Haitská revoluce

Haitská revoluce
konflikt: Revoluční války Francie, Napoleonské války
koláž obrazů s Haitskou revolucí
Trvání	21. srpna 1791 – 1. ledna 1804 (12 let, 4 měsíce, 1 týden a 4 dny)
Místo	Saint-Domingue
Výsledek	vítězství Haitské revoluce ukončení koloniální vlády Francie genocida francouzské populace a Kreolů
Změny území	vznik nezávislého Haitského císařství
Strany
1791–1793: saint-domingští povstalci Španělsko (od 1793) saint-domingští roajalisté 1793–1798: Francouzská republika 1798–1801: louverturští stoupenci 1802–1804: haitští povstalci Armée indigène Spojené království 1791–1793: Francouzské království (do 1792) Francouzská republika 1793–1798: Španělsko (do 1795) saint-domingští roajalisté 1798–1801: rigaudovští stoupenci 1802–1804: Francie Velká Británie (1793–1798)
Velitelé
1791–1793: Dutty Boukman † Jean-François Papillon G. Biassou T. Louverture Vincent Ogé † André Rigaud 1793–1798: Paul-Louis Dubuc Joaquín Moreno 1798–1801: Toussaint Louverture 1802–1804: T. Louverture Jean-Jacques Dessalines Henri Christophe Alexandre Pétion François Capois John Duckworth John Loring 1791–1793: Vikomt de Blanchelande Léger-Félicité Sonthonax 1793–1798: Toussaint Louverture André Rigaud Alexandre Pétion 1798–1801: André Rigaud 1802–1804: Napoleon Bonaparte Charles Leclerc † Vikomt de Rochambeau Villaret de Joyeuse Federico Gravina Thomas Maitland
Síla
55 000 regulérní armády, 100 000+31 000 dobrovolníků 60 000 regulérní armády, 82 válečných lodí a fregat neznámá
Ztráty
200 000 mrtvých Haiťanů 75 000 mrtvých Francouzů, 25 000 mrtvých kolonistů 45 000 mrtvých Britů
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Haitská revoluce (1791–1804) byla vzpourou otroků ve francouzské kolonii Saint-Domingue, která vyústila k zrušení otroctví, založení republiky Haiti, druhého nezávislého národního státu na Americkém kontinentu. Temnou stránkou Haitské revoluce však bylo vyvraždění většiny bělošského obyvatelstva Haiti.

Většina ekonomiky Karibiku byla v 18. století navázána na evropskou poptávku po cukru. Evropští kolonialisté proto přeměnili karibské ostrovy na plantáže kultivarů cukrové třtiny. To platilo i pro francouzskou kolonii Saint-Domingue (dnešní Haiti). V menší míře se v ní pěstovaly také kávovníky, kakaovníky a indigovníky.

Od třicátých let 18. století francouzští kolonialisté vybudovali rozsáhlý systém zavlažování, aby zvýšily produkci cukrové třtiny. Do deseti let se kolonie Saint-Domingue, vedle britské kolonie Jamajky, stala hlavním zdrojem cukru. Pěstování cukrové třtiny bylo velmi náročné na manuální práci, kterou v koloniích zastávali zotročení Afričané. Dovoz cukrové třtiny znamenal velmi významný ekonomický zisk pro Francouzské království a na domácí půdě také vytvářel velký počet pracovních míst. Saint-Domingue se takto stala nejvýnosnější francouzskou kolonií.

Kvůli rostoucímu počtu plantáží Francie dovážela čím dál tím více otroků. Jednalo se o tisíce osob ročně, přičem vrcholem byl rok 1787, kdy dovoz otroků do Saint-Domingue činil dvacet tisíc osob. Nicméně zhruba polovina zotročených Afričanů umírala do roku po příjezdu na tropické nemoci malárii a žlutou zimnici. To vedlo k tomu, že se otrokáři snažili z otroků vyzískat co nejvíce, dokud jsou na živu. To znamenalo nekončící tvrdou dřinu a pokrytí jen základních potřeb k přežití.

Nejvíce plantáží s cukrovou třtinou se nacházelo na severu ostrova, kde tím pádem bylo i nejvíce otroků. Soustavně zde tedy existoval strach z povstání otroků, a to i proto, že zacházení francouzských kolonialistů se zotročenými Afričany bylo i v porovnání s jinými koloniemi velmi kruté. Jakýkoliv projev revolty byl trestán krutými fyzickými tresty. Pokud se otrok pokusil utéct, nevyhnul se bičování. Někteří ani kastraci nebo upálení. Tresty měly plnit roli exemplární. Francouzský král Ludvík XIV. sice již v roce 1685 schválil Code Noir, který měl regulovat násilí páchané na otrocích, nicméně v koloniích se příliš nedodržoval.

V padesátých letech 18. století majitelé plantáží začali prosazovat zákony, které postupně v kolonii vytvořily kastovní systém. Společnost byla rozdělena do tří kast: 1) bílí kolonialisté (les blancs), tj. majitelé plantáží, obchodníci, řemeslníci a někteří sloužící, 2) svobodní barevní (gens de couleur libres), tj. obvykle svobodní a vzdělaní míšenci (zejm. mulati). Řada z nich byla potomky majitelů plantáží a znásilněných otrokyň. Někteří dokonce vlastnili vlastní plantáž a otroky. Drtivou většinu obyvatel ale tvořila skupina třetí: 3) zotročení Afričané (zejména Jorubové a lid konžského království). Ti si kvůli vysoké úmrtnosti a tím neustálému dovozu nových Afričanů oproti jiným koloniím dokázali udržet silné africké tradice a identitu. Jejich potomci, narození v kolonii, se označovali jako Kreolové, kteří obvykle dostávali méně těžkou práci. Otroci postupně začali mluvit haitskou kreolštinou.

Krutost kolonialistů vedla k celé řadě mezirasových konfliktů. A také k řadě pokusů o útěk. Ti, kterým se útěk zdařil, se nazývali Maroonové. Ukrývali se v těžce přístupných horách a lesích a pravidelně pořádali nájezdy na plantáže nebo vesnice. Šlo přitom až o tisíce osob, které ovšem byly značně roztříštěné. Prvnímu, komu se podařilo Maroony částečně sjednotit, byl kněz vúdú François Mackandal. Postupně vytvořil konspirační síť mezi otroky na plantážích a v letech 1751 až 1757 vedl povstání. Sám Mackandal byl v roce 1758 chycen Francouzi a upálen na hranici. Jeho odkaz ale zůstal.

Ve Francii v době osvícenství se začaly zvedat hlasy intelektuálů proti otroctví. Před neodvratnou rebélií otroků varoval například Guillaume Thomas François Raynal. Myšlenky osvícenství ovlivnily také Toussainta Louvertureho, svobodného barevného. Louverture ovšem odmítl myšlenku nadřazenosti elit a snažil se mobilizovat davy.

V roce 1789 byla kolonie Saint-Domingue stále nejen nejvýnosnější kolonií Francie, ale také celého Karibiku. Co se týká složení obyvatel: bílých kolonialistů bylo 40 tisíc, svobodných barevných bylo 28 tisíc a otroků bylo 452 tisíc. Otroci v Saint-Domingue tvořili skoro polovinu všech otroků v Karibiku. Skupina bílých kolonialistů se mezitím rozštěpila na dva stavy: 1) vysocí bílí (grands blancs), tj. místní nížší aristokracie a majitelé plantáží, a 2) nízcí bílí (petits blancs), tj. obchodníci, otrokáři, řemeslníci apod. Obě skupiny mezi sebou také měly politické konflikty.

Po Velké francouzské revoluci a ustavení první Francouzské republiky nová politická garnitura zásadně přepsala francouzské zákony. Již v srpnu 1789 byla přijata Deklarace práv člověka a občana, která uvádí, že všichni lidé jsou svobodní a sobě rovní. Nicméně existovaly spory o to, zda se toto prohlášení týká také žen, otroků a občanů kolonií. To vzbudilo velkou debatu a kritiku ohledně existence otroctví. Vyšší bílí v Saint-Domingue navíc situaci ve Francii vnímali jako příležitost se osamostatnit od Francie a tím získat celý zisk z produkce cukru a dalších komodit. Majitelé plantáží se sice existenci Deklarace práv člověka a občana snažili před otroky zamlčet, nicméně se zvěsti začaly šířit od pracovníků v docích a přístavech, kteří se setkávali s námořníky z Francie.

Příležitost ve změně poměrů ve Francii viděli také svobodní barevní, kteří se u Francie snažili získat rovná práva s bílými. Věc pravidelně oficiálně vznášel například Julien Raimond. Jeho příklad následoval další svobodný barevný, Vincent Ogé, který se v roce 1790 snažil ve francouzském parlamentu získat podporu pro volební právo. Když guvernér kolonie Ogého snahy zvrátil, Ogé vedl menší povstání v oblasti kolem měta Le Cap. Ogé byl chycen v roce 1791 a popraven brutální metodou lámání kolem a následně sťat. I přesto, že nebojoval za otroky, i on se stal vzorem pro budoucí povstalce.

Hlavní postavou revoluce se hned na jejím začátku stal François-Dominique Toussaint (Toussaint Louverture). Když První Francouzská republika oficiálně zrušila otroctví, přidal se černošský vůdce Toussaint Louverture i se svým vojskem k Francii. V roce 1796 velel údajně vojsku o 51 000 mužích, z nichž 3000 byli běloši. Několikrát porazil Španěly a vytlačil i britské vojsko, až v roce 1800 zcela ovládl celý ostrov Hispaniola (dnešní Haiti a Dominikánská republika). Rok poté zrušil otroctví na celém ostrově a 1802 se dal prohlásit doživotním králem. Téhož roku svedl další boj proti Francouzům, který však nedovedl k vítěznému konci. Byl zajat a deportován do Francie, kde ve věznici Fort de Joux dne 7. dubna 1803 zemřel na zápal plic. Odboj proti napoleonským vojskům však pokračoval dále pod vedením Louverturova nástupce J. J. Dessalinese, který kolonizátory vyhranou bitvou u Vertières v listopadu 1803 definitivně donutil k odchodu. Dne 1. ledna 1804 pak Dessalines prohlásil Haiti nezávislou černošskou zemí, tehdy a doposud jedinou černošskou zemí mimo Afriku. V důsledku neúspěšného vojenského zásahu na Saint-Domingue se Napoleon Bonaparte rozhodl prodat území Louisiany Spojeným státům americkým.

Dne 1. ledna 1804 vyhlásilo Haiti svoji nezávislost a stalo se tak prvním státem vzniklým ze vzpoury černých otroků. Francie tak přišla o svoji tehdy nejvýnosnější kolonii; současně to také byla první a na dlouhou dobu poslední velká Napoleonova porážka. I přes veškeré snahy o porevoluční obnovu ekonomiky je dnes Haiti jedním z nejméně ekonomicky vyspělých států světa.

• 
  Vzpoura otroků v roce 1791
• 
  Násilnosti vůči bělochům a mesticům během vzpoury otroků v roce 1791
• 
  François-Dominique Toussaint coby generál
• 
  Jean-Jacques Dessalines, jeden z vůdců revoluce, generál, později haitský císař
• 
  Bitva u Vertières v roce 1803
• 
  Poláci ve službách Napoleona v boji proti povstalcům

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Haitian Revolution na anglické Wikipedii.

POPKIN, Jeremy D. (2011). A Concise History of the Haitian Revolution (Stručné dějiny haitské revoluce). Chichester, West Sussex: Wiley-Blackwell. ISBN 978-1-4051-9820-2.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Haitská revoluce na Wikimedia Commons

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.