigrafia 124(2): 317-341. doi: https://doi.org/10.13130/2039-4942/10099
  2. Natalia Jagielska, Michael O’Sullivan, Gregory F. Funston, Ian B. Butler, Thomas J. Challands, Neil D.L. Clark, Nicholas C. Fraser, Amelia Penny, Dugald A. Ross, Mark Wilkinson & Stephen L. Brusatte (2022). A skeleton from the Middle Jurassic of Scotland illuminates an earlier origin of large pterosaurs. Current Biology. doi: https://doi.org/10.1016/j.cub.2022.01.073
  3. Witton, Mark P.; Martill, David M.; Loveridge, Robert F. (2010). "Clipping the Wings of Giant Pterosaurs: Comments on Wingspan Estimations and Diversity". Acta Geoscientica Sinica. 31 (Supp 1): 79–81.
  4. Jean-Michel Mazin & Joane Pouech (2020). The first non-pterodactyloid pterosaurian trackways and the terrestrial ability of non-pterodactyloid pterosaurs. Geobios 58: 39-53. doi: https://doi.org/10.1016/j.geobios.2019.12.002
  5. Jhonatan Alarcón-Muñoz, Rodrigo A. Otero, Sergio Soto-Acuña, Alexander O. Vargas, Jennyfer Rojas, and Osvaldo Rojas. First record of a Late Jurassic rhamphorhynchine pterosaur from Gondwana. Acta Palaeontologica Polonica. doi: https://doi.org/10.4202/app.00805.2020

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Doc. RNDr. Zbyněk Roček, DrSc., Historie obratlovců 1. vyd. Praha: Academia, 2002, 512 s. ISBN 80-200-0858-6

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]