Charles Péguy

Charles Péguy
Charles Péguy (1908)
Rodné jméno	Charles-Pierre Péguy
Narození	7. ledna 1873 Orléans
Úmrtí	5. září 1914 (ve věku 41 let) Le Plessis-l'Évêque
Místo pohřbení	Mémorial, Grande Tombe de Villeroy (Chauconin-Neufmontiers)
Alma mater	École normale supérieure Lakanalovo lyceum Collège Sainte-Barbe
Povolání	spisovatel, básník, esejista, novinář, filozof, dramatik, voják a literární kritik
Ocenění	Estrade-Delcros award (1911) Broquette-Gonin prize in poetry (1915) rytíř Řádu čestné legie zemřel pro Francii Všeobecná soutěž … více na Wikidatech
Nábož. vyznání	katolicismus
Choť	Charlotte Péguy
Děti	Pierre Péguy Marcel Péguy Germaine Péguy
Podpis
Web	www.charlespeguy.fr
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Charles Péguy (7. ledna 1873 Orléans – 5. září 1914 Villeroy) byl francouzský spisovatel, filosof a básník.

Narodil se v chudé řemeslnické rodině a otec mu zemřel krátce po narození. V letech 1879–1885 navštěvoval základní školu, kde si ho všiml ředitel a zajistil mu stipendium, aby mohl v letech 1885–1891 pokračovat na lyceu v Orléans. Po přípravce ve Sceaux a roční vojenské službě byl roku 1894 přijat na École normale supérieure (ENS) v Paříži. Mezi jeho učiteli byl také Romain Rolland a Henri Bergson, který na něho měl veliký vliv. Péguy byl vášnivý republikán a měl blízko i k socialistům, a když vypukla Dreyfusova aféra, postavil se rozhodně na jeho stranu.

Roku 1897 se oženil s Ch.-F. Baudouinovou, s níž měl čtyři děti, a začal psát do Revue socialiste. Když neuspěl v závěrečné zkoušce na ENS, založil blízko Sorbonny knihkupectví, které se stalo centrem Dreyfusových obhájců. Dlouho podporoval Jeana Jaurese, svého spolužáka z ENS, postupně se však se socialisty rozešel, protože jim vytýkal nedostatek vlastenectví a později také proticírkevní zákonodárství J. Ferryho. „Nechci, aby druzí byli stejní. Chci, aby zůstali jiní.“ Péguyho vřelé francouzské vlastenectví a důraz na osobní statečnost silně ovlivnily francouzský odpor za druhé světové války i Ch. de Gaulla.

Roku 1900 založil Péguy literární časopis Les cahiers de la quinzaine, kam psal také Romain Rolland, Julien Benda, Georges Sorel, Daniel Halévy a André Suares. Časopis měl velké finanční problémy a nevycházel pravidelně, nicméně do roku 1914 vyšlo 229 čísel. Péguy se v těchto letech stává jedním z prvních kritiků „modernity“, které vyčítá sobectví a hamižnost, zbabělou pohodlnost a mravní rozklad společnosti. „Jako se křesťan připravuje na smrt, připravuje se moderní člověk na důchod.“ Proti tomu zdůrazňuje odvahu a její velké vzory, především Janu z Arku. V jeho díle se také projevuje nový zájem o křesťanskou mystiku zároveň s rozhodným odporem vůči antisemitismu.

Roku 1913 se Péguy s rodinou přestěhoval do Bourg-la-Reine, dokončil básnický epos „Eva“ a knihy o Bergsonovi a o Descartovi. V srpnu 1914 narukoval do armády jako poručík pěchoty a hned v září padl ve Villeroy, těsně před začátkem bitvy na Marně.

Péguyho vášnivé dílo mělo už za jeho života značný vliv a po první světové válce byla po něm pojmenována řada ulic a zejména škol. K nám jeho dílo uvedl Josef Florian, takže inspirovalo řadu katolických myslitelů a básníků. Mezi překladateli byli básníci Bohuslav Reynek a Ivan Slavík. Úplné vydání jeho spisů ve 20 svazcích vyšlo v letech 1916–1955, úplné vydání básní a próz v edici Pléiade (4 svazky) bylo dokončeno 1992. Jeho odkaz aktualizoval roku 1992 filosof Alain Finkielkraut esejem Le Mécontemporain („Nesoučasník“).

Eseje

• De la raison (O rozumu), 1901
• Notre Patrie (Naše vlast), 1905
• Situations (Situace), 1907–1908
• L'Argent (Peníze), 1913
• Note sur M. Bergson et la philosophie bergsonienne (Poznámka o Bergsonovi a jeho filosofii), 1914
• Note conjointe sur M. Descartes et la philosophie cartésienne (Poznámky o Desrartovi a karteziánské filosofii), 1914
• Clio. Dialogue de l'histoire et de l'âme païenne (Clio. Dialog o historii a pohanské duši), 1931
• L'Argent suite (Peníze – pokračování), 1932
• Véronique. Dialogue de l'histoire et de l'âme charnelle (Veronika. Dialog o historii a tělesné duši), Gallimard, 1972

Poesie

• La Tapisserie de Sainte Geneviève et de Jeanne d'Arc (Koberec svaté Jenovéfy a Jany z Arku), 1913
• Ève (Eva), 1913

Divadlo

• Jeanne d'Arc (Jana z Arku), Paris, Librairie de la Revue socialiste, 1897
• Le Porche du Mystère de la deuxième vertu (Brána k tajemství druhé ctnosti), 1912
• Le Mystère des Saints Innocents (Tajemství svatých Neviňátek), 1912

Sebrané spisy

• Œuvres complètes de Charles-Péguy (1873-1914), Paris, NRF, Gallimard, 1916-1955 (20 vol.)
• Œuvres poétiques complètes, Bibliothèque de la Pléiade, Gallimard, 1941
• Œuvres en prose complètes I, Bibliothèque de la Pléiade, Gallimard, 1987
• Œuvres en prose complètes II, Bibliothèque de la Pléiade, Gallimard, 1988
• Œuvres en prose complètes III, Bibliothèque de la Pléiade, Gallimard, 1992

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Charles Péguy na francouzské Wikipedii.

• Ottův slovník naučný nové doby, heslo Péguy, Charles. Sv. 8, str. 959.
• Ch. Péguy, Eseje. Olomouc: Votobia 1993
• Ch. Péguy, Eva. Náchod: P. Maur 2003
• Ch. Péguy, Mysterium lásky a útrpnosti Johanny d’Arc. Stará Říše 1916
• Ch. Péguy, Ta jediná je paní - Chudoba. Praha: Vyšehrad 1971
• Romain Rolland, Péguy. Paris 1946

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Charles Péguy na Wikimedia Commons
• Osoba Charles Péguy ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Charles Péguy
• (francouzsky) Život a dílo
• (anglicky) R. McInerny, Charles Péguy (2005)^{[nedostupný zdroj]}