Didier Anzieu
| Didier Anzieu | |
|---|---|
| Narození | 8. července 1923 Melun |
| Úmrtí | 25. listopadu 1999 (ve věku 76 let) 5. pařížský obvod |
| Alma mater | École normale supérieure Fakulta umění Pařížské univerzity |
| Povolání | psychoanalytik, psycholog a univerzitní profesor |
| Zaměstnavatelé | Univerzita Marca Blocha (1955–1964) Univerzita Paříž X (1964–1983) |
| Ocenění | Sigourney Award (1992) |
| Choť | Annie Anzieu |
| Děti | Christine Anzieu-Premmereur |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Didier Anzieu (8. července 1923 Melun – 25. listopadu 1999 Paříž) byl francouzský psychoanalytik.
Život
[editovat | editovat zdroj]Vystudoval filozofii, byl žákem Daniela Lagache. Už na univerzitě se zajímal o psychoanalýzu, jeho diplomová práce byla věnována Freudově sebeanalýze (jejímž prostřednictvím objevil psychoanalýzu). Po studiích Anzieu podstoupil psychoanalýzu u Jacquese Lacana, avšak odešel z ní, když odhalil, že Lacan souběžně léčí jeho matku a neřekl mu o tom. Od té doby choval k Lacanovi nepřátelský postoj, vyčítal mu nedostatek upřímnosti i svévolné zacházení se zásadami psychoanalytické léčby. Přesto byl Lacanem ovlivněn, podobně jako britským psychoanalytikem Wilfredem Bionem, ale i Heinzem Kohutem.
Věnoval se též skupinové analýze. Jeho nejuznávanějším přínosem je koncept „Moi-Peau“ (což lze přeložit zhruba jako „povrchové já“), který zavedl roku 1974. Anzieu říká, že kojenec v nejranějších stadiích vývoje, pokud chce přežít, se nemůže opírat o vnitřní zdroje a potenciály subjektivity, které jsou chabé, ale musí se opřít o „povrch těla“, o pocity zaznamenané na pokožce. Jeho první já je tak „kožní“, povrchové. Proto je tak důležitý dotyk dítěte s matkou, bez něj se struktury subjektu vůbec nevytvoří. Podle Anzieu podobně jako kojenec reaguje i neurotik či psychotik ve vrcholných fázích své choroby, regreduje až k Moi-peau, k já vtělenému do povrchu těla. Proto pro něj může být léčivý i dotyk, který může znovu nastartovat vývoj subjektivity k vyšším formám.
Jak bývá ve francouzské psychoanalýze zvykem, věnoval se také rozborům umění, především díla Samuela Becketta.
Bibliografie
[editovat | editovat zdroj]- L'auto-analyse de Sigmund Freud (diplomová práce) (1959)
- Le travail psychanalytique dans les groupes (1972)
- Crise, rupture et dépassement (1979)
- Le Corps de l'œuvre (1981)
- Une peau pour les pensées (1986)
- Beckett et Bion (1989)
- Le penser. Du Moi-peau au Moi pensant (1994)
- Le Moi Peau (1995)
- Créer - Détruire" (1996)
- La Sublimation, les sentiers de la création (1997)
- Le groupe et l’inconscient. L’imaginaire groupal (1999)
- Samuel Beckett (1999)
- Le psychodrame analytique chez l'enfant et l'dolescent (2004)
- La dynamique des groupes restreints (2007)
- Fantasme et formation (2007)
- Psychanalyse et limites (2007)
- Le travail de l’inconscient (2009)
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- CHABERT, Catherine: Didier Anzieu, Madrid, Biblioteca Nueva 1999. ISBN 978-84-7030-650-1
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]Obrázky, zvuky či videa k tématu Didier Anzieu na Wikimedia Commons
