Iltovirus

	Tomuto článku chybí obrázky. Víte-li o nějakých svobodně šiřitelných, neváhejte je načíst a přidat do článku. Pro rychlejší přidání obrázku můžete přidat žádost i sem.
WikiProjekt Fotografování

Iltovirus
Baltimorova klasifikace virů
Skupina	I (dsDNA viry)
Vědecká klasifikace
Realm	Duplodnaviria
Říše	Heunggongvirae
Kmen	Peploviricota
Třída	Herviviricetes
Řád	Herpesvirales
Čeleď	Herpesviridae
Podčeleď	Alphaherpesvirinae
Rod	Iltovirus
Druhy
Ptačí herpesvirus 1 (GaHV-1) Bažantí herpesvirus 2 (PsHV-1)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Iltovirus je rod virů zahrnující Ptačí herpesvirus 1 (GaHV-1) a Bažantí herpesvirus 2 (PsHV-1). Společně s rody Varicellovirus, Mardivirus a Simplexvirus patří do podčeledi Alphaherpesvirinae.

Iltovirus je obalený virus s amorfním tegumentem, sférickým až vícetvarým kapsidem tvořeným 162 kapsomerami. V průměru má 120–200 nm, glykoproteinové komplexy jsou součástí membránového obalu.

Genom je nesegmentovaná, lineární dvoušroubovicová DNA o délce 150 kb obsahující ukončující a vnitřní repetitivní sekvence. Genomová sekvence je na konci zopakována. Každý virion obsahuje několik genomových izoforem.

Každý virový transkript je většinou pro jeden protein přičemž obsahuje promotorovou/regulační sekvenci, TATA box, vedoucí sekvenci 30–300 bp (nepřekládána) na 5' konci, ukončovací nepřekládanou sekvenci 10–30 bp na 3' konci a poly A signál. Mnoho genů se překrývá, vir obsahuje jen pár oddělených. Některé ORF jsou navzájem protichůdné, některé mohou být transkribovány z více promotorů a některé geny jsou nekódující.

Genom obsahuje 3 typy genů: bezprostřední, rané a pozdní. Bezprostřední jsou transkribovány okamžitě po infekci a zajišťují expresi raných genů kódující proteiny nezbytné pro replikaci. Pozdní geny většinou kódují strukturní proteiny. Geny exprimované během latentní fáze jsou řazeny do zvláštní kategorie.

Virové proteiny VHS a ICP27 se zaslouží o zastavení buněčné translace, čímž zajistí cílené upřednostnění virových proteinů nad buněčnými. VHS (nachází se na 17. genu, tvoří jej 455 aminokyselin^[1]) je endoribonukleáza, která štěpí hostitelskou mRNA v cytoplasmě, čímž zajistí dostatek nukleotidů pro syntézu virové mRNA, kdežto ICP27 (nachází se v ORF4, tvoří jej 452 aminokyselin^[2]) je bezprostřední protein, který se zaslouží o aktivaci transkripci jistých brzkých, raných i pozdních proteinů.

Replikace probíhá v jádře. Může probíhat lýtickou nebo latentní cestou.

1. Virus se na hostitelské receptory naváže přes gB, gC, gD a gH.
2. Membrána viru sfúzuje s membránou buňky a vypustí tak virové jádro a tegumentární proteiny do cytoplasmy.
3. Kapsid je transportován k jadernému póru, kde je vDNA vypuštěna dovnitř.
4. Jsou exprimovány bezprostřední geny, které zahájí exprimaci raných genů.
5. Pomocí hostitelské polymerázy II je transkribována raná virová mRNA, která je přenesena do cytoplasmy a podle ní se translatují rané proteiny.
6. Rané proteiny se účastní replikace DNA a tak jsou přeneseny zpět do jádra.
7. Syntéza velkého množství vDNA pomocí virové DNA dependentní DNA polymerázy.
8. Pomocí hostitelské polymerázy II je transkribována pozdní virová mRNA, která je přenesena do cytoplasmy a podle ní se translatují pozdní proteiny.
9. Pozdní proteiny jsou strukturní složky virového jádra a tak jsou přeneseny zpět do jádra.
10. Viriony vypučí jadernou membránou, která byla obohacena o herpetické glykoproteiny skrze Golgiho aparát a nakonec jsou uvolněny skrz plasmatickou membránu.

Replikace viru je v tandemu s replikací hostitelské buňky.

Oba druhy jsou přenositelné přímým kontaktem nebo kontaktem s nakaženými tělními tekutinami. Jsou rozšířeny celosvětově, vakcinace založená na živých oslabených virech je možná pouze u infekční laryngotracheitidy.

Je původcem infekční laryngotracheitidy, onemocnění poprvé popsaného v USA roku 1926. Inkubační doba je 2–8 dní. Způsobuje kašlání, potřásání hlavou, letargii, respirační potíže a další. Úmrtnost je pod 15 %.

Je původcem Pachekovy nemoci, vysoce nakažlivé nemoci napadající bažantovité, které je provázané stresem.

• Simplexvirus
• Varicellovirus
• Mardivirus

• ViralZone Archivováno 11. 5. 2011 na Wayback Machine.
• Veterinární manuál