Ivan III.

Ivan III.
Kníže moskevský
Doba vlády	5. dubna 1462 – 27. října 1505
Korunovace	14. dubna 1502
Narození	22. ledna 1440 Moskva
Úmrtí	27. října 1505 (ve věku 65 let) Moskva
Pohřben	Archandělský chrám
Předchůdce	Vasilij II.
Nástupce	Vasilij III.
Manželky	I. Marie Borisovna Tverská II. Žofie Palaiologovna
Potomci	Ivan Ivanovič Vasilij III. Jiří Ivanovič Dimitrij Ivanovič Šimon Ivanovič Andrej Ivanovič Helena Moskevská
Dynastie	Rurikovci
Otec	Vasilij II.
Matka	Marie Jaroslavna Borovská
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ivan III. Vasiljevič (rusky Иван III Васильевич; 22. ledna 1440, Moskva – 27. října 1505 tamtéž), též zvaný Veliký, byl od roku 1462 veliký kníže moskevský z rodu Rurikovců. Významně rozšířil území Moskevské Rusi dobytím dalších ruských knížectví a začal používat titulu veliký kníže, resp. gosudar vší Rusi (velikij kňaz vseja Rusi). Vítězstvím nad Velkou hordou roku 1480 ukončil staletou nadvládu nástupců mongolské říše. Nechal přestavět moskevský Kreml, který získal charakteristické věže a hradby.

Ivan III. položil základy ruského státu jako říše nárokující si jednak nadvládu nad historickou Rusí, jednak dědictví zaniklé Byzantské říše, což stvrdil sňatkem s princeznou Sofií Palaiologovnou. Převzal odtud znak dvouhlavého orla a prosazoval myšlenku Moskvy jako po Konstantinopoli „třetího Říma“. Příležitostně užíval císařský titul car, avšak teprve jeho vnuk Ivan IV. Hrozný se nechal korunovat na cara vší Rusi a dokončil přeměnu moskevského velkoknížectví na Ruské carství.

Otcem Ivana III. byl moskevský velkokníže Vasilij II. Temný. Poté, co byl zajat a oslepen svými protivníky, stal se Ivan III. nejprve otcovým spoluvládcem. Po otcově smrti roku 1462 pak již vládl se Zóé Palaiologovnou, neteří posledního byzantského císaře Konstantina XI., která byla na Rusi nazývána Sofie.

Ivan zahájil proces „obojaření knížat“ (rusky обояривание князей – tedy ponížení samostatných vládců na úroveň dvorské šlechty), s jehož pomocí postupně dosáhl loajality údělných knížat vůči Moskvě. Za jeho panování totiž knížata jednotlivých území musela uznat Ivanovu svrchovanost a vládu nad svými knížectvími vykonávali centralizovaně z Moskvy. Tak se Ivanovi podařilo soustředit moc do Moskvy, učinit z ní jediné hlavní město Rusi a současně si podřítit ostatní ruská knížectví. Ivan III. se s knížaty o správě území radil prostřednictvím bojarského sněmu. Tento orgán ovšem měl pouze poradní funkci, skutečnou moc vykonával pouze velkokníže.

V téže době vznikají také prikazy, centrální orgány správní moci, skrze něž panovník vykonával moc v zemi. Za panování Ivana III. vznikly první dva prikazy - dvorský, který se zabýval správou vlastního území velkoknížectví a pokladní, který měl na starost finance, vydávání a archivaci státních listin.

Tento proces sjednocování rozdrobených ruských knížectví pod vládou Moskvy se mu podařilo dovršit a zároveň přispěl ke konečnému odstranění tatarské nadvlády, kterou v této době představovala už jen poplatná závislost na Velké hordě, jednom z nástupnických států Zlaté hordy. Skončila roku 1480 „stáním“ na řece Ugře. Roku 1487 uznal naopak svoji závislost na Moskvě další z chanátů, Kazaňský, rozkládající se na řece Volze. To mu mimo jiné umožnily přátelské vztahy s dalším tatarským státem, Krymským chanátem. Později navázal diplomatické styky také s osmanským sultánem, který byl lenním pánem krymského chána.

Roku 1471 a 1478 uspořádal Ivan III. dvě vojenské výpravy proti Velikému Novgorodu, zrušil jeho sněm a připojil ke svému státu rozlehlé území Novgorodské země. V roce 1485 bylo připojeno veliké knížectví tverské. Formální samostatnost si nyní uchovával pouze Pskov a veliké knížectví rjazaňské. Fakticky však byly již silně závislé na Moskvě a k jejich připojení došlo za vlády Ivanova syna Vasilije III. (Pskov 1510, Rjazaň 1521).

Další ruská knížectví se již nacházela pod litevskou nebo polskou nadvládou. To postupně přivádělo na pořad dne otázku, zda zahájit expanzi tímto směrem. Většina obyvatel rozlehlého litevského státu byla ruského původu a pravoslavného vyznání. Mnoho zdejších knížat proto přecházelo dobrovolně pod moskevskou svrchovanost. Neklid na moskevsko-litevské hranici přerostl ve válku (1487–1494), během níž dosáhla Moskva významných územních zisků. Ty potvrdil další válečný konflikt s Litvou v letech 1500–1503, do něhož se zapojilo také Livonsko (1501–1503).

Za Ivana III. se ve východní Evropě zformoval mohutný stát, o nějž začali jevit zájem mnozí evropští panovníci. Diplomatické styky byly navázány například s římskými císaři Fridrichem III. a Maxmiliánem I., uherským králem Matyášem Korvínem nebo moldavským vojvodou Štěpánem III.

Ivan III. během své vlády podporoval výstavbu v Moskvě. Na nových kremelských chrámech a panovníkově paláci pracovali mimo jiné významní italští stavitelé Aristotele Fioravanti a Alesio Novi.

Roku 1497 vydal veliký kníže u příležitosti korunovace svého vnuka Dmitrije (syn careviče Ivana Mladšího a moldavské princezny Jeleny Vološanky), nový zákoník tzv. Suděbnik. Jedno z jeho nejdůležitějších ustanovení bylo tzv. právo Jurjeva dne o stěhování poddaných. Podle tohoto zákona směli poddaní opustit panství své vrchnosti pouze dva týdny následující po dni sv. Jiří (v pravoslavném kalendáři je na podzim). Podmínkou bylo, že vyrovnali vůči svému feudálnímu pánu všechny pohledávky (odvedli příslušnou rentu) a zaplatili požadovaný poplatek, tzv. požiloje, což jim možnost odchodu ztěžovalo. Smyslem tohoto opatření bylo zajistit státu daňové poplatníky a feudálům, především drobné a střední poměstné šlechtě, vykonávající vojenskou službu, závislou pracovní sílu, která by obdělávala jí propůjčené pozemky. Toto nařízení vedlo k postupnému zavádění nevolnictví v Rusku. Vyvrcholil vydáním zákoníku Sobornoje uloženije v letech 1648–1649, který uzákonil definitivní připoutání rolníků k půdě.

• BOČEK, Pavel. Gosudar vší Rusi a litevská velkokněžna. Ivan III. Vasiljevič a Helena Ivanovna. In: AMBROŽOVÁ, Hana, a kol. Historik na Moravě : profesoru Jiřímu Malířovi, předsedovi Matice moravské a vedoucímu Historického ústavu FF MU, věnují jeho kolegové, přátelé a žáci k šedesátinám. Brno: Matice moravská, 2009. ISBN 978-80-86488-57-8. S. 279–293.
• PICKOVÁ, Dana. Der Kampf um die Hegemonie in Mitteleuropa und die „Moskovia“ Iwans III. Prague Papers on the History of International Relations. 2000, roč. 4, s. 33–50. Dostupné online. ISBN 80-85899-93-0. 
• PICKOVÁ, Dana. Vláda Ivana III. – mezní etapa vývoje ruského státu. Historický obzor. 2000, roč. 11, čís. 5–6, s. 118–124. ISSN 1210-6097. 
• PICKOVÁ, Dana. Russisch-litauischer Krieg 1500–1503 im Lichte der diplomatischen Tätigkeit König Wladislaws von Böhmen und Ungarn. Prague Papers on the History of International Relations. 2002, roč. 6, s. 41–54. Dostupné online [PDF]. ISBN 80-7308-042-7. 
• PICKOVÁ, Dana. Habsburkové a Rurikovci na prahu novověku. Příspěvek k dějinám rusko-habsburských vztahů na přelomu 15. a 16. století, (Acta Universitatis Carolinae, Philosophica et Historica, Monographia CLIV), Nakladatelství Karolinum, Praha 2002.
• PICKOVÁ, Dana. Dynastický svár v domě Rurikovců. Historický obzor: časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie. 2012, roč. 23, čís. 5–6, s. 108–116. ISSN 1210-6097. 

• Seznam hlav ruského státu
• Dějiny Ruska

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ivan III. Moskevský na Wikimedia Commons
  • Lokální šablona odkazuje na jinou kategorii Commons než přiřazená položka Wikidat:
    • Lokální odkaz: Ivan III of Russia
    • Wikidata: Ivan III, Grand Prince of Moscow