Jan Velík

Jan Velík (2. srpna 1921, Hodonín – 13. března 2016, Chrudim) byl československý a český plukovník. Za druhé světové války byl tankovým desantem a působil v 2. československém paradesantní brigádě. V roce 1949 byl přeložen do zálohy a na protest proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 vrátil všechna sovětská válečná vyznamenání.

Dne 28. října 2011 byl oceněn Řádem Bílého lva II. třídy za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu a vynikající bojovou činnost.

Narodil se v Hodoníně, kde vyrůstal a vystudoval reálné gymnáziu. Roku 1930 mu zemřel otec, který pocházel ze Slovenska. Po maturitě v roce 1939 pracoval v cihelně, ale roku 1940 byl vybrán na nucené práce do města Malchow v Meklenbursku. Nejprve zde pracoval na výkopech a později na stavbě dřevěných domů. Počátkem léta 1942 po konfliktu s dozorcem, kdy dozorce i praštil, se lekl a vlakem se snažil dostat domů. Ve Vídni ho zadrželo gestapo a tři měsíce byl vězněn a vyslýchán. Když byl koncem září 1942 propuštěn, odjel za maminkou na Slovensko, kde se přestěhovala. Zde ale musel za trest narukovat ke slovenské armádě. Odveden byl 1. října 1942 v Trnavě k 1. rotě a po čtrnácti denním výcviku byl odeslán s rychlou divizí na východní frontu. Rozhodl se sběhnout a utéci ze slovenské armády. Na Kavkazu se mu podařilo od rychlé divize odpojit, přešel Krym a přes Vinnycju a Charkov se dostal do Kurska. Zde 1. března 1943 vstoupil do Rudé armády a dostal se k pěšákům, kteří připravovali zákopy a zbraně na bitvu u Kursku, které se i zúčastnil. S Rudou armádou se následně dostal až k Dněpru, kde se dozvěděl o 2. paradesantní brigádě.^[1][2]

Koncem roku 1943 se dostal do tábora č. 82 v Usmaňu, kde byli soustředěni utečenci ze slovenské armády. Dne 1. ledna 1944 se vojáci přesunuli do Jefremova, kde byl 9. ledna 1944 prezentován jako voják československých jednotek a dostal se do 1. roty v 2. československé paradesantní brigádě. Téhož roku v lednu 1944 je povýšen na svobodníka a v březnu na desátníka. Následně byl vybrán do roty zvláštního útvaru a pro absolvování moskevskou zpravodajskou školu, kde je v srpnu povýšen do hodnosti četaře. Po výcviku byl s dalšími dvěma vojáky vybrán do sovětského výsadku STAS, kterou tvořili Jan Velík, Emil Šimko a Štefan Bandur. Výsadek do protektorátu byl proveden 19. února 1945 na místo určení Devět skal, ale výsadek byl proveden až u Heřmanče u Jindřichova Hradce. Po příchodu na místo určení navázali spojení s partyzánskými skupinami a po různých peripetiích se výsadek dostal do Žďáru nad Sázavou ke svému kontaktu Josefu Uhrovi. Jejich náplní práce bylo především zjišťovat pohyb německého vojska. Začali vysílat a ke konci války připravovali povstání. Po konci druhé světové války dostali zprávu z Bratislavy, kde podepsali protokoly, čímž ukončili tak svou válečnou činnost.^[3][4]

Po skončení války obdržel několik československých a sovětských vyznamenání a při příležitosti státního svátku vzniku samostatné československé republiky 28. října 1946 byl povýšen do hodnosti poručíka. Krátce pracoval na útvaru pro spojovací vojsko při hlavním štábu Ministerstva národní obrany v roce 1945 a mezi léty 1946 až 1947 studoval na akademii pro důstojníky v záloze v Milovicích. Po ukončení školy se 12. července 1947 oženil s Bohumilou Vaškovou ze Svratky, se kterou se seznámil za svého působení v odboji v okolí tohoto města. Od roku 1948 byl pravidelně sledován příslušníkem vojenské kontrarozvědky u roty, které po absolvování důstojnické školy velel. Po únoru 1948 byl ale označen za politicky nespolehlivého a proto byl roku 1949 z armády vyhozen.^[5]

Jako politický nespolehlivý nesměl vykonávat úřednickou ani technickou funkci a byl trvale kontrolován a vyslýchán ve služebnách StB pro podezření, že spolupracuje s Kontrašpionážním sborem armády Spojených států amerických, nebo byly u něj prováděny opakovaně domovní prohlídky. Po propuštění z armády nastoupil do podniku Mars Svratka jako soustružník.^[6] Roku 1950 nastupuje krátce do ČSADS Hlinsko jako dělník, než dostane nabídku na lepší práci ale na Slovensku. Jeho úkolem tam bylo vyměřování trasy pro elektrické vedení. Později se stal i mistrem a dostal za úkol stavět vedení přes horu se sklonem 45 stupňů, na což se přijelo podívat i vedení firmy z Prahy. V roce 1952, po narození druhého syna, se vrací zpět do Marsu. Zde dělal funkci skladníka, účetního, ekonoma anebo samostatného referenta. Měl být povýšen na vedoucího odbytu, než přišel srpna 1968.^[5]

Během tohoto srpna 1968 trávil se svou manželkou a druhým synem Petrem dovolenou na chatě příbuzných na Orlické přehradě. Ráno 21. srpna hned odjeli domů, kde se ještě během cesty zastavili v Havlíčkově Brodě, kde sloužil jejich první syn Jan. Druhý den se s manželkou domluvili, že vrátí všechna svá sovětská vyznamenání a odeslal je na Ruské velvyslanectví. Sepsali i výzvu ruskému národu, aby protestovali proti vládě a zastavili invazi. Tentýž den pro něj přijeli, aby přečetl tuto výzvu do rozhlasu. Souhlasil a jel do rozhlasu ve Žďáru nad Sázavou. Tato výzva byla následně přečtena i v rozhlasu v Hradci Králové, ale už ne Janem Velíkem. Tuto výzvu následovali čtyři zahraniční vojáci ze Žďáru nad Sázavou. Po tomto činu, který byl chápán jako akt protikomunistický, k povýšení do funkce vedoucího nedošlo. V Marsu však zaměstnán zůstal až do svého odchodu do důchodu do roku 1979. Následně pomáhal společně s manželkou nakládat a vykládat po domácnostech síťoviny pro firmu Konopa pro domácí výrobu, což dělal až do Sametové revoluci.^[5]

Výnosem Ministerstva obrany byl roku 1990 rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka. Současně s tím mu byla rozkazem Ministerstva obrany předána také vojenská uniforma. V témže roce se stal zakládajícím členem Sdružení vojenská obroda. Ta byla později přejmenováno na Vojenské sdružení rehabilitovaných. Dlouhá léta působil i jako předseda okresní organizace Českého svazu bojovníků za svobodu ve Žďáře nad Sázavou a zastával funkci člena jeho ústředního výboru.^[7][8]

V roce 2010 mu bylo udělené čestné občanství města Svratky^[9] a u příležitosti výročí vzniku Československa byl 28. října 2011 vyznamenán prezidentem Václavem Klausem Řádem Bílého lva II. třídy.^[10] Roku 2016 mu ministr obrany udělil Kříž obrany státu ministra obrany ČR.^[11]

Zemřel ve věku nedožitých 95 let 13. března 2016, 30 minut po půlnoci, a to v nemocnici v Chrudimi, kde se doléčoval a absolvoval rehabilitační cvičení po úraze, který si přivodil o rok předtím.^{[12][13][14][15][16]} Poslední rozloučení s vojenskými a státními poctami se konalo 23. března 2016 v kostele sv. Jana Křtitele ve Svratce,^[17] po němž byl i následně pohřben na místním hřbitově.^[18]

• Československý válečný kříž 1939
• Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem
• Pamětní medaile československé armády v zahraničí
• Československá vojenská medaile za zásluhy I. stupně
• Řád SNP
• Medaile za vítězství nad Německem ve Velké vlastenecké válce 1941–1945^[19]
• 2001 — Záslužný kříž ministra obrany České republiky^[20], III. stupně
• 2006 — Čestné občanství Svratky
• 2011 — Řád Bílého lva, II. tř. vojenská skupina
• 2011 — Nejvyšší ocenění Kraje Vysočina
• 2014 — Kříž obrany státu ministra obrany České republiky

• Válka. cz., Velík Jan