Nothing Special   »   [go: up one dir, main page]
Přeskočit na obsah

Turecko: Porovnání verzí

Upravit odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
→Vláda a politika: Skutečnou moc má pouze Erdogan.
oprava pravopisu
Řádek 62: Řádek 62:
Turecké území patří k nejstarším trvale osídleným oblastem na světě. Nejstarší obydlí vznikají ještě v [[neolit]]u ([[Çatalhöyük]]). První říší, která na území dnešního Turecka existovala ve starověku byla [[Chetitská říše]] přibližně v době od 18. do 13. století před Kristem. Po rozpadu říše Chetitů se nejdůležitějším státem stala [[Frýgie]] dokud ji v 7. století před Kr. nerozvrátili kmeny [[Kimmeriové|Kimmeriů]]. Mezi nejvýznamnější nástupnické státy Frýgie patřily [[Lýdie]], [[Kárie]] a [[Lýkie]]. Lýďané a Lycané mluvili indoevropským jazykem, ale tento měl i mimoindoevropské prvky, charakteristické pro Chetity.
Turecké území patří k nejstarším trvale osídleným oblastem na světě. Nejstarší obydlí vznikají ještě v [[neolit]]u ([[Çatalhöyük]]). První říší, která na území dnešního Turecka existovala ve starověku byla [[Chetitská říše]] přibližně v době od 18. do 13. století před Kristem. Po rozpadu říše Chetitů se nejdůležitějším státem stala [[Frýgie]] dokud ji v 7. století před Kr. nerozvrátili kmeny [[Kimmeriové|Kimmeriů]]. Mezi nejvýznamnější nástupnické státy Frýgie patřily [[Lýdie]], [[Kárie]] a [[Lýkie]]. Lýďané a Lycané mluvili indoevropským jazykem, ale tento měl i mimoindoevropské prvky, charakteristické pro Chetity.


Už od 12. století před Kr. bylo západní pobřeží [[Anatolie]] kolonizováno aiolskými, [[Dórové|dórskými]] a [[Iónové|iónskými]] [[Řekové|Řeky]]. V 8. století před Kr. Řekové zkolonizovali celé severní ([[Pontos]]) a jižní pobřeží. V 6.-5. století před Kr. byla Anatolie dobyta [[Perská říše|Peršany]], se kterými vedli Řekové války. Nakonec Anatolii dobyl [[Alexandr Makedonský]]. Po jeho smrti se rozpadla na několik helenistických států ([[Bithýnie]], [[Kappadokie]], [[Pergamon]] a [[Pontos]]). Mnoho řeckých obyvatel se usadilo v různých částech Anatolie, což vedlo k helenizaci celé oblasti. Tyto státy neměly dlouhé trvání a do konce 1. stol. před Kr. všechny ovládla [[Římská říše]]. Po jejím rozdělení v roce 395 území dnešního Turecka připadlo [[Byzantská říše|Byzantské říše]].
Už od 12. století před Kr. bylo západní pobřeží [[Anatolie]] kolonizováno aiolskými, [[Dórové|dórskými]] a [[Iónové|iónskými]] [[Řekové|Řeky]]. V 8. století před Kr. Řekové zkolonizovali celé severní ([[Pontos]]) a jižní pobřeží. V 6.-5. století před Kr. byla Anatolie dobyta [[Perská říše|Peršany]], se kterými vedli Řekové války. Nakonec Anatolii dobyl [[Alexandr Makedonský]]. Po jeho smrti se rozpadla na několik helenistických států ([[Bithýnie]], [[Kappadokie]], [[Pergamon]] a [[Pontos]]). Mnoho řeckých obyvatel se usadilo v různých částech Anatolie, což vedlo k helenizaci celé oblasti. Tyto státy neměly dlouhé trvání a do konce 1. stol. před Kr. všechny ovládla [[Římská říše]]. Po jejím rozdělení v roce 395 území dnešního Turecka připadlo [[Byzantská říše|Byzantské říši]].
Od [[11. století]] docházelo k pronikání [[Seldžucká říše|tureckých seldžuků]] na území dnešního Turecka.
Od [[11. století]] docházelo k pronikání [[Seldžucká říše|tureckých seldžuků]] na území dnešního Turecka.


Roku [[1299]] se [[Osman I.]] stal prvním [[sultán]]em [[Osmanská říše|Osmanské říše]], která jako [[Muslimové|muslimský]] stát započala s výboji do Evropy, Asie i Afriky. Roku 1453 padla poslední bašta Byzantské říše, její hlavní město [[Konstantinopol]]. Roku [[1529]] byla Turky poprvé obležena [[První obléhání Vídně|Vídeň]]. [[Sultán]] jako hlava Osmanské říše měl až do 19. století neomezenou (absolutní) moc. Od konce 17. století však začalo vytlačování Osmanské říše z Evropy, které bylo do značné míry završeno během [[Balkánské války|balkánských válek]] na počátku 20. století. O většinu svých rozsáhlých [[Arábie|arabských]] držav přišla Osmanská říše v důsledku [[První světová válka|první světové války]].
Roku [[1299]] se [[Osman I.]] stal prvním [[sultán]]em [[Osmanská říše|Osmanské říše]], která jako [[Muslimové|muslimský]] stát započala s výboji do Evropy, Asie i Afriky. Roku 1453 padla poslední bašta Byzantské říše, její hlavní město [[Konstantinopol]]. Roku [[1529]] byla Turky poprvé obležena [[První obléhání Vídně|Vídeň]]. [[Sultán]] jako hlava Osmanské říše měl až do 19. století absolutní (neomezenou) moc. Od konce 17. století však začalo vytlačování Osmanské říše z Evropy, které bylo do značné míry završeno během [[Balkánské války|balkánských válek]] na počátku 20. století. O většinu svých rozsáhlých [[Arábie|arabských]] držav přišla Osmanská říše v důsledku [[První světová válka|první světové války]].


Osmanská říše zanikla v roce [[1923]], kdy [[Mustafa Kemal Atatürk]] založil Tureckou republiku. Atatürk [[Sekularizace|sekularizoval]] a zmodernizoval turecký stát. Zavedl celou řadu [[Atatürkovy reformy|reforem]]. Přenesl také sídlo prezidenta, vlády a parlamentu z [[Istanbul]]u do [[Ankara|Ankary]], která byla do té doby malým městem uvnitř [[Anatolie]].
Osmanská říše zanikla v roce [[1923]], kdy [[Mustafa Kemal Atatürk]] založil Tureckou republiku. Atatürk [[Sekularizace|sekularizoval]] a zmodernizoval turecký stát. Zavedl celou řadu [[Atatürkovy reformy|reforem]]. Přenesl také sídlo prezidenta, vlády a parlamentu z [[Istanbul]]u do [[Ankara|Ankary]], která byla do té doby malým městem uvnitř [[Anatolie]].

Verze z 1. 3. 2018, 13:59

Turecká republika
Türkiye Cumhuriyeti
vlajka Turecka
vlajka		 znak Turecka
znak
Hymna
İstiklâl Marşı
Motto
Egemenlik, kayıtsız şartsız Milletindir
(Svrchovanost bezpodmínečně náleží Národu)
Geografie

Poloha Turecka
Poloha Turecka

Hlavní městoAnkara
Rozloha780 580 km² (36. na světě)
z toho 1,3 % vodní plochy
Nejvyšší bodArarat (5137 m n. m.)
Časové pásmo+3
Poloha39° s. š., 36° v. d.
Geodata (OSM)OSM, WMF
Obyvatelstvo
Hustota zalidnění86,2 ob. / km² (106. na světě)
HDI▲ 0,759 (vysoký) (90. na světě, {{{HDI aktuální k}}})
Jazykturečtina
Náboženstvíislám (sunnitský), malé skupiny pravoslavných křesťanů
Státní útvar
Státní zřízeníparlamentní republika
Vznik29. října 1923 (zformování státu s převážně tureckým obyvatelstvem po občanské válce, následující po pádu Osmanské říše)
PrezidentRecep Tayyip Erdoğan
Předseda vládyBinali Yıldırım
Měnaturecká lira (₺) (TRY)
HDP/obyv. (PPP)20 188[1] USD (61. na světě, {{{HDP aktuální k}}})
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1792 TUR TR
MPZTR
Telefonní předvolba+90
Národní TLD.tr
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Turecko (oficiálním názvem Türkiye Cumhuriyeti, česky Turecká republika) je stát ležící v Malé Asii a z menší části v jihovýchodní Evropě.

Turecko hraničí na severovýchodě s Gruzií, na východě s Arménií, Ázerbájdžánem (exklávou Nachičevan) a Íránem, na jihovýchodě s Irákem a Sýrií. Z jihu omývá břehy Turecka Středozemní moře, ze západu Egejské moře. Na západním okraji evropské části Turecka probíhá hranice s Řeckem a Bulharskem. Severní břehy Turecka omývá Černé moře.

Dějiny

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Turecka.
„Bulharské mučednice", malba z roku 1877 od ruského malíře Konstantina Makovského, zobrazující znásilnění bulharských žen osmanskými bašibozuky při potlačení Dubnového povstání.
Mustafa Kemal Atatürk

Turecké území patří k nejstarším trvale osídleným oblastem na světě. Nejstarší obydlí vznikají ještě v neolitu (Çatalhöyük). První říší, která na území dnešního Turecka existovala ve starověku byla Chetitská říše přibližně v době od 18. do 13. století před Kristem. Po rozpadu říše Chetitů se nejdůležitějším státem stala Frýgie dokud ji v 7. století před Kr. nerozvrátili kmeny Kimmeriů. Mezi nejvýznamnější nástupnické státy Frýgie patřily Lýdie, Kárie a Lýkie. Lýďané a Lycané mluvili indoevropským jazykem, ale tento měl i mimoindoevropské prvky, charakteristické pro Chetity.

Už od 12. století před Kr. bylo západní pobřeží Anatolie kolonizováno aiolskými, dórskými a iónskými Řeky. V 8. století před Kr. Řekové zkolonizovali celé severní (Pontos) a jižní pobřeží. V 6.-5. století před Kr. byla Anatolie dobyta Peršany, se kterými vedli Řekové války. Nakonec Anatolii dobyl Alexandr Makedonský. Po jeho smrti se rozpadla na několik helenistických států (Bithýnie, Kappadokie, Pergamon a Pontos). Mnoho řeckých obyvatel se usadilo v různých částech Anatolie, což vedlo k helenizaci celé oblasti. Tyto státy neměly dlouhé trvání a do konce 1. stol. před Kr. všechny ovládla Římská říše. Po jejím rozdělení v roce 395 území dnešního Turecka připadlo Byzantské říši.

Od 11. století docházelo k pronikání tureckých seldžuků na území dnešního Turecka.

Roku 1299 se Osman I. stal prvním sultánem Osmanské říše, která jako muslimský stát započala s výboji do Evropy, Asie i Afriky. Roku 1453 padla poslední bašta Byzantské říše, její hlavní město Konstantinopol. Roku 1529 byla Turky poprvé obležena Vídeň. Sultán jako hlava Osmanské říše měl až do 19. století absolutní (neomezenou) moc. Od konce 17. století však začalo vytlačování Osmanské říše z Evropy, které bylo do značné míry završeno během balkánských válek na počátku 20. století. O většinu svých rozsáhlých arabských držav přišla Osmanská říše v důsledku první světové války.

Osmanská říše zanikla v roce 1923, kdy Mustafa Kemal Atatürk založil Tureckou republiku. Atatürk sekularizoval a zmodernizoval turecký stát. Zavedl celou řadu reforem. Přenesl také sídlo prezidenta, vlády a parlamentu z Istanbulu do Ankary, která byla do té doby malým městem uvnitř Anatolie.

Turecko se i přesto nadále potýkalo s ekonomickými a politickými problémy, zejména pak v druhé polovině 20. století. V Turecku žije jedenáct až čtrnáct milionů Kurdů a vztah turecké vlády k této národnostní menšině dosud není zcela vyřešen.

Dalším problémem současného Turecka je neschopnost vyrovnat se s vlastní minulostí (například turecká vláda donedávna odmítala připustit turecký podíl na genocidě Arménů v průběhu první světové války), s náboženskou nesnášenlivostí (namířenou zejména proti křesťanům žijícím na území Turecka – Řekům, Arménům…) a nacionalismem (opět namířeným proti netureckým národnostem žijícím v Turecku – Kurdům a dalším). Stále nevyřešená zůstává také otázka severní části Kypru, kterou Turecko de facto okupuje.

Od roku 1984 bojují kurdští separatisté za samostatný kurdský stát a turecko-kurdský konflikt si vyžádal na 40 000 životů.[2] V roce 2015 zabila turecká armáda přes 2000 kurdských povstalců.[3] V občanské válce v Sýrii podporuje Turecko protivládní povstalce včetně syrské odnože al-Káidy.[4]

15. července 2016 se část turecké armády pokusila o vojenský převrat v reakci na údajné potlačování principů sekulárního státu režimem prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana.[5] Pokus o převrat byl potlačen již po několika hodinách. Následovaly rozsáhlé čistky v armádě, policii, justici, médiích a školství. 125 000 lidí bylo propuštěno nebo postaveno mimo službu. 36 000 lidí bylo zatčeno.[6] 170 novin, televizních stanic a vydavatelství bylo zakázáno, přes 100 novinářů bylo uvězněno. Čtvrtina poslanců, většinou opozičních, byla zbavena imunity, a došlo k zatýkání představitelů opoziční prokurdské HDP.[7]

16. dubna 2017 se v Turecku konalo ústavní referendum. Navrhované změny turecké ústavy zahrnovaly zavedení prezidentského systému, který by nahradil stávající parlamentní systém.[8] Referendum skončilo poměrem 51,3 % ku 48,7 % ve prospěch změn.[9] Zároveň však tento těsný výsledek ukázal rozpolcenost turecké společnosti mezi její městskou část, která většinově hlasovala proti záměru prezidenta Erdoğana posílit své pravomoci, a spíše venkovským oblastem, které se zřetelně vyslovily pro jeho návrh.

Geografie

Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Turecka.
Topografie Turecka
Bosporský most v Istanbulu, který spojuje Evropu (nalevo) a Asii (napravo)

Turecko se nachází na území Asie a jihovýchodní Evropy. Asijská část ležící na poloostrově Malá Asie (historicky známým pod názvem Anatolie), která zabírá naprostou většinu území (zhruba 97 %)[10], je od té evropské (Východní Thrákie) oddělena Marmarským mořem a průlivy Bospor a Dardanely (které dohromady spojují Černé a Egejské moře).[11] Turecko má zhruba obdélníkový tvar s délkou přes 1600 km a šířkou pod 800 km.[10] Celková rozloha činí 783 562 km².[12] Na severozápadě sousedí s Bulharskem, na západě s Řeckem, na severovýchodě s Gruzií, na východě s Arménií, Ázerbájdžánem (jeho exklávou Nachičevan) a Íránem a na jihovýchodě s Irákem a Sýrií.[pozn. 1] Na třech stranách je obklopena moři: na západě Egejským, a severu Černým a na jihu Středozemním.

Ararat nacházející se v provincii Iğdır ve Východní Anatolii je nejvyšší horou Turecka

Je to převážně hornatá země a úzké pruhy nížin se nacházejí jen při pobřežích. Asi čtvrtina rozlohy je ve výškách nad 1200 m n. m. a méně než 40 % leží níže než 460 m n. m. Nejvyšší hory se nacházejí na východě, kde leží i nejvyšší hora Turecka Ararat s nadmořskou výškou 5165 metrů. Na severu leží Pontské hory, na jihu a jihovýchodě pak pohoří Taurus. Ve středozápadní části země se nachází rozsáhlá náhorní plošina. Oblastí Turecka probíhají dva významné zlomy; Severoanatolský zlom a Východoanatolský zlom. Složitá geologická struktura Turecka je příčinou občasného vulkanismu a relativně častých zemětřesení. Na východě země mimo jiné pramení velké řeky Eufrat, Tigris a Araks. Nejdelší řeky na tureckém území, Kızılırmak, Sakarya a Yeşilırmak, ústí do Černého moře. Nejdelší řeky ústící do Egejského moře jsou Velký Menderes a Gediz. Hranici mezi Řeckem a Tureckem tvoří řeka Marica.[13] Největší z více než 250 jezer jsou Vanské jezero o rozloze 3714 km² a Tuz o rozloze zhruba 1550 km². Obě dvě tato jezera jsou slaná.[11]

Pobřežní město Marmaris na jihozápadě země

Obdělává se zhruba 30 % půdy a dalších 11 % se využívá k pastvě. Asi na 11 % obdělávané půdy jsou zasazeny trvalé plodiny a 18 % obdělávané půdy je zavlažováno. Mezi ekologické hrozby patří znečištění vod a vzduchu, deforestace a možnost úniku ropy a zemního plynu z asi 5000 obchodních lodí, které každoročně proplují Bosporem.[13]

Nejčastějšími typy půdy v Turecku jsou travnaté stepi, které se nachází hlavně ve střední a jihovýchodní Anatolii, a lesy, které pokrývají zbytek země. Nejrozmanitější lesy leží na pobřeží Černého moře, kde nejčastějšími stromy jsou habr, kaštanovník setý, smrk východní, olše, buk, dub a jedle. Mezi další běžně se vyskytující rostliny patří např. pěnišník, vavřín, cesmína, myrta a tis. Ve výškách na 1000 m n. m. začínají převažovat jehličnany a ve výškách nad 2000 m n. m. se vyskytují alpinské louky. Turecko je bohaté na divoké živočichy a lovné druhy ptáků. V místech s malou lidskou aktivitou se vyskytují živočichové jako vlk, liška, prase, kočka, bobr, kuna, šakal, hyena, medvěd, jelen, gazela a kamzík. Mezi běžná domestikovaná zvířata patří buvol, koza, velbloud, kůň, osel, ovce a tur domácí. Z ptáků jsou nejrozšířenější koroptve, husy, křepelky a dropi.[11]

Podnebí

Převážně suché, z části kontinentální podnebí Turecka je silně ovlivněno přítomností moří na severu, jihu a západě a hor vyskytujících se na většině území. Některé pobřežní oblasti mají podnebí podobné tomu středozemnímu, zatímco v horských oblastech jsou mnohem chladnější zimy a celkově větší rozdíly mezi letními a zimními teplotami. Ve vnitrozemí sahají jarní teploty pod bod mrazu a nejnižší teploty mohou dosahovat −20 °C na západě a −40 °C na východě. Sníh je v teplejších oblastech možné spatřit zhruba dva týdny ročně a v některých horských oblastech na východě čtyři měsíce ročně. Při pobřežích jarní teploty dosahují hodnot zhruba 5 °C a v létě stoupají až na 30 °C. Roční úhrn srážek ve vnitrozemí je v rozmezí 305–406 mm a ve větších výškách přesahuje 1000 mm.[11]

Administrativní systém

Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Turecka.
Ankara je od roku 1923 hlavní město Turecka.
Konya je město v Turecku, ležící ve střední turecké nížině.

Turecko je administrativně rozděleno do 81 provincií (il, množné číslo iller), které jsou dále děleny na okresy a podokresy. Provincie se seskupují do 7 regionů (bölgesi, množné číslo bölgeleri), toto členění však slouží statistickým účelům a netvoří úroveň státní správy.[13] Nejlidnatějšími městy jsou Istanbul (k roku 2009 zde žilo 10 378 000 obyvatel), hlavní město Ankara (3 846 000), İzmir (2 679 000), Bursa (1 559 000) a Adana (1 339 000).[12]

Regiony a provincie jsou následující:

Vláda a politika

Podrobnější informace naleznete v článku Politický systém Turecka.
Turecký parlament v roce 2009 během návštěvy Baracka Obamy
Současný autoritářský prezident Turecka Recep Tayyip Erdoğan

Turecko je formálně parlamentní zastupitelská demokracie, de facto si však prezident Erdogan již osvojil téměř neomezenou moc. Je to jedna z mála zemí s muslimskou většinou a zároveň – v současnosti již jen formálně – sekulárním politickým systémem.[14] Vláda je rozdělena na tři větve – výkonnou, zákonodárnou a soudní –, které byly do pokusu o převrat v roce 2016 na sobě nezávislé.[15] V čele státu stojí prezident, kterým je od roku 2014 Recep Tayyip Erdoğan, jenž byl v letech 2003 až 2014 předsedou vlády. Podle turecké ústavy má prezident převážně ceremoniální funkci, avšak již od svého zvolení do této funkce vykonává Erdoğan v zemi de facto svrchovanou moc a usiluje o to, aby mu odpovídající pravomoce náležely i podle ústavy. Výkonnou moc tvoří Rada ministrů v čele s premiérem, kterým je od roku 2016 Binali Yıldırım. Zákonodárnou moc představuje jednokomorový parlament. Velký vliv na politiku má armáda, která funguje částečně nezávisle na civilní vládě.[16] Mezi státy Blízkého východu patří Turecko k demokratičtějším zemím. Volby jsou svobodné a spravedlivé. Podle ústavy mají všichni obyvatelé země stejná práva, nicméně ve skutečnosti jsou určitým etnickým (Kurdové) a náboženským menšinám některá práva odepřena. Vláda udržuje pořádek na většině území s výjimkou jihovýchodu, kde působí militantní kurdské skupiny. Evropská unie, do které chce Turecko vstoupit, od roku 1999 monitoruje situaci v zemi a pomáhá zemi s transformací.[14] Problémem v zemi je ve skutečnosti nezaručená svoboda projevu, kdy vláda postihuje kritiku na její stranu a na stranu státních organizací.[16]

Aby se politická strana dostala do parlamentu, musí přesáhnout vysokou hranici 10 % volebních hlasů, což je hranice vyšší než u jakékoli země Evropské unie. Některé malé strany nechávají své členy do voleb vstoupit jako nezávislé, protože když se do parlamentu dostanou, mohou se ke svým stranám znovu přihlásit.[16] Nejsilnějšími stranami v Turecku jsou středopravá konzervativní Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP), která ve volbách roku 2011 získala téměř 50 % hlasů, středolevá kemalistická Republikánská lidová strana (CHP) s 26 % hlasů a ultrapravicová Strana národního hnutí se 13 % hlasů. Celkem 36 z celkového počtu 550 míst v parlamentu získali nezávislí, z nichž většina se později přihlásila k prokurdským stranám.[17]

Lidská práva

Podrobnější informace naleznete v článku LGBT práva v Turecku.

Lidská práva v Turecku byla předmětem mnoha diskusí a mezinárodních odsouzení. V letech 1998 až 2008 Evropský soud pro lidská práva provedl více než 1 600 rozsudků proti Turecku za porušování lidských práv, zejména pokud jde o právo na život a zákaz mučení. Další otázky, jako například práva Kurdů, práva žen, LGBT práva a svoboda tisku, také přitahovaly diskuse. Stav lidských práv v Turecku je stále významnou překážkou v (možná budoucímu) členství v EU.[18] Podle Výboru na ochranu novinářů (VON) zavedla vláda AKP jedny z největších zásahů proti svobodě médií na světě.[19] Velké množství novinářů bylo zatčeno kvůli obviněním z "terorismu" a "protistátní aktivit" (případy Ergenekon a Balyoz), zatímco tisíce dalších byly vyšetřovaných kvůli "pošpiňovaní tureckosti" či "urážení islámu" ve snaze zasít autocenzuru.[19] V roce 2012 identifikoval VON 76 vězněných novinářů, z čehož 61 přímo za jejich práci, čímž Turecko předčilo i země jako Írán, Eritrea či Čína,[19] také 9 uvězněných hudebníků za jejich tvorbu znamená pro Turecko 3. místo na světě po Rusku a Číně.[20] Bývalý mluvčí ministerstva vnitra USA, Philip J. Crowley, prohlásil, že USA mají "široké obavy ohledně trendů zahrnujících zastrašování novinářů v Turecku."[21] Země měla podle organizace Freedom House doposud hodnocení 'částečně svobodná'.[22] V současnosti se však Turecko zmítá v rozsáhlých čistkách a zatýkání, a sice ve státním a justičním aparátě, v armádě, na univerzitách a jiných vysokých školách, v médiích i v občanské společnosti.

Zahraniční vztahy

Podrobnější informace naleznete v článku Zahraniční vztahy Turecka.
ikona
Tato část článku potřebuje aktualizaci, neboť obsahuje zastaralé informace.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ji vylepšíte, aby odrážela aktuální stav a nedávné události. Podívejte se též na diskusní stránku, zda tam nejsou náměty k doplnění. Historické informace nemažte, raději je převeďte do minulého času a případně přesuňte do části článku věnované dějinám.
Prezident Abdullah Gül s ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem
Prezident Erdoğan s americkým prezidentem Obamou na summitu NATO, 5. září 2014

Země je zakládajícím členem např. Organizace spojených národů (OSN; 1945), Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD; 1961), Organizace islámské spolupráce (OIC; 1969), Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE; 1973), Organizace pro hospodářskou spolupráci (ECO; 1985), Organizace černomořské hospodářské spolupráce (BSEC; 1992), D-8 (1997) a G20 (1999). Od roku 1952 je také členem Severoatlantické aliance (NATO).[23]

Politicky, ekonomicky a bezpečnostně se snaží vázat převážně na západní státy.[24] V roce 2005 byla zahájena jednání o vstupu do Evropské unie (EU), ta jsou ale zkomplikována zahraničními vztahy s Kyprem, jehož severní část Turecko okupuje. Dalšími hlavními snahami Turecka v zahraniční politice jsou zajištění silné pozice mezi turkickými republikami a na Balkánském poloostrově. Země si udržuje dobré vztahy se Spojenými státy a donedávna i s Ruskem.[23]

Nezávislost turkických států po rozpadu SSSR v roce 1991, se kterými Turecko sdílí společné kulturní a jazykové dědictví, umožnila Turecku rozšířit ekonomické a politické vztahy hluboko do Střední Asie,[25] a také dokončení finančně náročného projektu ropovodu a plynovodu z ázerbájdžánského Baku do tureckého přístavu Ceyhan. Ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan je součástí turecké zahraničněpolitické strategie stát se energetickým přivaděčem pro Západ. Turecká hranice s Arménií však zůstává stále zavřená i kvůli turecké podpoře Ázerbájdžánu během války v Náhorním Karabachu.[26]

Během vlády AKP vzrostl vliv země v prvně jmenovaných oblastech Osmanské říše na Blízkém východě a Balkánu na základě doktríny "strategické hloubky "(termín zavedl Ahmet Davutoğlu) jako definici pro vzrůstající turecké angažování se v regionální zahraniční politice, nazývané také neo-osmanismus.[27][28] Po arabském jaru v prosinci 2010 a rozhodnutích AKP směrem k podpoře jistých opozičních skupin v zasažených zemích se zhoršily vztahy s několika arabskými státy - od počátku občanské války se sousední Sýrií a po svržení prezidenta Muhammada Mursího v roce 2013 s Egyptem.[29][30] V roce 2014 Turecko nemělo diplomatické zastoupení na úrovni velvyslance v Sýrii, Egyptě a Izraeli. Diplomatické vztahy s posledně jmenovanou zemí se zhoršily po izraelském bombardování Pásma Gazy.[31][32] Tím pádem zůstalo Turecku v Levantě (s nedávnými bohatými nálezy zemního plynu) jen málo spojenců,[33][34] což je v přímém rozporu s původními plány tehdejšího ministra zahraničních věcí a nynějšího premiéra Davutoğlua na zahraničně-politickou doktrínu "žádných problémů se sousedy".[35][36] [37]

Turecko již od 50. let let 20. století udržuje jednotky v mezinárodních misích v rámci OSN a NATO, včetně peacekeepingových misí v Somálsku a bývalé Jugoslávii a podpory koaličních vojsk ve válce v Zálivu. Turecko má také 36 000 vojáků na Severním Kypru, ovšem jejich přítomnost je velice kontroverzní,[38] a asistovalo Iráckému Kurdistánu s bezpečností.[39] Turecko mělo v rámci americké stabilizační mise v Afghánistánu a pod NATO spadajícího ISAFu vojáky od roku 2001.[40] Od roku 2003 dodává Turecko vojenský personál pro Eurocorps a účastní se na iniciativě EU Battlegroup. [41]

Vztahy s Českem a Československem

Budova turecké ambasády v Praze

Vztahy mezi Československem, později Českem a Tureckem jsou tradičně přátelské,[42] Smlouva o přátelství byla podepsána v roce 1924.[23] Obchodní vztahy těchto dvou zemí se začaly rozvíjet krátce po první světové válce. V devadesátých letech podepsalo Česko s Tureckem Dohodu o zamezení dvojího zdanění a Dohodu o podpoře a ochraně investic. Objem obchodní výměny dlouhodobě roste, v roce 2005 překročil hranici 1 miliardy dolarů a v roce 2010 hranici 2 miliard dolarů.[43] V roce 2005 byla zrušena vízová povinnost pro občany České republiky cestující do Turecka za turistickým účelem.[44]

Turecko a Evropská unie

ikona
Tato část článku potřebuje aktualizaci, neboť obsahuje zastaralé informace.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ji vylepšíte, aby odrážela aktuální stav a nedávné události. Podívejte se též na diskusní stránku, zda tam nejsou náměty k doplnění. Historické informace nemažte, raději je převeďte do minulého času a případně přesuňte do části článku věnované dějinám.
1948 patří Turecko k zakládajícím členským zemím OECD.

Cesta Turecka do Evropy – a tím i do Evropské unie – počíná již vznikem Turecké republiky 29. října 1923, od kdy se Turecko pokládá za součást Evropy. Významnější pokusy o přiblížení se však datují až do doby po skončení druhé světové války.

  • 1948 – patří Turecko k zakládajícím členským zemím OECD
  • 1952 – přistupuje Turecko k NATO
  • 1959 – podává žádost o členství v EHS
  • 1964 – vstupuje v platnost asociační smlouva s EHS, kde se hovoří o možnosti pozdějšího vstupu Turecka do EHS
  • 1987 – podává Turecko žádost o plné členství v ES
  • 1989 – tato žádost je odmítnuta (nestabilní politické a hospodářské poměry)
  • 1996 – celní unie s EU vstupuje v platnost
  • 1997 – na summitu v Lucembursku se EU vyslovuje pro možné členství Turecka v EU, ale odmítá udělit status kandidátské země
  • 1999 – na summitu v Helsinkách dostává Turecko status kandidáta na přístup
  • 2002 – poslední část velké ústavní reformy, požadované EU, vstupuje v platnost (zrušení trestu smrti atd.)
  • 2004 – nové trestní právo vstupuje v platnost; v říjnu doporučuje Evropská komise jednání o vstupu, v prosinci je oznámen termín jednání (listopad 2005) s možným vstupem Turecka do EU nejdříve roku 2014
  • 2009 – Turecko přijalo zákon omezující pravomoc vojenských soudů, čímž splnilo další z mnoha přístupových podmínek
  • 2013 – zpráva EU konstatuje, že v Turecku došlo k významnému pokroku při provádění reforem, avšak ještě je potřeba řada dalších
  • 2015 – EU obnovila přístupové rozhovory s Tureckem, jednala o bezvízovém styku a slíbila dát Turecku tři miliardy eur výměnou za omezení migrační vlny, která přes Turecko míří do EU. Česká republika slíbila, že zaplatí Turecku 800 milionů korun.[45]

Přístupové rozhovory komplikuje zejména kurdská otázka, rozdělení Kypru, jehož severní část je od roku 1974 nezákonně okupována tureckou armádou, a ochrana lidských práv a práv národnostních a náboženských menšin.

Ozbrojené síly

Turecké ozbrojené síly se zařazují početně jako druhá největší bojová síla v rámci NATO hned po Ozbrojených silách USA Turecko vstoupilo do Aliancie v roce 1952.[46]

Ozbrojené síly Turecka se skládají z pozemních sil, námořnictva a letectva. Turecké četnictvo a Turecká pobřežní stráž operují pod Ministerstvem vnitra v době míru, i když jsou v době války podřízeny velitelství pozemních resp. námořních sil.[47]

Náčelník Generálního štábu je jmenován prezidentem a je odpovědný premiérovi. Rada ministrů je zodpovědná parlamenu za záležitosti národní bezpečnosti a adekvátní přípravu ozdbrojených sil na obranu země. Možnost vyhlásit válku a nasadit turecká vojska v zahraničí či umožnit pobyt cizích vojsk na území Turecka je plně v rukou parlamentu.[47]

Turecko má po americké armádě druhé největší vojsko v rámci NATO s odhadem 495 000 nasaditelných vojáků podle údajů NATO z roku 2011.[48] Turecko je jedním z pěti států NATO, které jsou součástí politiky sdílení jaderných zbraní spolu s Belgií, Nizozemskem, Německem a Itálií.[49] Na letecké základně Incirlik je umístěno celkem 90 jaderných zbraní B61, 40 z nich je určeno pro potřeby tureckého letectva, jejich použití však podléhá souhlasu NATO.[50]

Každý zdravý mužský občan Turecka je povinen sloužit v armádě v době mezi třemi týdny a rokem, v závislosti na vzdělání a lokalitě pracoviště.[51] Turecko neuznává výjimky na základě svědomí a nenabízí civilní alternativu vojenské služby.[52]

Ekonomika

Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Turecka.
Ocelárna v Erdemiru

Od svého založení v roce 1923 země fungovala na principu smíšené ekonomiky. Hlavním sektorem bylo původně zemědělství, ale postupně se začaly více prosazovat služby a průmysl.[11] Dnes má Turecko relativně vyspělou liberální průmyslově-agrární ekonomiku. Je zakládajícím členem Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a G20 a v roce 2011 bylo z hlediska objemu hrubého domácího produktu (HDP), který v paritě kupní síly činil 1,053 bilionů dolarů,[pozn. 2] 16. největší ekonomikou světa.[53] V roce 2001 prodělala země ekonomickou krizi, od následujícího roku ale po rozsáhlých ekonomických reformách zaznamenávala ekonomický růst. Mezi lety 2002 a 2008 HDP vzrostlo celkově o 40 %.[54] V roce 2009 zemi postihl pokles exportu v důsledku světové ekonomické krize, ale od roku 2010 HDP opět silně roste.[53] Míra nezaměstnanosti k roku 2011 dosahovala 9,2 % a oproti předchozímu roku tak klesla. 70 % zaměstnaných jsou muži a velká část pracovní síly nemá dostatečnou kvalifikaci.[55] K roku 2010 pracovalo zhruba 25,5 % obyvatelstva v zemědělství, 26 % v průmyslu a 48,5 % ve službách.[12] K významným oborům služeb patří cestovní ruch a s ním související hotelnictví. Turecko zaznamenává od začátku přístupových rozhovorů s EU v roce 2005 zvýšený zájem zahraničních investorů.[55] Národní měnou je turecká lira, jejíž kurz v roce 2011 byl 1,67 tureckých lir za americký dolar.[12]

Země nejvíce zboží vyváží do Německa (10,1 % k roku 2010), Spojeného království (6,4 %), Itálie (5,7 %), Francie (5,3 %), Iráku (5,3 %) a Ruska (4,1 %). Nejčastějšími vývozními artikly jsou oděvy, potraviny, textilie, kovové výrobky a strojní technika. Naopak v importu převažuje Rusko (11,6 %), Německo (9,5 %), Čínská lidová republika (9,3 %), Spojené státy americké (6,6 %), Itálie (5,5 %), Francie (4,4 %) a Írán (4,1 %). Mezi nejčastěji dovážené zboží patří strojní technika, chemikálie a pohonné látky.[12]

Obchodní čtvrti Levent-Istanbul.

Zemědělství

Východoturečtí zemědělci sbírající melouny

Historicky bylo Turecko silně zemědělskou zemí, např. v 70. letech 20. století pocházelo 35 % HDP právě z tohoto sektoru. (Dnes je to zhruba 9 %.) I když se v turecké ekonomice čím dál tím víc prosazují průmysl a služby, v zemědělství je zaměstnána stále asi čtvrtina obyvatel a zůstává tak silným sektorem.[56] K zemědělským účelům je využívána zhruba třetina půdy. V základních zemědělských produktech je země soběstačná a část produkce vyváží.[57] Nejdůležitějšími plodinami jsou obilniny, které jsou vysazené asi na polovině obdělávaného území. Z nich se nejčastěji pěstuje pšenice, ječmen, žito, oves, kukuřice a rýže. Obvyklé plodiny jsou i bavlna, cukrová řepa, tabák a lilek brambor, část území je pokryta vinicemi, ovocnými sady, olivovými háji a zeleninovými zahradami.[11] K roku 2010 bylo Turecko světově největším producentem lískových ořechů, třešní, fíků, meruněk a kdouloní.[58] Častou zemědělskou aktivitou je chov dobytka, a to hlavně tura domácího, ovce domácí, kozy domácí a buvola domácího. Zemědělské produkty jako např. vlna, tabák, ovoce, zelenina a oříšky jsou důležitou součástí vývozu země.[11]

Důležitými zemědělskými obory jsou lesnictví a rybářství. Země je zalesněná zhruba z 27 % a Ministerstvo životního prostředí plánuje zalesňovat další území, aby tak předešlo erozi půdy. Rybářství se rozvíjí a v roce 2010 činil objem vylovených ryb 656 tisíc tun. Nejvíce lovu probíhá v Černém moři.[59]

Průmysl

Termální prameny v oblasti Pamukkale, významná turistická destinace

Nejvýznamnějším odvětvím průmyslu je automobilový průmysl. V roce 2006 automobilová produkce přesáhla hranici 1 milionu jednotek a toto číslo se (kromě propadu v roce 2009) neustále zvyšuje. Největším výrobcem osobních automobilů na tureckém trhu je Oyak-Renault s podílem 52 %. Kromě automobilů je pro turecký průmysl důležitá výroba oděvů a textilní výrobky, výroba příslušenství, strojů a zařízení, těžba železa a výroba oceli, elektrické stroje, bílá technika, spotřební elektronika, plasty, minerální paliva a oleje.[60]

Turecko má jedny z největších zásob řady surovin, např. boru, zlata, uranu, bentonitu, mramoru, živců, hořčíku, sádrovce, perlitu, stroncia a vápníku. Dohromady je v zemi zhruba 3500 nalezišť kovových rud a zhruba 2000 nalezišť průmyslových materiálů.[60]

Služby

Ve službách pracuje téměř 50 % lidí a tento sektor se na HDP podílí zhruba ze dvou třetin.[12] Putuje sem velké množství zahraničních investic. Významným oborem je turismus a s ním související hotelové služby a gastronomie. V roce 2010 navštívilo Turecko zhruba 28,6 milionů turistů, z nichž nejvíce bylo z Německa a Ruska. Dalšími významnými obory jsou obchod a finanční služby.[61]

Infrastruktura

İzmir je jedno z nejstarších středomořských měst.
Město Göreme, významné turistické centrum v Kappadokii
Hora Nemrut je jednou z nejznámějších památek Turecka

Turecká dopravní infrastruktura se rychle rozvíjí a stejně tak to je s telekomunikacemi a energetikou. V roce 2010 měla země 2238 km moderních dálnic a celkově téměř 400 000 km silnic, z nichž ovšem jen zhruba 64 000 km mělo pevný povrch. V Turecku bylo v roce 2012 zaregistrováno 15,6 milionů vozidel, z nichž zhruba 50 % tvořily osobní automobily, 16 % malé nákladní automobily a 16 % motocykly.[62] Rozsah železnic k roku 2010 byl 8700 km[12] a putují do nich významné investice.[62] Státním dopravcem je Türkiye Cumhuriyeti Devlet Demiryolları. Co se týče vodní dopravy, obchodní flotila Turecka v roce 2011 čítala 629 lodí.[12] Mezi hlavní přístavy patří Istanbul, Mersin, Samsun, Trabzon, İskenderun, İzmit a İzmir.[62] K roku 2010 měla země 88 letišť,[12] z nichž 13 bylo mezinárodních.[62]

V oblasti telekomunikací prochází Turecko za Gülovy vlády rychlým rozvojem a privatizací. K roku 2010 existovalo v zemi zhruba 16 milionů zapojených pevných linek a přes 61 milionů mobilních telefonů.[12] Přes 30 milionů obyvatel jsou také uživateli internetu, přístup k němu má k roku 2011 zhruba 43 % domácností.[62] V zemi působí několik celostátních a na 300 místních soukromých televizních stanic a přes 1000 soukromých rozhlasových stanic.[12]

Turecko je k roku 2012 zhruba ze 70 % závislé na dovozu energie ze zahraničí, 90 % spotřebované surové ropy se dováží (převážně z Ruska) a závislost na importu plynu (také převážně z Ruska) je téměř 100 %. Země má velký potenciál ve využití obnovitelných zdrojů energie, např. větru, vody, slunečního záření a zemědělského odpadu.[63] V roce 2010 byla podepsána smlouva o výstavbě první jaderné elektrárny na území Turecka, kterou má na starost Rosatom.[64]

Demografie

Podrobnější informace naleznete v článku Demografie Turecka.
Skupina tureckých chlapců v den jejich obřízky

Turecká populace v roce2016 čítala 79 463 663 obyvatel [65]; tím jenom nepatrně zaostává za Německem, v současnosti nejlidnatějším státem EU. V roce 1927 mělo Turecko necelých 14 milionů obyvatel.[66] Roční přírůstek činí zhruba 1,24 %, průměrný věk 28,5 let a střední délka života 72,5 let (u mužů 70,6 a u žen 74,5 let). 70 % populace žije ve městech a míra urbanizace je asi 1,7 % ročně. 26,7 % populace je ve věku mezi 0–14 let, 67 % ve věku 15–64 let a zbývajících 6,3 % je starší 64 let.[12] Jako Turkové jsou podle ústavy označováni všichni lidé s tureckým občanstvím.[67]

Etnické skupiny

Etnicky tvoří největší část obyvatel Turci (70–75 %) a Kurdové (18 %),[12] další menšiny, z nichž nejpočetnější jsou Řekové (16 100),[68] Arméni (59 000)[69] a Židé (17 600)[70] žijící převážně v Istanbulu a Adygejci (2 000 000),[71] Gruzíni (40 000)[72] a Lazové (147 000)[73] žijící hlavně na východě,[11] tvoří zbylých 7–12 %. Úředním jazykem je turečtina, často používaná je kurdština a menšiny hovoří vlastními jazyky. Jedině Arméni, Řekové a Židé jsou podle Lausannské smlouvy z roku 1923 oficiálně uznanými menšinami a jejich jazyky mohou být vyučovány na školách.[74] V roce 1923 došlo k vysídlení 1.3 milionů anatolských a pontských Řeků a v Turecku smělo zůstat pouze 200 000 Řeků žijících v Istanbulu.[75]

Istanbul je největší turecké město.

Náboženství

Turecko je sekulární zemí bez státního náboženství; turecká ústava zaručuje svobodu vyznání a myšlení.[76] Zhruba 99 % obyvatel jsou muslimové, zbytek tvoří křesťané (hlavně členové Arménské apoštolské církve) a židé (většinou Sefardé)[77]. Z muslimů většina vyznává sunnitský islám. Zhruba 15–20 % populace tvoří alevité, kteří jsou částečně diskriminováni.[13]

Kultura

Související informace naleznete také v článku Turecký záchod.
Turecký koberec ze 13. století z doby rúmského sultanátu.[78]

K významným středověkým osmanským spisovatelům patřil Muhammad Füzuli či sufistický mystik Junus Emre. K významným autorům 19. století a tzv. mladotureckého hnutí patřil Namık Kemal. Kemalistické a feministické pozice zastávala Halide Edib Adıvar. Sice se s Ataturkem nakonec dostala do sporu a musela zemi opustit, avšak dodnes je v Turecku symbolem moderní ženy. Z kemalovských pozic vycházel i básník Mehmet Akif Ersoy, autor turecké hymny. Duši nového Turecka mapovali v meziválečném období prozaici Sait Faik Abasıyanık nebo Reşat Nuri Güntekin. Po druhé světové válce levicové a avantgardní pozice zastával básník Nâzım Hikmet, který také nakonec zvolil exil v SSSR. Představitelem poválečného ruralismu byl spisovatel kurdského původu Yaşar Kemal. Aziz Nesin byl známým humoristou a bojovníkem proti islámskému fundamentalismu. V současnosti turecké literatuře kraluje Orhan Pamuk, který roku 2006 získal Nobelovu cenu za literaturu. Velké popularitě se těší také prozaička Elif Şafaková nebo prozaici Duran Çetin a Mustafa Balel.

Průkopníkem moderního malířství byl v 19. století Osman Hamdi Bey. V současnosti svými nápady budí rozruch výtvarný umělec Genco Gulan.

Tvůrcem nejpokročilejších staveb Osmanské říše byl architekt Mimar Sinan.

Zlatou palmu v Cannes získal roku 2014 režisér Nuri Bilge Ceylan, v roce 1992 se to podařilo Kurdovi Yılmazu Güneyovi. Řadu italských filmových cen sesbíral na Apeninském poloostrově působící Ferzan Özpetek.

Průkopníkem vážné hudby byl v Turecku Ahmed Adnan Saygun. Uznávaným klavíristou současnosti je Fazıl Say, který v roce 2002 hrál i na Pražském jaru. Turecký pop dravě proniká na trhy blízkého východu, do Evropy se mu to daří hůře. Výjimkou je zpěvák Tarkan. Zpěvačka Sertab Erener vyhrála Eurovision Song Contest v roce 2003. K dalším představitelům turecké pop-music patří Hande Yener, Sezen Aksu či Ajda Pekkan. Barış Manço je průkopníkem rocku v Turecku.

Turecká kuchyně

Související informace naleznete také v článku Turecká kuchyně.
Turecká káva

Turecká kuchyně je z velké části dědictvím osmanské kuchyně, která je typická splynutím a zdokonalením kuchyní Střední Asie, Středního Východu a Balkánu. Současná turecká kuchyně je výsledkem mísení originální kulinářské tradice kočovných tureckých kmenů s indickou, perskou, kurdskou a arabskou kuchyní. Zahrnuje je od doby stěhování národů, navíc je ovlivněna Středozemním mořem. Tato rozmanitost vlivů se vyvinula staletími, zejména osmanskou kulturou a způsobem života až k dnešní typické turecké kuchyni.

Turecká kuchyně také ovlivňila řeckou a balkánskou kuchyni. Například tzatziki je z tureckého slova cacık (čti džažik) a čevabčiči pochází z kebab şişi (kebabový špíz). Jogurt pochází z tureckého slova yoğurt. Döner kebab je vyroben z hovězího, telecího nebo drůbežího masa. V Turecku, ale i v jiných (evropských) zemích se döner kebab servíruje na talíři.

Z nápojů je kromě čaje v Turecku velmi populární ajran, mezi zákusky baklava a chalva. Turecká káva je způsob přípravy kávy v džezvě, zvláštní kovové konvičce, s kávou připravovanou v česku (turek) má společný jen název.

Sport

Türk Telekom Arena

Nejpopulárnějším sportem v zemi je fotbal. Nejvyšší domácí soutěž označovanou jako Süper Lig hraje 18 týmů, přičemž nejznámější jsou istanbulské velkokluby Beşiktaş, Fenerbahçe a Galatasaray. Turecká fotbalová reprezentace dosáhla v posledním desetiletí největší úspěchy ve své historii, 3. místo na Mistrovství světa v roce 2002 a stejné umístění na Mistrovství Evropy 2008. Na Atatürkově olympijském stadionu se konalo finále Ligy mistrů v roce 2005 a na Fenerbahçe Şükrü Saracoğlu Stadyumu finále poháru UEFA. v roce 2009. Galatasaray, Pohár UEFA a Superpohár UEFA získal v roce 2000.V roce 2013 uspořádalo Turecko Mistrovství světa ve fotbale hráčů do 20 let.

Dalším velmi sledovaným sportem je basketbal. Země hostila Mistrovství Evropy v basketbale mužů v roce 2001 a v roce 2010 hostila Mistrovství světa v basketbalu mužů.

V letech 2005–2011 se v Turecku pravidelně konaly závody Formule 1.

Věda

Biochemik Aziz Sancar získal v roce 2015 Nobelovu cenu za chemii. Proslulým středověkým kartografem byl Piri Reis, autor známé mapy, jejíž objevení v roce 1929 vzbudilo senzaci, protože zobrazovala mimořádně přesně jihoamerický kontinent a také Antarktidu, o jejíž existenci se v 16. století nevědělo. Výborných výsledků v kartografii dosáhl o něco později i Kâtip Çelebi.

Velmi vlivným ekonomem a profesorem Harvardovy univerzity je Dani Rodrik. Sociolog a politolog Ziya Gökalp významně ovlivnil moderní turecký nacionalismus a kemalismus. Postavil se proti otomanismu a islamizaci a bojoval za modernizaci a evropeizaci tureckého národa. Muzafer Sherif patří k zakladatelům sociální psychologie. Významným odborníkem v oblasti osmanských dějin byl historik Halil İnalcık.

Poznámky

  1. ↑ Délka hranic: Arménie 268 km, Ázerbájdžán 9 km, Bulharsko 240 km, Gruzie 252 km, Řecko 206 km, Írán 499 km, Irák 352 km, Sýrie 822 km
  2. ↑ Podíl jednotlivých sektorů na tvorbě HDP (údaj z roku 2011): zemědělství 9 %, průmysl 27 %, služby 64 %.

Reference

  1. ↑ [1]
  2. ↑ "Turecko znovu bombardovalo pozice kurdských separatistů". Týden. 11. října 2015.
  3. ↑ Scores killed in clashes between Turkish forces and Kurdish rebels [online]. Al Jazeera, 29. září 2015. Dostupné online. 
  4. ↑ "Turecko i Saúdové podporují krvelačnou al-Nusrá. Žádají USA, aby přivřely oči". Lidovky. 15. června 2015.
  5. ↑ "Erdogan: Byla to zrada, pučisté zaplatí vysokou cenu". Novinky. 16. července 2016.
  6. ↑ "From soldiers to midwives, Turkey dismisses 15,000 more after coup bid".Reuters. 24. listopadu 2016.
  7. ↑ "V Turecku zatkli další opoziční politiky. V zemi panuje "dusno"". Týden. 5. listopadu 2016.
  8. ↑ Turecko míří vstříc prezidentskému systému, pro debatu o reformě hlasovala i část opozice. ČT24 [online]. 2017-01-10. Dostupné online. 
  9. ↑ Erdogan triumfuje: Turecko zavádí prezidentský systém, rozhodli lidé v referendu. EuroZprávy [online]. 2017-04-16. Dostupné online. 
  10. ↑ a b Turkey – Geography [online]. Knihovna Kongresu [cit. 2011-12-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ a b c d e f g h DEWDNEY, John C; YAPP, Malcolm Edward. Turkey [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-12-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. ↑ a b c d e f g h i j k l m CIA. The World Factbook - Turkey [online]. Rev. 2011-12-13 [cit. 2011-12-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ a b c d Library of Congress. Country Profile: Turkey [online]. 2008-08-19 [cit. 2012-02-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. ↑ a b BTI 2010 — Turkey Country Report, s. 2–3
  15. ↑ BTI 2010 — Turkey Country Report, s. 8
  16. ↑ a b c BTI 2010 — Turkey Country Report, s. 7
  17. ↑ Letsch, C. Recep Erdogan wins by landslide in Turkey's general election. The Guardian [online]. 2011-06-13. Dostupné online. (anglicky) 
  18. ↑ Human rights in Turkey: still a long way to go to meet accession criteria [online]. European Parliament Human Rights committee, 26 October 2010 [cit. 2013-02-09]. Dostupné online. 
  19. ↑ a b c Turkey's Press Freedom Crisis. Turkey's Press Freedom Crisis [online]. Committee to Protect Journalists [cit. 2013-02-09]. Dostupné online. 
  20. ↑ Russia, China and Turkey top yearly list of music freedom violations [online]. freemuse.org [cit. 2015-02-19]. Dostupné online. 
  21. ↑ Seven journalists arrested in Turkey [online]. The Guardian, 4 March 2011 [cit. 2013-06-11]. Dostupné online. 
  22. ↑ Turkey [online]. freedomhouse.org [cit. 2015-01-29]. Dostupné online. 
  23. ↑ a b c Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 17
  24. ↑ Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Turkey [online]. U.S. Department of State, 2011-05-13 [cit. 2012-03-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  25. ↑ İdris Bal. Turkish Foreign Policy in Post Cold War Era. [s.l.]: Universal-Publishers ISBN 978-1-58112-423-1. S. 269. 
  26. ↑ ELANCHENNY, Susae. Breaking the Ice The Role of Civil Society and Media in Turkey-Armenia Relations An Evaluation of the 'Dialogue-Building between Turkey and Armenia' Project. Istanbul: Istanbul Kültür University, 2010. ISBN 605-4233-80-7. S. 9. 
  27. ↑ TAŞPINAR, Ömer. Turkey's Middle East Policies: Between Neo-Ottomanism and Kemalism [online]. Carnegie Endowment for International Peace, September 2008 [cit. 2010-06-05]. Dostupné online. 
  28. ↑ MURINSON, Alexander. Turkey's Entente with Israel and Azerbaijan: State Identity and Security in the Middle East and Caucasus (Routledge Studies in Middle Eastern Politics). [s.l.]: Routledge, December 2009. ISBN 0-415-77892-1. S. 119. 
  29. ↑ Syria ratchets up tension with Turkey – warning it of dangers of rebel support [online]. Euronews, 4 October 2013. Dostupné online. 
  30. ↑ Turkey, Egypt recall envoys in wake of violence [online]. Bloomberg, 16 August 2013. Dostupné online. 
  31. ↑ Amanda Paul. Turkey-Egypt Relations: at Rock-Bottom [online]. Today's Zaman, 2014-10-04 [cit. 2014-11-19]. Dostupné online. 
  32. ↑ Yaşar Yakış. On Relations between Turkey and Egypt [online]. Turkish Weekly, 2014-09-29 [cit. 2014-11-19]. Dostupné online. 
  33. ↑ Greece, Egypt, Cyprus urge Turkey to quit gas search off island [online]. Reuters, 2014-10-29 [cit. 2014-11-19]. Dostupné online. 
  34. ↑ Egypt, Greece, Cyprus pledge to boost energy cooperation [online]. Reuters, 2014-11-08 [cit. 2014-11-19]. Dostupné online. 
  35. ↑ Policy of Zero Problems with our Neighbors [online]. Turkish Ministry of Foreign Affairs [cit. 2014-11-19]. Dostupné online. 
  36. ↑ Piotr Zalewsky. How Turkey Went From 'Zero Problems' to Zero Friends [online]. Foreign Policy, 2013-08-22 [cit. 2014-11-19]. Dostupné online. 
  37. ↑ Mark Lowen. Erdogan's 'New Turkey' drifts towards isolation [online]. BBC, 2014-11-20 [cit. 2014-11-22]. Dostupné online. 
  38. ↑ RICHMOND, Oliver P. Mediating in Cyprus: The Cypriot Communities and the United Nations. [s.l.]: Psychology Press, 1998. ISBN 978-0-7146-4877-4. S. 260. 
  39. ↑ Turkey vows to provide all kinds of support for KRG's security. www.todayszaman.com. Today's Zaman, 21 November 2014. Dostupné online [cit. 22 November 2014]. 
  40. ↑ Contribution of Turkish Armed Forces to Peace Support Operations [online]. Turkish Armed Forces [cit. 2014-08-03]. Dostupné online. 
  41. ↑ Chaillot Paper no.97: Enter the EU Battle Groups [online]. European Union Institute for Security Studies, February 2007. S. 88. Dostupné online. 
  42. ↑ Vztahy ČR s Tureckem [online]. Velvyslanectví České republiky v Ankaře [cit. 2012-04-06]. Dostupné online. 
  43. ↑ Česko-turecké obchodní a ekonomické vztahy [online]. Generální konzulát České republiky v Istanbulu, 2011-04-18 [cit. 2012-04-06]. Dostupné online. 
  44. ↑ Víza - režim vstupu [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky [cit. 2012-04-06]. Dostupné online. 
  45. ↑ "Česko dá Turecku 800 milionů korun na zastavení proudu migrantů do EU". Český rozhlas. 29. listopadu 2015.
  46. ↑ Turkey's Relations with NATO [online]. mfa.gov.tr [cit. 2014-06-12]. Dostupné online. 
  47. ↑ a b Turkish General Staff. Turkish Armed Forces Defense Organization [online]. Turkish Armed Forces [cit. 2006-12-15]. Dostupné online. Dostupné také na: [2]. 
  48. ↑ Financial and Economic Data Relating to NATO Defence [online]. NATO, 13 April 2012 [cit. 2013-06-16]. Dostupné online. 
  49. ↑ Foreign Minister Wants US Nukes out of Germany [online]. Der Spiegel, 30 March 2009 [cit. 2010-11-01]. Dostupné online. 
  50. ↑ Hans M. Kristensen. NRDC: U.S. Nuclear Weapons in Europe [PDF]. Natural Resources Defense Council, 2005 [cit. 2010-11-01]. Dostupné online. 
  51. ↑ Vysoký komisár OSN pre utečencov (UNHCR), Directorate for Movements of Persons, Migration and Consular Affairs – Asylum and Migration Division. Turkey/Military service [PDF]. UNHCR, July 2001 [cit. 2006-12-27]. Dostupné online. Dostupné také na: [3]. 
  52. ↑ EBCO: European Bureau for Conscientious Objection [online]. Ebco-beoc.eu [cit. 2010-09-04]. Dostupné online. 
  53. ↑ a b Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 19
  54. ↑ BTI 2010 — Turkey Country Report, s. 11
  55. ↑ a b Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 20
  56. ↑ Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 24
  57. ↑ Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 27
  58. ↑ FAOSTAT [online]. Organizace pro výživu a zemědělství [cit. 2012-04-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  59. ↑ Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 28
  60. ↑ a b Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 26
  61. ↑ Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 28–29
  62. ↑ a b c d e Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 30–31
  63. ↑ Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 32–33
  64. ↑ První turecká jaderná elektrárna se stává realitou. Atominfo.cz [online]. 2011-01-24. Dostupné online. 
  65. ↑ The Results of Address Based Population Registration System, 2015 [online]. Turkish Statistical Institute, 28 January 2016 [cit. 2016-01-28]. Dostupné online. 
  66. ↑ Mid-year population estimations, 1927–1985; Mid-year population estimations and projections, 1986–2011 [online]. Státní statistický institut Turecka. Dostupné online. 
  67. ↑ Turkey Constitution [online]. Univerzita v Bernu [cit. 2012-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  68. ↑ Rum Orthodox Christians [online]. Minority Rights Group International [cit. 2012-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  69. ↑ Armenian, Ermeni of Turkey [online]. Joshua Project [cit. 2012-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  70. ↑ The Jewish Population of the World (2010) [online]. Jewish Virtual Library [cit. 2012-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  71. ↑ Circassia [online]. Organizace nezastoupených států a národů, rev. 2008-03-25 [cit. 2012-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  72. ↑ Georgian [online]. Ethnologue: Languages of the World [cit. 2012-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  73. ↑ Laz, Lazuri of Turkey [online]. Jewish Virtual Library [cit. 2012-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  74. ↑ GORTER, Durk. The other languages of Europe: demographic, sociolinguistic, and educational perspectives. [s.l.]: Multilingual Matters, 2001. Dostupné online. S. 423–424. (anglicky) 
  75. ↑ "Ve stínu Řeka Zorby". Rozhlas.cz. 23. března 2015.
  76. ↑ Turkey Constitution: Article 24 [online]. International Constitutional Law [cit. 2012-03-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  77. ↑ An Overview of the History of the Jews in Turkey [online]. American Sephardi Federation [cit. 2012-03-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  78. ↑ ERDMANN, Kurt. Siebenhundert Jahre Orientteppich. 1st. vyd. Herford: Bussesche Verlagshandlung, 166. S. 149. 

Literatura

  • The New Turkey – The Quiet Revolution at the Edge of Europe (Nové Turecko – tichá revoluce na okraji Evropy), Chris Morris, 2005, Granta Books, ISBN 1-86207-790-8 (anglicky)
  • KREISER, Klaus; NEUMANN, Christoph K. Dějiny Turecka. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. ISBN 978-80-7422-012-8. 
  • MUSIL, Alois. Mosta do Asie : Nové Turecko. Praha: Melantrich, 1941. 262 s. Dostupné online. 
  • PIRICKÝ, Gabriel. Turecko. Praha: Libri, 2006. ISBN 80-7277-323-2. 

Související články

Externí odkazy

Turecko – Türkiye – (TR)
Provincie a jejich hlavní města
Adana (Adana) • Adıyaman (Adıyaman) • Afyonkarahisar (Afyonkarahisar) • Ağrı (Ağrı) • Aksaray (Aksaray) • Amasya (Amasya) • Ankara (Hlavní město Ankara) • Antalya (Antalya) • Ardahan (Ardahan) • Artvin (Artvin) • Aydın (Aydın) • Balıkesir (Balıkesir) • Bartın (Bartın) • Batman (Batman) • Bayburt (Bayburt) • Biledžik (Biledžik) • Bingöl (Bingöl) • Bitlis (Bitlis) • Bolu (Bolu) • Burdur (Burdur) • Bursa (Bursa) • Çanakkale (Çanakkale) • Çankırı (Çankırı) • Çorum (Çorum) • Denizli (Denizli) • Diyarbakır (Diyarbakır) • Düzce (Düzce) • Edirne (Edirne) • Elazığ (Elazığ ) • Erzincan (Erzincan) • Erzurum (Erzurum) • Eskišehir (Eskišehir) • Gaziantep (Gaziantep) • Giresun (Giresun) • Gümüşhane (Gümüşhane) • Hakkâri (Hakkâri) • Hatay (Antakya) • Iğdır (Iğdır) • Isparta (Isparta) • Istanbul (Istanbul) • Izmir (Smyrna) • Kahramanmaraş (Kahramanmaraş) • Karabük (Karabük) • Karaman (Karaman) • Kars (Kars) • Kastamonu (Kastamonu) • Kayseri (Kayseri) • Kırıkkale (Kırıkkale) • Kırklareli (Kırklareli) • Kilis (Kilis) • Kırşehir (Kırşehir) • Kocaeli (İzmit) • Konya (Konya) • Kütahya (Kütahya) • Malatya (Malatya) • Manisa (Manisa) • Mardin (Mardin) • Mersin (Mersin) • Muğla (Muğla) • Muş (Muş) • Nevşehir (Nevşehir) • Niğde (Niğde) • Ordu (Ordu) • Osmaniye (Osmaniye) • Rize (Rize) • Sakarya (Sakarya) • Samsun (Samsun) • Siirt (Siirt) • Sinop (Sinop) • Sivas (Sivas) • Şırnak (Şırnak) • Şanlıurfa (Şanlıurfa) • Tekirdağ (Tekirdağ) • Tokat (Tokat) • Trabzon (Trabzon) • Tunceli (Tunceli) • Uşak (Uşak) • Van (Van) • Yalova (Yalova) • Yozgat (Yozgat) • Zonguldak (Zonguldak)
 Geografická lokalizace
Státy a území v Asii
Nezávislé státy
Teritoria, kolonie a
závislá území
Územní celky se sporným
mezinárodním postavením
Státy a území v Evropě
Suverénní státy
Státy bez plného uznání
Závislá území
Dánsko
Spojené království
Zvláštní oblasti vnitřní suverenity
Finsko
Norsko
Spojené království
  • 1 Oceánské ostrovy v blízkosti Evropy jsou obvykle zařazeny ke kontinentu, i když se nenacházejí na jeho kontinentálním šelfu.
  • 2 Některé země zcela mimo konvenční geografické hranice Evropy jsou běžně spojovány s kontinentem kvůli etnologickým vazbám.
  • 3 Stát leží větší částí v Asii.
Státy u Černého moře
1 Částečně uznané státy.
Členství v mezinárodních organizacích
Severoatlantická aliance (NATO)
Organizace islámské spolupráce
Členové
Pozastavené členství
Pozorovatelé
D8
G20
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Turecko&oldid=15908908“