Potulný život/Kapitola devátá: Známosti z hotelu

Moderní velkoměstské činžáky rovnají se počtem svých nájemníků velikým obcím, kde soused jde kolem souseda bez pozdravu a kde jeden druhého nezná. Ne docela takový poměr panuje v předměstských šestiposchoďových hotelích pařížských. Za prvé nejsou přes svou výšku příliš prostranné, fasáda je úzká a hloubka ještě nepatrnější, takže v nich není směstnáno víc, než dvacet až třicet malých pokojíků, které všechny uvádí do pořádku často jediný podomek.

Není tu ani zdviže ani elektrického vedení. Spojení se vzornou obsluhou obstarává obyčejný kovový zvonec, který se klátí na dlouhém provazu, nataženém podél úzkého schodiště s šestého patra až do přízemí. Když Vodrazil učinil asi desátý pokus obrátit na sebe pozornost taháním za kouzelné lano, objevilo se pod ním v závratné hloubce cosi jako lidská tvář a zazněl dálkou stlumený hlas: „Už běžím!“ To se ozýval Viktor, podomek hotelu, pokojská, sklepník a vrátný v jedné osobě.

Viktorův běh nebyl zrovna překotný, jak ani při spoustě povinností, která spočívala na jeho bedrech, nebylo jinak myslitelno. Stalo se taky, že nepřišel vůbec. Zavítal-li však k Vodrazilovi, nepřinesl mu pouze housky k snídani, ale zametl také cigaretové oharky a sirky z podlahy, ustlal postel a nalil vody do umývadla a džbánu.

Při své kvapné práci vypravoval o obyvatelích hotelu a seznamoval tak Konráda s jednotlivými zajímavými osobnostmi. Brzy Konrád věděl, že za slečnou z prvého poschodí jezdí pan podprefekt, že bledá dívka ze čtvrtého patra pojede s černochem, studentem a státním stipendistou, s nímž bydlí, do horké jeho vlasti, aby s ním snášela radosti i trudy pozemského života.

Někdy začal Viktor o svých plánech do budoucnosti. Měl již po krk hotelové dřiny a zažádal si o místo ošetřovatele v blázinci. „Však jsem byl dvě léta na Montmartru v hotelu, kde nebyli než umělci,“ pravil, uváděje tuto okolnost jako dostatečnou průpravu k úřadu, který hodlal nastoupiti.

Kdysi odpoledne ozval se z Konrádova nejbližšího sousedstva hlas houslí, a pak bylo slyšet tyto jen málo tenkou zdí tlumené zvuky den co den. Na Vodrazilovu otázku od pověděl Viktor, že vedle bydlí mladá konservatoristka. „Velice pořádná slečna,“ dodal, „ne z těch…“ a při tom opovržlivě otáčel hlavu na pravo a na levo.

Jednou potkal Konrád svou sousedku na schodech. Viděl, že má hnědé, trochu narudlé vlasy. Předběhl ji a pozdravil. A brzy na to přišel Viktor s novinkou, že slečna zná Čechy.

S každým jistě nebyl tento vzorný sluha tak sdílný jako s Vodrazilem, každému nenosil pro pobavení milostné dopisy, které sebral v různých pokojích za nepřítomnosti nájemníků. Tuto oblibu získával si Konrád ledakdes u sloužících svou naprostou nehospodárností. Zůstával dlužen ševci, ale mohl-li, platil zaň v hospodě víno. Liknavě zapravoval nájemné, ale ve svých šťastných okamžicích neskrblil zpropitným.

Stěna, která oddělovala Konrádův pokojík od konservatoristčina bytu, byla pohříchu tak tenká, že bylo slyšet i mluvilo-li se vedle, byť i nebylo rozuměti slovům, a to bylo Vodrazilovi zvláště nepříjemno za pozdních hodin večerních a v noci.

Od té doby, co byl na plesu kavkazských studentů, zevnějšek Konrádův velice zeslušněl. V černém kabátu a v pruhovaných kalhotách, které si k onomu slavnostnímu večeru vypůjčil, chodilo se Vodrazilovi tak krásně, že nemínil se jich zříci. Pro jistotu propálil kabát cigarou a zkroušeně se tázal Dimitrije Nikolajeviče, jakou náhradu žádá za způsobenou škodu. Souchotinář Dimitrij mávl rukou a nabídl mu půjčené šaty darem.

Vodrazil nepřestával myslit na svou sousedku. Darmo si připomínal svá léta, marně díval se do zrcadla a pozoroval svůj hubený a ustaraný obličej. Zeď na půl cihly prokázala se velice účinným, sympatickým prostředkem. Posléze, když uviděl staršího již prošedivělého pána klepati na dveře pokoje konservatoristčina, vzbudila se v Konrádovi jakási bláhová žárlivost. „Zase přijdeš pozdě, novou lítostí zahořkneš,“ říkal sám k sobě. „Zkus. Člověk nikdy neví.“

Vyčíhal ji a měl sám ze sebe radost, když na ni promluvil. Ptal se jí, byla-li v Čechách. Nebyla. Viktor špatně pochopil její slova. Znala pouze českou kolegyni, s kterou žila nějaký čas v Lotrinsku.

Konrád byl pozván na čaj. Seděl s konservatoristkou u malého stolku a povídali si. Měla tenké paže a malé krásné ruce, tak že Konrád neodolal. A tak povstala neblahá známost, která mu ztrpčila pařížský pobyt více než hlad a bída.

Když se mu Madeléna – tak se tato mladá dívka jmenovala – zavěsila oběma rukama kolem krku a šeptala mu: „Jak jste mě učinil šťastnou!“ probudily se v Konrádovi výčitky svědomí. Hleděl své milence do tváře. Byla mladá, málo přes dvacet, ale vypadala starší. Kolem očí a úst měla vrásky a líčila se. Na ulici vypadala velmi elegantně, ačkoli nebyla jistě žádnou kráskou. Měla ostrý nosík a poněkud do zadu posunutou bradu, což jí dodávalo jaksi ptačího vzhledu.

K upokojení své duše říkal jí Konrád „miluji vás!“, ačkoli jeho duševní stav nebyl naprosto v souhlasu s jeho slovy. Trochu jej rozčarovalo, když mu pravila: „Nelíbejte mě na ústa, to nemám ráda.“ Také našel v jejím pokojíku krabici na tabák. Madeléna se vymlouvala že tabák patří jejímu učiteli zpěvu, který k ní časem přichází. Je to prý velice mocný člověk a chce jí pomoci někam k velikému divadlu.

Vodrazilovi nastaly zlé večery a noci. Bál se jíti domů, neboť často, když ulehl, zaznívaly k němu hlasy ze sousedství, které mu nedaly usnouti. Bylo-li vedle ticho, olupovala ho zase o spánek myšlenka, zda Madeléna je doma nebo kdy se vrátí. A tak válel se s boku na bok až do ranních hodin. Nebylo ovšem nic snazšího, než přerušiti styky s lehkomyslnou dívkou, ale Konrád dobře věděl, že by se tím své trýzně, kterou zaviňovala neblahá zeď na půl cihly, nezbavil.

Výmluvy Madeléniny byly stále tytéž: „Byl u mne můj učitel zpěvu.“ Nebo: „Zdržela jsem se u své přítelkyně.“ Náhodou sešel se Konrád v bytě své lehkovážné milenky s oním učitelem zpěvu. Nebyl totožný s prošedivělým pánem, kterého kdysi zastihl přede dveřmi Madelénina pokoje. Nový učitel zpěvu byl mladý muž s pěkným plnovousem a svým životním povoláním chemik a byl velice nemile překvapen přítomností Konrádovou.

Podle všech známek byl mladý muž do Madelény zamilován. Kroutil se sem tam na své židli a čekal až Vodrazil se vzdálí. Ten však se k tomu neměl, naopak vykládal, že vydrží v tak příjemné společnosti seděti třeba osmačtyřicet hodin.

Zamilovaný chemik mrkal významně na dámu svého srdce, ale ta zachovávala naprostou neutralitu. I dostal hoch zlost a počal se dovolávati své jižní krve a rozkřikoval se, že jej nic nezdrží,aby neskolil svého protivníka, stane-li se nebezpečným jeho lásce.

Hovořil ovšem pouze všeobecně, ale Vodrazil vešel s radostí na tuto rozmluvu a upozorňoval dobrácky mladého muže, že ve Francii při známé sentimentálnosti porot má vrah svého soka v lásce téměř zabezpečenou beztrestnost. Záleží ovšem na tom, kdo střelí prvý.

Nešťastnou náhodou neměl horkokrevný mladý muž zbraně při sobě, vytáhl z kapsy pouze hodinky, podíval se na ně s povzdechem a odešel, vrhnuv na Konráda pohled plný nenávisti.

„Nebyla by to zlá smrt býti zastřelen,“ uvažoval pak Vodrazil sám u sebe. „Jako slušný člověk měl bych však zanechati závěť, kterou bych svému soku zaopatřil sympatie poroty a polehčující okolnosti. Taky bych mu mohl odkázati svůj kalodont a kartáček na zuby.“ K tragickému rozuzlení však nedošlo. Nový činitel vystupuje v této hotelové zápletce, který, nevěděla o tom, zachránil snad Konrádovi život.

Již Viktor uvědomil Vodrazila, že se přistěhoval do pátého poschodí nový zajímavý nájemník. „Milionář, který nemá na polévku!“ označil ho případně hotelový sluha. A náhoda tomu chtěla, že brzy na to navázal s tímto nevšedním člověkem Vodrazil důvěrné styky.

Kdysi zrána bylo zaklepáno na dveře Konrádova pokoje. Vstoupil asi třicetiletý muž, hladce oholený, v pěkně vyžehlených kalhotách a s šátkem okolo krku. Představil se jako pan Harries, Američan, a žádal o zapůjčení trochy líhu, poněvadž nemá na čem si uvařit snídani.

Konrád ochotně mu vyhověl. Když pak cizinec láhev vracel, rozpovídal se a svěřil svému novopečenému známému, že je synem milionáře, že však nešťastnou náhodou neobdržel zavčas svůj měsíční šek.

Pan Harries přicházel pak častěji si vypůjčovat různé maličkosti: zápalky, chléb, nepatrný obnos peněz. Někdy dostal, co žádal, jindy byl odmítnut, nikdy však se neurazil. Vodrazil pokládal Američana za podvodníka, ale přesvědčil se, že jeho předpoklad byl klamný.

Harries nebyl snad synem milionáře, ale jistě z velmi zámožné rodiny. Peníze dostával dvakráte za měsíc, a tu si vždy nakoupil něco líhu, zelenin, uzenin a jiných potravin a kuchyňských potřeb. Vařil si sám doma nejen snídaně, ale i obědy a večeře. Pozval také Konráda k těmto svým hodům, ale náš krajan nebyl jimi zrovna nadšen, poněvadž Harries utíral nádobí ručníkem.

Na stravu a na byt, pokud tyto věci vůbec platil, potřeboval tedy náš Američan velmi málo. Ostatek svých příjmů probil vždy za několik dní v tančírnách a jiných zábavních lokálech a vzal také Vodrazila z vděčnosti za malé úsluhy několikráte s sebou.Tak se podařilo Konrádovi aspoň nahlédnouti do oné šťastnější Paříže, která se baví. Uviděl bezduché divadelní okázalosti a slyšel elegantní dámy pochybné pověsti baviti se v drahých barech při zvucích hudby o bursovních spekulacích.

Konrád byl za tuto podívanou Američanovi vděčen, a proto mu bylo nepříjemno, když musil jeho žádost o půjčku na zaplacení nájemného odmítnouti s poukazem, že sám tentokráte nesežene částku na zapravení svého dluhu u majitele hotelu.

„Pak jsme v tom oba špatně,“ řekl smutně Harries, „vypovědí nás a naše věci si ponechají v zástavu.“

Toho se Vodrazil příliš nelekal, jelikož žádných zavazadel neměl. Ale posléze uznal, že bude lépe, odejde-li sám, než aby byl k tomu donucen. I smluvili si s Američanem plán útěku, a Konrád vyhledal za tím účelem Starou Páru, svého někdejšího věrného služebníka, který však nedostatkem přinucen již od něho se byl odstěhoval a útulek si nalezl v atelieru českého sochaře v blízkosti městských hradeb. Taky tomuto svému novému pánu chodila Stará Pára pro mléko, čistila mu boty a upíjela mu víno a rum z lahví.

Přesně vjednu hodinu po půlnoci stál Vodrazil se Starou Párou před svým hotelem. Čekali, až nebude nikdo v ulici nablízku. Pak přistoupil Konrád k vratům a zazvonil. Dveře domovní se samočinně otevřely a jimi vyřítil se do té doby na temných schodech schovaný Harries se všemi svými zavazadly. Okamžitě rozdělil své břímě mezi své spolupracovníky a rozmilá společnost v úprku zmizela za rohem.

Tu noc přespal Konrád v atelieru se Starou Párou. Na druhý den, když se potloukal po latinské čtvrti, potkal paní Irenu. Od ní se dověděl, že se Soňa vrátila a že stůně. Nepoužila prý svého pobytu u moře ke svému zotavení, nýbrž hleděla zameškané dohonit a učila se jen. Nyní se jí dělají mžitky před očima, mdloby se o ni pokoušejí a nemůže nic jíst. V nemocnici jí prý řekli, že trpí chudokrevností mozku, zakázali jí i číst a posílají ji znovu na venek.

Vodrazil šel hned Soňu navštívit. Ležela na pohovce, bledá a přepadlá. U stolu seděl Dimitrij Nikolajevič a psal dopis podle diktátu své churavé krajanky, napodobuje její písmo. Psaní bylo adresováno Soniným rodičům a bylo asi následujícího znění:

Milí rodiče!

Přijela jsem teď z letního bytu u moře, kde se mi velice líbilo, a pustila jsem se znova do práce, která, jak víte, mi působí velké potěšení. Jsem Vám velice vděčna za všechny obětí, které na mě vynakládáte, a ráda bych Vám co nejdříve svoji vděčnost nějakým svým úspěchem projevila. Vede se mi dobře, jsem bohudík zdráva a doufám, že i Vy jste zdrávi a dobré mysli. Pozdravujte sestru a tetu!

Vaše Vás milující

Soňa.