Ernst Johann von Biron

Arnošt Jan Biron
Narození	13.jul. / 23. listopadu 1690greg. Kalnciems
Úmrtí	17.jul. / 28. prosince 1772greg. (ve věku 82 let) nebo 18.jul. / 29. prosince 1772greg. (ve věku 82 let) Jelgava
Místo pohřbení	Jelgava
Choť	Benigna Gottlieba von Trotha zv. Treyden
Rodiče	Karel z Bironu a Kateřina Hedvika von Raab-Thülen
Děti	Petr Biron Karel Arnošt Biron Hedvika Alžběta z Bironu
Příbuzní	Gustav Biron a Dorotea Alžběta z Bironu (sourozenci) Paulina Zaháňská, Kateřina Vilemína Zaháňská, Dorothea von Biron, Princess Johanna of Courland a Henriette Friederike, Gräfin von Wartenberg[1] (vnoučata)
Profese	politik
Ocenění	rytíř Řádu sv. Alexandra Něvského Řád sv. Ondřeje Řád bílé orlice
Commons	Ernst Johann von Biron
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Arnošt Jan Biron (německy Ernst Johann von Biron, původně Ernest Johann Bühren, lotyšsky Ernests Johans Bīrons, rusky Эрнст Иоганн Бирон, 23. listopadu 1690, Kalnciems – 29. prosince 1772, Jelgava)^[2] byl baltsko-německý říšský hrabě, vévoda kuronský a zemgalský v letech 1737–1741 a 1763–1769, pan sycovský od 1734, favorit a rádce ruské carevny Anny Ivanovny. Po její smrti v roce 1740 byl regentem Ruského impéria v zastoupení za nedospělého cara Ivana VI.

Arnošt Jan Biron pocházel z livonského šlechtického roud Bironů. Byl synem středně zámožného šlechtice Karla von Bühren a Kateřiny Hedviky van der Raab.

V mládí studoval na Albertové univerzitě v Královci. Za svůj závratný společenský vzestup a kariéru vděčil kuronské kněžně, ženě Bedřicha Viléma Kettlera, budoucí carevně Anně Ivanovně. Vstoupil do jejího života přibližně v době, kdy sešlo ze sňatku Anny s Heřmanem Mořicem Saským, a měl na ni ohromný vliv až do konce jejího života. V roce 1718 nastoupil jako osmadvacetiletý dvořan do služby v kanceláři ovdovělé kněžny, stal se záhy správcem jednoho z panství a v roce 1727 plně vystřídal předchozího správce Kuronska P. M. Bestuževa, a to nejen v úřadě, ale i v roli Annina favorita. Objevily se dokonce zvěsti, že mladší Bironův syn, Karel Arnošt (nar. 11. října 1718) měl být společným synem s Annou. (Toto tvrzení obsahuje kniha knížete Dolgorukého, vydaná v roce 1788). Pro tuto domněnku není přímých důkazů, existuje však nepřímé svědectví: když Anna v lednu roku 1730 přesídlila z Mitavy do Moskvy převzít vládu nad říší, vzala chlapce s sebou, třebaže Biron s rodinou zůstal v Kuronsku.

V roce 1730, když se Anna Ivanovna stala ruskou carevnou, Arnošt Jan Biron i se svou rodinou přijel do Petrohradu, kde dostal titul hraběte a úřad podkomořího. Obdržel Řád sv. Alexandra Něvského a Řád sv. Ondřeje. Začal užívat erb i jméno francouzských knížat Bironů (podle shodné fonetické podoby obou jmen), následně díky carevnině protekci získal v roce 1733 roku titul říšského hraběte od císaře Karla VI. zakoupil panství Sytov v Dolním Slezsku.

Obdařen bezmeznou důvěrou Anny Ivanovny začal Biron hromadit pro sebe státní úřady v Rusku. Stál v čele Tajné kanceláře i tříčlenného Carského kabinetu, v němž hrál hlavní roli a které si zcela podřídil. Převzal kontrolu nad civilní administrativou i vrchní velení armády, přičemž důležité posty obsazoval svými lidmi, nejčasněji livonskými Němci. Blízké okolí carevny, k němuž náleželi mezi jinými Burkhard Christoph Münnich i Andrej Ostermann záhy odstavilo od vlády dosud všemocnou rodinu Dolgorukovových, která byla vypovězena na Sibiř. V Rusku započala vláda jednoho ministra, totiž Birona; toto období je zváno bironovština.

Rychle bohatl a jeho majetek byl srovnatelný s majetkem carské rodiny. Byl známý životem na vysoké noze a chovem koní. Na carském dvoře organizoval lovy, hostiny, excentrické hry a zábavy. Zavedl v Rusku módu přepychu a okázalosti. Od poloviny 30. let 18. století měl fakticky plně v rukou vládu v Rusku. V roce 1737 po smrti Ferdinanda Kettlera byl Annou Ivanovnou jmenován jeho nástupcem a dědičným vévodou kuronským a zemgalským.

Jeho vláda byla plná surovosti, teroru, byrokratické zvůle. Důsledkem byla lokální povstání a mužické bouře. Pro jejich utlumení vytvořil Tajnou policii, v jejímž čele stál jemu zcela loajální Alexandr Ušakov. Začínal politické procesy a byl iniciátorem množství dvorských intrik, neboť se hrozil možnosti ztráty svého postavení. V roce 1733 se podílel na politice Ruska ohledně obsazení polského trůnu po smrti Augusta II. Silného. V roce 1735 na jeho radu carevna Anna Ivanovna vypověděla válku Turecku s cílem dobýt Krym. Ruská armáda sice rychle ovládla rozsáhlé území, tažení se však ukázalo neúspěšným pro neschopnost ruské diplomacie.

V roce 1740, po smrti carevny Anny Ivanovny, byl Arnošt Jan Biron ustanoven opatrovníkem nástupce carského trůnu, Ivana VI.. Od umírající carevny získal i titul regenta^[2] do carevičovy plnoletosti. Když carevna zemřela (17. října), okamžitě převzal vládu. Neudržel se však dlouho, neboť proti němu vystoupila matka malého cara, Anna Leopoldovna.

V noci 9. listopadu 1740 byl Arnošt Jan Biron uvězněn vojáky polního maršálka Burkharda Münnicha,^[2] internován v pevnosti Schlüsselburg a o několik dní později dekretem nové regentky zbaven vlády. Byl obviněn z vlastizrady a odsouzen k smrti. Anna Leopoldovna nicméně dodatečně změnila výrok soudu a poslala Birona do vyhnanství. Kníže pozbyl všech hodností, titulů, úřadů i majetku a byl 13. července roku 1741 v doprovodu stráží odvezen do Pelymu v tobolské gubernii. Na Sibiři měl zůstat až do své smrti. V Kuronsku kromě pokusu ustanovit novým knížetem polního maršála Ludvíka Arnošta Brunšvicko-Lünebursko-Bevernského nastalo několikaleté interregnum. Stát řídila Knížecí rada, které předsedal landhofmeister Kryštof Fridrich von Sacken-Appricken. Za vlády carevny Alžběty I. Petrovny se osud Arnošta Jana Birona poněkud zlepšil. Panovnice zmírnila výrok své předchůdkyně a změnila vyhnanství na domácí vězení. Trůnu zbavený kuronský vévoda se usadil v Jaroslavli^[2] na Volze, měl k dispozici palác se služebnictvem, knihovnu a stádo koní, mohl rovněž pořádat lovy. Stále byl vězněn pod kontrolou státu a neměl právo se vrátit do hlavního města Ruska. Teprve v roce 1762 car Petr III. dovolil Bironovi vrátit se do Petrohradu, vrátil mu dokonce i úřady a řády.^[2]

V roce 1763 za vlády carevny Kateřiny II. byl Biron využit k posílení ruské politiky v Polsku a protekcí panovnice znovu usazen na trůn kuronského vévodství, kde již několik let vládl syn Augusta III. Polského, Karel Kristián Polsko-Saský. Po získání trůnu začal Biron rychle v Kuronsku zavádět absolutistickou vládu. Započal s výstavbou okázalých palácových rezidencí v Jelgavě a v Rundāle (ta bývá často označována za „baltské Versailles“). Jako postarší člověk však již nebyl schopen sám spravovat vládu a fakticky v jeho jméně vládl jeho syn a nástupce Petr Biron. V roce 1769 Arnošt Jan Biron rezignoval na další vládu a abdikoval. Zemřel tři roky nato, 29. prosince 1772 v Jelgavě. V kryptě pod zámkem v Jelgavě byl také vedle ostatních kuronských vévodů pochován.

Z manželství, které uzavřel roku 1723 s Benignou Gottliebou von Trotha (15. 10. 1703 – 5. 11. 1782 Jelgava), vzešli tři potomci:

• 1. Petr Biron (15. 2. 1724 Mitava – 13. 1. 1800), kníže kuronský, zemgalský a zaháňský (otec Kateřiny Vilemíny Zaháňské, známé jako paní kněžna z Babičky Boženy Němcové), I. manž. 1765 Karolína Waldecko-Pyrmontská (14. 8. 1748 Arolsen – 18. 8. 1792 Lausanne), pár se v roce 1772 rozvedl, II. manž. 1774 Jevdokija Borisovna Jusupovová (5. 5. 1743 Moskva – 19. 7. 1780 Petrohrad), rozvedli se v roce 1778, III. manž. 1779 Dorothea von Medem (3. 2. 1761 Mežotne – 20. 8. 1821 Löbichau)
• 2. Hedvika Alžběta (4. 7. 1727 – 31. 3. 1797), manž. 1753 baron Alexandr Ivanovič Čerkasov (1728 – 25. 4. 1788), tajný rady u ruského dvora
• 3. Karel Arnošt Biron (11. 10. 1728 – 16. 10. 1801), generálmajor ruské armády, pán na Sytově (Syców, dříve Wartenberg v Dolním Slezsku), zakladatel slezské linie bironských knížat, manž. 1778 Apolonia Ponińska (4. 2. 1759 Września – 5. 8. 1800 Petrohrad)

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ernest Jan Biron na polské Wikipedii.

• ŠÍNOVÁ, Lenka. Příběh carevnina favorita: Ernst Johann von Biron. Historický obzor: časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie. 2012, roč. 23, čís. 11–12, s. 256–261. ISSN 1210-6097. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Arnošt Jan Biron na Wikimedia Commons
• Historie rodu Bironů Archivováno 8. 6. 2020 na Wayback Machine.

Předchůdce: Ferdinand Kettler

Vévoda kuronský a zemgalský 1737–1758 (poprvé)

Nástupce: interregnum (Karel Kristián Saský)

Předchůdce: interregnum (Karel Kristián Saský)

Vévoda kuronský a zemgalský 1763–1769 (podruhé)

Nástupce: Petr Biron