Operace Entebbe

Operace Entebbe
konflikt: Izraelsko-palestinský konflikt
Izraelské komando ze Sajeret Matkal po operaci
Trvání	4. července 1976
Místo	Mezinárodní letiště Entebbe, Uganda
Souřadnice	0°2′42″ s. š., 32°26′36″ v. d.
Příčiny	Únos letadla Air France a zajetí izraelských rukojmí
Výsledek	Mise úspěšná, 102 ze 106 rukojmích osvobozeno
Strany
Izrael Izrael Lidová fronta pro osvobození Palestiny Revoluční buňky Uganda Uganda
Velitelé
Jekutiel „Kuti“ Adam Dan Šomron Jonatan Netanjahu † Moše „Muki“ Betser Wadía Haddád Wilfried Böse † Idi Amin
Síla
přibližně 100 členové komanda, letecká obsluha a podpůrná obsluha 7 únosců přibližně 100 ugandských vojáků
Ztráty
zabit Jonatan Netanjahu zraněno 5 členů komanda zabiti 4 rukojmí zraněno 10 rukojmí zabito 7 únosců zabito 45 ugandských vojáků zničení ugandského válečného letectva
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Operace Entebbe známá také jako operace Blesk (Operation Thunderbolt) (hebrejsky כדור הרעם‎, Kadur ha-ra'am) či jako operace Jonatan (מבצע יונתן‎, mivca Jonatan) byla záchranná protiteroristická akce na osvobození rukojmí unesených palestinskými teroristy, kterou provedla speciální jednotka izraelské armády Sajeret Matkal v noci ze 3. na 4. července 1976 (6. tamuz 5736) na letišti Entebbe v Ugandě. Rukojmí byli pasažéři letu 139 společnosti Air France z Tel Avivu do Paříže.

Původní kódové označení izraelské armády bylo operace Blesk (nebo operace Kulový blesk). Mise však byla zpětně přejmenována na operaci Jonatan, k uctění památky padlého velitele zásahové jednotky Sajeret Matkal, podplukovníka Jonatana „Joniho“ Netanjahu, který byl během mise zabit. Ze 106 rukojmích byli čtyři zabiti a pět členů izraelského komanda bylo zraněno.

Únos letounu naplánoval vůdce radikální palestinské teroristické organizace Lidová fronta pro osvobození Palestiny (LFOP) dr. Wadía Haddád.^[1] Za cíl zvolil dopravní letoun Airbus A300B4-203 imatrikulace F-BVGG (c/n 019) společnosti Air France na lince Tel Aviv – Paříž. Při mezipřistání tohoto letu 27. června v Athénách na palubu nastoupil německý „manželský pár“ Brigitte Kuhlmann a Wilfried Böse (členové organizace Revoluční buňky) a dva Palestinci.^[1] Osm minut po startu letadla jej ovládli a zajali všech 248 cestujících a posádku. Následně pak odklonili směr letu do libyjského Benghází, kde doplnili palivo. Poté odletěli na letiště Entebbe do Ugandy, kde vládl sympatizující diktátor Idi Amin. Ten se následně stal prostředníkem mezi teroristy a izraelskou vládou.^[1] Dne 29. června oznámil Amin izraelské vládě, že teroristé požadují propuštění 53 odsouzených palestinských teroristů a jejich odlet do Entebbe, jinak budou rukojmí zabiti. Na výzvu reagovali tehdejší premiér Jicchak Rabin a ministr obrany Šimon Peres tak, že jsou ochotni vyjednávat.

Mezitím izraelské komando Sajeret Matkal začalo připravovat vyhodnocování možné záchranné akce. Ta se ukázala být reálnou poté, co bylo ultimátum teroristů posunuto o 72 hodin a bylo propuštěno přibližně 150 neizraelských cestujících.^[1] Propuštění bylo nabídnuto i posádce letadla, ta se však rozhodla dobrovolně zůstat s izraelskými zajatci.^[2] Během získaných tří dnů mohlo izraelské komando naplánovat akci. Výhodou pro ně bylo také to, že agenti Mosadu podrobili navrátivší rukojmí v Paříži výslechu a vyzvěděli od nich přesné informace o rozmístění rukojmích, únosců a ugandských vojáků.^[1] Další výhodou bylo, že Izrael vlastnil plány budovy, v níž teroristé drželi rukojmí, jelikož budovu postavila izraelská stavební společnost.^[2] Vojáci pak 3. července seznámili Rabina a Perese se svým plánem, který byl přijat.

Národnost	Pasažéři	Posádka	Celkem
Belgie Belgie	4	0	4
Dánsko Dánsko	2	0	2
Francie Francie	42	12	54
Itálie Itálie	9	0	9
Izrael Izrael	84	0	84
Japonsko Japonsko	1	0	1
Jižní Korea Jižní Korea	1	0	1
Německo Německo	1	0	1
Řecko Řecko	25	0	25
Spojené království	30	0	30
Spojené státy americké	32	0	32
Španělsko Španělsko	5	0	5
Celkem	248	12	260

Záchranná mise čítající zhruba 200 izraelských vojáků, odletěla 3. července v 15 hodin z letecké základny Ofir (dnes egyptský Šarm aš-Šajch). Její součástí byly čtyři izraelské vojenské letouny C-130H Hercules 131. peruti^[3] a velitelský letoun Boeing 707.^[4] Letouny letěly sedm hodin podél východoafrického pobřeží. Poté se první Hercules zavěsil za pravidelný britský nákladní let, aby nebyl zpozorován řídící věží v Entebbe.^[4] Z letounu byla vysazena parajednotka, která pro potřeby zbylých letounů na ranvej umístila přenosná přistávací světla. První letoun pak zajel do tmavého kouta letiště, kde z něj zbylí vojáci vyložili černý Mercedes-Benz a dva Land Rovery, které byly upraveny tak, aby odpovídaly vzhledu vozu prezidenta Amina a jeho doprovodu.^[4]

Tři auta se ihned vypravila k budově s rukojmími, vojáci vtrhli dovnitř, zabili všech sedm teroristů držících stráž a rukojmí přepravili do letounu. Mezitím nad oblastí kroužil velitelský Boeing 707, který po přesunu rukojmích dal instrukce k přistání zbylých tří letounů Hercules.^[4] Z těch bylo vyloženo několik obrněných aut a vojáci, kteří následně odrazili ugandské vojáky.

Celý přepad trval od přistání prvního letounu do jeho odletu se zachráněnými rukojmími 57 minut.^[4] O 42 minut později z letiště Entebbe odstartoval poslední letoun Hercules. Letouny měly na cestě do Izraele mezipřistání v Keni, kde doplnily palivo.

Během akce zahynul velitel přepadového oddílu, podplukovník Jonatan Netanjahu a zraněno bylo 5 členů komanda.

Ze 106 rukojmí byli 3 zabiti střelbou (dva muže si členové komanda spletli s teroristy a jedna žena zahynula v křížové palbě), 10 rukojmí bylo zraněno. Jedna stará žena byla ještě před akcí ze zdravotních důvodů propuštěna a převezena mimo letiště – do nemocnici v Kampale, kde ji následně zavraždili pomstychtiví ugandští vojáci (její ostatky se našly až po pádu Aminova režimu).

Jelikož zde byla možnost, že by Uganďané podporující únosce mohli chtít bezbranné dopravní letouny pronásledovat a sestřelit, zvláštní skupina přepadového komanda během akce zničila 11^[5] stíhacích letounů MiG-17 a MiG-21, které se nacházely na letišti a představovaly prakticky celé ugandské válečné letectvo.^[6][7]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Operation Entebbe na anglické Wikipedii.

• DUNSTAN, Simon. Blesková operace izraelských speciálních jednotek: útok na letiště Entebbe v roce 1976. Praha: Grada, 2010. 64 s. ISBN 978-80-247-3402-6. 
• Hastings, M. Yoni, Hero of Entebbe Bantam Doubleday Dell Publ., 1979. ISBN 0-385-27127-1
• HERZOG, Chaim. Arabsko-izraelské války. Praha: Lidové noviny, 2008. 617 s. ISBN 978-80-7106-954-6. 
• Netanjahu, I. Yoni's Last Battle: The Rescue at Entebbe, 1976, Gefen Books. ISBN 965-229-283-4
• Netanjahu, I. Entebbe: A Defining Moment in the War on Terrorism: The Jonathan Netanyahu Story, New Leaf Press, 2003. ISBN 0-89221-553-4
• Netanyahu, J., Netanjahu, B., Netanjahu, I. Self-Portrait of a Hero: From the Letters of Jonathan Netanyahu, 1963–1976, Warner Books, 1998. ISBN 0-446-67461-3
• Netanjahu, J. The Letters of Jonathan Netanyahu, Gefen Books, 2001. ISBN 965-229-267-2
• Stevenson, W. Ninety Minutes at Entebbe, Bantam Books, 1976. ISBN 0-553-10482-9
• Richler, M. Solomon Gursky Was Here, Penguin Books, 1989, pp. 539–41. ISBN 0-14-011608-7

• Jonatan Netanjahu
• Sajeret Matkal

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Operace Entebbe na Wikimedia Commons
• (česky) Eretz.cz - Knesset si dnes připomene 30. výročí operace v Entebbe Archivováno 12. 7. 2020 na Wayback Machine. (07/2006)
• (česky) Den, kdy začal únos do Entebbe (27. červen) – Slavné dny
• (anglicky) BBC - Recollections of Entebbe, 30 years on
• (anglicky) BBC - 1976: Israelis rescue Entebbe hostages
• (anglicky) Operace Jonatan - Fotogalerie^{[nedostupný zdroj]}
• (anglicky) The Operations Room: Entebbe 1976, The Outrageous Special Forces Raid - Animated na YouTube
• (anglicky) The Intel Report: The Entebbe Raid - Why Did They Take the Hostages to Uganda? na YouTube