Slovesný způsob

Způsob (modus) je mluvnickou kategorií slovesa, která popisuje vztah slovesa a skutečnosti či záměru. Mnoho jazyků vyjadřuje odlišnost způsobů skrze morfologii, ohýbání slovesa.

Slovesa v češtině vyjadřují oznamovací, rozkazovací a podmiňovací způsob. Základním způsobem je oznamovací způsob (indikativ), který vyjadřuje děj jako jistý, skutečný.

• oznamovací způsob (indikativ): Jdu. Jdeš? Používaný ve větách oznamovacích a tázacích.
• rozkazovací způsob (imperativ): Jdi! Jděme! Používaný ve větách rozkazovacích. Neurčuje se čas.
  Má dva tvary:
  • jednoduchý — Pracuj!
  • opisný — užívá se pro 3. osobu č.j.: ať už jde; nechť pracuje

Důrazný rozkaz: v oznamovacím způsobu: Mlčíš!

• podmiňovací způsob (kondicionál): Šel bys. Bývali bychom šli. Vyjadřuje děj hypotetický.
  • kondicionál přítomný: vyprávěla by
  • kondicionál minulý: byla by bývala vyprávěla

Čeština je v tomto ohledu dosti jednoduchá (např. něnečtina – jazyk na území Ruska – má 16 způsobů), a není tedy jednoduché osvětlit další, češtině neznámé, způsoby.

Slovesný způsob sám o sobě není totožný se slovesným časem nebo slovesným videm, ačkoli jsou tyto koncepty do určitého stupně v mnoha jazycích propojeny – zejména v moderních indoevropských jazycích.

Klasifikace slovesného způsobu podle anglické wiki.

Modus realis (reálný způsob) je takový způsob, který indikuje, že něco je zrovna skutečného, či naopak že není. Nejběžnějším typem je indikativ a deklarativ.

• Deklarativ značí, že výrok je pravdivý, aniž by bylo zároveň činěno nějaké posuzování. V mnoha jazycích je ekvivalentní indikativu, ačkoli někdy je mezi nimi rozdíl. Deklarativ je úzce spjat s inferenciálem.
• Modus energicus (energický způsob) je používán hlavně v semitských jazycích vyjadřuje něco, v co se silně věří nebo co chce mluvčí zdůraznit. Např. v hebrejštině אָמוֹר יֹאמַר – doslova „řeknutím řekne“, tedy „zcela jistě řekne“.
• Obecný způsob je používán ke zevšeobecnění o jisté skupině věcí, např. „Led je studený.“ Čeština sice nemá tento způsob nijak morfologicky podchycen, nicméně jeho odlišnost může být snadno srozumitelná, srov. např. „Auta jsou rychlá.“ (obecný způsob) × „Tato auta jsou rychlá.“ (indikativ).
• Indikativ (evidenciál, oznamovací způsob) je používán pro faktické výroky či pozitivní přesvědčení. Patří sem všechny způsoby, které nejsou jiného druhu. V češtině sem spadají i otázky.
• Negativ vyjadřuje negaci činnosti. V mnoha jazycích není chápán jako speciální způsob; bývá většinou vyjádřen přidáním záporky (v češtině „ne“).

Modus irrealis (nereálný způsob) je takový způsob, který indikuje, že určitá situace či akce se do chvíle, kdy řečník mluví, nestala.

• Kohortativ je používán k vyjádření žádosti, trvání na něčem, prosby, sebevýzvy, přání, touhy, úmyslu a následku. V češtině přímo neexistuje, bývá však opisován skrze imperativ 1. osoby plurálu („pojďme“). V angličtině rovněž není, nicméně blíží se mu výraz „let us“.
• Kondicionál (podmiňovací způsob) je používán k vyjádření, že realizace je závislá na jistých okolnostech.
• Dubitativ slouží k vyjádření pochybností či nejistoty. Užíván např. v turečtině.
• Hypotetikál (např. v ruštině) vyjadřuje sice neskutečnou, nicméně stále možnou událost či situaci.
• Imperativ (rozkazovací způsob) vyjadřuje přímý rozkaz, požadavek či zákaz. V mnoha případech může znít použití imperativu hrubě a drsně. Rozkaz proto bývá mnohdy opisován zdvořilejší cestou skrze použití jiného způsobu.
• Inferenciál vyjadřuje informaci o nějaké události, které však nebyly řečníkem přímo pozorovány. Např. bulharské той отиде a той отишъл by bylo do češtiny přeloženo jako „on šel“, avšak zatímco první první výraz v sobě obsahuje, že mluvčí událost přímo viděl (popř. je si velmi jistý, že se opravdu stala), druhý výraz vyjadřuje, že mluvčí nebyl svědkem události a obsahuje tedy jistou míru zpochybnění.
• Interrogativ je používán ke kladení otázek. Většina jazyků jej nemá, avšak Velština třeba ano.
• Jusiv je podobný kohortativu, v některých jazycích se od něho odlišuje tím, že zatímco kohortativ se používá pro 1. osobu, jusiv pro 2. a 3.
• Optativ vyjadřuje naděje, přání či rozkaz. Jen velmi málo jazyků jej odlišuje jako zvláštní způsob (např. albánština, antická řečtina, japonština).
• Potenciál je způsobem možnosti, vyjadřuje pozitivní názor mluvčího, že se nějaká událost stane.
• Eventiv je kombinací potenciálu a kondicionálu. Je použit ve finském eposu Kalevala. Jeho použití v současné finštině je spíše teoretické, lze vytvořit formy jako kävelleisin – „asi bych se prošel“. Eventiv je možné vysledovat i v některých nářečích estonštiny.
• Presumptiv je užíván v rumunštině k vyjádření uskutečnitelné činnosti, děje či stavu, přičemž mluvčí předpokládá, že k uvedené skutečnosti došlo. ^[1]
• Subjunktiv, někdy také konjunktiv má široké využití – značí hypotetické či nepravděpodobné události, názor či emoce. Velmi nápadný je subjunktiv v románských jazycích.
• Admirativ či Renarativ je používán k vyjádření překvapení, avšak také pochyb, ironie, sarkasmu.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Grammatical mood na anglické Wikipedii.

• Sloveso
• Časování

• Obrázky, zvuky či videa k tématu slovesný způsob na Wikimedia Commons
• Petr Karlík (2017): SLOVESNÝ ZPŮSOB In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny (poslední přístup: 2. 6. 2019)
• Ontario Curriculum Support Document for the Teaching of Language Patterns: Ojibwe and Cree
• Glossary of linguistic terms