Jan Lucemburský

Jan Lucemburský
Král český, hrabě lucemburský, titulární král polský
Janova busta z katedrály sv. Víta
Doba vlády	1310–1346
Korunovace	7. únor 1311,
Narození	10. srpna 1296 Lucemburk[1]
Úmrtí	26. srpna 1346 (ve věku 50 let) Kresčak
Pohřben	Katedrála Panny Marie v Lucemburku
Předchůdce	Jindřich Korutanský
Nástupce	Karel IV.
Manželky	Eliška Přemyslovna Beatrix Bourbonská
Potomci	Markéta Lucemburská Jitka Lucemburská Karel IV. Přemysl Otakar Jan Jindřich Anna Lucemburská Eliška Václav Lucemburský Bona Mikuláš Lucemburský
Dynastie	Lucemburkové
Otec	Jindřich VII. Lucemburský
Matka	Markéta Brabantská
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Lucemburský zvaný Slepý, mimo český prostor zvaný i Jan Český (německy Johann von Böhmen, Johann von Luxemburg, Johannes der Blinde, francouzsky Jean de Luxembourg et de Bohême či také Jean l'Aveugle, 10. srpna 1296 – 26. srpna 1346, Kresčak) byl desátý český král (1310–1346, korunován 1311), lucemburský hrabě a titulární polský král v letech 1310–1335. Dlouholetým Janovým sekretářem a diplomatem byl francouzský básník a hudební skladatel Guillaume de Machaut, který po králově smrti na svého patrona sepsal oslavnou báseň Soud českého krále.^[2]

Jan byl jediným synem lucemburského hraběte, římského krále Jindřicha VII. a Markéty, dcery Jana Brabantského, vítěze v bitvě u Worringenu, v níž zemřel Jindřichův otec a strýcové. Jindřich VII. se s Markétou, neteří francouzského krále Filipa IV. oženil roku 1292 či 1293. K uzavření sňatku bylo zapotřebí papežského dispenzu, neboť oba mladí lidé byli ve třetím stupni příbuzenství. Sňatek měl zpečetit mír mezi Brabantskem a Lucemburskem. Nová lucemburská hraběnka prý byla velmi zbožná a krásná a na svého manžela a jeho rozhodnutí měla dobrý vliv.

Jan vyrůstal na francouzském královském dvoře Filipa Sličného a protože se jeho otec po svém zvolení římskoněmeckým králem (27. listopadu 1308) mínil zajímat hlavně o říšskou politiku, čtrnáctiletý Jan měl titul „hrabě lucemburský, hrabě v Laroche a markrabě v Arlonu.“

Roku 1309 čeští vyslanci, cisterciáčtí opati při cestě na generální kapitulu do Citeaux^[4], kteří nebyli spokojení s vládou Jindřicha Korutanského, požádali Jindřicha VII. o pomoc - jeho jediný syn se měl oženit s princeznou Eliškou. Jindřich se zprvu obával anarchie v Čechách a pověsti o zavraždění vlastního panovníka Václava III. a chtěl s Eliškou oženit svého mladšího bratra Walrama.^[5]

V červenci roku 1310 po počáteční nechuti a nátlaku českého poselstva dojednal nástup svého čtrnáctiletého syna Jana na český trůn. Eliška se měla v určité lhůtě dostavit do Špýru, jinak by byla ujednání zrušena. Ještě na poslední chvíli se Lucemburkové pokoušeli změnit osud tím, že Přemyslovně poslali naproti rytířského Walrama.^[7] Doufali marně, že osmnáctiletou dívku okouzlí spíše zralý muž než čtrnáctiletý hošík.

31. srpna proběhly zásnuby mladičkého Jana s Eliškou Přemyslovnou a o den později se ve špýrské katedrále konala slavná svatba.

Poté byl Jan nucen vojensky obsadit Čechy a koncem roku přijal slib věrnosti od českých stavů, jimž potvrdil jejich privilegia v první volební kapitulaci v českých dějinách: inaugurační diplomy (v prosinci 1310 pro Čechy a v červnu 1311 pro Moravu) mimo jiné domácí šlechtě zaručovaly, že nebude povinna vojensky podporovat krále v zahraničí, a že úřady v obou zemích budou zastávány pouze rodáky (což Jan takřka vzápětí porušil). Berně mohly být využity pouze na obranu království, nikoli na zahraniční výpravy. Daně nemohly být vypisovány bez souhlasu zemského sněmu. Šlechtě se naopak nepodařilo získat možnost odkázat svůj majetek (statky) libovolné osobě, ale jen rodinným příslušníkům do 4. pokolení. Pokud tito neexistovali, majetek propadl králi. Diplomy se nezabývaly zahraniční a územní politikou. I přes existenci diplomů však docházelo k problémům ve vztahu mezi panovníkem a šlechtou. Originál se dochoval pouze jeden a to moravský, který byl vydán 18. června 1311 v Brně. Verze pro Čechy se nedochovala a její znění známe pouze zprostředkovaně díky listině Karla IV., která tyto diplomy potvrzovala.

Korunovace měla být kvůli neúčasti Jindřicha VII. otce nového krále, nejprve odložena, ale na nátlak šlechty se nakonec odehrála v neděli 7. února 1311 v bazilice sv. Víta, kdy byl Petrem z Aspeltu korunován českým králem.

V čele královské rady Jana Lucemburského stanul Petr z Aspeltu. Dalšími rádci nečeského původu byli například Albrecht z Hohenlohe, Filip z Falkensteina nebo Jindřich Fuldský. Na dvoře krále působili i čeští rádci, mimo jiné Jindřich z Lipé, který zastával post nejvyššího maršálka, Jan z Vartemberka coby nejvyšší číšník, nebo Petr z Rožmberka na postu nejvyššího komorníka. Dobré vztahy si král udržoval i s českými biskupy, tedy s pražským biskupem Janem IV. z Dražic a olomouckým biskupem Petrem II. Ti mu vypomáhali hlavně finančně.

Když roku 1310 přišel Jan Lucemburský do Prahy, národ k němu vzhlížel s upřímnými nadějemi v to, že po letech rozbrojů zavládne v zemi klid. Netrval však dlouho. V době, kdy se měl sžít s novým prostředím, poslouchal Jan rádce svého otce, pokoušel se vládnout s ohledem na říšskou politiku, která byla pro Lucemburky prioritní, a jeho vzorem byl způsob vlády na francouzském dvoře. Sebevědomá česká šlechta však nechtěla silného panovníka, zatímco Eliška Přemyslovna, která měla zpočátku na mladšího manžela velký vliv, usilovala o obnovu pevné královské vlády v duchu Přemyslovců, což však v té době bylo nereálné. Smrt otce v roce 1313 Janovi postavení dále zkomplikovala. Česká šlechta si vymohla, že veškeré zemské úřady přešly do jejích rukou a rádci museli ze dvora odejít.

Protože podmínkou pro zvolení římského krále bylo osmnáct let věku, Jan se nemohl stát otcovým nástupcem. Když viděl, že šance na zvolení má spíš rakouský vévoda Fridrich Sličný, což bylo nebezpečné pro české království, rozjel kampaň, na jejímž konci byl novým římským králem zvolen Ludvík Bavor, od kterého pak získal pro české království řadu významných ústupků. V červenci 1315 porazil Jan Fridrichova spojence, hornouherského magnáta Matúše Čáka Trenčianského, jehož oddíly napadaly Moravu, v bitvě o Holíč.

V říjnu 1315 nechal Jan zatknout mocného podkomořího Jindřicha z Lipé, pravděpodobně z popudu manželky, která velmi nelibě nesla, že se Jindřich v té době sblížil s královnou vdovou Eliškou Rejčkou. Příčinou však mohlo být i to, že Jindřich z výtěžku urbury přednostně uspokojoval šlechtické věřitele a méně odváděl samému králi. Zatčení vyvolalo značný odpor šlechty a vypukla domácí válka, která někdy bývá nazývána válkou dvou královen. Jindřich z Lipé byl po půl roce ve vězení na hradě Týřov osvobozen.

Jan Lucemburský brzy po uzavření smíru odjel do Lucemburska. Vládu svěřil mohučskému arcibiskupovi. Když ten rezignoval, vládu převzala ctižádostivá a neústupná královna a domácí válka se rozhořela znovu. Stály proti sobě dvě šlechtické skupiny: v čele skupiny podporující královnu stál Vilém Zajíc z Valdeka, v čele druhé Jindřich z Lipé. Eliška přivolala manžela, který si na pomoc proti odbojné šlechtě pozval německé žoldnéře. Domácí šlechta se v důsledku toho sjednotila a králi hrozilo, že přijde o českou korunu. Mír zprostředkoval až římský král Ludvík Bavor. Roku 1318 byly podepsány tzv. Domažlické úmluvy, které ve svých důsledcích posílily moc šlechty.

Jan se se situací smířil, nikoli však Eliška. Podezření, že chce Eliška vyhlásit králem prvorozeného syna Václava a vládnout jako regentka, přivedlo Jana k tomu, že jí syna odebral a vykázal ji na Mělník. O rok později se pokusil o vzpouru proti králi pražský patriciát, který uzavřel spojenectví s Eliškou a Vilémem Valdekem. Jan dokonce okupoval Prahu, ale revolta skončila smírem. Poté Jan ztratil o Čechy zájem – bral je jako zdroj financí pro rodovou evropskou politiku.^[9] V roce 1319 pozval evropské rytíře na velkolepý turnaj do Prahy. Nikdo z cizinců ale na turnaj nedorazil.^[10] Další turnaj Jan uspořádal v únoru 1321. Byl při něm sražen z koně, který se splašil a vážně krále zranil.^[11]

V dalších letech pobýval Jan v českých zemích minimálně. Správu země obvykle svěřoval některému ze šlechticů z okruhu Jindřicha z Lipé.

Od roku 1325 nechal Jan Lucemburský razit první zlaté mince v Česku a na sever od Alp. Na počest florentských odborníků, kteří je razili, byly mince nazvány florény. Původně to byly pouze kopie italských mincí, později byly raženy s Janovým portrétem a heraldickým lvem. Florény vážily 3,5 g a jejich průměr byl kolem 20 mm. Byly raženy pražskou mincovnou ze zlata těženého v Jílovém u Prahy a sloužily především jako mezinárodní platidlo. Jan Lucemburský podporoval také vydláždění pražských ulic. Jako poplatek na dláždění přenechal roku 1329 Starému Městu pražskému clo z prodeje vína. Roku 1331 povolil Starému Městu pražskému pro vydláždění ulic vybírat clo z každého vozu, který projede jeho hradbami (krom vozů s kamením). Roku 1338 povolil vybírat zvláštní poplatek na dláždění i Malé Straně.^[12]

Aktivita krále Jana však byla zaměřena především na zahraniční politiku, kde také byl mnohem úspěšnější. Kromě toho, že byl pravidelným hostem papeže a francouzských králů, s nimiž až dosud dobré vztahy ještě zintenzivnil několika výhodnými sňatky, získal v roce 1322 od Ludvíka Bavora za pomoc v bitvě u Mühldorfu proti Fridrichovi Sličnému pro české království jako trvalou zástavu Chebsko. V letech 1319–1329 byla k Českému království připojena Horní Lužice a 1335 Vratislav, k níž přiléhala značná část Slezska. Ve dvacátých a třicátých letech byl Jan Lucemburský velmi aktivní v Itálii, v roce 1331 mu císař jako říšskou zástavu potvrdil držení severoitalských měst Bergama, Bobbia, Brescie, Cremony, Milána, Novary a Pavie, dědičně získal Luccu.

Roku 1335 došlo k setkání polského krále Kazimíra III., českého krále Jana Lucemburského a uherského krále Karla Roberta v Trenčíně (pokračovalo pak ve Visegrádu), kde se Jan Lucemburský vzdal nároku na polský královský titul výměnou za 20 tisíc kop českých grošů a polský král Kazimír III. Veliký se vzdal Slezska. Tím se prakticky skončilo období vytváření pevných hranic států ve střední Evropě a dále pak docházelo už jen k menším změnám. Kazimír III. uznal přímou vládu českého krále ve Vratislavsku a Hlohovsku i jeho lenní panství nad slezskými knížaty. Z celého Slezska neuznalo lenní svrchovanost českého krále jen knížectví svídnicko-javorské, které bylo připojeno až za Karla IV. roku 1353.

S pomocí svého strýce, trevírského arcibiskupa Balduina, připravoval Jan volbu nového německého krále. 11. července 1346 byl římským králem zvolen Janův syn Karel.

Dlouhodobá nepřítomnost krále měla za následek rozrušování struktur země a společenských poměrů a spolu s vládou panské kliky začala počátkem 30. let vzbuzovat nevoli. V říjnu 1333 přijel do Čech na popud šlechty Janův prvorozený syn Václav-Karel, napřed dokonce bez králova vědomí. Na přelomu let 1333 a 1334 udělil Jan synovi titul markrabě moravský, čímž zlegitimoval jeho postavení v českých zemích. Nastává období tzv. lucemburského dvojvládí. Napětí z tohoto způsobu vlády (navíc otec se synem neměl příliš vřelé vztahy^[zdroj?]) polevilo až v roce 1341, kdy Jan Lucemburský Karlovi zajistil nástupnictví na českém trůnu. Za Karla IV. došlo k postupnému zlepšování poměrů v Čechách.

Roku 1338 král povolil zřízení Staroměstské radnice jako první v Čechách. Roku 1344 bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství, současně s tím bylo v Litomyšli zřízeno nové biskupství – v té době zemi již fakticky spravoval Karel.

Král Jan se účastnil už jako úplně slepý (od roku 1339) bitvy u Kresčaku, kde bojoval na straně Francie. V této bitvě anglická pěchota s lučištníky dokázala své prvenství nad francouzskou rytířskou jízdou. V bitvě, kterou lze považovat za první velkou bitvu stoleté války, měla anglická strana mnohonásobně menší ztráty než francouzská.

Jako poslední slova jsou mu připisována: „Toho Buoh dá nebude, aby král český z boje utiekal...“. Tato slova latinsky „Deus dabit illud non erit ut fugeret rex Bohemie a pugna“ zaznamenal Beneš Krabice z Veitmile v díle Cronica ecclesiae Pragensis,^[14] která je přepracováním kroniky (podle vůle císaře Karla IV.), kterou sepsal František Pražský. Zemřel ve stejný den jako o téměř sedmdesát let dříve jiný velký český král Přemysl Otakar II. Janovi se podařilo rozšířit území království, dát zvučné jméno titulu českého krále a připravit svého syna na následnictví.

Jan Lucemburský byl pohřben po mnoha peripetiích v Lucemburku v katedrále Panny Marie v předsíni velkovévodské krypty.

Tato část článku potřebuje úpravy.

Můžete Wikipedii pomoci tím, že ji vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.

---

Konkrétní problémy: Některé věty nedávají smysl. Není to strojový překlad? Průmyslová rodina atd.?

Když Jan Lucemburský 26. srpna roku 1346 v bitvě u Kreščaku zahynul, nebyl pochován v cisterciáckém klášteře Clairefontaine, jak si přál ve své závěti, ale v opatství benediktinů Alt-Münster u hradeb města Lucemburku.

Nejstarší portrét Jana Lucemburského je na kamenném reliéfu z katedrály v Kolíně nad Rýnem. Je zpodobněn také na stříbrném groši raženém v Parmě v roce 1331. Asi nejzdařilejším portrétem je kresba Antoina de Succa z doby, kdy byl Jan již slepý. V chrámu sv. Víta se v triforiu nachází slavný sochařský portrét od Petra Parléře. Jedno vyobrazení je také ve Zbraslavské kronice.

Tělo Jana bylo za francouzských válek přemístěno do opatství Altmünster v Lucembursku. Když bylo opatství zničeno v roce 1543, bylo tělo přemístěno do opatství Neumünster („New-Minster Abbey“) v Lucembursku. Během zmatku francouzské revoluce byly pozůstatky zachráněny Bochovou průmyslovou rodinou a skryty v podkrovním pokoji v Mettlachu na řece Saar. Legenda říká, že mniši opatství žádali o tuto laskavost Pierre-Josepha Boche.

Jeho syn Jean-François Boch se setkal s Fridrichem Vilémem Pruským a ten od něj přivezl ostatky Jana ze své cesty přes Porýní v roce 1833 do Německa. Princ pak objednal u stavitele Karla Friedricha Schinkela stavbu kapli. Jako její základ byla použita dvoupodlažní kaple vytesaná františkány již v roce 1600 ve skále na hradě Klause Kastel. Ta byla pro tento účel přestavěna v roce 1834 a 1835 u města Kastel-Staadt. V roce 1838, při výročí své smrti, zde byl Jan ve slavnostním obřadu pohřben v černém mramorovém sarkofágu .

V roce 1945 byly Lucemburským vojskem, (v operaci „plášť a dýka“) postupujícím společně se Spojenci, ostatky přeneseny zpět do města Lucemburk a v roce 1946 uloženy v barokní pohřební tumbě v předpokoji velkovévodské hrobky.

Roku 1980 se královy ostatky dočasně vrátily do Prahy, kde byly podrobeny průzkumu antropologem Emanuelem Vlčkem a jeho týmem z Národního muzea. Poté byly ostatky převezeny zpět do Lucemburku. Jan Lucemburský měřil asi 170 cm, byl štíhlé svalnaté postavy, vynikající jezdec na koni a v bitvách a turnajích utrpěl také vážná zranění. Smrtelná byla zranění hlavy a hrudníku.

V roce 2016 byl král konečně přenesen do katedrály Notre-Dame v Lucemburku s tumbou z chodby níže k hrobce velkovévodů.

1. manželství ∞ 1310 Eliška Přemyslovna (1292–1330):

• Markéta Lucemburská (1313–1341) ∞ Jindřich II. Dolnobavorský
• Jitka/Bona Lucemburská (1315–1349) ∞ Jan II. Francouzský
• Václav/Karel IV. (1316–1378)

1. ∞ Blanka z Valois
2. ∞ Anna Falcká
3. ∞ Anna Svídnická
4. ∞ Alžběta Pomořanská

• Přemysl Otakar (1318–1320)
• Jan Jindřich (1322–1375)

1. ∞ Markéta Pyskatá
2. ∞ Markéta Opavská
3. ∞ Markéta Habsburská
4. ∞ Alžběta Oettingenská

• Anna Lucemburská (1323–1338) ∞ Ota Habsburský
• Eliška Lucemburská (1323 – před 1330)

2. manželství ∞ 1334 Beatrix Bourbonská (1318–1383)

• Václav Český (1337–1383) ∞ Johana Brabantská
• Bona

Nemanželské děti:

• Mikuláš Lucemburský (1322–1358)

• Zbraslavská kronika. Příprava vydání Zdeněk Fiala; překlad František Heřmanský, Rudolf Mertlík. Praha: Svoboda, 1976. 597 s. 
• BOBKOVÁ, Lenka. Jan Lucemburský. In: RYANTOVÁ, Marie; VOREL, Petr. Čeští králové. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2008. ISBN 978-80-7185-940-6. S. 171–187.
• BOBKOVÁ, Lenka. Velké dějiny zemí Koruny české IV.a 1310-1402. Praha: Paseka, 2003. 694 s. ISBN 80-7185-501-4. 
• BOBKOVÁ, Lenka; BARTLOVÁ, Milena. Velké dějiny zemí Koruny české IV.b 1310-1402. Praha: Paseka, 2003. 583 s. ISBN 80-7185-551-0. 
• BOBKOVÁ, Lenka; ŠMAHEL, František, a kol. Lucemburkové : česká koruna uprostřed Evropy. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 886 s. ISBN 978-80-7422-093-7. 
• BOBKOVÁ Lenka, Jan Lucemburský. Otec slavného syna. Praha. Vyšehrad, 2018, 600 s. ISBN 978-80-7429-342-9
• ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1310-1378. Lucemburkové na českém trůně I. Praha: Libri, 1999. 287 s. ISBN 80-85983-73-7. 
• ČECHURA, Jaroslav; ŽŮREK, Václav. Lucemburkové : životopisná encyklopedie. České Budějovice: Veduta, 2012. 260 s. ISBN 978-80-86829-69-2. 
• GADE, John Allyne. Luxembourg in the Middle Ages. Luxembourg: E. J. Brill, 1951. 251 s. (anglicky) 
• HOENSCH, Jörg Konrad. Lucemburkové. Pozdně středověká dynastie celoevropského významu 1308–1437. Praha: Argo, 2003. 304 s. ISBN 80-7203-518-5. 
• ŘÍHOVÁ, Milada; STEHLÍKOVÁ, Dana; TOMÍČEK, David, a kol. Lékaři na dvoře Karla IV. a Jana Lucemburského. Praha: Paseka, 2010. 212 s. ISBN 80-7203-465-0. 
• SPĚVÁČEK, Jiří. Král diplomat. Jan Lucemburský 1296-1346. Praha: Panorama, 1982. 276 s. 
• SPĚVÁČEK, Jiří. Jan Lucemburský a jeho doba 1296-1346. K prvnímu vstupu českých zemí do svazku se západní Evropou. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1994. 658 s. ISBN 80-205-0291-2. 
• ŠAROCHOVÁ, Gabriela V. 1. 9. 1310 Eliška Přemyslovna a Jan Lucemburský. Sňatek z rozumu. Praha: Havran, 2002. 163 s. ISBN 80-86515-15-X. 
• ŠUSTA, Josef. Dvě knihy českých dějin. Kus středověké historie našeho kraje. Kniha druhá. Počátky lucemburské 1308-1320. Praha: Argo, 2002. 328 s. ISBN 80-7203-377-8. 
• ŠUSTA, Josef. České dějiny II./2. Král cizinec. Praha: Jan Laichter, 1939. 602 s. 
• ŠUSTA, Josef. České dějiny II./3. Karel IV. Otec a syn 1333-1346. Praha: Jan Laichter, 1946. 535 s. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Lucemburský na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jan Lucemburský
• Osoba Jan Lucemburský ve Wikicitátech
• Jezdecká pečeť Jana Lucemburského, českého krále, 1341
• Příběh posledních Přemysloven…
• Jan Lucemburský – část I.
• Jan Lucemburský – král a jeho páni
• Groš Archivováno 12. 2. 2009 na Wayback Machine.

Předchůdce: Jindřich VII. Lucemburský

Lucemburský hrabě Jan I. 1308–1346

Nástupce: Karel I.

Předchůdce: Jindřich Korutanský

Český král Jan Lucemburský 1310–1346

Nástupce: Karel I.

Předchůdce: Jindřich Korutanský

Titulární polský král 1310–1346

Nástupce: -