Latinská plachta

Latinská plachta, též Bezanová plachta, je třícípá plachta, zavěšená na šikmo vedeném ráhně. Podobá se čtyřcípé příčné plachtě a zároveň stěhovce. Díky svým dobrým vlastnostem se hodí jak pro plavbu s větrem zezadu, tak i s větrem z boku.

Používá se zpravidla na bezanovém (zadním) stěžni a u méně tonážních plachetnic i na dalších stěžních směrem k přídi lodi.

Latinskou plachtu vynalezli Liburnové, starověký illyrský národ, známý svým námořním pirátstvím, operující na Jadranu ve 2. a 1. století př. n. l. Jejich typ lodi – liburnu – použil císař Oktavián Augustus jako vzor pro své loďstvo (když se liburnské lodě i s posádkami skvěle osvědčily v bitvě u Actia) a plachta se poté podle užívání v římském loďstvu nazývala latinskou.^[1]

Latinskou plachtu používali Arabové na svých lodích ve Středozemním moři, v Rudém moři, v mořích východní Afriky a při svých plavbách do Indie, kde brzy ovládli námořní trh. Od Arabů ve Středozemním moři ji brzy převzali evropští námořníci a rozšířili ji na většinu svých lodí, což se jim zpočátku, když začali kolonizovat Atlantský oceán, vyplácelo. Když pak ale začali s plavbami do Indie kolem Afriky, tak je Maurové (sídlící v dnešním Maroku) začali přepadat – toto nebezpečné území se dalo obeplout přes základnu na Kanárských ostrovech, nicméně v Indickém oceánu, vzhledem k jeho relativní uzavřenosti, takovou možnost neměli, což mělo za následek vytvoření rychlejšího pohonu lodi: vratiplachty.^[zdroj?]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Latinská plachta na Wikimedia Commons
• I. C. Campbell, "The Lateen Sail in World History", Journal of World History, 6.1 (1995), 1–23

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.