Jaroslav Stránský

prof. JUDr. Jaroslav Stránský
Poslanec Revolučního nár. shromáždění
Ve funkci: 1918 – 1920
Poslanec Národního shromáždění ČSR
Ve funkci: 1920 – 1921
Ve funkci: 1929 – 1938
Poslanec Prozatímního a Ústavodárného NS
Ve funkci: 1945 – 1948
Exilový čs. min. spravedlnosti
Ve funkci: 27. října 1941 – 5. dubna 1945
Předchůdce	funkce neobsazena
Nástupce	funkce zrušena
Čs. ministr spravedlnosti
Ve funkci: 4. dubna 1945 – 6. listopadu 1945
Předchůdce	Jaroslav Krejčí (za Protektorátu Čechy a Morava)
Nástupce	Prokop Drtina
Náměstek předsedy vlády
Ve funkci: 1945 – 1946
Čs. ministr školství
Ve funkci: 2. července 1946 – 25. února 1948
Předchůdce	Zdeněk Nejedlý
Nástupce	Zdeněk Nejedlý
Stranická příslušnost
Členství	Lid. pokr. (do 1918) ČStD (1918-1919) ČsND (1919-1925) NSP (1925-1930) ČSNS (od 1930)
Narození	15. ledna 1884 Brno Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	13. srpna 1973 (ve věku 89 let) Londýn Spojené království Spojené království
Místo pohřbení	Ústřední hřbitov v Brně
Rodiče	Adolf Stránský
Děti	Jan Stránský
Příbuzní	Martin Jan Stránský (vnuk)
Alma mater	Právnická fakulta Univerzity Karlovy Univerzita Karlova
Profese	politik, pedagog, spisovatel, novinář a právník
Ocenění	Řád Tomáše Garrigua Masaryka 2. třídy in memoriam (1991)
Podpis
Commons	Jaroslav Stránský
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jaroslav Stránský (15. ledna 1884 Brno^[1] – 13. srpna 1973 Londýn) byl český a československý prvorepublikový i poválečný politik, novinář a právník. Za druhé světové války i po roce 1948 působil v československém exilu.

Jeho otcem byl zakladatel Lidových novin Adolf Stránský. Absolvoval klasické gymnázium v Brně, poté studoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde roku 1907 získal titul doktora práv. Po absolvování pražských práv a dalším studiu na berlínské univerzitě se věnoval nejen právní praxi, ale také novinářství a politické činnosti.^[2]

Po vzniku Československa spoluzakládal Československou národní demokracii a v letech 1918–1920 za ni zasedal v Revolučním národním shromáždění. V parlamentních volbách v roce 1920 pak za národní demokraty získal poslanecké křeslo v Národního shromáždění ČSR. S její protihradní politikou později však nesouhlasil a v roce 1921 ze strany vystoupil a složil poslanecký mandát. Do parlamentu místo něj nastoupila jako náhradnice Josefa Rosolová.^[3][4] Ve stejném roce se habilitoval v oboru trestního práva a řízení na brněnské právnické fakultě.^[2]

V roce 1925 se podílel na vzniku Národní strany práce, která ale v parlamentních volbách v roce 1925 neuspěla a její členové později přešli do Československé strany národně socialistické. Za ni Stránský úspěšně kandidoval v parlamentních volbách v roce 1929 a opět v parlamentních volbách v roce 1935. Poslanecký post zastával do prosince 1938, kdy na mandát rezignoval a místo něj nastoupil Bohuslav Luža.^[5][6]

V meziválečné době od otce převzal vydavatelství Lidových novin. Vlastnil brněnskou tiskárnu Polygrafia a v roce 1928 převzal nakladatelství Fr. Borový. Udržoval rozsáhlé politické a kulturní styky a byl také činný jako vysokoškolský učitel, od roku 1934 jako mimořádný profesor na Masarykově univerzitě v Brně. Kvůli svému židovskému původu byl ale nucen právnickou fakultu roku 1939 opustit, vrátil se na ni (byť částečně jen formálně kvůli angažmá ve vládě) až po roce 1945.^[2]

V roce 1938 byl zásadním odpůrcem mnichovské kapitulace a odešel do exilu ve Velké Británii. Zde byl členem exilové vlády v letech 1940–1945 a jako ministr spravedlnosti připravoval poválečné retribuční zákony. Stal se také populárním jako komentátor českého vysílání BBC.

Jako předseda národně socialistické strany v exilu se v březnu 1945 účastnil moskevských jednání, na nichž byly přijaty zásady budování poválečného „lidově demokratického“ státu.

V letech 1945–1946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za národní socialisty. V parlamentu setrval až do parlamentních voleb v roce 1946, pak se stal poslancem Ústavodárného Národního shromáždění za národní socialisty. V parlamentu zasedal formálně až do voleb do Národního shromáždění roku 1948.^[7][8]

Zastával i vládní posty. V první vládě Zdeňka Fierlingera byl v roce 1945 ministrem spravedlnosti. V druhé vládě Zdeňka Fierlingera zastával v letech 1945–1946 post náměstka předsedy vlády (vicepremiéra).^[9] V první vládě Klementa Gottwalda měl v letech 1946–1948 funkci ministra školství.^[10] Byl členem předsednictva ČSNS a patřil k jejímu úzkému vedení.

Po únorovém převratu v roce 1948 musel mj. z rozhodnutí akčního výboru opustit právnickou fakultu.^[2] Odešel do zahraničí, kam odešel i jeho syn Jan Stránský (1913–1998), který se rovněž angažoval v politice, byl poslancem za národní socialisty a novinářem.^[11]

Jaroslav Stránský působil v Radě svobodného Československa a jiných exilových organizacích. Spolupracoval s československým vysíláním BBC a rozhlasem Svobodná Evropa. Vydával historické a politické studie o nejnovějších dějinách Československa.^[12]

• Hovory k domovu. 1. vyd. Praha: Fr. Borový, 1945. 502 s. 

• KAPLAN, Karel. Útěky do emigrace. Historický obzor, 2000, 11 (5/6), s. 134-135. ISSN 1210-6097.
• KOSATÍK, Pavel. Čeští demokraté : 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života. Praha: Mladá fronta, 2010. 280 s. ISBN 978-80-204-2307-8. 
• RŮZNAROVÁ, Jana. Život a dílo prof. JUDr. Jaroslava Stránského. Brno: Masarykova univerzita, 1994. ISBN 80-210-0875-X. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jaroslav Stránský na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jaroslav Stránský
• Jaroslav Stránský Archivováno 19. 4. 2015 na Wayback Machine. v Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století
• Jaroslav Stránský na webu Bohuslava Brouka, přítele z exilu
• Časopis Přítomnost, který Jaroslav Stránský roku 1924 založil (od roku 1995 je vydavatelem jeho vnuk Martin Jan Stránský a časopis vychází pod názvem Nová Přítomnost)