18. únor

Den, který mi navždy zůstane v paměti.

Pamatuji si každý detail, každou chvíli z něho.

Jak by ne, vždyť jsem se 18.února podruhé narodila. 🙏

Vidím, jak mě vezou dlouhou chodbou na sál.

Pozoruji ubíhající zářivky nad hlavou. Slyším hlasy lidí, nikoliv slova.

Pamatuji si mé poslední slovo před uspáním.

"Děkuji..." 

Pohled z očí do očí s panem docentem, s kterým mám dodnes hezký vztah. Jak by ne, dal mi dar největší. ŽIVOT ❤️

Operace trvala nekonečně dlouho, byla náročná. Boj o život není vyšívání při čaji o páté. Probuzení na oddělení JIP onkologické kliniky si také pamatuji. První slova: 

"Jsem v nebi?" 

"Ještě to tak! Ale dala jste prý všem hodně zabrat. Žijete a žít budete..." sestřička mě drží za ruku...

"Co je za den?"

"Středa."

Jednou to všechno vložím do knihy... I to se stalo. A nejen do jedné….

Kdybych tenkrát, když jsem vnímala ubíhající světla nad hlavou, jen tušila kolik "bojů" mě ještě čeká...

A kolika “bojů” budu součástí. 

Kdybych jednomu jedinému člověku pomohla, dávaly smysl. 🙏

Dnes zajdu na jedno místo uprostřed lesa, kam nosím svá přání. Povím ho do korun stromů a vyslovím k němu to nejdůležitější slovo světa.

To, které jsem tenkrát řekla před operací panu docentovi.

Se stejnou upřímností a pokorou.

DĚKUJI 🙏 ❤️