Los evropský

Los evropský
Los evropský (samec)
Samice
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia)
Kmen	strunatci (Chordata)
Třída	savci (Mammalia)
Řád	sudokopytníci (Artiodactyla)
Podřád	přežvýkavci (Ruminantia)
Čeleď	jelenovití (Cervidae)
Rod	los (Alces) Gray, 1821
Binomické jméno
Alces alces (Linné, 1758)
výskyt Mapka rozšíření losa
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Los evropský (Alces alces) je největší zástupce čeledi jelenovitých. Žije v severních lesích Evropy a Asie. Má příbuzného losa amerického, který žije na území Ameriky. Je původním zvířetem i ve střední Evropě, kde byl však v 15. století vyhuben. Jedná se o geologicky mladý druh (doklady až od pleistocénu, cca před 80 000 lety). Z vývojového hlediska stojí los mezi ostatními jelenovitými poměrně osamoceně. Studium chromozomové výbavy a molekulární analýzy prokázaly, že jeho nejbližším příbuzným mezi žijícími jelenovitými je překvapivě srnec obecný.

• Los evropský (Alces alces alces), Česko, Polsko, Skandinávie, pobaltské státy, Bělorusko, severní Rusko po Ural
• Los kavkazský † (Alces alces caucasicus), Kavkaz (Rusko, Arménie, Gruzie, Ázerbájdžán, severovýchodní Turecko)
• Los kamčatský (Alces alces buturlini), východ Sibiře
• Los sibiřský (Alces alces pfizenmayeri), západ Sibiře
• Los amurský (Alces alces cameloides), povodí Amuru, Mongolsko, Mandžusko a Korejský poloostrov
• Los aljašský (Alces alces gigas), Aljaška a Yukon
• Los východokanadský (Alces alces americanus), východ Kanady a Maine
• Los západokanadský (Alces alces andersoni), západ Kanady a Minnesota
• Los yellowstonský (Alces alces shirasi), severozápad Spojených států a kanadská Alberta

Severní Amerika:

• Kanada: 500 000 až 1 000 000 (Newfoundland: 150 000)
• USA: 300 000
  • Aljaška: 200 000
  • Severovýchod: 50 000
  • Státy Skalnatých hor: 7 692
  • Středozápad: Michigan: 2 433, Wisconsin: 20–40, Minnesota: 5 700

Evropa a Asie:

• Finsko: 115 000
• Norsko: 120 000
• Litva: 21 000
• Estonsko: 13 260
• Lotyšsko: 14 000
• Polsko: 2 800
• Česko: max. 50
• Rusko: min. 600 000 (pravděpodobně více)
• Švédsko: 300 000 až 400 000

Dospělý samec: váha 380–700 kg (rekord je ze září 1897, kdy byl u řeky Yukon zastřelen losí býk o hmotnosti 820 kg, některé nepotvrzené zprávy však hovoří i o býcích s váhou až 1200 kg), délka těla 2–3 m, výška v kohoutku 180–235 cm (výjimečně až 260 cm).

Samice: celkově menší, váží 200–490 kg.

Losi mají šedohnědou až černou srst, na krku jim vyrůstá hříva. Velká protáhlá hlava je zakončena silným přečnívajícím horním pyskem. Losi jsou dobře vybaveni pro pohyb v měkké půdě – nohy vybavené roztažitelnými spárky mají velkou našlapovací plochu. Mohou se pohybovat i rychlostí 50 km/h.^[2] Dobře plavou. Paroží losího býka může vážit až 60 kg a dosáhnout rozpětí 250 cm. Tvarem připomíná lopaty. Losi ho každý rok shazují. Dožívají se až 20 let.

Dospělosti dosahují losi ve 2,5 letech. Říje probíhá od srpna do října, obvykle v září. Samci v říji se ozývají sténavým nebo kvílivým hlasem. Na rozdíl od jiných jelenovitých nevytvářejí harém samic, ale páří se s několika samicemi postupně. Losí býci jsou v době říje značně agresivní a mohou zaútočit i na člověka nebo dokonce na automobil. Doba březosti samice je okolo 36 týdnů; samice rodí jedno až tři mláďata, která kojí asi čtyři měsíce.

Samci žijí osaměle, samice s mláďaty v malých skupinách.

Losi jsou aktivní ve dne i v noci, nejaktivnější jsou za svítání a za soumraku. Jsou býložravci a živí se listy bříz, vrb a jeřábů, vodními a bažinnými rostlinami^[3][4]. Během teplých letních měsíců žerou losi i různé druhy rostlin rostoucích ve vodě nebo v její blízkosti. Při spásání vodních rostlin jsou často ponořeni až po krk ve vodě, chtějí-li se dostat až k jejich stéblům a kořenům. Když v zimě jezera a močály zmrznou, musejí se losi spokojit s větvičkami a výhonky divokého maliníku a ostružiníku. Okusují také kůru stromů a rozhrabávají sníh, aby se dostali ke zbytkům rostlin rostoucích na zemi.

V létě se losi zdržují v nízko položených oblastech ve vlhkých biotopech s bohatými porosty v okolí vody. V zimě se stěhují do vyšších poloh, kde dávají přednost sušším stanovištím a ochraně lesa.

Los byl v Českých zemích vyhuben už v průběhu středověku. Že zde běžně žil, nasvědčují názvy osad (podobně jako např. u zubra a pratura), např. Losenice, Losiny nebo Losín.^[5] U některých názvů je však spojení s výskytem losa sporné, protože slovo los má v češtině více významů. Místní název, zdánlivě odvozený od výskytu losa, tak v některých případech vznikl v souvislosti s losováním – (Velké Losiny) nebo odvozením od vlastního jména lokátora obce, pána z Losu – (Nový Losimtál).

V průběhu 16. a 17. stol. došlo v Čechách k několika neúspěšným pokusům o reintrodukci losa, např. na Křivoklátsku. V roce 1957 byl v severních Čechách zaznamenán výskyt jedince migrujícího z Polska. Koncem 70. let 20. století se u Nové Bystřice v jižních Čechách losi poprvé od svého vyhubení v Českých zemích opět rozmnožovali. V osmdesátých letech migrovalo asi 10 jedinců mezi Třeboňskem a Šumavou.

V roce 2005 byl zaznamenán výskyt losí samice s mládětem v okolí Bílého Kostela nad Nisou a ve východní oblasti Lužických hor v okolí Jitravského sedla a Hvozdu.

V roce 2006 byl zaznamenán opětovný výskyt losa v Lužických horách v oblasti Jedlovských rybníků a Křížového buku. Tentokrát se jednalo o samce s rozvinutým parožím.

Od roku 1973 se los evropský trvale vyskytuje v oblasti Lesní správy Vyšší Brod, zprvu pouze na Svatotomášsku, nyní na celé lesní správě. Trvalá losí populace je odhadována na 10 kusů. Každoročně jsou zřetelná pobytová znamení (trus, stopy, škody na jedli, okus na jeřábu ptačím a dalších dřevinách, poškozené oplocenky atd.); losi byli opakovaně fotografováni a filmováni. V letech 2003 a 2017 došlo ke srážkám aut s losy, pro řidiče to vždy dopadlo relativně dobře (poškozené auto), los ze srážky v roce 2003 je vypreparován v informačním středisku NP Šumava ve Stožci. V roce 2017 byly na Šumavě zaznamenány tři srážky automobilu s losem.^[6][7]

V září roku 2007 byl los evropský spatřen a pozorován u obce Klec na Jindřichohradecku a v dalších letech na Třeboňsku, v okolí Českých Budějovic a Veselí nad Lužnicí, v lesích k okolí zámku Jemčina, až do oblasti osady Cikar a v lesích v okolí Horusic a na březích Horusického rybníka

V říjnu 2017 byl spatřen jedinec na Olomoucku. Jednalo se o tříletého samce, kterého sledovala Agentura ochrany přírody a krajiny ČR. Díky hlášeným pozorováním mohli správci přírody zrekonstruovat celou jeho trasu. Jeho pohyb byl sledován od obce Drahanovice, Slatinice, Olšany přes Větrovany až k Dolanům na Olomoucku. Pravděpodobně se jednalo o jedince migrujícího z Polska nebo z jižních Čech, kde populace losa evropského úspěšně žije už 40 let v okolí Lipna.

V roce 2024 byl spatřen v Krkonoších.^[8]

V 80.–90. letech 20. století bylo doloženo jeho rozmnožování a výskyt v oblasti Rožďalovických rybníků. Koncem 90. let však losi ze zdejší krajiny vymizeli.

Již v paleolitu byl los oblíbenou lovnou zvěří člověka, jak o tom svědčí dochované jeskynní malby (Skandinávie), petroglyfy (střední Asie, Sibiř) a hliněné i kostěné sošky (Sibiř). Ve starověku se vyobrazení losů objevují na skythských špercích i textiliích. Autorem nejstarší písemné zprávy o losech je Gaius Julius Caesar, který ve svých Zápiscích o válce galské tvrdil, že los spává opřený o stromy, protože nemá v nohou klouby a nemůže si lehnout. Losa prý bylo možné ulovit jen tak, že lovec nařízli strom, o který se zvířata ve spánku opírala; naříznutý strom se pod vahou losů zřítil, zvířata upadla a protože nemohla vstát, bylo je možné živá chytit. Od Caesara se tento nesmysl dostal i do středověkých bestiářů.

V Českých zemích byl los vyhuben pravděpodobně v 15. století. Uvádí se, že o jeho dřívějším rozšíření snad svědčí některá místní jména. V polovině 16. století už byli v českých zemích losi vyhubeni a arcivévoda Ferdinand Tyrolský se neúspěšně pokusil o jejich zpětné vysazení na Křivoklátsku. K dalším obdobným pokusům došlo i v 17. století, ani ty však nebyly úspěšné. Los se do naší přírody vrátil teprve ve 2. polovině 20. století.

Ve Švédsku, Finsku, Rusku a zřejmě i na Sibiři lidé experimentovali s domestikací losa. Losi byli chováni pro maso, kůži i mléko, jemuž se připisovaly léčivé účinky proti tuberkulóze. Los se však neukázal být perspektivním chovným zvířetem: je svéhlavý, nelze ho chovat ve velkých stádech, vyžaduje velký prostor, má specifické potravní nároky a rozmnožuje se pomalu. Již od 16. století jsou doloženy pokusy využít losa k jízdě v bažinatých oblastech Švédska a Finska. Podle finského eposu Kalevala jezdil na losu čarodějný pěvec Väinämöinen. K jízdě se však losi rovněž neosvědčili. Kromě svéhlavosti se ukázala být problémem jemná kůže losa, především na čenichu, která trpí při kontaktu s ohlávkou a uzdou. Někteří panovníci, například švédský král Karel XI. nebo ruská carevna Kateřina II., používání losů k jízdě dokonce zakazovali, aby je nemohli zneužívat pašeráci a lupiči prchající před zákonem.

Los evropský je chován přibližně ve 120 evropských zoologických zahradách. Nejčastěji ve Švédsku, kde se nachází řada specializovaných losích parků.^[9] V České republice je tento druh chován v pěti zoo:

• Zoo Brno
• Zoo Hluboká
• Zoopark Chomutov
• Zoo Olomouc
• Zoo Praha

První los evropský v Zoo Praha pocházel ze zoo ve finských Helsinkách. Jednalo se o samici a v Praze žila v letech 1936 až 1939. Další samice je doložena z let 1949–1951. V průběhu 50. a 60. let 20. století docházelo k rozsáhlým transportům zvířat ze Sovětského svazu do západní Evropy. Díky tomu se v Praze nakrátko objevili i další jedinci. První los se v Zoo Praha narodil v roce 1974, ale nepodařilo se jej odchovat. První úspěšný odchov byl zaznamenán o šest let později. Etapa dlouhodobých úspěchů v chovu a odchovech přišla po roce 2000.^[10] Například 3. května 2016 se narodilo mládě samici Šárce; otcem byl samec Krille.^[11] Ke konci roku 2017 žil v Praze samec a čtyři samice.^[12] V březnu 2018 byl z Tierparku Hellabrunn v Mnichově dovezen nový samec.^[13] Na konci roku 2018 tak byli chováni dva samci a tři samice.^[14] V květnu 2019 se narodil samec losa.^[15]

Zoo Praha chová losy v expozičním celku „Severský les“ v horní části zoo. Druhá skupina žije v „Chovné a aklimatizační stanici Zoo Praha“ v Dolním Dobřejově.^[10]

• ANDRESKA, Jan. Počátky a vývoj populace losa v jižních Čechách. Lynx: mammaliologické zprávy, nová série. 1988, sv. 24, s. 73–77. ISSN 0024-7774.
• BARUŠ, Vlastimil a kol. Červená kniha ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů ČSSR. 2, Kruhoústí, ryby, obojživelníci, plazi a savci. Praha: Státní zemědělské nakl., 1989. 133 s. Lesnictví, myslivost a vodní hospodářství.
• BARUŠ, Vlastimil a kol. Červená kniha ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů ČSSR. 2, Kruhoústí, ryby, obojživelníci, plazi, savci. 2. vyd. Praha: Státní zemědělské nakl., 1990. 133 s. Lesnictví, myslivost a vodní hospodářství. ISBN 80-209-0060-8.
• BOUCHNER Miroslav. Kapesní atlas savců. 3., uprav. vyd. Praha: Státní zemědělské nakl., 1982. 193 s. Živočišná výroba. Obrazové atlasy pro všeobec. vzdělávací školy.

• Svět jelenovité zvěře. Německo, 2020. [Česká televize: ČT 2, 28. 12. 2021].

• Obrázky, zvuky či videa k tématu los evropský na Wikimedia Commons
• Téma Los ve Wikicitátech
• Taxon Alces alces ve Wikidruzích
• Galerie los evropský na Wikimedia Commons
• YouTube: Los evropský - vymírající velikán českých lesů