Nothing Special   »   [go: up one dir, main page]

Přeskočit na obsah

Boží syn

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Boží syn Ježíš Kristus Pantokrator, ikona ze 6. století. Kristus má levou polovinu tváře odlišnou od pravé, pro zdůraznění božské i lidské podstaty

Boží syn je náboženský termín, který může v závislosti na vykladačské tradici označovat buď člověka, který má úzký vztah k Bohu coby svému Stvořiteli, nebo v protikladu k tomu může též označovat někoho, kdo není pouhým člověkem a je tedy svou podstatou polobohem či samotným Bohem.

Křesťané vztahují tento termín v jednotném čísle výhradně na Ježíše Krista, o němž věří, že je jednorozeným Synem Božím. Mnozí z nich přijímají doktrínu, že tento Boží Syn před svým vtělením byl a nyní po svém vzkříšení znovu je téže hypostaze jako Bůh Otec a že společně s Duchem svatým tvoří Trojici, jež je jedné podstaty. V množném čísle jsou za Boží syny označováni též všichni, „kdo se dají vést Duchem Božím“,[1] přičemž je zřejmé, že takovéto vedení má v jejich pojetí pouze ten, kdo přijímá jejich pohled na Ježíše Krista.

Hebrejská písma

[editovat | editovat zdroj]

V židovských Písmech a křesťanském Starém zákoně může mít pojem Boží syn či Boží synové následující významy:

  • Pojem bné ha-elohím (hebrejsky בְּנֵי־הָאֱלֹהִים), překládaný jako „synové Boží“ či „synové božští“,[2] podle různých vykladačů označuje buď anděly,[3] mimořádně nadané lidské bytosti či soudce – český rabínský překlad uvedený pojem překládá jako „synové (těch) soudců“.[4] Na rozdíl od představitelů tradičního judaismu a křesťanství se však někteří biblisté domnívají, že se může jednat o odkaz na předbiblickou či mimobiblickou blízkovýchodní mytologii. Podle některých výkladů jde o doklady henoteistické fáze blízkovýchodního náboženství, tedy El byl nejvyšším Bohem a Jahve jedním z jeho synů, který dostal na starost izraelský národ, avšak pozdějším monoteistickým výkladem oba tito bozi splynuli v jednoho.
  • Spojení se vztahuje též na Izrael coby národ,[8][9] případně celé lidstvo.

V hebrejském myšlení se v případě pojmu „Boží syn“ nejedná ani o fyzický projev božství ani o příbuzenství v podstatě, ale o úzký vzájemný vztah s Hospodinem, jenž je podmínkou toho, aby byl člověk „obrazem Božím“[12] a tedy jeho synem.[13] Filón Alexandrijský takovéto lidi ztotožňoval s Logosem. Smýšlel o nich tak, že prožili teofanii a znají tedy Boha z přímého setkání, z kontemplace nebo prorocké inspirace a proto mohou působit jako prostředníci mezi Bohem a lidmi, kteří této zkušenosti zatím nedosáhli.[14] Ostatně myšlenku podobnou té o Logosu ve Filónově pojetí vyjádřil i Jehuda ha-Levi, a to ve svém spise Kuzari, kde uvádí, že lidé veliké moci, jakými byli Abrahám, Mojžíš, prorok Elijáš a jim podobní včetně budoucího Mesiáše, „jsou sami o sobě místem přebývání Boží přítomnosti. Jejich přítomností dosáhnou úrovně proroctví i ostatní přítomní.“[15]

Deuterokanonické knihy a apokryfy

[editovat | editovat zdroj]

Apokryfní literatura vztahuje titul „Boží syn“ na Mesiáše[16] a na ty, jejichž vztah s Bohem je synovského rázu (deuterokanonická Kniha Moudrosti).[17]

Nový zákon

[editovat | editovat zdroj]

Spojení „jednorozený syn“[18] je v podstatě synonymem pro „milovaný“.[19] Zároveň však pojem evokuje význam „vyvolený“.

Evangelium podle Jana a 1. list Janův přikládají pojmu metafyzický a dogmatický význam. Na toto pojetí měla zřejmě vliv též alexandrijská nauka Filónova o božím Logu. Filón představuje Logos jako Božího syna, jako prvorozeného, Bůh je otcem Logu.[20] Filónův popis je ovšem obrazný spíše než reálný. Teologové a biblisté jsou za to, že zmrtvýchvstání Ježíše Krista potvrzuje Ježíšův nárok na tento titul.

Dějiny teologie

[editovat | editovat zdroj]
Dřevoryt pro „Bible v obrazech“, 1860.

V dějinách teologie má spojení Boží syn velký význam – zvláště ve spojitosti s ariánskými spory a nestoriánstvím. To, že Ježíš Kristus je podle křesťanské víry Boží syn, ustanovil roku 431 Efezský koncil, když prohlásil Ježíšovu matku Marii za theotokos čili Bohorodičku.

Teologie pak pojímá tento pojem v silném smyslu – Ježíš je druhým z Trojice osob v Bohu. Jeho synovství není získané, ale trvá od věčnosti, neboť od věčnosti existuje vzájemné láskyplné darování se Otce Synu a naopak, které nachází výraz v osobě Ducha svatého.

V ostatních náboženstvích

[editovat | editovat zdroj]

Boží Syn může také označovat:

  1. Ř 8, 14 (Kral, ČEP)
  2. Gn 6, 1–4 (Kral, ČEP)
  3. Kniha jubileí 4:22 a 5:1; viz: SOUŠEK, Zdeněk. Knihy tajemství a moudrosti II (Mimobiblické židovské spisy: Pseudepigrafy). Praha: Vyšehrad, 1998. ISBN 80-7021-244-6. S. 31, 33. 
  4. SIDON, Karol Efraim. Pět knih Mojžíšových včetně haftarot. Praha: Sefer, 2012. ISBN 978-80-85924-67-1. S. 10-11. 
  5. Ž 82, 6 (Kral, ČEP)
  6. 2S 7, 14 (Kral, ČEP)
  7. Ž 89, 27–28 (Kral, ČEP)
  8. Ex 4, 22 (Kral, ČEP)
  9. Oz 11, 1 (Kral, ČEP)
  10. Da 3, 25 (Kral, ČEP)
  11. GINZBERG, Louis. Legendy Židů, svazek 4. Praha: Stanislav Juhaňák – TRITON, 2023. ISBN 978-80-7684-140-6. S. 449. 
  12. Gn 1, 27 (Kral, ČEP)
  13. FLUSSER, David. Židovské prameny raného křesťanství. Praha: Herrmann&synové, 2022. ISBN 978-80-87054-75-8. S. 42. 
  14. POKORNÝ, Petr. Filón z Alexandrie. Život Mojžíšův. Jihlava: Mlýn, 2015. ISBN 978-80-86498-56-0. S. XXI. 
  15. HA-LEVI, Jehuda. Kniha argumentů a důkazů ve prospěch opovrhovaného náboženství (Kniha Chazarů), známá jako Kuzari. Praha: Academia, 2013. ISBN 978-80-200-2245-5. S. 212. 
  16. Henoch 55,2; 4. Ezdráš 7,28-29; 13,32.37.52; 14,9.
  17. Mdr 2,13.16.18; 5,5.
  18. J 3, 16 (Kral, ČEP)
  19. srov. Gn 22,2 LXX.
  20. FILÓN ALEXANDRIJSKÝ, De agricultura Noe, 12; De profugis, 20.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Související články

[editovat | editovat zdroj]