Vojtěch Kessler – Josef Šrámek KRÁLOVÉHRADECKÁ PEVNOST: JEJÍ POSTAVENÍ V DĚJINÁCH MĚSTA I VE VZPOMÍNKÁCH OBYVATEL Hradec Králové, město s dávnou sídlištní tradicí, se proměnil v pozdně barokní bastionovou pevnost mezi lety 1766–17891 v důsledku neblahého výsledku dosavadních prusko-rakouských válek 2 jako vyvrcholení jednoho paradigmatu v dějinách vojenství.3 Tato proměna znamenala hluboký zásah do tváře a charakteru města i jeho širokého okolí. Pevnostní kapitola se tak stala významným milníkem v dějinách Hradce Králové, avšak milníkem s odstupem let nepříliš kladně vnímaným.4 Třebaže pevnostní období není v knižních syntézách dějin Hradce Králové opomíjeno,5 na zevrubnou kritickou monografii se stále čeká,6 byť v posledních le- 1 Vladimír KUPKA a kol., Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha 2001, s. 2 Pavel MERTLÍK, Stavba pevností v Čechách po sedmileté válce, in: Svorník 11. Opevnění, Pra- 186–194. ha 2013, s. 92–95; Jiří HOFMAN, Koncepce obrany Čech po sedmileté válce, Historie a vojenství 68, 2019, č. 3, s. 46–59. 3 Christopher DUFFY, Kámen a oheň. Bastionová pevnost, její zrod a vývoj v dějinách pevnostního válečnictví, Brno 1998; Petr WOHLMUTH, Bastionové pevnosti a vojenská revoluce, Praha 2015. 4 Srov. František ULRICH, Osvobození Hradce Králové z pout hradebních, Hradec Králové 1935. 5 Jeroným Jan SOLAŘ, Dějepis Hradce Králové n. Labem a biskupství hradeckého, Praha 1870, s. 161–241; Kristian STEFAN, Hradec nad Labem, Praha 1872, s. 32–47; Václav Vladivoj TOMEK, Místopisné paměti města Hradce Králové, Praha 1885, s. 45–57; Jaromír MIKULKA, Dějiny Hradce Králové, II/2. Do roku 1850, Hradec Králové 1995; Jan JAKL, Hradec Králové, Praha – Litomyšl 2005, s. 9–26; Radek BLÁHA a kol.: Hradec Králové, Praha 2017, s. 313–427, 660–681. 6 Solidní základ přitom představují svou koncepcí primárně v dobrém slova smyslu popularizační práce Ivan HONL – Alois KUBÍČEK, Bývalá pevnost Hradec Králové, Praha 1934; Otakar JAROŠ, Hradec Králové. Pevnostní systém 18. století, Hradec Králové 1968; Jiří SLAVÍK, Královéhradecká pevnost, Hradec Králové 2015. Dále vykročil ve své podnětné komparativní analýze Pavel ZATLOUKAL, Meditace o architektuře. Olomouc, Brno, Hradec Králové 1815–1915, Řevnice 2016. 152 153 tech lze alespoň konstatovat zvýšený zájem badatelů o problematiku pevnostních měst, který se nevyhýbá ani Hradci.7 Na následujících stránkách nebudeme sledovat výkladové linie role pevností ve válečných konfliktech8 či jejich stavebně-historického vývoje,9 nezaměříme se ani hlouběji na tak potřebné téma, jakým je každodenní život v pevnostních městech,10 ale naším zájmem bude otázka, proč se (nejen) královéhradecká historiografie stavěla dlouho tak „macešsky“ k jedné ze stěžejních kapitol dějin města? Vysvětlení se pokusíme najít jednak ve vývoji města v klíčovém 19. století, a především pak ve vzpomínkách obyvatel někdejší pevnosti.11 Jiří PAVLÍK – Radek POKORNÝ, Vliv a důsledky války v roce 1866 na život civilního obyvatel- 7 stva v královéhradecké pevnosti, in: Královéhradecko 3. Rok 1866 a česká společnost. Středoevropské, národní a regionální souvislosti, Hradec Králové 2006, s. 135–142; TÍŽ, Revoluční léta 1848–1849 v Hradci Králové, in: Královéhradecko 5–6, Hradec Králové 2009, s. 127–144; TÍŽ, Status animarum. Důležitý archivní pramen k vývoji obyvatelstva pevnostního Hradce Králové v první polovině 19. století, in: Královéhradecko 8, Hradec Králové 2011, s. 65–174; TÍŽ, Důsledky války 1866 pro další rozvoj města Hradce Králové v 60. a 70. letech 19. století, in: Jiří Hutečka – Josef Šrámek a kol., Mlhy na Chlumu. Prusko-rakouská válka v optice moderní historiografie, Hradec Králové 2018, s. 220–231; Jiří SLAVÍK, Královéhradecká pevnost. Stavba a zásobování jako organizační problém velkého rozsahu, in: Královéhradecko 3. Rok 1866 a česká společnost. Středoevropské, národní a regionální souvislosti, Hradec Králové 2006, s. 79–106; TÝŽ, Hradec Králové – město a pevnost v letech 1850–1884. Památkové ztráty v letech 1850–1910, in: Královéhradecko 7, Hradec Králové 2010, s. 361–368; Jan JAKL, Zánik královéhradecké pev- Nejprve shrňme základní obrysy vývoje Hradce Králové od sklonku 18. k přelomu 19. a 20. století. Pevnostní kavalíry a bastiony historické centrum východních Čech zakonzervovaly v podstatě ve středověké podobě. K tomu byla přerušena vazba na četná předměstí, která již od 13. století tvořila i po právní stránce s městským jádrem rozkládajícím se na návrší pevný celek.12 Není bez zajímavosti, že ke sjednocení města a nových předměstí, která vznikala až za pevnostním obvodem, došlo znovu v plném rozsahu dlouho po zrušení pevnostního statutu Hradce Králové, až roku 1942. Ztráta možnosti expandovat za pevnostní valy vedla k zahušťování zástavby uvnitř pevnostního města. Ještě v 50. a 60. letech 19. století tak zůstával zakonzervován vzhled města de facto v podobě, jak jej zastihla stavba pevnosti.13 Probíhala minimální nová výstavba, stavební práce se soustředily hlavně na přestavby již existujících objektů.14 To se projevilo i na počtu obyvatel, který v průběhu 19. století spíše klesal. Zatímco ještě v roce 1791 žilo v Hradci Králové 6800 obyvatel, po polovině 19. století se tento počet pohyboval mezi 4463 a 4629 obyvateli.15 Vojenská posádka čítala v roce 1817 celkem 1347 mužů, v roce 1827 vzrostla na 1925, maxima 2327 mužů dosáhla v roce 1837, aby v roce 1846 spadla k počtu 1722 mužů.16 Hradec Králové, ač pevnostní město, přitom nenabyl – na rozdíl od Josefova či Terezína – výlučně vojenského rázu. Další vrcholy pomyslného mocenského trojúhelníku totiž vedle armády představovala církev (Hradec Králové byl sídlem biskupství) a státní úřady (krajský, později okresní úřad, soudy).17 Pevnostní status a přítomnost stálé vojenské garnisony se promítla také do tváře města po socioekonomické stránce. Obživu většině obyvatel Hradce Králové tehdejší doby zajišťovaly oděvní, potravinářské či obchodní živnosti. Hlavním od- nosti, in: Královéhradecko 7, Hradec Králové 2010, s. 119–128; Jaroslav ŠŮLA, Válečný rok 1866 v pevnostním městě Hradec Králové dle svědectví dokumentů a vzpomínek obyvatel, Historica. Revue pro historii a příbuzné vědy 7, 2016, č. 2, s. 203–221; Josef ŠRÁMEK, Život v královéhradecké pevnosti a jejím okolí ve vzpomínkách syna městského nadlesního: Dva střípky z dějin prusko-rakouské války roku 1866, Bellum 1866 25, 2016, č. 1, s. 102–107; TÝŽ, Beletrizující memoáry jako 12 grafie 21. Praha 1983, s. 315–335; Radek BLÁHA – Jiří SIGL, Opevnění a problematika vymeze- nosti ve válečném roce 1866, Východočeský sborník historický 36, Pardubice 2019, s. 65–111; Voj- ní hranic města, na příkladu Hradce Králové, in: Archaeologia historica 29, Brno 2004, s. 161– těch KESSLER, Město v sevření bastionů, in: Michal Bada – Diana Duchoňová a kol., Pohromy, katastrofy a nešťastia v dejinách našich miest, Bratislava 2019, s. 451–471. 8 166. 13 K. STEFAN, Hradec nad Labem, s. 34–35. Tento stav města ilustrativně přibližuje Žaloudkův Inspirativně Petr WOHLMUTH, Krev, čest a hrůza. Historická antropologie pevnostní války na model v Muzeu východních Čech v Hradci Králové, viz Radek BLÁHA – Jan JAKL – Jiří SIGL, příkladu britských deníků z obléhání pevnosti Bergen op Zoom z roku 1747, Praha 2017. 9 Modely Hradce Králové ve výstavních prostorách Muzea východních Čech v Hradci Králové, in: Ivan FUKSA, Pevnost Terezín proti pruské rozpínavosti (Z dějin opevnění Terezína v 19. století), Praha 2016; a především Michael VIKTOŘÍK, Táborová pevnost Olomouc. Modernizace olo- Královéhradecko 5–6, Hradec Králové 2009, s. 194–195. 14 moucké pevnosti v 19. století, České Budějovice 2011. 10 a kol., Hradec Králové, s. 391. 15 J. PAVLÍK – R. POKORNÝ, Status animarum, s. 65–174; R. BLÁHA a kol., Hradec Králové, s. mütz), České Budějovice 2018. Navazujeme na pojednání Vojtěch KESSLER – Josef ŠRÁMEK, Město v klauzuře aneb Pevnostní kapitola v dějinách Hradce Králové v 19. století, in: Documenta Pragensia 38. Město a jeho hradby, Praha 2019, s. 617–637. 154 Radek BLÁHA – Jiří SIGL, Stavební činnost 18. až 20. století v Hradci Králové a její vliv na poznání vývoje města a jeho zázemí, in: Archaeologia historica 30, Brno 2005, s. 97–106; R. BLÁHA Vzorově Michael VIKTOŘÍK, Hinter den Wällen der Festungsstadt. Ein Beitrag zu Alltagsleben, Organisation und Einrichtung der Festungsstadt im 19. Jahrhundert (am Beispiel der Festung Ol- 11 Srov. Pavel BĚLINA, Místopisný obraz Hradce Králové v době předhusitské, in: Historická geo- historický pramen? Vzpomínky spisovatele Ignáta Herrmanna na dětství v královéhradecké pev- 324, 346, 350–351, 386. 16 Michael VIKTOŘÍK, Vojenské posádky na Moravě a v Rakouském Slezsku v 19. století, Kultúrne dejiny 9, 2018, č. 1, s. 50. 17 K. STEFAN, Hradec nad Labem, s. 35–36. 155 běratelem byla opět armáda. Vítaným přivýdělkem byla s ohledem na stísněnost města a limity ubytovacích kapacit možnost poskytování podnájmu, což kvitovali především studenti, mířící do Hradce Králové za vyšším vzděláním. Naopak průmysl se Hradci Králové 19. věku spíše vyhýbal a nečetné výjimky se koncentrovaly na předměstích. Ještě ve 40. letech 19. v okolí města působilo pouze pět továren a manufaktur, výhradně potravinářské specializace, až na přelomu 60. a 70. let vznikla Petrofova továrna na výrobu hudebních nástrojů, strojírny, koželužna a cukrovar. Založení Červeného fabriky na výrobu hudebních nástrojů přímo v centru pevnostního města tak představovalo v tomto kontextu unikát. V areálu města jinak stál pouze pivovar, finanční ústavy se začaly v Hradci Králové rozvíjet až v závěru pevnostního období.18 Za dokončení hospodářské a průmyslové emancipace města pak lze brát vznik obchodní a živnostenské komory v roce 1910.19 Pevnost determinovala i dopravní obslužnost. Třebaže v letech 1856–1857 získal Hradec Králové napojení na železniční síť,20 v důsledku pevnostního reverzu vzniklo nádraží poměrně daleko od pevnostního města, třeba i armáda si byla vědoma významu železniční dopravy.21 Tak tedy vypadal základní rámec, do něhož vpadla nejprve průmyslová revoluce a posléze od 60. let 19. století i liberalizační politicko-společenská transformace.22 Po roce 1859 byl nastartován proces rozsáhlých kulturních, sociálních i hospodářských proměn, obvykle shrnovaných pod termín urbanizace. Do této „soutěže o prosperitu“ však vstupovala pevnostní města se zjevným handicapem. O to spíše, že změna stavu byla náročnou nejen politicky, ale především ekonomicky a mentálně. Paradoxně právě větší města často váhala „zlomit pevnostní okovy“, a to z obav před hospodářskými a bezpečnostními důsledky. Jiné kruhy naopak od pádu hradeb očekávaly otevření nového prostoru, a tedy i možností k dalšímu rozvoji i zisku.23 Tento nástin výstižně charakterizuje i vývoj Hradce Králové. Také tamní societa byla rozdělena ve vztahu k pevnostnímu dědictví a jeho hodnocení.24 Zdejší pevnost byla totiž formálně zrušena už 20. července 1858. V září toho roku pak bylo zahájeno jednání s představiteli města o odprodeji pevnostních nemovitostí. Hmatatelným důsledkem pro obyvatele pevnosti bylo především zrušení pevnostního reverzu, který limitoval výstavbu v předpolí. Přes vůli a zájem státu však zastupitelstvo Hradce Králové nabídku nevyslyšelo, právě z obav z finanční nákladnosti celé akce i ekonomických důsledků pro obyvatele. Nakonec tedy došlo k tomu, že 23. září 1860 byla královéhradecká pevnost znovu aktivována, byť zůstal zachován kupř. volnější režim pevnostních bran.25 Do průběhu prusko-rakouské války v létě roku 1866 pevnosti (s čestnou výjimkou Terezína)26 aktivněji nezasáhly,27 a tak se tento konflikt stal základem úvah o irelevantnosti bastionových opevnění v době moderního vedení války, které de facto trvají dosud.28 Podstatné však je, že po roce 1866 byla znovu otevřena otázka budoucnosti Hradce Králové jakožto pevnostního města. V této době např. obyvatelstvo, a s ním tedy i představitelé městské samosprávy, pociťovali akutní potřebu v řadě ohledů, k čemuž město, tísněné pevnostní zástavbou i režimem, potřebovalo nový prostor. Po roce 1868 tak ve městě vznikla nová nemocnice, plynárna, vodárna, a především dosud tolik chybějící vodovod, vyšší reálka a vyšší 23 18 19 Tamtéž, s. 46–47. Srov. Jiří PAVLÍK, Počátky podnikatelských aktivit nástrojáře V. F. Červeného Aleksander ŁUPIENKO, Military aspects in the spatial development of Polish cities in the Nineteenth century, Acta Poloniae Historica 114, 2016, s. 263–264. v Hradci Králové, in: Královéhradecko 2, Hradec Králové 2005, s. 61–74; Jiří PAVLÍK – Radek 24 K. STEFAN, Hradec nad Labem, s. 37–38; F. ULRICH, Osvobození Hradce Králové, s. 22–23. POKORNÝ, Formování finančních elit v Hradci Králové v druhé polovině 19. století, in: Finanč- 25 J. J. SOLAŘ, Dějepis Hradce Králové, s. 196–197; K. STEFAN, Hradec nad Labem, s. 35–38. ní elity v českých zemích (Československu) 19. a 20. století, eds. Eduard Kubů – Jiří Šouša, Pra- 26 Olga MERTLÍKOVÁ, Horké léto roku 1866 v Josefově, in: Stopami dějin Náchodska 2. Válka 1866 ha 2008, s. 149–157; R. BLÁHA a kol., Hradec Králové, s. 348–350, 387. na Náchodsku, Náchod 1996, s. 23–27; TÁŽ, Promiňte, pane generále (Pokus o rehabilitaci gene- Petr GRULICH, Obchodní a živnostenská komora Hradec Králové 1910–1949. Protektor hospo- rálmajora Johanna Gaiszlera), in: Stopami dějin Náchodska 7, Náchod 2001, s. 91–100; Michael dářských a nacionálně politických zájmů českých podnikatelů na severovýchodě Čech, Praha VIKTOŘÍK, Olomoucký válečný rok 1866. Ke 150. výročí vypuknutí prusko-rakouské války, 2005, s. 20–72. Vlastivědný věstník moravský 68, 2016, č. 4, s. 301–312; Jiří HOFMAN, Déšť, napětí a ticho – Pev- 20 J. J. SOLAŘ, Dějepis Hradce Králové, s. 195–196. Srov. Milan HLAVAČKA, Dějiny dopravy nost Terezín ve válce 1866, in: Jiří Hutečka – Josef Šrámek a kol., Mlhy na Chlumu. Prusko- v českých zemích v období průmyslové revoluce, Praha 1990, s. 63–76. 21 Vojtěch SZAJKÓ, Železnice, pošta a telegraf rakouské armády v letech 1848–1914, Praha 2017, s. 22 Srov. Jiří KOŘALKA, Češi v habsburské říši a v Evropě 1815–1914, Praha 1996, s. 83–124; Otto -rakouská válka v optice moderní historiografie, Hradec Králové 2018, s. 173–180. 27 K poměrům v Hradci Králové J. J. SOLAŘ, Dějepis Hradce Králové, s. 197–241; K. STEFAN, 97–258. URBAN, Kapitalismus a česká společnost. K otázkám formování české společnosti v 19. století, Hradec nad Labem, s. 39–46. Srov. J. PAVLÍK – R. POKORNÝ, Vliv a důsledky války, s. 135– 142; J. ŠŮLA, Válečný rok 1866, s. 203–221. 28 Andrej ROMAŇÁK, Úvaha o smyslu existence pevností, in: Hradec Králové – Königgrätz 1866– Praha 2003, s. 51–24; Milan HLAVAČKA a kol., České země v 19. století. Proměny společnosti 1991 II, Praha b. d., s. 185–194; Pavel BĚLINA – Josef FUČÍK, Válka 1866, Praha 2005, s. 479– v moderní době I, Praha 2014, s. 207–403; TÍŽ, České země v 19. století. Proměny společnosti 488. Inspirativní kontext, rozrušující zacyklenou českou diskusi, nabízí Vladimír KUPKA, Boje v moderní době II, Praha 2014, s. 135–167. o francouzské pevnosti v letech 1870–71, Dvůr Králové nad Labem 2009. 156 157 dívčí škola.29 Pokračující jednání ale ukázala oprávněnost obav z procesu vypořádání se s pevnostním dědictvím. Ačkoliv ochota situaci řešit byla jak na straně rady města Hradce Králové, tak na straně eráru, vlekla se jednání řadu let. Zahájena byla v říjnu 1868, záhy ale narazila na realitu v podobě odlišných představ ministerstva války a ministerstva financí o vypořádání se s náklady na deaktivaci královéhradecké pevnosti, i na ekonomické možnosti samotného města. V letech 1875– 1876 se tak proces defortifikace zadrhl a znovu byl nastartován až po roce 1880.30 Nakonec bylo přeci jen shody dosaženo, a tak mohla být 10. července 1884 královéhradecká pevnost císařským rozhodnutím prohlášena za zrušenou a o osm dní později Hradec Králové získal status tzv. otevřeného města.31 Následně 4. října 1884 přikročilo vedení města k zahájení boření pevnostních hradeb, což byl ovšem finančně i organizačně náročný proces, který byl s ohledem na další komplikace plně zahájen až o deset let později a táhl se do začátku první světové války.32 Ve výsledku úspěšná cesta od pevnostního města k moderní metropoli způsobila, že byl Hradec Králové vnímán jako vzor pro další města, v čele s Olomoucí.33 Zpětně je třeba ocenit opatrnou a přitom cílevědomou urbanistickou politiku královéhradecké městské rady v čele se starostou Františkem Ulrichem, která se nejen dokázala s obtížemi při boření pevnosti vypořádat, ale navíc takovým způsobem, že Hradec Králové vstoupil do meziválečné doby s čestným přízviskem „salon republiky“.34 Vnímání pevnosti královéhradeckou veřejností v době počátků jejího rušení zachytil ve svém nekrologu Jana Ladislava Pospíšila35 jeho příbuzný, spisovatel Ignát Herrmann (1854–1935), jehož rodina byla s Hradcem Králové pevně spjata, on sám zde prožil dětství a k městu si zachoval velmi vřelý vztah i v dospělosti.36 Ignát Herrmann konstatoval, že vypořádání se s pevnostními omezeními byla Pospíšilovým životním politickým programem, což popsal emotivní alegorií Pospí- 29 K. STEFAN, Hradec nad Labem, s. 46–47. 30 F. ULRICH, Osvobození Hradce Králové, s. 7, 10, 21, 24–25. Srov. R. BLÁHA a kol., Hradec šilovy vlastní hrudi jakoby sevřené kamenným a železným pásem hradebním. Svůj náhled na tvář města té doby i jeho postavení v soudobých socio-ekonomických strukturách pak autor shrnul slovy „Hradec Králové, město druhdy vzkvétající a ros‑ toucí […], bylo před sto a dvaceti pěti lety násilně obmezeno a v pochodu svém zastaveno. Všecka předměstí a výběžky Hradce srovnány se zemí a jádro města – na návrší – úzce se‑ vřeno těsnými hradbami, tehdáž zdálo se, že navždy. Z Hradce učiněna pevnosť. Utlumen volný dech města, jeho teny podvázány – Hradec živořil. Na úkor města, zbaveného všech čerstvých šťav a zdravých výhonkův, rostly obce okolní a hlavně se vzmohl Liberec. A pře‑ ce žádné město nemělo tolik skvostných a nadějných podmínek životních, jako Hradec. Dvě mohutné řeky, bohatou, plodnou půdu kolkolem, kraj jako stvořený k tomu, aby Hradec stal se jeho střediskem.“37 Že tento náhled na minulost, současnost a budoucnost Hradce Králové nebyl vlastní jen Ignátu Herrmannovi, ale rezonoval v části soudobých královéhradeckých obyvatel, ukazuje mínění učitele Kristiana Stefana (1819–1892), který působil v Hradci Králové od roku 1851.38 Ten na stránkách svých přehledných dějin města Hradce Králové na adresu historického vývoje ještě před Herrmannem konstatoval, že jakkoliv velké byly pohromy, které Hradec Králové od povstání proti Ferdinandovi I. v letech 1546–1547 téměř neustále stíhaly, „nebyla přece žádná z těch ran tak těžká, jako proměnění rozsáhlého průmyslového města v krajině lidnaté a příro‑ dou bohatě nadané – v těsnou, občanského ducha mořivou pevnost. […] Pevností ale pod‑ ťat mu hlavní nerv, jímž by se byl vedle Prahy nade všecka česká města lidnatostí, obcho‑ dem a průmyslem, blahobytem, intellektualnou pokročilostí a politickou váhou ne‑li dříve, tedy záhy po válkách s Napoleonem I. povznesl; padl za oběť nešťastných válek, zvláště tři‑ cetileté a sedmileté, padl za oběť své strategické situace. Však doufejme, že se ještě vzkří‑ sí!“39 O období konce 50. let 19. století, kdy poprvé zazněla nabídka defortifikace Hradce Králové, pak Stefan z autopsie poznamenal: „Nejšťastnější to chvíle za celé novější doby pro úplné uvolnění, pro rozvoj, pro zmohutnění a nové, trvalé proslavení krá‑ lovského Hradce! Bohužel nechopili se jí mužové, již k tomu byli povoláni, by sňali s měs‑ ta těsné opasy, by učinili je opět rozsáhlým, by proměnili je na březích dvou hojných řek v střediště průmyslu, obchodu a blahobytu. Egoismus jedněch, zakrsalé kramářství dru‑ hých, úzkoprsé náhledy a nerozum jiných vyrvaly jim palmu nejskvělejší památky z ru‑ kou…„40 Značně temný obraz Hradce Králové poloviny 19. století vykreslil také Králové, s. 400–403. 31 F. ULRICH, Osvobození Hradce Králové, s. 12. 32 Tamtéž, s. 8. Srov. J. JAKL, Zánik královéhradecké pevnosti, s. 122–125. 33 Viz Richard FISCHER, Olomoucká pevnost a její zrušení, Olomouc 1935, passim. Srov. Michael 35 Srov. Ludvík DOMEČKA, Ladislav Jan Pospíšil, Hradec Králové 1933; Jaroslava POSPÍŠILOVÁ, 36 Pavla KORITENSKÁ, Spisovatel Ignát Herrmann a jeho práce věnované městu Hradec Králo- Hradce Králové, Hradec Králové 2000; Jan FALTA, Souvislosti proměny barokní pevnosti v mo- 37 Ignát HERRMANN, Ladislav Pospíšil, Zlatá Praha, roč. 10, č. 18, 17. 3. 1893, s. 214. derní město: Hradec Králové, Východočeské listy historické 33, 2015, s. 139–156; Jakub POTŮ- 38 Zdeňka KULHAVÁ – Libor STEFAN – Oto STEFAN, Kristian Stefan. Život a doba zapomenu- Ladislav Jan Pospíšil (24. prosince 1848 – 6. března 1893), Hradec Králové 1993. VIKTOŘÍK, Hradby padají. Zrod moderní Olomouce v letech 1876–1919, in: Královéhradecko 7, Hradec Králové 2010, s. 419–429. 34 Marie BENEŠOVÁ – František TOMAN – Jan JAKL, Salón republiky. Moderní architektura vé, in: Královéhradecko 8, Hradec Králové 2011, s. 11–21. ČEK, Hradec Králové. Architektura a urbanismus 1895–2009, Hradec Králové 2009, s. 9–66; TÝŽ, tého vlastence, Pelhřimov 2019, s. 36–107. František Ulrich, duchovní tvůrce moderního Hradce Králové, in: Královéhradecko 7, Hradec 39 K. STEFAN, Hradec nad Labem, s. 32. Králové 2010, s. 329–344. 40 158 Tamtéž, s. 37. 159 zdejší rodák, právník, dramatik a spisovatel Josef Štolba (1846–1930). Ten na pevnostní město svého dětství vzpomínal počátkem 20. století takto: „Hradec Králové byl ve čtyřicátých letech předešlého století ještě hrůzyplnou pevností. Kolem dokola samé pevnůstky, bašty, kasematy a kasárna, zevnitř i vnější brány jako tunely, a domy obyva‑ telstva civilního tak stísněné v uličkách úzkých a klikatých, že bylo na podiv, jak možno to‑ lik lidí do nich stěsnati.“41 A v podobném duchu se za Hradcem Králové v jeho popevnostní éře ohlížel i další rodák, spisovatel, dramatik a novinář Emil Vachek (1889–1964), který ve městě prožil léta 1889–1906. Dle jeho slov byl Hradec Králové té doby „jistě ne hez‑ ký, ale poutavý útvar, jak se vyvinul v průběhu tří století z někdejšího husitského města a starobylého královského věnného města“ s charakteristickými stavbami gotického kostela sv. Ducha a vedle stojící renesanční Bílé věže. Tvář města v době jeho mládí prý vytvářela ponurá a nevzhledná stavení, zbytky městských hradeb a několik kostelů. „Velké náměstí a dvě malá postranní, z nichž Velké bylo opravdu veliké, připo‑ mínala raison d’être starých měst. […] Kdysi slavné husitské město […] nacházelo se tedy, než bude vzkříšeno k novému lepšímu životu, ve stavu zarmucujícím, neutěšeném. To ov‑ šem vidím ať teď, tehdy tomu nebylo tak, tehdy to bylo v mých očích okouzlující město prv‑ ních her a dobrodružství. Po duchovní stránce vězelo ještě skoro po krk v minulosti,“ vzpomínal Emil Vachek na časy, kdy již ovšem pevnostní hradby padaly.42 Emil Vachek konstatoval, že vedle církve si vybrali Hradec jako „město vyvolené“ také „sluhové cí‑ saře a státu“ a proměnili ho v město pevnostní. Přitom vyslovil údiv nad tím, „jaký chytrák si zvolil za pevnost město, ležící v rovině na mírném pahorku, sevřené dvěma ře‑ kami, které sice ztěžovaly k němu přístup, ale také ústup z něho?“ A sám si jedním dechem odpověděl, že však také hradecká pevnost přece žalostně zklamala při první vážné zkoušce v létě roku 1866.43 I podle Emila Vachka bylo tedy neštěstím pro obec, že „výhodně obchodně položené město, jež mohlo být sličné dík své poloze a bohat‑ ství svého rolnického zázemí s tučnou skoro černozemní prstí a s lukami“ bylo proměněno v sevřené a ošklivé kasematy. To nejhorší sice on sám podle svých slov již neviděl, „ale pevnostní náspy, zvané lidově šance, svíraly a hyzdily dosud město, jen skoupě, v dávkách řeklo by se přímo homeopatických, propouštěné ze statutu města pevnostního. Některé z těch šancí stály bez všeho užitku, mastodonti směšní v době rychlopalných a těž‑ kých dalekonosných děl…, beze všeho užitku kromě toho, že jsme vnikaly, my děti, za jejich vrata, že jsme si v ponurých a tmavých prostorách hrály…„4 4 S odkazem na vliv armá- 41 Josef ŠTOLBA, Z mých pamětí. Vzpomínky ze života, z divadla a z literárních styků, I, Praha 42 Emil VACHEK, Vzpomínky na starý Hradec, Havlíčkův Brod 1960, s. 44–45. 43 Tamtéž, s. 45–46. 44 dy, církve a státních úřadů, což se podepisovalo i na atmosféře ve školství, shrnul Emil Vachek svůj dojem z Hradce Králové přelomu 19. a 20. století slovy, že „Hra‑ dec měl již dvě složky, které vytvářely jeho ráz – církev a armádu, kropáč a šavli,“45 šlo tak podle něho o „zatuchlé místo s trefným symbolem pevnostních valů, kostelů a Bílou věží…„46 V kontrastu s rodáky či dlouholetými obyvateli města však poněkud kontrastuje dojem, jakým Hradec Králové působil na lidi, kteří jej navštívili či zde pobývali spíše krátkodobě. Typickým příkladem byli studenti zdejších vyšších školních ústavů. Jedním z nich byl pozdější historik, učitel a spisovatel Alois Jirásek (1851– 1930), který v Hradci studoval v letech 1867–1871. Ten své vzpomínky na místo studií uvedl slovy „všecko mne s počátku připomínalo na Josefov: cihlové, zardělé hradby s drnovými kryty, příkopy, brána, kasematy, kasárny, vojáci v bráně a kolem různo cho‑ dící,“ více jej zaujala až městská tzv. Slezská brána, kterou vjeli s otcem do města, a následně pak starý gotický chrám sv. Ducha.47 Jinak ale v textu Jiráskových memoárů tak příkrý odsudek pevnostního Hradce Králové, jaký čteme u Josefa Štolby či Emila Vachka, nenajdeme. Další z těch, kteří přibyli do města za studiem (v roce 1874), novinář a spisovatel Václav Řezníček (1861–1924) lakonicky konstatoval: „Hradec Králové svými pevnostními hradbami a pak svou zasmušilou výstavností učinil na mne obrovský dojem.“48 Dodejme, že i takový kritik pevnostní éry Hradce Králové, jakým byl zmíněný Kristian Stefan, na město přelomu 60. a 70. let 19. století, kdy ještě nebyly zbořeny ani vnitřní městské brány, vzpomínal jako na „úhled‑ né přívětivé město, majíc bez mála 6000 obyvatelů ve 231 domích, je na dvou náměstích s jedním malým pláckem a v sedmi nedlouhých, avšak dosti širokých ulicích těsně vedle sebe stojící…„49 Ještě zajímavější ve vztahu zpětného vnímání života v pevnostním městě je pak posléze tiskem vydaná přednáška Ignáta Herrmanna z roku 1928, v níž autor vykreslil obraz starého Hradce Králové, ne-li přímo v pozitivních, tak alespoň silně nostalgických barvách. Herrmann tehdy akcentoval především roli Hradce Králové jako centra regionálního školství a ve vztahu k tomu se podivil, jak bylo vůbec pevnostní město s to pojmout takovou masu studentstva poté, co bylo po všech stranách okleštěno a rozvíjející se předměstí zrušena.50 „Z celého Hradce, který se před tím znenáhla utěšeně rozšiřoval, zbylo pak jen městečko na nevysokém pahorku, to, které‑ mu se dnes říká Starý Hradec,“ohlížel se Herrmann za městem svého dětství. „Město malé, ale přece velice významné. Byloť městem krajským a tedy sídlem krajských úřadů s mnoha úředníky. Bylo městem biskupským s mnoha kněžími. Městem stále posádky s množ‑ 1906, s. 4. 47 Alois JIRÁSEK, Z mých pamětí. Poslední kapitoly k nové kronice „U Nás“, I, Praha 1932, s. 302– Tamtéž, s. 46. 48 Vácslav ŘEZNÍČEK, Královéhradecké vzpomínky, Hradec Králové 1904, s. 6–7. 45 Tamtéž, s. 47–48. 49 K. STEFAN, Hradec nad Labem, s. 59–60. 46 Tamtéž, s. 50. 50 160 303. Ignát HERRMANN, Něco ze vzpomínek hradeckých, Hradec Králové 1929, s. 3–9. 161 stvím vojska a mnoha důstojníky, kteří taky zabrali značnou část občanských příbytků. Městem škol s mnoha profesory.“51 Dále autor vyzdvihl místní tiskárny a knihkupectví, průmysl však ve městě s ohledem na stísněnost danou pevností nebyl. V Hradci se ovšem dařilo obchodu a řemeslným živnostem. „Vším tím stal se Hradec metro‑ polí severovýchodních Čech […], slýchal jsem již za útlého dětství svého říkati, že je Hradec malá Praha.“52 Pozitivně Ignát Herrmann vzpomínal i na pevnostní hradby, které – byly-li zpřístupněny – poskytovaly řadu tichých zákoutí, vhodných podle jeho podání pro opakování školního učiva. K rozličným studentským hrám se pak prý výborně hodilo prostranství pod městem, kde stála vojenská pekárna, „po hradec‑ ku“ se tam říkalo „pod pekhauzem“.53 Pevnostní šance či místa pod hradbami se ovšem měnily i v místa občasných bitev mezi hradeckými gymnazisty a studenty reálky. V zimě se pak zamrzlé kotliny pod hradbami proměnily v oblíbená kluziště.54 Klíčovým byl v době pevnostní vztah mezi armádou a obyvateli města, což zrcadlí i soudobé vzpomínky. Již zmíněný Josef Štolba opět vyslovil kategorický úsudek, když poměry shrnul tak, že „komandující jenerál byl nejmocnějším pánem ve měs‑ tě, proti jehož slovu nebylo odvolání, a s ním pan biskup a pan krajský tvořili trojici, před níž skláněly se hluboce čapky a klobouky občanů. A vojsko, velební pánové a státní úřed‑ nictvo kráčeli všude v prvních řadách, a daleko za nimi krčila se ta „misera contribuens plebs“, která byla šťastna, když zachytila i jen úsměv z nedostižných oněch řad.“55 Jeho slova potvrdil svými vzpomínkami také Ignát Herrmann, když vzpomínal na podmínky v pevnosti, chystající se na obležení Prusy: „Obyvatel pevnosti skoro již s mlé‑ kem mateřským do sebe ssál vědomí, že první veličinou v pevnosti je voják. Prostý civilis‑ ta se musil vedle něho chovat velmi skromně a umírněně, aby na sebe nepodráždil jeho hněv.“56 Na druhou stranu, ani k pevnostnímu režimu Hradce Králové jinak kritický Kristian Stefan roli armády ve městě neviděl v tak černých barvách jako Štolba a na soužití s armádou ve městě vzpomínal těmi slovy: „Vojenský mrav, vojenský život důstojnictva do r. 1848 nestavěl se mimo mrav a život měšťanský, ano spíše přispů‑ soboval se mu, oživuje tím styk společenský. […] Mimo to duchu vojenskému nedaly vrchu dostoupiti v životě měšťanském duch kněžský a duch úřadnický…„57 Ignát Herrmann ovšem zachytil i veselejší vzpomínky na každodenní život v pevnostním městě: „My chlapci v pevnosti vyrostlí byli jsme od nejprvnějšího samo‑ statného pozorování a pojímání života uvyklí na zjevy vojenské. Od nejútlejšího dětství jsme vídali tahy setnin a praporů vojska všech barev, přes náměstí hrčívaly baterie dělo‑ střelecké, ozýval se dusot jízdy. Na vojenských cvičištích jsme přihlížívali k execírce vojá‑ ků, znali jsme všechny povely, večer nás uspávalo dunění bubnů […] v jiné dny touž hodi‑ nou zase v nás probouzela strašidelnou bázeň večerka trubačů. Byla jich také řada a zvláště za sychravých večerů podzimních znělo táhlé jejich vytrubování městem téměř příšerně.“58 Život ve městě s početným zastoupením vojska tak nemohl zůstat bez vlivu na malé chlapce. „Skoro všichni jsme byli takovými drobnými vojáky,“ konstatoval Herrmann. „Tuto v nás pud napodobovací působil nejmocněji. Jedva jsme tak povy‑ rostli, že jsme se směli odvážiti na dvorek, před dům, někam do sousední ulice nebo koneč‑ ně pod město na vojenské cvičiště, již jsme si ze šindelů a rákosu pořizovali kuše, ze silných loučí šavle, kupili jsme se v oddíly, setniny a „patalióny“ – a v těch dobách z našich úst ozý‑ valy se po prvé zvuky druhého zemského jazyka: vojenské povely.“59 I armádě zcela nenakloněný Emil Vachek musel přiznat, že „kdo žil v tehdejším garnizónním Hradci, v městě, které se hemžilo vojáky, kde zněly hrubé povely i jásala vojenská hudba, musil si volky nevolky vytvořit vztah k vojačení…„60 Také Alois Jirásek si Hradec Králové asocioval mimo s jiné s armádou. Ve svých pamětech napsal: „O starožitném tom městě slýchal jsem často již za dětství, jako o sídle hlavních úřadů a biskupově, jako o pevnosti, plné vojska, kam chodila všecka odvolání, kamž odváděli od nás mladý lid, kdež byly vysoký soud a těžká vězení.“61 Vojenský ruch pevnostního města se pak nově příchozímu studentovi zapsal hluboko do paměti, neboť i s odstupem let vzpomínal na to, jak z rozrušení nemohl usnout, když tu „zalehlo nám do ticha a temna táhlé zatroubení. A znělo dál, vážně a mně té chvíle tak smutně, večerní signál vojákům, kterýž jsem tenkrát slyšel po prvé. Zapomněl jsem na všec‑ ko a jen jsem naslouchal tlumeným, melancholickým zvukům, sám měkce rozteskněn.“ A vojenským signálům naslouchal i v budoucnu, „nikdy lhostejně.“, jak sám konstatoval.62 „Vojska jsem si horlivě všímal od chvíle, jak jsem vkročil do Hradce. Posádka bý‑ vala tu tenkráte četná a rozmanitá: dělostřelectvo, jízda, pěchota, která se ob čas střída‑ la.“63 Alois Jirásek v svých pamětech popsal, jak se chodil dívat na vojenská cvičení, na jízdárnu, kasárna, kde navštěvoval bratra, sloužícího u 18. pěšího pluku. Zvláště jezdectvo jej podle vlastních slov zajímalo a vojáci studenta mezi sebou prý rádi přijali a za úplatu se rádi podělili o talíř guláše i doušek piva.64 Naopak nikde v textu se nezrcadlí negativní zkušenosti s armádou a jejím vlivem na život 51 Tamtéž, s. 9–10. 52 Tamtéž, s. 10. 53 Tamtéž, s. 11–13. 59 Tamtéž, s. 9. 54 Tamtéž, s. 15–17. 60 E. VACHEK, Vzpomínky, s. 83. 55 J. ŠTOLBA, Z mých pamětí, s. 4–5. 56 Ignát HERRMANN, V pevnosti. Vzpomínky z roku 1866, Praha 1936, s. 26–27. 57 K. STEFAN, Hradec nad Labem, s. 35. 58 I. HERRMANN, V pevnosti, s. 8–9. 162 61 A. JIRÁSEK, Z mých pamětí I, s. 300. 62 Tamtéž, s. 303–304. 63 Tamtéž, s. 372. 64 Tamtéž, s. 372. 163 civilního obyvatelstva v pevnostním městě. Mezi řádky si však byl Alois Jirásek limitů soužití vědom. Hradec Králové přelomu 60. a 70. let 19. století vykreslil jako město, které bylo „národně zplna probudilým; ne však ještě dlouho,“ přičemž odkazoval na německé pilíře v podobě důstojníků místní posádky a úřednictva. Až na sklonku 50. let prý v Hradci Králové nabýval český živel na síle, přibývalo českých firem a obyvatelé přestávali chodit na německá divadelní představení. V době jeho příchodu do Hradce však už město patřilo k národně nejuvědomělejším, a to i v době tuhé vládní perzekuce, konstatoval spisovatel.65 Střípky z každodennosti pevnostního Hradce Králové si v paměti uchoval a papíru svěřil i Václav Řezníček. „Bydlili jsme v tehdejším Skálově doma na Velkém náměs‑ tí ve druhém patře,“ vzpomínal autor, „a z oken dívali jsme se přes náměstí na gymnasi‑ um a na hlavní stráž, jejíž hlídka tenkráte ještě každé nastoupení do zbraně svolávala hlučným provoláním „kveraus“, jež se dvacetkráte denně po Velkém náměstí rozléhalo, po‑ každé, kdykoliv šel kolem nějaký štábní důstojník, kteréžto nastupování do zbraně ráno, v poledne a večer v 9 hodin provázelo bubnování nebo troubení k modlitbě.“66 Stýkání a potýkání civilního obyvatelstva s vojskem pak ve svých pamětech reflektuje ve spíše úsměvném duchu společenské konkurence: „Oktaváné a trochu již také septimá‑ né hrávali za mé doby v Hradci Králové důležitou roli. Ve společenském ranku přichází‑ vali ihned za lajntnanty ležících zde regimentů. Avšak s lajtnanty nežili nikdy ve přátel‑ ských stycích hlavně z toho důvodu, že jim tito přebírali jejich první a tajné lásky, které dvoření se lajtnantů před studentskými pozdravy dávaly ochotně přednost.67 […] Králové‑ hradecký pluk čís. 18, jehož majitelem byl ruský velkokníže Konstatnin, ležel tehdy ve Víd‑ ni a pak v Linci a doma v Hradci byl pouze pluk záložní, do něhož vřaďována bývala po‑ nejvíce inteligence a mladí mužové, jejichž rodičům na tom záleželo, aby synové jejich byli z různých důvodů blíže domova. Proto byla to jaksi elita regimentu, která si také podle toho vedla… Druhý regiment pěchoty, který byl roku 1874 v Hradci králové posádkou, byl ji‑ čínský pluk Nobili, jehož příslušníci si zcela jinak vedli, nežli vojáci od Salvatora. Byly jich v neděli v Hradci i po okolí plné hospody a měli obsazená srdce hradeckých kuchařek, kte‑ ré jim své srdeční vady a křehkosti k léčení svěřovaly…„68 Na vybraných příkladech tedy vidíme, že negativní hodnocení Hradce Králové v jeho pevnostní éře narůstá v čase. Pokud pamětníci „pevnostních okovů“ nesli negativně prostorová omezení, a především hospodářské limity pevnostního statutu města, pak spolu s úspěšným rozvojem v éře starosty Františka Ulricha převážila „nálepka“ Hradce Králové jako „salonu republiky“. Pregnantně to vidíme například u Emila Vachka, jenž ve svých vzpomínkách vyzdvihl nástup starosty Ulricha do úřadu. Tuto dobu připodobnil k novému vzduchu, „který vanul od ně‑ 65 Tamtéž, s. 346–347. 66 V. ŘEZNÍČEK, Královéhradecké vzpomínky, s. 10–11. 67 Tamtéž, s. 14. 68 Tamtéž, s. 47–48. 164 jaké doby zatuchlým, garnizónním, biskupským a školským Hradcem,“ poté, co „vlády nad městem se umocňovali osvícenci v čele s bývalým básníkem a starostou Ullrichem… […] Tito osvícení měšťáci ponechali volné pole iniciativě smělého, houževnatého a skuteč‑ ně moderního urbanisty, svého starosty, který zakrátko proměnil copařský Hradec mého mládí v nejvzhlednější české město. On a jeho družina prosadili proti chamtivým speku‑ lantům, lačnícím po obrovských pozemcích, uvolněných zrušením někdejších fortifikací a vojenských cvičišť, že budou zastavěny podle návrhů urbanisty vysloveně moderně ori‑ entovaného, českého Le Corbusièra architekta Kotěry.“ 69 Ruku v ruce s tím narůstalo jednostranné hodnocení královéhradecké pevnosti jako díla zpátečnického a veskrze negativního. Z pevnosti se tak stal mylně protipól „salonu republiky“, byť pravdou spíše je, že moderní Hradec vyrostl na základech pevnosti, a ta je v jeho architektonické tváři stále patrná, neboť autoři urbanistických plánů dokázali dědictví pevnostního urbanismu účelně využít a rozvinout jej do potřeb moderního města.70 To však nezabránilo tomu, aby pevnostní objekty byly až na nečetné výjimky zcela rozebrány, byť již před první světovou válkou si někteří byli vědomi toho, že tak nenávratně mizí část královéhradecké historie: „Teď teprve cítíme, že se v dřívějších dobách se zachováním hradebních památek náležitě nepočítalo. Radost, že se město zbaví těch strašlivých pout, jako by byla všechny omámila. Každý věděl, že se nějaká památka zachránit musí, spoléhalo se brzy na to, brzy na ono, vždycky na to, co ještě zbývalo. Ale když se dotyčná část k nějakému účelu potřebovala, byla zbořena, neboť komise shledala, že právě tato část se k zachování neho‑ dí. Nebyla vina v té komisi, nýbrž v okolnosti, že nebylo určitého plánu, co se má zacho‑ vat.“ 71 69 E. VACHEK, Vzpomínky, s. 80. 70 J. SLAVÍK, Královéhradecká pevnost, s. 5. 71 Kavalír č. 35, Osvěta lidu, roč. 17, č. 66, 1. 6. 1912, s. 7. 165