Nothing Special   »   [go: up one dir, main page]

Přeskočit na obsah

Konformace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Konformace je ve stereochemii termín označující různá uspořádání molekul jedné sloučeniny; jedná konkrétní konformace se pak nazývá konformer (konformační izomer). Nejčastěji o ní mluvíme u uhlovodíkových (organických) sloučenin. Konformační variabilita je možná díky vnitřní rotaci částí molekul okolo jednoduchých vazeb, sloučeniny s dvojnou a trojnou vazbou díky přítomnosti π orbitalu tuto vlastnost ztrácejí. O konformacích můžeme mluvit pouze u molekul, které mají nejméně čtyři atomy, přičemž tři sousední nesmí ležet na jedné přímce.

Vlastnosti

[editovat | editovat zdroj]
perspektivní zobrazení (vlevo) a Newmanova projekce (vpravo)

Na rozdíl od konstitučních izomerů mezi sebou mohou konformery volně přecházet, proto je obvykle nemožné je izolovat. Přesto mezi jednotlivými konformery existuje energetická bariéra, kterou musí molekula překonat, takže se daná molekula vyskytuje procentuálně častěji v energeticky výhodné konformaci. Zvýšení energie v méně energeticky výhodné konformaci se nazývá torzní pnutí nebo Pitzerovo napětí.[1]

Jednotlivé konformery můžeme zobrazit perspektivním zobrazením, kde danou vazbu znázorňujeme šikmo, a nebo Newmanovou projekcí, kde molekulu sledujeme ve směru dané vazby.[1]

Konformace acyklických sloučenin

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Alkany#Konformace alkanů.

Nejjednodušší organickou molekulou, u které pozorujeme změny konformace kolem vazby uhlík-uhlík, je ethan. Při rotaci se vodíky obou methylových skupin mohou dostat do dvou hraničních stavů, zákrytové (souhlasné) a nezákrytové (střídavé). Střídavá konformace je u ethanu výhodnější asi o 12 kJ.mol−1 a za běžných podmínek se v ní vyskytuje 99 % jeho molekul. U propanu tento rozdíl činí přibližně 14 kJ.mol−1.[1]

U butanu při otáčení na vazbě mezi 2. a 3. uhlíkem rozlišujeme více mezních konformací podle torzního úhlu mezi methylovými skupinami: antiperiplanární (180°), antiklinální (120°), synklinální (60°) a synperiplanární (0°). Nejnižší energii má přitom konformace antiperiplanární.[1]

Konformace cyklických sloučenin

[editovat | editovat zdroj]

Nejjednodušším cyklickým uhlovodíkem, který může nabývat různých konformací, je cyklobutan. Aby vyrovnal úhlové a torzní pnutí, je pro něj energeticky nejvýhodnější, aby se jeden z uhlíků nacházel přibližně 25° nad rovinou ostatních tří. Podobně vystupuje i u cyklopentanu jeden z uhlíků mimo rovinu zbylých čtyř.[1]

Konformace cyklohexanu

[editovat | editovat zdroj]
Židličková a vaničková konformace cyklohexanu

Podle experimentů má cyklohexan oproti předpokladům nulové torzní a úhlové pnutí, na což v roce 1890 poskytl odpověď chemik Hermann Sachs a později ji rozvinul Ernst Mohr. Cyklohexan se totiž zpravidla nevyskytuje planárně, nýbrž zaujímá tzv. židličkovou konformaci, kde atomy uhlíků díky zaujaté struktuře nemusí překonávat prakticky žádný odpor.[1] Další mezní konformací, které se rozlišuje, ale není natolik energeticky výhodná (neobsahuje úhlové pnutí, ale je v ní přítomno značné pnutí torzní), je konformace tzv. vaničková. Konformací, kterou musí molekula zaujmout při přechodu mezi židličkovou a vaničkovou, je konformace zkřížená.[2]

I méně výhodné konformace cyklohexanu jsou fixovány jako součást některých složitějších polycyklických molekul: židličková v adamantanu, vaničková v bicyklo[2.2.2]oktanu a zkřížená v twistanu.[2]

U nejběžnější židličkové konformace rozlišujeme dva typy vazeb substituentů na cyklus (například vodíků). Z každého uhlíku totiž vychází jedna vazba axiální a jedna ekvatoriální, přičemž axiální vazby míří přibližně kolmo na aproximovanou rovinu molekuly, zatímco ekvatoriální leží přibližně v této rovině.[1]

Židličkový cyklohexan s vyznačenými axiálními (červeně) a ekvatoriálními (modře) vazbami. Při překlopení dojde k prohození těchto vazeb.

U židličkové konformace cyklohexanu navíc může docházet k tzv. překlopení, kdy se jeden konformer samovolně změní ve svůj zrcadlový obraz a přitom dojde k prohození axiálních a ekvatoriálních vazeb (původně axiální vodíky se nyní nachází v ekvatoriální poloze a naopak). Bariéra tohoto přechodu je jen 45 kJ.mol−1 a dochází k němu velmi rychle, proto máme ve směsi přítomny obě formy a jednotlivé struktury nerozlišujeme.[1]

  1. a b c d e f g h MCMURRY, John. Organická chemie. 6. vyd. [s.l.]: VŠCHT v Praze / VUT v Brně, 2007. ISBN 978-80-7080-637-1, ISBN 978-80-214-3291-8. 
  2. a b SVOBODA, J. Organická chemie I. 1. vyd. Praha: VŠCHT v Praze, 2005. ISBN 80-7080-561-7. S. 73. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]