19. dynastie

19. dynastie je jednou ze staroegyptských královských dynastií řazených egyptology do historického období označovaného jako Nová říše. Vládla přibližně v letech 1292–1191 př. Kr.^[1] Počáteční období její vlády kontinuálně navazovalo na dobu Haremhebovu a bylo charakterizováno úspěšným úsilím o překonání důsledků Achnatonovy reformy z doby předchozí 18. dynastie– především dynastické a s ní spojené politické krize a také mocenského konfliktu s Chetitskou říší v Syropalestině. Poslední faraon Haremheb zřejmě neměl potomka a za svého nástupce určil vezíra a generála Paramessu/Ramesse I., který se stal zakladatelem 19. dynastie. Ten upevnil dynastické nástupnictví svým synem – faraonem Sethim I. Po dlouhé vládě Ramesse II. a jeho postaršího nástupce Merenptaha se dynastie dostala do krize, která snad podnítila částečný kolaps politické a společenské stability říše,^[2] s nímž se vyrovnal až první panovník následující 20. dynastie Setnacht.

Faraoni 19. dynastie

Faraon	Rodné jméno	Trůní jméno	Doba vlády př. Kr.[1]
Ramesse I. Nebpehtire	Ramessu	Men pehty Ra	1292–1291
Sethi I. Menma'atre	Setehi merien ptah	Man maat Ra	1290–1279
Ramesse II. Userma'atre' setepenre'	Ramesisu meriamun	User Maat Ra setep en Ra	1279–1213
Merenptah Baenre	Merien ptahhetepher maat	Baenra Meryamón	1213–1203
Sethi II. Userkheprure	Setechi merien ptah	Userjeperura Setepenra	1202–1198
Amenmesses Menmire [3]	Amen messe heqa waset	Menmira Setepenra	1202–1200
Siptah Akhenre	Ramessu saptah	Sejaenra Setepenra	1197–1193
Tausret[4][p 1]	Geregkemet Uafjasut	Tausret merien mut	1192–1191

V pozdním období 18. dynastie, za vlády faraona Haremheba, docházelo na severní hranici Egypta k častým šarvátkám s Chetity, zejména pak za vlády chetitského krále Muršili II. ^{[p 2]}. K opevnění hranic s Levantou se budovaly obranné pevnosti a vojenské základny se stálou posádkou. Haremheb obnovil dřívější opevnění hranice, vybudovaná již za vlády Amenhotepa III. a případně již za Thutmose III. V pozdním období 18. dynastie se vystavěla nová opevnění a vojenské základny. Jejich rozsah a počet, včetně jejich materiálového zabezpečení, pokračoval v 19. dynastii, zejména za vlády Setiho I. Záznamy o vládě Setiho I. a jeho válečných expedicích na Sinaji jsou zobrazeny četnými reliéfy a popisy na severní stěně Hypostylového sálu v Karnaku. Uvádí se zde 20 typů pevností, od počáteční pevnosti Tjaru u východní hranice, až po Palestinu poblíž současné Gazy. Celá trasa se označoval jako Horovy cesty.^[7][8]

Nejčastěji uváděnými lokalitami obranného systému jsou Horova cesta (také Horova vojenská cesta), ,^[9] která spojovala Egypt s Kanaánem a pevnost Tjaru v okolí současného města El-Qantara.^[10] Tato cesta se v podstatě vinula údolím na severovýchodním pobřeží Sinaje. Podél Horovy cesty a okrajem pouště Nagev byly vybudovány stanice správních a zásobovacích základen. Základny byly lokalizovány jak podél východní hranice Egyptu, tak zejména na severovýchodní pobřežní části Sinajského poloostrova.Všechno co je známo o jejich architektuře naznačuje, že sloužily k usnadnění pohybu vojsk a cestujících po regionu, který byl jinak neplodný a nehostinný, a to jako zásobárny potravin, pitné vody (udržované studny) ale také zbraní, zabezpečení zvířat používaných pro přepravu zboží při vojenských tažení do zemí Levanty.^[6]

Dominantní úlohu v obranném systému na východní hranici poblíž města El-Qantara^[10] měla v 18. a 19. dynastii pevnost Tjaru, (také uváděná jako Tharo(u)), v hieroglyfickém zápisu , případně v širším zápisu pevnost Tharo(u) .^[11] Její poloha byla příhodnou vstupní bránou do Horovy cesty na Sinaj až do Palestiny.^[9] Archeologicky byla prozkoumána až v roce 2007 a výzkumy podrobněji popsány.^[12] Pevnost je datována do období 1560–1081 př. Kr. Rozsáhlý areál s vojenským určením měl rozměry 500 x 250 m, byl ohraničený valem z hliněných cihel o šířce až 13 m. V hrazení bylo 24 strážních věží, z vnější strany byl hluboký příkop. Z jejího celkového rozsahu i s trvalou vojenskou posádkou byla pevnost logistickou základnou zabezpečující materiální zázemí strážních jednotek a bezpečnost podél Horovy cesty. Systém byl doplněn řetězcem dalších 11 menších pevností a opevněných sídlišť od Suezu až po město Rafah na hranici s palestinským územím.^[9][13]

Kromě opevněných pevností a vojenských základen podél Horovy cesty zde byla opevněna také některá tamější sídliště. Archeologicky zdokumentované jsou Bir-El-Abed,^[14] Bir Qatia^[15] v letech 2000–2002 Universitou Toronto.^[16] Nalézala se zde řada administrativních budov a dílenských objektů, zásobárny obilí, studny s pitnou vodou. Město Bir-El-Abed bylo opevněno hradbou z hliněných cihel. Neopevněné budovy v Tell el-Ajjul a Deir el-Balah na druhé straně se zdá, že sloužily trochu jiné funkci. Obě centra ležely velmi blízko východního konce Horovy cesty kde byli primárně rozmístěni úředníci a v této příhraniční oblasti udržovali egyptskou přítomnost. Ve spolupráci s úředníky a vojenskými jednotkami umístěnými v Gaze, Tell el-Hesi^{[p 3]} a Lachish ^{[p 4]}, Egypťané sídlící v Deir el-Balah ^{[p 5]} a Tell el-Ajjul^[17] kontrolovali pohyb zboží a cestujících, nomádů a místního obyvatelstva.

Obdobně jak ve zmíněné „Horově cestě“ měla stejný význam i cesta severním poběžím Egypta na západ, do Kareneiky a dále do Lýbie, která vedla od Memfis k severnímu pobřeží kolem Alexandrie a dále přes El Alamein až do ~300 km vzdáleného Zawiyet Umm El-Rakham.^[18] Archeologické expedice v letech 1946–1955 odhalily ruiny bývalé pevnosti v blízkosti tohoto města, asi 25 km od známé lokality Mersa Matruh.^{[p 6]} Z nápisů na blocích se odvozuje vybudování pevnosti v Remessovském období, zejména pak za vlády Ramesse II. Pevnost zabezpečovala kontrolu tranzitu osob, zboží a možné masové migrace kolem libyjského pobřeží. Zároveň měla kontrolu nad výhodnými přístavy na Středozemním moři a obchodními trasami do Řecka a souvisejících ostrovů. Z nálezů podél pobřežní cesty vyplývá, že zejména za vlády Ramesse II. byly vymezeny hranice mezi kultivovanou částí pobřežní cesty na západ, k jejíž ochraně byla vybudována soustava pevností a chrámů.^[19][20]

Od období vlád Střední říše , zřejmě již za vlády Mentuhotepa II. až do 20. dynastie (~2010 - 1190 př. Kr. ), Egypt okupoval část Núbie označovanou jako "Dolní Núbie", rozkládající se od 1. až po 3. katarakt. Podél Nilu a jeho ostrůvcích byl vybudován systém obranných pevností, proti útoků nomádů jak ze západní Sahary tak i z východní pouštní části až k Rudému moři. Okupované území Dolní Núbie poskytovalo Egyptu cenné suroviny, kromě jiných i zlato a stříbro ^[21] ale také kontrolu nad dopravní cestou po Nilu.^[22] Některé z těchto pevností Střední říše měly převážně vojenský charakter, zejména ty v přirozeně bráněných lokalitách, jako jsou skalní výchozy s výhledem na Nil u Semny ^[23] a Kummy nebo ostrovy jako je Uronarti.^[24] Jiné, vybudované severně od druhého kataraktu, byly určeny pro ochranu větších sídlišť, největší a nejdůležitější z nichž byl Buhén, . Pevnost Buhen měla zastavěnou plochu 450x138 m, obehnaná valem o tloušťce 5,5 m a vnější příkopy. Bylo zde administrativní a logistické centrum. V rámci záchranného výzkumu v letech 1960-70 ,před dokončení Asuánské přehrady, lokalitu zdokumentovaly britské archeologické expedice^[25][26] Další rozlohou větší byla pevnost Mirgissa, , kde byl podle archeologie lokality vojenský arsenál s početnou posádkou. ^[27]

Budování opevnění a vojenských základen, jejich zeměpisné rozložení zabezpečovalo mocenskou stabilitu říše, které přisuzovali konkrétní strategický nebo ekonomický význam. Umístění pevnosti či správního ústředí poblíž říčního brodu, u zlatého dolu nebo podél obchodních cest, zvláště pak u nestabilních stále ohrožovaných pohraničních oblastí, tady mělo pro Egypt historický význam. V historii 19. dynastie opevnění a materiální zabezpečení vojenských základen sehrály významnou roli při střetech s Chetity, které se zúročily v Bitvě u Kadeše (1274 př.Kr) za vlády Ramesse II. Vítězství v této bitvě, které si obě strany připisovaly na svou stranu, ve skutečnosti, díky značným ztrátám obou stran, nakonec přispělo ke smíru. Asi po 15 letech po bitvě se uzavřela písemně doložená mírová smlouva^[28] Obranné stavby mezi 2. a 3 kataraktem, převážně na západním břehu Nilu, měly v období okupace "Dolní Núbie" strategický význam oproti vpádům ze západní pouště a kontrole plavební cesty po Nilu, kudy se převážely produkty a nerostné suroviny. Pro Egypt svoji funkci plnily až do nástupu "Nubijské" 25. dynastie.^[29]

• 
  Scéna z bitvy u Kadeše Ramesse II. s Chetity
• 
  Rujny pevnosti u Zawiyet Umm el-Rakham; severní libyjská cesta
• 
  Pevnost v Buhen, před dokončením Asuánské přehrady
• 
  Architektura obranné hradby pevnosti
• 
  Pevnosti u Semna a Kouma na západním a východním břehu Nilu
• 
  Lokality pevností Mirgissa a u Dobenarti
• 
  Model pevnosti Mirgissa na západním břehu Nilu

• D.Randal-Macliver, Leonard Woolley, Buhen, University of Pennsylvania 1911
• Thoma Holland, Exavations betwee Abu Simbel and Sudan Frontier, University Chicago, vol VI , 1992 ISBN 0-918986-86-9
• Geof Emberling, Nubia Ancient Kingdoms of Africa, New York University, 2011
• Miroslav Bárta, Journey of The Old Kingdom tombs in Ancient Egypt, Charles University in Prague, 2011, ISBN 978-80-7308-383-0
• Kathryn A. Bard, Encyklopedie of the Archeology of Ancient Egypt, Routledge, London, 1999, ISBN 0-203-98283-5

• Bitva u Kadeše
• Egyptsko-chetitská mírová smlouva
• Ramesse II.
• Núbie
• 20. dynastie

• Obrázky, zvuky či videa k tématu 19. dynastie na Wikimedia Commons

Egyptské dynastie a další vládci (seznam dynastií a králů)
Předdynastická doba	„Dynastická rasa“ • 0. dynastie
Archaická doba	1. dynastie • 2. dynastie
Stará říše	3. dynastie • 4. dynastie • 5. dynastie • 6. dynastie
První přechodná doba	7. dynastie • 8. dynastie • 9. dynastie • 10. dynastie • 11. dynastie
Střední říše	12. dynastie
Druhá přechodná doba	13. dynastie • 14. dynastie • 15. dynastie • 16. dynastie • 17. dynastie
Nová říše	18. dynastie • 19. dynastie • 20. dynastie
Třetí přechodná doba	21. dynastie • 22. dynastie • 23. dynastie • 24. dynastie • 25. dynastie
Pozdní doba	26. dynastie • 27. dynastie (1. perská nadvláda) • 28. dynastie • 29. dynastie • 30. dynastie • 31. dynastie (2. perská nadvláda)
Řecko-římská doba	Makedonská dynastie • Ptolemaiovská dynastie • Římští císaři (do roku 395 n.l.)
Středověk	Východořímští a byzantští císaři • Umajjovci • Abbásovci • Fátimovci • Ajjúbovci • Mamlúci
Novověk	Vládci Osmanské říše • Dynastie Muhammada Alího • Prezidenti Egyptské republiky