Štampachové ze Štampachu

Štampachové ze Štampachu
Země	České království České království
Tituly	Hrabata
Zakladatel	Jiljí Štampach
Rok založení	15. století
Konec vlády	19. století
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Štampachové ze Štampachu (Kager ze Štampachu, německy Kager von Stampach; Stampach; Steinbach) byli český šlechtický rod s německými kořeny. Pocházeli z Loketského kraje a největšího vzestupu dosáhli na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století. Většina členů rodu se zúčastnila stavovského povstání, po jehož porážce přišla o majetek nebo odešla ze země.

Štampachové byli původně německým rodem, jehož nejstarším sídlem byla Kamenice (dříve též Steinbach) u Sokolova. Jejich příbuznými byli a stejný erb používali Planknárové z Kyšperku a Globnárové z Globenu. Nejstaršími známými členy rodu byli Enderlin mladší ze Štampachu, který na počátku 15. století dostal od Zikmunda Lucemburského do zástavy hrad Hartenberg, a Ondřej ze Štampachu, který měl od roku 1426 v zástavě hrad Kynšperk nad Ohří i s přilehlým městem.^[1] Sedm synů Jiljího Štampacha, jenž zemřel na začátku 16. století, založilo několik rodových větví. Mezi jeho potomky patřil Linhart starší Štampach ze Štampachu, který rozšířil rodový majetek a jako sídlo si vybral zámek v Ahníkově na Chomutovsku.^[2]

Za stavovského povstání působil Linhart mladší († 1634) ve stavovském vojsku jako inspektor žateckého kraje. Po porážce na Bílé hoře přišel o majetek, zastřelili jej ve švédské armádě. Stejně dopadl i jeho syn Jindřich Bedřich, statky zkonfiskovali i jeho bratrům Adamovi a Vilémovi, další bratři Engelhart Vilém a Bedřich emigrovali. Kryštof Abrahám byl odsouzen k zabavení majetku a taktéž odešel z vlasti. Tudíž císařská komise málem vymazala Štampachy z řad české šlechty. Jediný Václav unikl ze spárů císařské komise, předtím se účastnil různých stavovských komisí, poté byl vězněn a odsouzen ke ztrátě majetku, který dostal zpět na přímluvu Jaroslava Bořity z Martinic, a to jen proto, že Václavova manželka v mládí byla katoličkou a směla majetek odkoupit zpět. Václav s prokazatelně dvěma dětmi emigroval v roce 1628.^[3] V zemi zůstali pouze Erazim a jeho bratr Jaroslav. Erazima v roce 1629 povýšili do panského stavu, bratra Jaroslava o něco později. Jaroslav dosáhl roku 1616 na hraběcí titul a psal se jako Kager ze Štampachu. V této větvi rod vymřel až koncem 19. století.

• Ludmila, vdova ze Štampachu (Stambachin) byla v roce 1640 na seznamu exulantů v Žitavě.
• Manželé Ester († 8. března 1690) a Jan Rudolf ze Štampachu († 5. prosince 1706, 85 let) byli pohřbeni v kostele v Satzungu, ačkoli zemřeli v Minicích na panství Schönů ze Schönau. V kostele se jejich náhrobek nedochoval.
• Dorota, vdova po Albertovi ze Štampachu na Všebořicích a Chuderově († 16. května 1644, 79 let) byla pohřbena v kostele v Hosterwitz u Drážďan.
• Václav Štampach ze Štampachu, bývalý žatecký hejtman, v roce 1618 se podílel na českém stavovském povstání. Po Bílé hoře mu byl v roce 1622 zkonfiskován majetek a v roce 1628 emigroval (jeho manželka Barbora zůstala ve Valči). V roce 1628 s ním odešel i jeho nejstarší syn Jiří, v exilu žila i dcera Rozina. Prošli těmito místy: Dippoldiswalde, Altenberg, Drážďany, Erfurt, Altenburg, aby nakonec zakotvili v Annabergu. Ve stáří pečovala o svého otce Václava dcera Rozina.
• V Marienbergu byl v prosinci 1636 pořízen seznam českých exulantů, který dokládá, že Štampachové ze Štampachu zde našli trvalý domov.^[3]

• svobodný pán Jan Kryštof Kager ze Štampachu
• Jan Rejchart Štampach ze Štampachu (kolem 1550 – před 1615), vyslanec Rudolfa II. v Konstantinopoli (1591) a v Moskvě (1593)

Na červeném štítě nosili stříbrnou krokev, na kterou si později přidali tři růže.^[1]

Spojili se s Fictumy, Údrckými z Údrče, Kekuly ze Stradonic, Kolovraty, Pachty z Rájova či Lažanskými z Bukové.

• HALADA, Jan. Lexikon české šlechty. Praha: Akropolis, 1992. ISBN 80-901020-3-4. Kapitola Štampachové ze Štampachu, s. 156. 

• Seznam českých šlechtických rodů

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Štampachové ze Štampachu na Wikimedia Commons