Dobrodružné povídky Meridolu: listopadu 2014

sobota 22. listopadu 2014

V zajetí času

Prolog

V roce 1974 nastal zlom v dějinách lidstva. Nejmenovaný příslušník amerických ozbrojených sil a amatérský vědec prohlásil, že údajně přišel na to, jak cestovat v čase. Uznávaní odborníci té doby ho považovali za pouhého blázna a jeho teorii i s náčrtem stroje času zavrhli.

Našel se však mezi nimi jeden z uznávaných vědců, Nicholas Juge, který jeho názor sdílel a rozhodl se ho podpořit a poskytl jeho teorii médiím.

To, co následovalo potom, se dá přirovnat pouze k mohutné vlně tsunami, která smete vše, co jí stojí v cestě a zanechá po sobě obrovskou spoušť. Lidé se této teorie chytili jako zlomený nebo nemocný člověk naděje a začali bombardovat úřad vlády otázkami, co je na tom pravdy? Kdo je ten nejmenovaný vědec? A proč vláda mlčí? Proč zatajuje tak důležité informace?

Na několika místech spojených států začaly propukat nepokoje. Není dobré myslet si, že za to mohla pouze tato kontroverzní teorie. Spouštěcích mechanismů bylo mnohem více a toto byla jakási pomyslná poslední kapka. Jako jiskra nad dynamitem, který vybuchl.

Nepokoje se začaly šířit po celém území spojených států a vláda byla tlačena do kouta. Lidé se stále více dožadovali odpovědí na mnohé otázky, z nichž některé přetrvávají až do dnešních dnů. Do všech těchto problémů se začaly míchat i vlády evropských zemí, především pak Anglie a Ruska, kterým se nelíbilo zatajovaní takto důležitých informací.

Kvůli stále narůstajícím nepokojům byla povolána armáda, ale stále se nedařilo zjednat pořádek. Mezinárodní vztahy byly čím dál napjatější, a tak byla vláda nucena jít s pravdou ven. Tedy, alespoň to si všichni mysleli. Aby byla zpráva co nejvěrohodnější, přednesl jí samotný prezident spojených států v doprovodu několika uznávaných vědců, při mimořádném zasedání vlády 15. února 1975. Toto mimořádné zasedání se přenášelo téměř do každé světové země. Celý svět tajil dech při sledování televizních obrazovek, když konečně nadešel den, kdy se měla odhalit pravda.

Nepokoje se na chvíly utišily a lidé netrpělivě vyčkávaly na prezidentovu řeč. V ulicích stále hlídkovaly kordóny policistů a vojáků a všude pobíhaly davy novinářů, kteří se snažili dostat co neblíže k prezidentovy.

V jeho téměř hodinu dlouhém projevu se celý svět dozvěděl, že celá aféra točící se kolem teorie o cestování časem byla pouhým reklamním tahem jisté firmy Includes Industries, která se zabývala vývojem nových počítačových softwarů. Pomocí této reklamy chtěla údajně zvýšit své tržby, což se prý nakonec i povedlo.

Masy lidí po celém světě byly zklamány. Obrovská část z nich si v žádném případě a za žádnou cenu nehodlala připustit, že by to bylo pouhým reklamním trikem nějaké firmy. Spousta lidí i nadále šťourala v různých archivech, leč marně.

Po nějaké době se situace uklidnila. Nepokoje ustaly, zahraniční vztahy se vrátily do normálu a lidé chtě nechtě museli přijmout výrok prezidenta. Ne však všichni.

čtvrtek 6. listopadu 2014

30. Odchod

V dálce už bylo vidět město. Slunce se zrovna probouzelo do dalšího dne a pomalu osvětlovalo krajinu. Nate si připadal jako bez duše. Stále přidržoval svého mrtvého kamaráda a celou cestu myslel jen na to, co všechno společně prožili. Věděl, že časem se to zlepší, ale bolest neodejde nikdy. Říkal si, že musí být statečný, ale nešlo to. Cestu vůbec nevnímal. Přišlo mu, jako kdyby vyrazili teprve před chvílí a přesto už bylo město v dohledu. Jejich skupinka nebyla početná, jel jen král jeho osobní stráž, pár desítek vojáků a to bylo vše.

Čím více se přibližovali městu, tím více v Natovi sílil pocit bezmoci. Sám nebyl schopen popsat proč.

Bylo ještě sice ráno, ale ve městě už to hučelo jako v úle. Královské družině si nikdo nedovolil překážet v cestě. Všichni se klaněli a provolávali králi slávu. Král jim na to odpovídal kýváním hlavy. Nate atmosféru vnímal, ale zas tak veselá mu nepřišla. Králi to samozřejmě přál, byl rád, že to mají za sebou a země jet opět jednotná, i když dá ještě spoustu práce, než král sjednotí zbylé povstalce a jejich rodiny. Po dlouhé době byl opět před branami paláce. Dál už jel jen král a jeho osobní stráž. Vše tu bylo jako dříve.

Dojeli na nádvoří a sluhové se okamžitě šli postarat o koně. Král mluvil s jedním ze sloužících. Ten se uklonil a hned zamířil k Natovi.

„Pomohu Vám s ním pane.“ nabídl se

„Nepotřebuju pomoct!“ odbyl ho Nate.

„Nechte ho. Je ještě trochu v šoku.“ vysvětlil sluhovi situaci Brix.

„Ehm dobře pane tak pojďte za mnou prosím.“ Nate vzal Freda do náruče a následoval sluhu. Ten ho vedl spletitými chodbami paláce, až došli do sklepů. Bylo tam chladně.

„Položte ho támhle pane.“ řekl sluha a ukázal na dřevěný stůl. Všiml si Natova výrazu a hned pokračoval.

„Postarají se Vám o něj. Takhle dlouho zůstat nemůže. Až bude připravený, dozvíte se to.“ Nate neochotně položil Freda na stůl. Sluha stále stál u dveří a čekal.

„Chci s ním být chvíli sám!“

„Och, jistě pane.“ uklonil se a odešel. Natovi bylo stále do breku. Pořád se mu nechtělo věřit, že je to všechno pravda. Byl tam s Fredem dokud nepřišli balzamovači postarat se o tělo.

„Neměl by jste tu být pane.“ řekl mu jeden z nich schovívavě. Nate přikývl. Naposledy se na kamaráda podíval a pak se otočil. Jeho cílem byly kasárny. Doufal, že tam najde ostatní. Cesta z paláce mu trvala déle než čekal, protože několikrát zabloudil. Dostal se dokonce do vyšších pater paláce, kde nikdy předtím nebyl.

„Nate? Nate?“ uslyšel za sebou hlas. Otočil se a nestačil se divit. Stála tam Gwen. Okamžitě se k němu rozeběhla a padla mu kolem krku. Její úsměv ho pro tuto chvíli přivedl na jiné myšlenky.

„Gwen.“

„Jsem tak ráda, že jsi v pořádku.“

„Ano, nic mi není.“

„Potkala jsem tvého velitele, říkal, že ti zabili přítele.“ řekla už se smutkem v očích.

„Ano, je to pravda.“

„Je mi to moc líto.“ Nate kývl hlavou.

„Zpět už to nevrátím, ale kdybych...“

„Kdybys co? Snad si to nedáváš za vinu?“

„Měl jsem ho naučit lépe bojovat. Nemuselo se to stát.“

„Nate, kdo ho zabil?“

„Povstalecký velitel.“

„Tak vidíš. Ten uměl jistě bojovat velice dobře. Ty jsi měl málo času. Nesmíš si to dávat za vinu.“

Nate sklopil oči.

„Teď už je to jedno, stejně to zpět nevrátím.“ potom se zvedl a odcházel pryč.

„Kam jdeš?“ zeptala se smutně Gwen.

„Do kasáren.“ řekl Nate a pokračoval dál. Gwen tam stála a pozorovala ho, dokud nezašel za roh. Věděla jaké to je ztratit blízkého člověka, jako malá přišla o bratra, když ho zabil požár. Stejně jí ale na Natovi připadalo něco divného. Připadalo jí, že se nějak změnil.

Nate mezitím našel cestu z paláce a přes zahradu mířil do kasáren. Prošel se přes náměstí, kde byla spousta lidí a všeobecně tam panoval čilý ruch. Konečně před sebou uviděl mohutné dveře kasáren. Byli otevřené a to značilo, že kamarádi tam ještě nejsou. Prošel přes cvičiště, vyběhl několik schodů a ocitl se v dlouhé místnosti, kde nebylo nic jiného než postele. Jejich věci tam již vynesli a tak se natáhl na nejbližší postel a usnul.

Zdálo se mu o Fredovi a o tom, jak ho Levur probodl. Zdálo se mu, že se mu podařilo útoku zabránit a Fred vyvázl jen s lehkými zraněními.

Ostatní se vrátili do kasáren později a teď pozorovali Nata, jak s sebou hází na posteli a pere se s neviditelným nepřítelem.

„Nevzbudíme ho?“ zeptal se Druu.

„Musíme, král nerad čeká.“ odpověděl mu Brix a jemně s kamarádem zatřásl. S ním to ale ani nehnulo a tak to zkusil ještě jednou a silněji. Nic.

„Je tuhej jako pařez.“ rýpnul si Ned.

„Asi budeme muset použít trochu drastičtější metodu.“ usmál se Brix od ucha k uchu. Od pásku odvázal čutoru s vodou a polil jí Nata. Ten sebou škubl a posadil se.

„Co je?“ nechápal a vraždil pohledem Brixe, který stál hned vedle.

„Král chce s námi mluvit.“ vysvětlil Lens. Nate kývl hlavou a natáhl se pro boty.

„To tys mě polil?“ zeptal se Brixe.

„Jenom kapičku.“ přiznal se smíchem Brix. Čutoru držel stále v ruce. Nate se na ní krátce podíval a pak ji kamarádovi vyškubl z ruky. V tu chvíli polovina vody vylétla ven a tou druhou zmáčel Brixe, který před ním utíkal. Honil ho po kasárnách a dostali se až na dvůr. Vojáci kteří se tu zrovna cvičili přestali, a snažili se zjistit co se děje. Nate s Brixem měli oba záchvat smíchu a z obou kapala voda.

„Nechcete se uklidnit?!“ zeptal se jich důstojník s vyčítavým pohledem. Oba mu věnovali pozornost, ale nedokázali se přestat smát. Ostatní dorazili za chvilku a radši je z odvedli z kasáren ven.

„Postaráme se o ně.“ ohlédl se s úsměvem na důstojníka Uruk.

Cestou je smích přešel. Brix ale cítil, že ačkoliv byl Nate stále dost smutný ze smrti kamaráda, snaží se to nějak potlačit.

Stáli ve velké hale a čekali na komorníka, který je, jako vždy uvedl ke králi.

„Jsme králova osobní stráž. Proč pořád čekáme?“ nechápal Nio. Sakip mu chtěl odpovědět, ale komorník se zrovna vracel.

„Král má teď nějakou práci. Přijďte později.“ oznámil jim.

„Má práci?“ vyvalil oči Brix „Není to ani hodina, co jsem dostal vzkaz, že nás chce vidět.“

„Lituji, teď to není možné.“ hned potom se otočil a zmizel v chodbě.

„Já tohle nesnáším.“ ulevil si Ned.

„Půjdu se projít.“ oznámil jim Nate a vyšel z haly na nádvoří. Slunce krásně svítilo a hřálo ho v zádech, když se procházel zahradou. Byla krásně upravená, ale v zadní části si vše rostlo jak chtělo. Zahradníci tuhle část zahrady neupravovali, aby tu měl král také trochu divoké přírody.

Nate si našel lavičku na slunci a posadil se. Před ním se rozprostíral malý, uměle vybudovaný rybníček. Bylo tam zkrátka krásně. Seděl a přemýšlel.

Po nějaké době našel na zemi drobné kamínky a zabavil se jejich házením do vody. Zkoušel jaké umí udělat žabky.

„Pane?“ vyrušil ho malinký chlapec. Nate na něj vyvalil oči.

„Ztratil jsi se, chlapče?“ zeptal se ho.

„Ne to ne jen...“

„Jen?“

„Mám Vám předat tohle.“ a podal mu malou obálku. Nate si jí vzal a otevřel. Než se ale podíval dovnitř, znovu se podíval na chlapce.

„Ještě něco?“ chlapec na něj koukal se zalíbením.

„Mohl bych se podívat na Váš meč?“ zeptal se s jiskřičkami v očích.

„Můj meč? Myslím, že raději ne. Mohl by jsi se zranit. A nevykej mi ano?“

chlapec se zatvářil trochu zklamaně. Přikývl a už běžel pryč. Konečně se mohl podívat do obálky. Byl v ní kus papíru. Na něm byl pouze krátký vzkaz. Král už měl čas a on se měl dostavit zpět do paláce.

Nechtělo se mu, ale neměl na výběr.

V hale na něj čekali ostatní.

„Kde jsi byl takovou dobu?“ zeptal se vyčítavě Brix.

„V zahradě. Říkal jsem, že se jdu projít.“ Brix se zatvářil trochu naštvaně, ale nic neřekl.

„O co ti jde?“ zeptal se po chvíli Nate. Odpovědi se nedočkal. Uruk ho chytil za rameno a vedl ho palácem. Prošli několika patry, až došli na terasu, ze které byl krásný výhled na město. Vedle zábradlí byly v květináčích malé stromky a celkově doplňovali přírodní atmosféru.

Král seděl v polohovací židli a vyhříval se na slunci. Před ním byl velký dřevěný stůl a na něm spousta občerstvení.

„Posaďte se.“ pokynul jim rukou. Všichni si tedy našli volnou židli. „Dáte si něco?“

Většina zavrtěla hlavou, ale Nio se po občerstvení okamžitě vrhl. Králi to vykouzlilo na tváři úsměv. Potom se obrátil k Natovi.

„Jak je ti?“

„Už je to dobrý.“

„Vidím na tobě, že není.“

„Já se o tom nechci bavit pane.“ snažil se Nate o co nejmilejší tón. Král se na něj zadíval a lehce přikývl.

„Pohřeb se bude konat krátce po setmění.“

„Děkuji pane.“

„Tak a teď k předchozím událostem. Jistě víte, že Nathan zabil Levura, velitele povstalců a díky tomu, se jich většina vzdala. Ti co ne, no...však víte. Ti co se vzdali dostali na výběr, zda se přidají k nám nebo mohli skončit jako jejich druzi.“

„Takže moc na výběr neměli.“ skočil mu do řeči Lens.

„Vlastně neměli. Drtivá většina z nich se k nám přidala.“

„To je dobrá zpráva nebo ne?“ zeptal se Ned.

„Jistě. Konečně opět zavládnou dny míru. Bude ale ještě potřeba pochytat pár velitelů kmenů. Některým se z neznámých důvodů podařilo uniknout, ale to už necháme jiným.“

„A co budeme teda dělat my?“ opět mu skočil do řeči Lens.

„Jste moje osobní stráž. Zůstanete zde.“ Lens se zatvářil trochu zklamaně.

„Večer se bude konat velká hostina. Pokud si chcete někoho přivést, můžete. Ale jen jednu osobu.“ upozornil král. Všichni jednotně přikývli.

„Dobrá tedy. To bude pro tuto chvíli asi vše. Můžete jít.“ všichni se uklonili a mířili ke dveřím.

„Nathane?“ chytil ho král za ruku „Ty tu ještě zůstaň.“ Nate se tedy otočil a postavil se před krále.

„Posaď se.“

„Chcete mluvit o Fredovi?“

„Ne. O tvém příteli se bavit nechci. Chci mluvit o tvém majiteli, o Kussovi.“ Nate zpozorněl.

„Co je s ním.“

„Nikdy jsem se tě nestihl zeptat, jak jsi se k němu dostal?“

„To je dlouhá historie pane.“ usmál se Nate.

„Já mám času dost.“ oplatil mu úsměv.

„Mě a Freda chytili nějací lapkové, když jsme se toulali lesem. A prodali nás v Rijádu místnímu otrokáři. A tam si mě koupil Kuss.“ vzal to stručně.

„Proč jste se toulali sami po lese? To jste nevěděli, že tam řádí banditi?“

„Ne pane, nevěděli.“

„To jste zabloudili?“ králova zvědavost už Natovi začínala lézt pomalu na nervy, ale nedovolil si mu nic říct.

„Utíkali jsme pane, protože vesnici, ve které jsme předtím byli, vypálili neznámí vojáci, kteří měli shodou okolností na chlup stejné brnění, jaké nosíme my.“

„Chceš říct, že moje jednotka vypálila vesnici?“ zamračil se král.

„Ne pane. Nebyli to Vaši vojáci, ale Rymirové, jen měli naše brnění.“

„Jak jsi se to dozvěděl?“

„Od Freda. Slyšel to přímo do Ridricka.“ v tom momentě se zarazil „Co se s ním vůbec stalo?“

„Bitvu přežil, ale odmítal se vzdát. Zabili ho společně s ostatními. Možná to pro něj bylo lepší. Stejně by byl popraven jako zrádce.“

„A proč Vás zajímá, jak jsem se sem dostal?“

„Zajímá se o tebe spousta lidí. Zejména proto, co máš na krku.“

„Ten amulet?“ král přikývl.

„Už jsem o něm něco slyšel do Alyi.“

„Od koho?“ nechápal král.

„Od Alyi. To je elfka.“

„Och, jistě. No každopádně se za Kussem stav. Chtěl s tebou mluvit a večer tě doufám uvidím na hostině.“

„Spolehněte se pane. To si nenechám ujít.“

„Tak tedy můžeš jít.“ Nate vstal, uklonil se a zmizel ve dveřích. Doběhl do královských stájí a našel tam svého koně. Ani se neobtěžoval jeho osedláváním. Nasadil mu pouze uzdu a vyrazil ven. Slunce už pomalu zapadalo. Král říkal, že pohřeb se bude konat po západu slunce. Měl přibližně necelé dvě hodiny. To byla spousta času.

V dálce už viděl hradby známého místa. Normálně by už slyšel řev stráží, aby otevřeli bránu, ale tentokrát nic. Pochopil, když přijel blíže. Brána byla dokořán a dovnitř i ven proudili sloužící a nosili prázdné i plné koše se vším možným. Nate se zrovna trefil do doplňování zásob. V klidu si projel bránou a pak přes zahradu až do stájí. Nic se tu nezměnilo. Jen se možná trochu zazelenala tráva, ale to bylo vše.

Ve stájích se také pilně pracovalo. Cestou do boxu poznal Dreka, ale nikde neviděl Mixe. Když tam byl jako otrok on, byl to jeho šéf. Přemýšlel co všechno se s ním mohlo stál, ale vlastně mu to bylo jedno. Drek se, od té doby, co se stal osobní stráží samotného krále, vždy radši někam ztratil, aby mu nemusel na oči.

Darka uvázal v boxu a vyšel ven. Sotva udělal pár kroků, už se do boxu vrhl jeden z otroků.

„Nečistit! Za chvíli pojedu.“ otrok se uklonil a rychle zase zmizel. Vyšel se stájí a udivilo ho, že prší. Nechápal z čeho, když nad ním bylo úplně jasné nebe. To co mu připadalo jako déšť nebyl déšť, ale provizorně postavené zavlažování čerstvě zasetého záhonku. Nechápal k čemu tam bude dobrý záhonek, ale Kuss proto nějaký důvod jistě měl. Přeběhl přes lehce rozbahněnou zahradu až do domu. Sotva vstoupil, už u něj byla služka.

„Co si přejete pane?“

„Chci mluvit s Kussem.“ služka přikývla a odvedla ho chodbou do patra. Tam se zastavili před mohutnými dveřmi. Nate se ohlédl a radši rychle dělal jako, že nic, protože za ním byli špinavé stopy. Služka zaklepala a než se nadál už stál v místnosti. Ta se poněkud změnila. Kuss kompletně přestěhoval nábytek. Zřejmě ho už nebavil starý pořádek. Našel ho vedle malé knihovny v křesle.

„Konečně jsi tady. Už jsem si myslel, že král zapomněl.“ Nate se usmál.

„To se králi nepodobá.“

„To rozhodně ne. Zdá se mi to, nebo jsi za tu dobu co jsem tě neviděl, nějak zesílil?“ Nate se prohlédl.

„Nepřijde mi to pane.“ dodal s úsměvem.

„No, každopádně rád vidím, že jsi celý a v pořádku. Slyšel jsem, že jsi zabil nepřátelského velitele.“

„Ano pane.“

„Výborně. Mohu na tebe být právem hrdý.“ nepřestával se usmívat.

„Ale zdáš se mi nějaký smutný. Co se děje?“

„To nic pane. Brzy to bude dobré.“

„Vidím na tobě, že tě něco trápí. Pověz mi co.“

Než odpověděl, trvalo mu to.

„V bitvě jsme přišel o dobrého přítele.“

Kuss se zatvářil chápavě.

„To je mi líto.“ nevěděl co říct „Už jsi ho pohřbil?“

„Dnes po západu slunce.“ Kuss se podíval z okna.

„To máme za chvilku. Tak to abychom vyrazili.“ Nate přikývl a chystal se odejít z pokoje.

„Nevolal jsem tě sem ale jen proto, abych se tě zeptal jestli jsi v pořádku.“ zvedl se a došel ke stolu.

„Král mi řekl úplně všechno. Co jsi dokázal a tak.“ Nate nechápal kam směřuje.

„Myslím, že po tom všem si nezasloužíš být otrok.“ v ruce držel list papíru na kterém bylo něco napsáno.

„Tváříš se nějak zmateně.“ zeptal se s úsměvem od ucha k uchu.

„Nerozumím Vám.“ přiznal.

„Rozhodl jsem se ti dát svobodu nebo jak bych to řekl, už nejsi otrok.“

„Já už nejsem otrok? Vy se mně vzdáváte?“ zeptal se, aby se ujistil, že správně slyšel.

„Ano, pochopil jsi to naprosto správně.“

„Já...nevím co mám říct.“

„Tak neříkej nic. Zasloužíš si to.“

„Děkuji pane. Mockrát Vám děkuji.“ vděčnost jakou zrovna cítil se nedala popsat. Už nebyl otrok. Mohl si dělat co chtěl, jít kam chtěl a nemusel se ptát. Bylo to skvělý pocit.

„Tak a teď nech připravit koně. Jedeme do paláce.“ Nate se uklonil a vyběhl z domu. Byl neskutečně šťastný.

Koně byli připraveni za chvíli. Přivedl je před vchod, kde už na něj Kuss čekal.

„Kde máš sedlo?“ divil se.

„Nechal jsem ho ve stájích.“ Kuss nechápavě kývnul hlavou a dál se raději neptal. Vyjeli z brány, když už slunce pomalu zapadalo za obzor. Cestou si povídali o předešlé bitvě a Nate Kussovi vyprávěl o Fredovi a celkově co všechno zažil.

Do paláce dorazili krátce po západu slunce. Hned co sesedli z koní, přišel k nim sluha.

„Pojďte se mnou. Pohřeb za chvíli začne.“ hned na to se otočil a směřoval do zahrady. Nate s Kussem ho následovali. Vedl je přes zahrady až do nejzazšího koutu, kde byl malý hřbitov pro královskou rodinu a jiné významné osobnosti. To, že tam směl Freda pochovat se rovnalo velké poctě.

Na hřbitově už byla jeho jednotka, Gwen, několik dalších lidí a dokonce i sám král. Všichni se postavili nad čerstvě zasypaným hrobem a uctili Fredovu památku chvilkou ticha. Žádná řeč se nekonala. Tady se to nedělalo. Vzpomínalo se na statečné a dobré skutky zesnulého a pak se na hrob položily květiny, to bylo vše.

„No, myslím, že je čas na příjemnější chvilky. Pojďme oslavit naše vítězství nad povstalci a ještě jednou tak uctít památku Freda. Jeho smrt nebyla marná.“ řekl král a všichni zamířili do paláce.

Sotva vešli ho hlavní haly, všude bylo plno lidí. Většinou sloužících, kteří měli plné ruce práce s přípravou hostiny, ale také hostů, které král pozval, aby oslavili vítězství. Vešli do ohromné hodovní síně, bohatě vyzdobené různým nábytkem, obrazy a různými doplňky. Uprostřed stál dlouhý stůl a kolem něho spousta židlí. Většina hostů už seděla na svých místech. Byli usazeni podle důležitosti. Natovi a ostatním náležela místa nejblíže u krále. Cenil si toho, co všechno udělali. Dále seděli Kuss a ostatní rádci, generálové, svoje místa měli také elfové a pak ostatní hosté. Vedle Nata seděla ještě Gwen. Směli si sebou někoho vzít a Nate si vybral právě jí.

Král se postavil za stůl a zvedl svoji sklenku do vzduchu. Ostatní ho napodobili a také se postavili.

„Připijme si teď a oslavme společně tvrdě vybojované dny míru, které budeme konečně všichni společně sdílet.“

„Na krále.“ řekl Nate.

„Na krále.“ zopakovali ostatní. Potom se každý symbolicky trochu napil.

„Ať hostina začne.“ zavelel král. Dveře se otevřeli dokořán a sluhové začali nosit na stůl různá jídla od masa až po dezerty. Během chvilky se stůl zaplnil všemožným, krásně vonícím jídlem a všichni se pustili ho hodování.

V místnosti to šumělo jako v úle. Všichni se dobře bavili a Nate měl konečně pocit, že může být zase dobře.

Byl neskutečně přecpaný. Snědl několik druhů masa, několik kusů různých dortů a několik kousků ovoce. K tomu si připadal ještě trochu opilý, protože měl tři sklenky výborného vína. Na alkohol nebyl zvyklý a tak se mu motala hlava. Bylo už něco po půlnoci, ale z hostů zatím odešlo jen pár prvních odpadlíků.

„Půjdu na čerstvý vzduch.“ oznámil Gwen a zvedl se od stolu.

„Jdeš někam?“ zastavil ho s vysmátým výrazem Brix. Ten už měl také něco upito, ale na rozdíl od Nata to na něm bylo vidět.

„Jdu na vzduch.“ Brix ho pustil a stále se něčemu smál.

Vyšel na balkón a pozoroval jasnou oblohu posetou stovkami tisíc hvězd. Krásně tam foukal chladivý vítr a jemu se pomalu přestávala motat hlava.

„Krásná noc, že?“ postavila se vedle něj Alya.

„Kde jste byla? Nevšiml jsem si Vás.“

„Přišla jsem trochu později. Přemýšlíš?“

„Ne, jen jsem šel na chvíli na čerstvý vzduch.“

„Co máš teď v plánu?“ zeptala se po delší odmlce.

„Nejspíš hlídat krále. Sám nevím.“

„Domů se vrátit nechceš?“

„Domů?“ nechápal Nate.

„Nejsi odsud. Myslela jsem, že potom všem se budeš chtít vrátit ke své rodině.“

„Jak víte...nepamatuji si, že bych se zmiňoval o tom, že nejsem zdejší.“

„Jak už jsi jednou řekl, vím víc než si myslíš.“ Nate se zhluboka nadechl.

„Přemýšlel jsem o tom, ale tam jsem nikdo. Tady něco znamenám. Mám tu hodně přátel. Znám samotného krále. Tady se něco děje. Doma jsem musel do školy, domů a stále dokola. Nechci se tam vrátit.“

„A co rodiče?“

„Snažíte se mě přemluvit?“ povytáhl obočí.

„Vůbec ne.“

„Je mi jich líto, ale já se cítím doma tady.“ Alya lehce přikývla.

„Víš jak jsem ti říkala o naší zemi a o tom, že elfové nejsou z tohoto ostrova?“

„Jo, vzpomínám si.“

„Pokud budeš mít zájem, můžeš být první cizinec, který ho spatří na vlastní oči.“ řekla s lehkým úsměvem.

„Nabízíte mi, že můžu jet s vámi?“

„Ano.“

„A co král? Nemůžu jen tak opustit jednotku, Gwen a...“

„Rozhodnutí je jen na tobě. Pokud budeš mít zájem rádi tě vezmeme s sebou. Pokud chceš čas na rozmyšlenou, máš ho mít. Jen ale do zítřejšího večera.“ řekla a zmizela v sále. Nate ještě nějakou chvíli zůstal stát na balkóně. Taková možnost se už nikdy nemusí opakovat. Jenže nevěděl co říct králi a kamarádům a co Gwen.

Nakonec se rozhodl, že na hostinu už nemá náladu a chtěl se jít projít do zahrady. Gwen si ho všimla ve chvíli, kdy procházel dveřmi a vydala se za ním. Dohonila ho na konci chodby.

„Kam se snažíš zmizet? Hostina ještě neskončila.“

„Mám několik věcí, které musím vyřešit.“

„Ale no tak. Dnes už ne. Vrať se tam se mnou.“ vybídla ho.

„Gwen, smím se tě na něco zeptat?“ řekl s naprosto vážnou tváří.

„Jistě.“

„Když by jsi dostala možnost vydat se na místo, kde ještě nikdy žádný cizinec nebyl, využila by jsi té příležitosti i přes to, že tady máš rodinu a přátele a...?“ Gwen sklopila oči.

„Chystáš se odejít?“

„To jsem neřekl, jen mě zajímá tvůj názor.“

Gwen udělala pár kroků a byla od něj daleko jen několik desítek centimetrů.

„Asi ano. Dostaneš tak možnost poznat nové lidi, nové věci, nový kraj.“ oči se jí leskly jako zrcadla a po tvářích se koulely první slzy.

„Ale no ták.“ snažil se ji utěšit a objal jí „Když to půjde vrátím se za tebou. Slibuji.“

„A král už to ví?“

„Ještě ne.“ přiznal.

„A co mu řekneš? A co Kuss?“

„Kuss mi dal svobodu už nejsem otrok a králi řeknu pravdu. Nemá smysl vymýšlet si.“

„A kam vlastně chceš jet?“

„To sám nevím. Nevím jak se to jmenuje.“

Gwen se na něj podívala značně podezřívavě.

„Chceš někam jet a nevíš kam?“ Nate pokrčil rameny.

Nějakou dobu se mlčky procházeli chodbami paláce. Gwen se už o Natův výlet nezajímala, zajímal jí spíš on jako takový. Nejdříve se jen drželi za ruce. Potom se poněkud ochladilo a tak skončili na lavičce v jedné z chodeb schoulení k sobě a nakonec objevili jednu nezamčenou místnost pro hosty. Byla prázdná a připravená k nocování. Postel byla krásně ustlaná a ve váze byly čerstvé květiny. Nate našel klíče a pro jistotu zamkl, aby je náhodou někdo nepřekvapil. Potom si oba zalezli do postele.

Nejdříve se spolu jen mazlili. Po chvíli došlo na vášnivé líbání, ale ani to Natovi nestačilo a zašel ještě dál. Pomalu svlékl Gwen a ona jeho. Co následovalo pak, nemusím myslím nijak popisovat.

Celou noc strávili spolu.

Ráno je probudili sluneční paprsky, které se draly přes závěsy do místnosti. Gwen se probudila první a začala Nata šimrat na hrudníku. Tomu se nechtělo otevírat oči, ale dlouho o nevydržel a přitáhl si jí k sobě. Něžně jí políbil a ještě nějakou chvíli takhle leželi. Nakonec ho vyhnalo z postele volání přírody. Hodil na sebe první kalhoty které uviděl a vyklouzl na chodbu. Nejbližší záchod byl až na druhé straně chodby. Ledová podlaha ho studila do bosých nohou, ale nedalo se nic dělat.

Vrátil se během několika minut a ve dveřích užasl, jaký binec tam stihli za jednu noc udělat. Všude po zemi se válelo oblečení a různé části brnění.

„Máš hlad?“ zeptal se Gwen, která byla ještě stále zachumlaná pod peřinou.

„Nechce se mi z postele.“ zakňučela s úsměvem. Nate jí ho oplatil a potom z ní peřinu stáhl. Gwen zapištěla a snažila se získat deku zpátky. Nate byl ale silnější a deku jí nedal. Nakonec to Gwen vzdala a šla si sesbírat svoje oblečení. Nate se mezitím do oblékl a soukal se do brnění.

„Musíš v něm být neustále?“

„Půjdu za králem, nemůžu tam naklusat jen v košili.“

„Ale teď jdeme na snídani.“

„A můžeme ho potkat cestou.“ políbil jí něžně na rty.

Než z pokoje odešli, vrátili ho jakž takž do původního stavu.

Na snídani došli krátce po deváté hodině, aspoň podle slunečních hodin na nádvoří. V hodovní síni bylo jen několik hostů. Většina jich ještě dospávala. Oba se posadili ke stolu a hned se jim věnovali sluhové a starali se, aby měli všeho dost. Za nějakou chvíli se ke stolu doloudal Sakip a vypadal, že mu není dobře.

„Vypadá to, že jsi včera slavil skutečně pořádně.“ a nemohl zadržet smích. Sakip mu věnoval trpký pohled.

„Oproti Brixovi jsem na tom ještě dobře.“ hned co si všiml výrazu obou přátel pokračoval.

„Trochu to s tím vínem přepískl a do ložnice ho muselo doslova odvléct několik sluhů.“ Nate propukl v záchvat smíchu a představoval si kamaráda, jak ho úplně na mol táhnou do pokoje.

„Vážně povedená hostina.“ dodal, když se trochu uklidnil.

„A kam jste zmizeli vy dva?“ vyzvídal na oplátku Sakip.

„No, ehm my jsme se šli projít a pak jsme usnuli v jedné z komnat.“

„Usnuli?“ pousmál se a hned mu došlo, co asi mohli spolu dělat v jedné posteli.

„A jaký to bylo?“ zeptal se a snažil se potlačit smích.

„Do toho ti nic není.“ přestal se smát Nate a zvážněl. Za to Sakip dostal záchvat smíchu a i přes to, že ho bolela hlava a nebylo mu dobře se mu poněkud zlepšila nálada.

Po snídani se s Gwen rozloučil. Ona měla svoje povinnosti, které nepočkali a on potřeboval mluvit s králem. Nejspolehlivější způsob jak ho najít, byl počkat v hlavní hale na některého z komorníků. Postavil se vedle dveří a sledoval všechny, kteří vešli a vyšli z paláce.

„Zrovna když ho potřebuju tak tu žádný není.“ brblal si pod vousy.

Přišlo mu, že už tam stojí věčnost a žádný komorník nikde. Nakonec se dočkal. Hned jak ho uviděl, zamířil k němu.

„Co si přejete pane?“ zeptal se zdvořile komorník.

„Potřebuji mluvit s králem.“

„Jistě, pojďte prosím za mnou.“ Nate by trochu udivený. Čekal, že mu řekne, že král nemůže, nebo cokoliv jiného. Následoval ho až k malé místnosti na konci chodby ve čtvrtém patře. Tam moc lidí nechodilo. Nikdo pořádně nevěděl, co v tamních místnostech vlastně je. Komorník zaklepal, otevřel dveře, uklonil se a uvedl Nata.

Král se skláněl nad mapami a něco si do nich zapisoval. Hned co si nově příchozího všiml, zvedl oči a narovnal se.

„Á Nathane, už jsi se vyspal?“ zeptal se s úsměvem.

„Přímo do růžova pane.“

„No a copak bys potřeboval. Hádám, že jsi mě nepřišel navštívit jen tak.“

„Ne pane to ne...“ najednou si nebyl tak úplně jistý, jestli vlastně s Alyou chce odjet. Král trpělivě čekal, co z Nata vyleze.

„Chtěl jsem se Vás zeptat na...“ král napjatě čekal co z něj vyleze.

„Ano?“

„Víte jedna z elfů mi nabídla, že bych mohl odjet s nimi. Říkala něco o tom, že jsem vyvolený a že by mi pomohla zjistit co to znamená. Jenže já jsem Vám přísahal věrnost a nemůžu jen tak odjet a...“ král už pochopil, kam tím míří.

„Chceš, abych tě propustil ze služby?“

„Ano pane.“ řekl se sklopenou hlavou Nate. Král se zhluboka nadechl.

„Věř tomu, že nemám radost, že přijdu o tak skvělého válečníka. A tví kamarádi jistě také nebudou nadšení.“

„Já vím pane, ale taková nabídka se už nikdy opakovat nebude a tak bych to chtěl zkusit.“

„No tedy budiž.“ řekl král „Ačkoliv velice nerad, ale propouštím tě ze svých služeb. Ještě to nechám sepsat písařem a budeš to mít černé na bílém. Nezbývá mi, než ti popřát hodně zdaru.“ usmál se.

„Děkuji Vám pane. Nezapomenu Vám to.“

Podruhé za krátkou dobu byl takhle šťastný. S radostí vyběhl z paláce. Teď potřeboval najít Alyu.

Venku si uvědomil, že vlastně neví kde jí má hledat. Elfové byli ubytovaní někde v paláci, ale on nevěděl kde. Vrátil se tedy zpět ho haly a zamířil hned ke komorníkovi.

„Přejete si?“ zeptal se komorník.

„Kde jsou komnaty těch cizinců co bojovali za krále?“ komorníkův výraz značil, že nemá tušení o čem to mluví, ale snažil se mu vyhovět.

„Nevím o kom mluvíte, ale zkuste druhé patro. Tam jsou komnaty králových hostů.“ Nate poděkoval a rozeběhl se ke schodům. Cestou málem porazil sluhu s podnosem plným ovoce.

„Omlouvám se.“ zadrmolil v běhu. Ve druhém patře bylo hrobové ticho. Buď tu všichni ještě spali a nebo tu už nikdo nebyl. Prošel celou chodbu, ale nikde nic. Nakouknout do každého pokoje nemohl. Opřel se tedy o zábradlí jednoho z balkónků a pozoroval šumící vodotrysk v zahradě.

Nějak doufal, že si ho Alya najde sama, ostatně jako to dělala vždycky.

Nebyla to tentokrát Alya, kdo ho našel. Z jednoho pokoje nedaleko od Nata vyšel Meron. Vypadal nevyspale, ale snažil se to nedávat znát.

„Dobré ráno.“ pozdravil „Hledáš Alyu?“ Nata ta otázka trochu zaskočila.

„No ano, jak to víš?“

„Vím víc než si myslíš.“ odpověděl mu s hlasitým smíchem Meron.

„Haha moc vtipný.“ tuhle větu už považoval za naprosto příšernou a nic neříkající.

„Bude někde v zahradě. Šla se projít. Pokud bych jí někde viděl, řeknu jí, že jsi jí sháněl.“

„Díky.“ řekl Nate a sešel po schodech dolů do haly a zamířil do zahrady.

Ptáci zpívali svoje písně a slunce stoupalo po své každodenní dráze. Procházel zahradou a rozhlížel se, jestli jí někde neuvidí. Neviděl.

Prošel už skoro celou zahradu a začal nabývat dojmu, že už tam není. Potom si všiml vysoké, hubené postavy sedící na lavičce u vody, jako minule on. Zamířil k ní. Pokud tohle nebyla Alya tak už nikdo. Sotva se ještě o kus přiblížil měl jasno. Konečně ji našel. Sedl si k ní na lavičku a pozoroval klidnou hladinu vody.

„Je tu krásně co?“ začal.

„To ano. Už jsi se rozhodl, viď?“

„Nebudu se ptát jak to víte.“ řekl Nate s úsměvem „Máte pravdu, rozhodl. Chci jet s vámi.“

„Král, jak vidím nebyl proti.“

„Neměl velkou radost, ale propustil mě ze služby, takže se k Vám můžu připojit.“

„To ráda slyším. Zjistíš spoustu nových věcí o sobě a o světě.“

Nata stále fascinovala její tajemnost. Mluvila jakoby v hádankách a stále si zachovávala ledově klidný výraz.

„Kdy se odjíždí?“

„Za nedlouho, uvidíš. Ještě máš čas se rozloučit s přáteli.“ Nate pochopil kam tím míří a zvedl se.

„Osud už na tebe čeká.“ řekla ještě s úsměvem.

„Osud na mě čeká.“ zopakoval si tiše. „Co to má zase znamenat?“ odpověď najít nedokázal.

Stál před branami kasáren. Než se brána otevřela, trvalo to rovných deset minut. Přešel přes nádvoří a zamířil do budovy. Byl překvapený, když tam našel celou svou jednotku. Brix ležel natažený na posteli a přes hlavu měl hozený mokrý hadr. Sotva vstoupil, všichni mu věnovali pozornost.

„No to je dost, že jsi se ukázal.“ zabručel z pod hadru Brix.

„Jdu se rozloučit.“ rozhodl se to neprotahovat. Výrazy jeho kamarádů byly vyděšené a nechápavé.

„Rozloučit?“ zeptal se Uruk.

„Někam jedeš?“ přidal se Bany.

„Ano. Odjíždím s tou skupinou co nám pomohla v bitvě.“

„A proč?“ nechápal Ned.

„Já ani sám nevím. Asi doufám, že konečně dostanu odpovědi na své otázky.“

„Ty mě děsíš.“ ozval se Curle „Co na to král?“

„Nechal mě jít.“ Brix se posadil na posteli a stáhl si hadr z hlavy.

„Jsi pevně rozhodnutý?“ zeptal se.

„Ano, jsem.“ Brix pokýval hlavou a kamaráda objal.

„Tak to mi nezbývá, než ti popřát hodně štěstí.“ dodal ještě. Postupně ho objali všichni a jak řekl král, nikdo neměl z jeho odchodu radost. Jeho rozhodnutí ale respektovali.

Když vyšel z kasáren, cítil zvláštní pocit jakési úlevy, ale i strachu z neznáma zároveň. Byl však odhodlaný zjistit, co všechna ta slova o proroctví a medailonu znamenají, i kdyby měl dojít až na kraj světa. Nyní už ho čekalo pouze balení a pak se mohl vydat na novou vzrušující cestu.

Konec

sobota 1. listopadu 2014

29. Bitva

Oba se hned vydali ke kamenům a se zvědavostí pozorovali co se děje. I bez dalekohledu byla vidět velká osvětlená skupina vycházející z průsmyku a mířící naproti královo táboru. Nate s pomocí dalekohledu viděl o něco lépe. Rymirové zabírali celou šíři průsmyku a pod ním se roztahovali do šíře několika desítek metrů. Takhle z dálky to vůbec nevypadalo, že jich je méně než královských vojáků. Pomalu k nim začal doléhat dusot několika tisíc pochodujících vojáků.

Roztahovali se pořád do šíře a blížili k jejich táboru.

Pak se zastavili. Mezi nimi a králem byla velké mezera. Z průsmyku ale stále proudili další a další vojáci. Doléhal k nim křik povstalců a bylo vidět, jak začínají stavět svůj tábor. Takhle z dálky jich bylo jako kobylek.

„A co teď?“ zeptal se Fred.

„Teď už budeme jenom čekat.“ dočkal se odpovědi „Běž říct ostatním co se děje.“ kamarád neměl radost, že mu Nate rozkazuje, chtěl tu s ním zůstat a taky pozorovat co bude dál. Poslechl ale a odběhl. Nate dál sledoval stále ještě proudící vojáky z průsmyku. Znepokojovalo ho zejména to, že přes všudy přítomnou tmu nemohl pořádně rozpoznat co to vlastně s sebou táhnou.

Viděl jen něco vysokého, trochu připomínajícího věže. Mohly by to být katapulty a pokud ano, zásobu kamenu budou mít téměř nekonečnou. Katapulty by představovaly vážnou hrozbu. Mohly by královský tábor ohrozit a pobít nespočet vojáků, aniž by cokoliv výraznějšího udělali.

Vojáci ještě stále přicházeli. Nata už nebavilo pozorovat jejich neustávající proudění a vrátil se zpět za ostatními. Jakmile se vrátil, všichni se k němu seběhli. Fred jim sice něco už stačil říct, ale to nebylo ono. Chtěli znát informace přímo od Nata. Sledoval ho nespočet párů zvědavých očí.

„Je jich spousta. V té tmě toho moc není vidět, ale něco s sebou táhnou. Jediné co jsem trochu rozpoznal je, že je to vysoké. Víc se dozvíme až ráno.“

„Nemohly by to být třeba katapulty?“ zeptal se jeden z vojáků.

„Může to být cokoliv.“ odpověděl mu Nate. Vojáci se rozešli a celý tábor začal vzrušeně šumět. Nate cítil jak na něj padá únava.

„Půjdu si lehnout.“ oznámil Fredovi. Ten kývnul hlavou s šel si také připravit spacák. Po velmi dlouhé době Nate nad ničím nepřemýšlel a usnul skoro hned po tom, co si lehl.

V noci měl divoké sny. Zdálo se mu o tom, jak na ně nepřátelé přišli a rozprášili je a pak také zbytek armády. Probudil se trhnutím a byl celý zpocený. Bylo už světlo, ale v táboře bylo jako po vymření. Občas někde prošel některý z vojáků, ale jinak většina ještě spala. Vedle Nata ležel Fred, který také ještě spal a vypadal při tom jako neviňátko. Natovi bylo líto ho vzbudit a tak sebral dalekohled a šel se podívat co se děje v nepřátelském táboře. Tam také panoval klid. Ať se snažil jak chtěl, ty vysoké dřevěné stroje co včera zahlédl nikde neviděl. Halucinace to ale nebyla, tím si byl jistý. Museli je někam schovat. Otázka byla kam? Z tohohle místa nebyl výhled úplně ideální a tak se rozhodl, že se na jejich tábor podívá shora. Byl to riskantní plán a Meron by jistě nesouhlasil a tak se snažil, aby si ho nikdo, pokud možno nevšiml. Rychle vyšplhal po skále a objevil něco jako úzkou cestičku, která se klikatila výše do hor. Vydal se po ní a po několika desítkách minut se mu podařilo dostat nad nepřátelský tábor tak blízko, že rozeznal jednotlivé znaky na vestách vojáků. Viděl ale jen malou část tábora. To co chtěl najít neviděl. Nikde nebylo nic co by připomínalo katapulty nebo něco jim podobného. Nezjistil vlastně nic užitečného. Tentokrát už se neopovážil proniknout do tábora. Bylo by to příliš nebezpečné. Ač nerad, vrátil se zpátky. Jen co slezl ze skály, obořil se na něj Meron.

„Kde jsi k čertu byl?“ ptal se zvýšeným hlasem.

„Chtěl jsem si prohlédnou jejich tábor víc z blízka.“

„A našel jsi něco?“

„Vůbec nic. Je to tábor stejný jako ten náš, jen bez ochranného opevnění.“ Merona to neuspokojilo, ale aspoň už nevypadal tak rozčileně.

„Vojáci začínají být nervózní.“ řekl po chvíli.

„Já vím. Všiml jsem si toho. Nemůžeme ale nic dělat dokud, král nezačne útok.“ Meron přikývl.

„Doufejme, že už to bude brzy.“

Po celý zbytek dne se nic nedělo. Všichni byli napjatí. Vojáci nevěděli do čeho píchnout a neustále kontrolovali své zbraně a koně. Nate jejich pocitům rozuměl, ale nemohl jim nijak pomoci. Někde v hlouby duše cítil, že už to chce mít všechno za sebou. Bloumal táborem jako tělo bez duše, až narazil na Alyu. Měla stále stejný, klidný výraz.

„Můžu?“ zeptal se a ukázal na místo vedle ní.

„Jistě. Celý se třeseš. Co se děje?“ zadívala se mu hluboko do očí.

„Jsem nervózní. Nemůžu to ovládat. Už to chci mít za s sebou.“

„Brzy budeš.“ Nate na ní pohlédl s tázavým výrazem.

„Bitva již brzy začne. Cítím to.“

„Jak to dopadne?“

„To ti povědět nemohu.“

„A víte to?“ zeptal se s nadějí v hlase.

„Jestli to vím, nebo ne, není důležité. Stejně by jsi nechtěl znát výsledek.“

„Ne, to nechtěl.“ přisvědčil „Pomalu se stmívá. Asi bych měl jít vydat rozkazy.“ chtěl vstát, ale Alya ho pevně chytila za ruku.

„Nech se vést svým srdcem.“ Nate se zarazil, ale neodpověděl. Jen jemně kývl hlavou a odešel za veliteli jednotlivých jednotek. Ti seděli nedaleko v kruhu a zrovna hráli v kostky. Byla to oblíbená hra vojáků, nejčastěji ovšem o peníze. Sotva k nim došel, všichni vstali. Rukou jim dal pokyn, ať se posadí a přisedl si k nim. Chvíli bylo ticho. Nate vzal jednu z kostek a začal si s ní pohazovat v ruce.

„Za chvíli to začne.“ řekl. Velitelé zbystřili svoji pozornost.

„Jaké budou rozkazy pane?“ Nate si dával s odpovědí na čas.

„Pane?“

„Připravte vojáky. Všichni budou připraveni k okamžitému útoku bude-li to potřeba.“ velitelé se okamžitě zvedli a začali pokřikovat jeden přes druhého na své muže.

Fred přiběhl k Natovi.

„Už se jede?“

„Ještě ne, ale připrav se.“ poplácal ho po zádech a šel zkontrolovat Darka. Sedlo bylo v pořádku, otěže a třmeny také. Vše už kontroloval asi po sté a stejně měl pořád pocit, že vše není tak jak má být. Vzpomněl si na Alyu.

„Co myslela tím, poslouchej své srdce?“ zeptal se sám sebe. To, že byla tajemná věděl, ale ty její řečí mu často nedávaly smysl.

Když už byl konečně spokojený a všechno jeho vybavení bylo připravené rozhodl se ještě podívat na nepřátelský tábor. Dalekohled měl stále u sebe.

Ke kamenům došel už za hluboké tmy. Ani si nelehal na zem, na takovou dálku by ho stejně neviděli. Pomocí dalekohledu prohledával okolí. Něco ale nepůsobilo v pořádku. Rymirský tábor působil moc pustě. Nic se tam nedělo. Vedle něj se postavil Meron.

„Děje se něco?“

„Ne. Působí to na mě divně.“ Meron se zvláštně podíval.

„Co jsou ty červené tečky vedle sebe?“ zeptal se.

„Vypadá to na ohně. Oni se skrývat nemusí.“

„A ty věže jsi neviděl?“

„Ne. Ale jistě vím, že to halucinace nebyly.“

„Sám jsi říkal, že to mohlo být cokoliv.“

„Já vím ale...“ Nate už dál nepokračoval. Ústa měl otevřená dokořán a mlčky sledoval několik velkých ohnivých koulí, které se nesly vzduchem k jejich táboru. Když dopadly, byla vidět jasná záře a oheň, který se začal šířit po stanech. Vzduchem už letěla další salva.

„Co to k čertu?“ neměl slov Nate.

„Měl jsi pravdu, mají katapulty a také ohromnou výhodu.“

„Musíme se připravit.“ křikl už v běhu. Ještě ani nedoběhl a už začal pořvávat rozkazy na všechny, kdo se mu připletli do cesty.

„Co se děje?“ zeptal se zmateně Fred.

„Katapulty. Zapálily náš tábor.“ všichni vojáci co stáli poblíž, nevěřili svým uším.

„Připravte se. Brzy to začne!“

„Všichni do sedel.“ přidal se Meron. Táborem vypukl zmatek. Všichni utíkali ke svým koním. Nervozita sílila.

„Nemůžu pochopit kam je schovali.“ nechápal Nate.

„Nemohli je postavit až na místě?“ zeptal se Fred.

„A z čeho tady?“

„To je teď už jedno.“ okřikl je Meron „Musíme být připraveni, až vyrazí!“ dojeli ke kamenům a pozorovali, jak vzduchem létají další a další ohnivé koule. Jejich tábor byl v plamenech a i bez dalekohledu bylo vidět, jaká panika panuje v táboře. Od Rymirů to byl velice chytrý tah. Nikdo nečekal, že být takhle vynalézaví. Tábor byl celý z látky a dřeva. To, že před pár dny pršelo, bylo teď úplně jedno. Poslední dva dny bylo teplo a půda stihla trochu vyschnout.

„Už teď musí být polovina vojáků zraněná nebo mrtvá.“ děsil se Nate „Převálcujou nás jako nic.“

„Nebuď tak negativní.“ řekla mu Alya.

„A co mám vidět pozitivního na tom, že náš tábor je v plamenech a bůh ví, kolik vojáků po smrti?“

Alya jeho pocity chápala, ale teď nebylo pomoci. Fred se celý třásl.

„Dobrý?“ zeptal se ho Nate. Fred na sucho polkl a kývl na souhlas.

„Hej, no tak. Bude to dobrý jo?“ snažil se ho povzbudit „Budeš se držet blízko mě a nikdo na tebe nesáhne jasný?“ Fred ze sebe vymáčkl malý úsměv a Nate ho povzbudivě poplácal po zádech. Sám se třásl jako osika, ale držel se kvůli němu a kvůli vojákům, kteří sledovali každý jeho pohyb a nedočkavě vyčkávali na jeho rozkazy. Hlavou mu letěla jedna myšlenka za druhou. Především ale doufal, že král vyvázl v pořádku a že všeobecný chaos v táboře, na tu dálku vypadá horší, než ve skutečnosti je.

„Až vyrazí, Nevjedeme do nich rovnou.“ řekl Meronovi aniž by se na něj podíval.

„Cože?“

„Je vás asi čtyři sta lučišníků. Nejdříve je přivítáme šípy, nebudou vědět odkud přiletěli. Dá nám to malou výhodu. Druhá skupina do nich vjede. A my jim tak trošku snížíme počty.“ Meron přikývl. Vojáci se seřadili a přímo za nimi teď stáli všichni elfové a po křídlech ostatní vojáci připraveni je bránit, až to bude potřeba.

Ruku měl položenou na jílci svého meče a byl připravený ho ihned vytasit. Letmo se podíval na Freda a nemohl si nevšimnout jeho bledého a vyděšeného výrazu. Vůbec se mu nedivil, že se chce vrátit zpátky domů. Také si přál, aby už tohle všechno bylo za nimi.

Vzduchem létaly další a další hořící koule. Pak najednou z ničeho nic palba ustala. V Rymirském táboře se objevil pohyb a za strašného řevu, který bez problémů doléhal až k nim, vyrazili proti králi.

„Tak to začíná.“ řekl Nate a vytasil svůj meč. Fred a Meron ho napodobili a chviličku na to se řadami vojáků ozval zvuk šesti set tasených mečů a mohutné bouchnutí do štítu, na znamení, že jsou připraveni. Fred se přestal klepat a na tváři se mu objevil výraz odhodlání.

Nate pobídl Darka a klusem vyrazil v před. Rymirové byli už téměř u jejich tábora. Vojáci, kteří byli v první linii do nich vypálili několik střel z velkých praků, ale nemělo to skoro žádný účinek.

Rymirové prolétli obrannou, jako nuž máslem. Vojáci neměli žádnou šanci a přesto se zdálo, že se postup nepřátel trochu zpomalil.

„Vpřéd!“ rozkázal Nate a taktéž s křikem pobídl koně do trysku. Za ním vyrazili ostatní. Elfové stříleli za jízdy a několik desítek nepřátelských vojáků padlo k zemi, aniž by věděli odkud střela přiletěla. Nate v plném trysku pohlédl na stranu, odkud měla přijet druhá skupina. Ke svému zděšení, ale neviděl nikoho. Neměl čas myslel teď na to, co se stalo. Teď bylo důležité odrazit útok a hlavně ochránit krále. Pokud byl ještě na živu. V předu se sváděly kruté boje muže proti muži, i když nepřátelé měli značnou přesilu. Královi muži nedali svoji kůži lacino.

Nata a jeho muže dělily už jen desítky metrů od střetu s nepřítelem. Elfové naposledy vystřelili a nepřátelé už přišli na to odkud šípy létají. Střet byl masivní. Zadní část Rymirského vojska byla hlavně pěší a koně se jimi prodrali bez větších potíží. Prvních pár nepřátel koně doslova udupali a jak nepřátelský dav houstl, bylo zapotřebí použít hrubé síly. Už i na jejich straně se objevily první ztráty. Nate neměl čas ohlížet se kolem sebe. Nepřátelé byli úplně všude. Freda ztratil úplně z dohledu a nezbylo mu, než doufat, že si vede dobře. Mezi nimi a králem byla obrovská spousta povstalců, kteří vůbec neubývali, spíše naopak. Zdálo se jako kdyby jich tam bylo nekonečné množství. Nate odrážel nepřátelské útoky a chvílemi nestačil sledovat, co se kde děje. Tak jak byl začátek jednoduchý, teď už začínal být pomalu unavený. Svaly ho začínaly bolet, ale vzdát se, by se rovnalo sebevraždě. Na to ani nepomyslel. Mezi ně se už přimíchali i Rymirové na koních, kteří drželi dlouhá kopí a nedělalo jim větší problémy zabít vojáky, aniž by se k nim pořádně přiblížili.

Nate si zrovna vyměňoval rány s jedním z povstalců na zemi, když kolem něj projel jiný jezdec a silným úderem násadou od kopí ho udeřil do helmy. Nate ztratil rovnováhu a během chvíle ležel na zemi. Před očima se mu zatmělo. Čas se zpomalil a všechno viděl rozmazaně. Úder byl velice silný.

„Ty to musíš dokázat. Nikdo jiný nemůže. Jsi vyvolený.“ uslyšel hlas uvnitř sebe. V tomto stavu si myslel, že jen blouzní, ale pak si vzpomněl na Alyu a to, jak říkala, aby poslouchal své srdce. Poslech. Sebral síly a vyškrábal se na nohy. Čas se zrychlil, vidění zaostřilo a znovu byl schopný vnímat, co se kolem něj děje. Sotva se postavil na nohy, už musel čelit nepřátelskému útoku. Protivník po něm vrhl kopím a on jen tak tak stačil uhnout. Měl štěstí, ale za ním jiný voják vyjekl bolestí a svalil se na zem. Nebyl čas zkoumat ke komu patřil. Rozeběhl se proti jednomu z nepřátelských vojáků a jedinou, přesně mířenou ranou ze zadu ho usmrtil. V normálním souboji jeden na jednoho, by se takový útok považoval za zbabělství, ale tady to bylo jedno, tady nikdo nehrál fér. Po druhé během několika minut se válel po zemi. Tentokrát ale neměl takové štěstí a zavalil ho mrtvý Rymirský voják. Natovi vypadl meč z ruky. K jeho smůle si ho všiml další z nepřátel a viděl v něm snadný cíl. Přikročil k němu a zvedl nad něj svoji zahnutou šavli. Nate neměl po ruce žádnou zbraň až na dýku, kterou měl mrtvý nepřítel přivázanou na opasku. V poslední chvíli jí vytáhl z pochvy a vrazil jí nepříteli do nohy. Ten se v bolestech sesunul k zemi. Nate neměl moc času a tak se snažil co nejrychleji vyprostit. Mrtvý voják, ale byl kus chlapa a dalo mu dost práce, než ho odvalil dost na to, aby mohl vyndat nohu. Konečně se mu to podařilo a také právě v čas. Onen voják, kterému zabodl dýku do nohy, se vzchopil a v záchvatu zuřivosti se po něm vrhl hlava nehlava. Na normální bojové postupy zřejmě zapomněl, protože máchal šavlí sem a tam. Bylo jen s podivem že nezasáhl nikoho kolem sebe. Nate vyskočil na nohy zrovna ve chvíli, kdy se nepřítelova šavle zabodla do těla jeho mrtvého druha. Vedle leželo jedno zlomené kopí. Byla to jediná zbraň, která byla po ruce a tak jí pevně sevřel a vyrazil s ním proti Rymirovi. Ten byl ale připravený a útok vykryl. Nate ho pod sprškou ran a seků donutil pomalu ustupovat, až nepřítel zakopl o dalšího mrtvého. Nate nečekal ani chvíli. Voják byl nesoustředěný a právě v ten okamžik se mu hluboko do břicha zabodlo Natovo kopí. Výraz vojákovy tváře se změnil na bolest a pak jeho tělo znehybnělo. Nate se párkrát zhluboka nadechl a vyrval mu šavli z ruky. Na chvíli měl pocit, že někde v dálce před ním uviděl Freda, ale byl to jen pocit. Neměl čas nad tím přemýšlet, už se na něj řítil další nepřítel. Ten, ale neměl takové štěstí a Nate stačil udělat jeden jediný krok stranou a nepřítel se napíchl na šavli. V mžiku jí vytrhl a řítil se davem dál. Pomalu začínal mít pocit, že se kolem něj objevují víc královští vojáci než povstalci, ale i ti byli vidět na každém kroku. Orientaci znesnadňovali jezdci na koních, kteří se prohnali davem jako písečná bouře a povalili a někdy i ušlapali vše, co jim přišlo do cesty. Představovali největší riziko, protože se přihnali odnikud a zase během chvíle zmizeli. Měli navíc výhodu, že viděli z větší výšky, kdo je nepřítel a kdo ne. Kolem projel další jezdec, ale Nate o něm věděl a jeho útok na hlavu vykryl. Voják to zřejmě nečekal a hned obrátil koně a znovu se rozjel proti němu. Nate byl připravený a v té rychlosti chytil vojákovo kopí a mrštil s ním vzad. Voják rovnováhu neudržel a po zádech sletěl z koně. Dopadl tvrdě na zem a chvíli lapal po dechu, než se však stačil zvednout přiskočil k němu jeden z elfů a ukončil jeho trápení. Nate využil příležitosti a vyhoupl se do sedla. Hned měl větší přehled o situaci a zdálo se mu, že nepřátel ubývá. Ztráty na jejich straně, ale budou jistě taktéž velmi vysoké.

Chvilinku si dopřál klidu a rozhlížel se kolem sebe. V dálce před sebou uviděl Freda. Byl bez helmy a z ruky mu stékala krev z čerstvé rány. Neváhal a vyrazil za ním. Dorazil akorát včas. Na Freda se chystali zaútočit tři vojáci na jednou a to by mohl být poslední útok jaký by kdy zažil. Nate kolem něj udělal s koněm čisto a jednoho vojáka stačil zasáhnout ještě za jízdy, na druhého několikrát šlápl kůň a jistě mu polámal několik kostí. Fred se mezi tím vypořádal s posledním protivníkem. Pak se chtěl vrhnout i po zraněném vojákovi, ale Nate ho zastavil. Fred se tedy otočil a opět se přimíchal do bojujícího davu. Nate ale spatřil ještě jednoho protivníka, kterému se toužil pomstít už velmi dlouho dobu a teď konečně mohl. Seděl v předu před ním na svém koni a rozdával přesné rány kolem sebe. Byl to Levur. Hlavní velitel Rymirů a také to byl on, kdo zabil Shadowa. Nate cítil jak jeho svaly pomalu začínají odporovat a bolet, ale takovou šanci už mít příště nemusel. Chtěl to být on, kdo Levura zabije a pomstí tak Shadowa.

Vydal se naproti němu. Ten si ho ještě stále nevšiml, to však netrvalo dlouho. Hned jak se na něj podíval, poznal ho. Na tváři mu prolétl letmý úsměv a hned se otočil proti Natovi. Ten už na nic nečekal a pobídl koně do cvalu. Rychleji se davem prodrat nešlo. Levur udělal to samé a teď se oba proti sobě řítili velkou rychlostí. Natův nepřítel měl nad ním trošku výhodu, protože měl v ruce kopí, zatím co on měl jen šavli. To mu ale bylo úplně jedno. Levur naznačil hod na Natovo levé rameno a ten instinktivně uhnul, ale to dělat neměl. Nepřítel to čekal a zaútočil na břicho. Neměl ale tolik štěstí a Nate tam stačil strčit ruku a kopí sklouzlo po loketním chrániči a zabodlo se do jediné mezery mezi stehenním chráničem a chráničem rozkroku. Kopí se však nezabodlo dost hluboko a prudkým nepřítelovým pohybem se vytrhlo a z velké natržené části stehna začala vytékat krev. Nate zaskřípal zuby bolestí, ale nehodlal se vzdát. Oba otočili koně a opět se vrhli proti sobě. Levur měl stále v ruce kopí, špinavé od Natovi krve. Na podruhé chtěl nepřítel vyzkoušet stejný trik, ale Nate byl tentokrát připravený a útok vykryl. Podařilo se mu to udělat dost šikovně a Levurovi kopí vypadlo z ruky. Bez meškání tasil svoji šavli a s křikem se pustil do Nata. Zasypával ho ranami ze všech stran a vypadalo to, že není ani trochu unavený. Zato Nate začínal cítit, jak pod jeho útoky ztrácí sílu a nebyl schopný pořádného protiútoku. Ustupoval před ním a pod neustávajícím tlakem nepřítelových útoků upadl na zem. Levur se nad něj vítězoslavně postavil.

„To je tvůj konec chlapče.“ řekl mu s úsměvem na tváři. Nate se na odpověď nevzmohl. Jediné co bylo ještě v jeho silách, bylo vytasit svoji dýku a zabodnout jí kamkoliv do nepřítele. Byl ale moc pomalý a Levur mu bez problémů ruku zastavil a dýku z ruky vyndal. Chvíli si s ní pohrával v ruce a zkoumal jí.

„Pěkná, asi si jí nechám. Bude mi připomínat to snadné vítězství nad tebou.“ řekl stále s úsměvem. Nate boj pomalu vzdával a čekal , kdy dostane poslední ránu. Někde uvnitř sebe ale znovu zaslechl onen hlas, který mu říkal, ať se nevzdává. Jemu to už snad bylo i jedno. Neměl na to sílu. Alespoň si to myslel. Levur se nad něj postavil a zdvihl svoji šavli do výšky, nad Natovo břicho. Ten pomalu a nenápadně ještě jednou uchopil svoji šavli a v okamžiku, kdy nepřítel chtěl udělat smrtící zásah, vyrazil mu šavli z ruky. Levur nevěřil svým očím. Myslel si, že Nate je už na pokraji sil a na odpor se nezmůže. Zmýlil se a jeho protivník v sobě našel ještě dost síly, aby se překulil na břicho, klekl si a jen tak naslepo máchl šavlí po něm. Zasáhl Levurovu pravou ruku těsně pod loktem a rozřízl mu i brnění do půli hrudníku. Z ruky začala ihned vytékat krev. Brnění na hrudníků vydrželo déle. To ale nepříteli stačilo, aby pochopil, že Nate je i v tomto stavu nebezpečný a o on teď neměl čím se bránit. K jeho jedinému štěstí se kousek dál snažil dostat jeden kůň z ohlávky. Levur k němu doběhl, vyskočil do sedla a vyrazil pryč. Nate byl vyčerpaný ale vstal. Opodál viděl ještě jednoho koně. Došel k němu, ale vysoukat se do sedla mu trvalo trochu déle než sám čekal. Konečně v něm seděl. Pohled, který se mu naskytl, ho po tom vyčerpávajícím boji potěšil. Rymirové ustupovali. Nikdo z královských vojáků se za nimi ale nehnal. Nate tomu nerozuměl. Potřeboval najít krále.

Zjistil, že se vlastně moc nepohnul z místa a byl několik set metrů od zničeného tábora. Krokem se vydal k němu. Všude leželi mrtví, umírající a nebo těžce zranění vojáci obou stran. Přeživší a lehce zranění vojáci procházeli mezi ostatními a pomáhaly těm, u kterých to ještě šlo. Natovi z toho bylo špatně. Snažil se nemyslet na to, kolik mužů tu položilo život. Tohle ale nebyl konec a on to moc dobře věděl. Pokud král zůstal naživu, nezastaví se, dokud nebudou povstalci rozprášeni úplně. Ještě je nějaké bitvy čekají.

Pomalu dojel do tábora. Nebo spíše do toho, co z něj zbylo. Ze stanů zbyly jen ohořelé cáry látek, ze kterých se ještě kouřilo a z vozů, které měly být ochrannou před nepřáteli, zbyly jen ohořelé kusy dřeva. Všude se valil šedivý, štiplavý dým, který dusil.

Konečně se dostal k místu, kde dříve stával královský stan. I tady byla spousta mrtvých. Vojáci se je snažili co nejdříve odklidit, ale nebylo kam. Všude panoval zmatek. Pak ho uviděl. Král byl i s jeho jednotkou o kus dál a zřejmě řešili, co teď. Sesedl a vydal se k nim.

„Jste v pořádku pane?“ zeptal se, když k nim došel. Král měl zavázanou pravou ruku, ale nebylo to nic vážného.

„Ano, nic mi není. Co ty? Nevypadáš nejlépe.“ snažil se o trochu povzbudivý tón, ale úplně mu to nevyšlo. Nate se jen trpce usmál.

„Kde jsou všichni?“ zeptal se Brixe, který se staral o Vaase.

„Uruk a Bany jsou na ošetřovně.“

„Je to vážné?“

„U Banyho ano. Dostal zásah přímo do břicha, Uruk je na tom lépe.“ Nate najednou cítil ještě větší beznaděj.

„A co teď pane? Utekli, nepůjdeme za nimi?“

„Dalekou neutečou. Předpokládal jsem tento výsledek a vydal jsem rozkaz, aby stezku zavalili. Nemají kam utéct dohoníme je tam.“

„Kdy vyrazíme?“ zeptal se. Král si ho prohlédl od hlavy až k patě.

„Nathane, vážím si všeho co jsi udělal, ale ty nikam nepůjdeš. Zůstaneš tady. Jsi zraněný. Poslat tě znovu do bitvy se rovná sebevraždě.“

„Ale pane já...“ začal protestovat, když ho král zastavil.

„Řekl jsem ne a to je moje poslední slovo!“ řekl důrazně a pak se opět věnoval jednomu z generálů. Nate byl naštvaný, ale nedovolil si nic říct. Radši odešel. Měl v plánu jít se podívat na zraněné kamarády. Cestou potkal Freda.

„Jsem rád, že jsi celý.“ řekl mu s úsměvem.

„Já taky. Nebýt tebe, zabili by mě.“

„Bojoval jsi statečně.“ poplácal ho Nate po zádech.

„No a co teď?“

„Nevím, nejspíš další útok na Rymiry, ale mě se to netýká.“ řekl jak nejnaštvaněji dokázal.

„Netýká?“ podivil se Fred.

„Ne, netýká, protože jsem zraněný a král si myslí, že další boj je sebevražda.“ Fred si ho prohlédl.

„No něco na tom bude.“ prohlásil potom. Nate ho probodával pohledem.

„Nic mi není! Mám jenom škrábnutí na ruce a na noze. Nic víc!“

„Jenom škrábnutí?“ Na tu nohu kulháš a vsadím se, že v té ruce meč dlouho neudržíš.“ Nate byl vzteky bez sebe.

„A to se tu mám jako posadit a čekat jak to dopadne?“ zařval na něj. Fred si ho jen měřil pohledem, ale nic neříkal.

„Pojď se nechat ošetřit a pak se uvidí.“ Natovi se to nelíbilo, ale poslechl a oba pokračovali dál na ošetřovnu.

Byl to malý, provizorně postavený stan. Jeho kapacita ani zdaleka nemohla zvládnout tolik zraněných vojáků a tak leželi všude okolo. Mezi nimi pobíhali jen ti, kteří neměli žádná vážná zranění a pak pár zdravých vojáků. Oba chlapci vešli do stanu. Leželo tam asi dvacet vojáků. Úplně vzadu našli Uruka a Banyho. Ten spal, ale Uruk byl vzhůru a očividně měl bolesti.

„Jak je ti?“ zeptal se Nate.

„Dobře.“ odpověděl Uruk a snažil se potlačit bolest.

„Co ti udělali?“

„Málem jsem přišel o ruku a pak škrábanec na levém boku.“

„Dali ti něco na bolest?“ zeptal se.

„Chtěli, ale řekl jsem jim ať to dají Banymu, potřebuje to víc než já.“ Nate přikývl.

„Budete oba v pořádku. No nechám vás odpočívat, potřebujete to.“ s těmito slovy se zvedl a šel najít někoho, kdo by se mu postaral o rány.

Nemusel hledat dlouho.

„Kamarád potřebuje ošetřit.“ zastavil rázně jednoho z vojáků Fred.

„To tady není jediný!“ odbil ho voják.

„Jenže on se má za chvíli hlásit u krále.“ vymýšlel si. Nate na něj vyvalil oči, ale nic neřekl. Voják se na Nata podíval a hned co spatřil jeho brnění, začal se omlouvat a posadil ho na stoličku nedaleko. Rány mu vymyl vodou a potom zavázal. Než stačil Nate poděkovat, voják už byl jinde. Oba chlapci se proto rozhodli vrátit zpátky ke králi. Našli ho tam, kde byl před tím.

„A už jsi tady. Co říkal doktor?“ zeptal se král.

„Že jsem v pořádku a můžu bojovat.“ odpověděl Nate se vzdorem ve tváři. Král se usmál.

„No uvidíme.“ to už vypadalo nadějně.

„Co máte v plánu pane?“

„Během hodiny dáme dohromady zbytek armády a půjdeme po nich. Jejich hlavní velitel to také přežil, nepředpokládám, že se vzdají.“

„Já vím, měl jsem s ním tu čest.“ kývnul hlavou Nate.

„Dobře. Svoláme armádu, připravte se. Půjdeme tohle šílenství ukončit.“ řekl král už na odchodu.

Nate s Fredem zůstali se zbytkem jednotky a probírali předešlou bitvu.

Král sice říkal za hodinu, ale už ani ne za půl hodiny, byli všichni bojeschopní vojáci na koních a připraveni se znovu za svého krále poprat. Seřadili se a vyrazili. Nate s Fredem a ostatními byli nejblíže králi a jeli úplně v čele. V takových situacích měli připravené luky a neustále pročesávali okolí pohledem. Nikdy nemohli vědět, kdy se za nějakým balvanem objeví nějaký povstalec s lukem a rozhodne se krále zabít. Projížděli bitevním polem, kde se ještě stále válela těla vojáků. Odklízení mrtvých trvalo dlouho a teď hlavně drtivá většina vojáků jela opět bojovat. Pomalu se přibližovali průsmyku a začínal na ně doléhat temný stín skal.

„Jak daleko jste je nechal dojít pane?“ zeptal se Sakip.

„Necelý kilometr. Ale přežilo jich dost, budeme muset být opatrní.“

„Dáte jim možnost se vzdát?“ zeptal se Nate.

„Uvidím, i kdyby ano, pochybuji o tom, že to udělají. Jejich velitel raději zemře, než aby se mi poklonil.“ Nate takovou odpověď čekal. Přál si, aby nemuseli znovu bojovat a aby znovu neumírali další muži, ale na druhou stranu tam byl Levur, a on se mu chtěl pomstít za Shadowa.

Stoupali po skalní stezce a čekali, kdy narazí na povstalce. Všude kolem se sesedávali havrani, vypadalo to, jako kdyby čekali, až bude po všem a oni se budou moci slétnout na hostinu.

„Mám pocit, že jsem v předu viděl nějaký pohyb.“ hlásil Brix.

„Sotva jsme sem vjeli, není to nějak brzy?“ zeptal se pochybovačně Nio.

„Budou tu mít své špehy. Také bych chtěl vědět, až proti mně půjde přesila a já bych neměl kam utéct.“ prohlásil král. Nate si nebyl úplně jistý, že králi právě rozuměl a chvíli mu trvalo, než mu došlo co tím chtěl říct. Pak musel uznat, že je na tom stejně.

Brix měl pravdu. Prošli ještě několika zákruty cesty, a ocitli se na menším otevřeném prostou, kde se nejčastěji tábořilo. Povstalci využili toho, že král nechal stezku zasypat a z kamenů, které se válely kolem si postavili provizorní opevnění. Postavili si z nich malou kamennou hradbu.

Král zastavil.

„Určitě budou ve skalách kolem.“ řekl. Stěny kolem tábořiště nebyly tak strmé jako na jiných místech a dalo se po nich vyšplhat.

„Budou tam mít schované lukostřelce.“ přikývl Brix.

„Co budeme dělat?“ zajímal se Nate.

„Pošleme pár vojáků napřed. A uvidíme co se bude dít.“ řekl bez rozmýšlení Brix.

„To nemůžete pane!“ podíval se Nate znechuceně na krále.

„A co chceš dělat?“

„Třeba vyslat někoho, aby to obešel a podíval se jestli tam někdo je. Třeba tam nikoho neposlali. Nevíme kolik lučišníků jim přežilo.“

„To může trvat hodiny.“ odpověděl mu král.

„Takže radši pošlete několik vojáků na smrt?“ rozčilovat se dál Nate.

Král už se sním nebavil. Generál Tarik vybral dvě stě vojáků a vydal jim rozkazy. Z původních deseti tisíc vojáků jich zbyly necelé čtyři tisíce. Kolik bylo Rymirů nevěděli, ale odhadem jich mohlo být o polovinu méně. Nate úplně nemohl pochopit kam se tady ve skalách narvaly ty dva tisíce.

Vojáci vyrazili. Generál jim řekl, že jsou průzkumná skupina a hned co zjistí polohu nepřítele mají se vrátit. Normálnímu člověku by bylo divné, proč jich posílá tolik, ale vojáci byli zvyklí poslouchat rozkazy a tak se neptali. Opatrně a s rukama na jílcích svých mečů pozorovali okolí. Nic se nedělo a oni v klidu došli zhruba do poloviny cesty. Nate už si pomalu oddechl a doufal, že se vojáci brzy vrátí a nikomu z nich se nic nestane. Bohužel se ukázalo, že Brix měl pravdu. V okamžiku, kdy se vojáci začali přibližovat nebezpečně blízko Rymirskému opevnění se z obou stran spustila palba. Šípy létaly do skupiny a vojáci jen nechápavě civěli, odkud šípy létají. Než jim došlo, že je generál poslal jako návnadu, zbyla jich asi polovina. Za to ale začala palba královských lučišníků a přeživších elfů. Ti stříleli mnohem rychleji než normální vojáci a za chvilku už nepřátelská palba ustala. Většina byla mrtvá, nebo raději utekla.

Přesně na tohle král čekal. Věděl, že všechny lučišníky, které povstalci měli, nechali bránit boky tábořiště a když se jim to nepovedlo, mohou očekávat přímý čelní útok. Král se stejně ale nakonec rozhodl dát jim ještě jednu šanci. Dát jim šanci, aby si mohli zachránit své životy. K žádné další bitvě nemusí dojít.

Vyjel vpřed a v těsném závěsu kolem něj se shlukl Brix a jeho jednotka. Doprovázeli je elfové, kteří čas od času vystřelili po vojákovi, který si dodal odvahy a chtěl krále zabít sám.

Dojeli na místo, kde před chvílí po průzkumné skupině začali pálit povstalci.

Král zastavil a rozhlížel se. Za provizorní kamennou hradbou byl vidět pohyb. Vojáci se zřejmě připravovali na útok.

„Vzdejte se.“ zakřičel král ze všech sil „Vzdejte se a nechám vás na živu.“

Všichni čekali co se bude dít. Nedělo se nic.

„Vzdejte se. Tenhle boj nemá smysl. Jste uvěznění. Zbytečně tu zemřou další muži. Nemusí k tomu dojít. Stačí, když se mí Váš velitel pokloní.“ pohyby za hradbami neustávaly, spíše naopak. Nate čekal se zatajeným dechem co se bude dít. Tajně doufal, že by Levur mohl královu nabídku přijmout, ale když si vzpomněl, jak tvrdohlaví byli jeho muži v táborech, které přepadli, uvědomil si, že k tomu nikdy nedojde.

„Nikdy!“ ozvalo se zpoza opevnění „Radši zemřu, než abych se Vám poklonil.“ král zavrtěl hlavou.

„Tupec jeden, kvůli němu zemřou další muži a úplně zbytečně.“ zamumlal si pro sebe.

„Vy možná ano, ale co vaši vojáci? Nabízím jim svobodu. Nemusí tu zbytečně zemřít. Jistě mají doma rodiny a ty o ně nechtějí přijít.“ vsadil král na citlivou strunu. Chvíli bylo ticho.

„Každý Rymir raději zemře, než aby před Vámi poklekl.“ zařval Levur. Král svěsil hlavu.

„Nemá to cenu. Nedá se s ním domluvit. Začněte.“ rozkázal. Ozval se švist vystřelených šípů, které se vzduchem nesly až za nepřítelovo opevnění. Král nechal vojáky takto vypálit několikrát. Potom jim dal rukou pokyn, aby přestali.

„Věřím, že jim to stačilo. Pojďme to ukončit.“ řekl, vytáhl svůj meč z pochvy a zvedl ho nad hlavu. Nate a ostatní udělali to samé.

„Za vítězství!“ zařval král.

„Za vítězství!“ odpověděli mu vojáci. Král pobídl koně a ten se pod prudkou pobídkou vzepjal na zadní a umocnil tak tuto chvíli. Pak už se ozval dunivý zvuk několika tisíc kopyt a povstalci, kteří byli u hradby brali nohy na ramena. Jejich opevnění, bylo příliš nízké na to, aby mohlo zastavit koně, kteří ho v klidu přeskočili. Povstalci se snažili utíkat a někteří dokonce vyšplhat na skálu, ale nebylo jim to k ničemu. Královo vojsko se prohnalo Rymiry, jako by tam ani snad nebyli a mnoho vojáků bylo ušlapáno. Dav začal pomalu houstnout. Rymirové byli natlačeni na zasypané kameny, ale většina nebyla ochotná se vzdát a tak dělala co mohla, aby se ubránila. Postup se téměř zastavil a byla potřeba ohánět se mečem. Měli teď výhodu, že byli na koních a měli o situaci přehled.

Až teď po několika minutách boje si Nate uvědomil, proč král nechtěl, aby jel. Noha ho ani tak nebolela, protože seděl v sedle, ale ruku cítil. Udržet v ní meč bylo stále těžší. Několikrát do ní dostal zásah štítem nebo jiným tupým předmětem a meč málem upustil. Fred mu zmizel z dohledu. Původně měl v plánu si ho hlídat, ale nešlo to.

Bojoval hned se dvěma Rymiry naráz a statečně odrážel jejich útoky. Ten den měl ale zvláštní štěstí a už podruhé ho někdo sundal z koně. Tentokrát to byl někdo z jejich vojáků. Nejspíš se prudce otočil, myslel si, že Nate je nepřítel a tak ho pro jistotu praštil štítem přes hrudník. Nate ztratil rovnováhu a spadl na zem. Měl vyražený dech, ale za chvíli to bylo lepší. Vydrápal se na nohy a snažil se udělat si přehled o situaci. Hned co se ale postavil, další z Rymirských vojáků neváhal pokusit se ho zabít. Musel čelit protivníkovi o hlavu vyššímu a celkově statnějšímu, jenže jeho velikost mu byla spíše na obtíž. Nate byl rychlejší a mrštnější a jeho útokům uhýbal. Přestával mít cit v ruce a tak se držel spíše obrany. Zaútočil až když si byl jistý, že nepřítele zvládne a udělal to svojí dýkou, kterou držel v levé ruce. Ve chvíli, kdy se nepřítel napřahoval k dalšímu výpadu, přiskočil a dýku mu vrazil rovnou do břicha. Voják se zapotácel a spadl na záda.

Nate udělal pár kroků vzad a v jeho hledáčku se objevil další z nepřátelských vojáků. Byl sotva několik metrů od něho. Zrovna se vypořádával s jedním z královských vojáků a z tohoto souboje vyšel jako vítěz. Nate si k němu došel a zaútočil ve chvíli, kdy se k němu soupeř otočil čelem. Vyzkoušel několik výpadů, ale nepřítel vypadal, že ani nezapotil a hned jak viděl první možnou příležitost, přešel do protiútoku. Nate byl ale i přes svá zranění rychlejší a využil první chyby soupeře k útoku. Rány dopadaly jedna za druhou a nepřítel byl nucen ustupovat. Netrvalo dlouho a zakopl. Upustil svoji šavli a tak mu nezbylo než se pro ní zkusit doplazit. Nate si jeho úmyslu včas všiml a když nepřítel sahal po své šavli, postavil se mu na ruku a znemožnil další pohyb. Teď už bylo na nepříteli vidět, že ví, jaký osud ho čeká a vzdal všechny pokusy o uvolnění své ruky. Nate stál vítězně nad ním a meč měl připravený, aby to ukončil. Nějak podvědomě se ještě rozhlédl a spatřil Freda, jak kus dál před ním bojuje se dvěma vojáky a zezadu se k němu blíží Levur. Celé to strnule pozoroval. Fred vyřídil oba dva vojáky více než skvěle a stihl se otočit jen tak tak, aby uhnul před Levurovým útokem. Jeho šavle mu projela přes brnění, ale neutrpěl žádné zranění. Od začátku bylo viděl, že Levur je mnohem zdatnější než Fred. Ten se ale za žádnou cenu nehodlal vzdát a bránil se jak nejlépe uměl. Pod nepřátelskými tvrdými ranami ale spíše uhýbal. Nate nechal vojáka vojákem a vrhl se na pomoc Fredovi. Levur ho zpozoroval a na tváři se objevil odporný a krutý úsměv. Kolem něho se zničeho nic objevilo pět vojáků připravených svého velitele za každou cenu bránit. Nate neměl na vybranou, musel se poprat nejdříve s nimi, pokud se chtěl dostat k Fredovi. Ten čelil stále sílícím útokům a pod jejich prudkostí pomalu polevoval. Nate měl svých starostí dost, ale neušlo mu, že Fred boj pomalu vzdává. Snažil ze všech sil s vojáky co nejdříve vypořádat, ale stále přibíhali další. Potom zahlédl jak Fred upadl. Levur se nad ním sklonil a něco mu pošeptal. Potom vstal a svojí dlouho šavli mu vší silou vrazil do břicha. Nate v tu chvíli viděl rudě. Vojáky porazil během několika málo vteřin a s řevem se řítil na Levura. Nedaleko od něj stál Brix a celé to viděl. Věděl jak Natovi na Fredovi záleží a rozhodl se mu pomoci jak nejlépe to půjde. Nata stále obtěžovali další a další Rymirové. Brix byl u něj co nevidět a on se konečně mohl vrhnou na Levura. Fred se snažil vyndat šavli z břicha, ale síly mu pomalu docházely.

Nate se přiřítil a stále viděl rudě. Byl pevně rozhodnutý se pomstít jak za Freda tak za Shadowa. Zapomněl na bolest ruky i stehna. Zasypával Levura útoky shora, ze stran, ze spodu. Bylo mu to jedno. Levur nečekal, že je Nate až takhle nebezpečný a snažil se bránit jak jen to šlo. Nate ho ale nepouštěl do protiútoku, nedával mu žádnou šanci. Stále ho zasypával tvrdými ranami a zdálo se, že únava mu nic neříká.

„Jestli umře...!“ zařval na něj.

„No co Simiraji?! Co uděláš?“ zeptal se výsměšně Levur.

„Zabiju tě hned!“ procedil Nate mezi zuby. Meče se jim mezi tím zkřížili a Nate toho využil. Udělal kruhový kryt a Levurovi šavli z ruky vyrazil. Z míry ho to ale nevyvedlo. Vytáhl dvě dlouhé dýky, které měl přivázané k opasku a pustil se do Nata. Měl výhodu dvou zbraní, ale měl je krátké a dělalo mu problémy se k nepříteli vůbec přiblížit. Zato Nate si věděl rady. Držel si nepřítele dál od těla a ve vhodný moment se mu podařilo zmocnit kopí, které trčelo z jednoho vojáka pod ním. Opět útočil jak nejlépe uměl. Nepřítel před ním pomalu ustupoval. Po chvíli se srazil s jiným z vojáků a na chvíli přestal dávat pozor. To byla ta chvíle na kterou Nate čekal. Mrštil kopím a to se Levurovi zabodlo do břicha. Upustil obě dýky a kopí se snažil vyndat. Tohle kopí, ale patřilo nějakému Rymirovi a vyndat se nedalo. Rymirové měli totiž na svých kopích malé bodáčky po stranách, aby se nedaly vyndat ven. Nate zuřil. Přiskočil k němu, pevně ho levou rukou chytil za rameno a kopí zarazil ještě hlouběji. Levurovi vytryskla z úst krev a svalil se na kolena. To Natovi ale nestačilo kopí chytil a vší silou ho vytáhl ven. Bolest jakou musel Levur v tu chvíli zažít byla nepopsatelná. Skácel se na zem a pomalu ztrácel vědomí. Nate si k němu přiklekl a naklonil se tak, že se téměř dotýkali tvářemi.

„To máš za mého přítele a za mého koně. Nejsi nic než bestie, jejíž tyranie právě skončila!“ zasyčel. Levur se po něm podíval. Chtěl něco říct, ale už na to neměl sílu. Během chvíle se jeho tělo uvolnilo a znehybnělo. Oči zůstali otevřené, ale teď už byli prázdné. I když to byl nepřítel, Nate věděl co se sluší a patří a oči mu zavřel. Potom se postavil. Stál nad ním a bylo mu do pláče. Cítil ohromnou nenávist. Potom si vzpomněl na Freda a rozběhl se k němu. Ten se celý klepal. Vypadalo to, že je pohledem nepřítomný. Nate věděl, co bylo nevyhnutelné.

„No tak, no tak Frede. Bude to v pořádku. Podívá se na tebe doktor a bude to dobré.“ snažil se kamaráda jakkoliv povzbudit. Cítil jak se mu do očí ženou slzy.

„Ne Nate, nebude to dobré. Víš to moc dobře.“ bylo pro něj těžké říct jednu větu.

„Vzpomínej na mě ano. A kdyby ses někdy vrátil domů. Řekni mým rodičům co se stalo prosím.“ zachroptěl už téměř neslyšně. Nate slzy nedokázal zastavit a ani nechtěl. Kamarád svůj boj pomalu prohrával. Nate nevěděl co by mu řekl.

„Vezmi...vezmi si tohle.“ řekl mu Fred a podal mu malý, dřevěný kroužek „Chtěl jsem ti to dát, až bude po bitvě. Nestihl jsem to. Omlouvám se.“ Nate přes slzy už ani neviděl.

„Nemáš se mi za co omlouvat. Já na tebe měl dávat pozor a...Frede? Frede?!“ zařval Nate a přitiskl kamarádovo bezvládné tělo k sobě. Fred už déle nevydržel a ruka, ve které měl talisman, byla najednou úplně uvolněná. Nate měl pocit, že všechno je zpomalené, zvuky bitvy nevnímal. Všechno mu bylo jedno. Kdyby na něj někdo teď zaútočil, nebránil by se. Jen tam tak seděl s Fredem v náručí a utápěl se v slzách a vzpomínkách na to, jak se poprvé poznali a Fred byl arogantní a naparoval se, že ten skokánek nikdo jiný lépe nesjede. Tenkrát ho Nate považoval jen za nafoukaného blbce, ale postupem času a tím co všechno spolu prožili se jeho přístup k němu úplně změnil. Stal se z něj jeho nejlepší přítel a teď to bylo všechno, nenávratně pryč.

Jak dlouho tam seděl, nevěděl. Ani si nevšiml, že bitva kolem něj pomalu ustává. Když Rymirští vojáci viděli padnout svého velitele, buď začali rovnou utíkat nebo upustili své zbraně a raději se vzdali a doufali, že jim král dá milost. Bylo jen pár těch, kteří se nevzdali a bojovali až do samého konce. Během několika desítek minut boj úplně ustal. Vojáci se snažili přeživší Rymiry nahnat k sobě, aby jim nikdo neutekl.

Bitevním polem se procházel Brix a hledal jestli někdo z královských vojáků nepřežil. Téměř hned si všiml Nata a domyslel si co se stalo. Hned zamířil k němu. Nevěděl co mu říct. I když Freda neznal, věděl jaké to je přijít o někoho, kdo je mu blízký. Chytil Nata za rameno a klečel tam s ním, aby si nepřipadal tak sám. Netrvalo dlouho a všimli si jich i ostatní a všichni se přišli podívat co se děje. Nate neměl sílu je vyhánět nebo jim líčit co se stalo. Pouze Freda zvedl a v náručí ho odnesl ke svému koni, na kterého ho vysadil.

„Hele jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě Brix.

„Bude to dobrý.“ odpověděl mu Nate a ani se na něho nepodíval.

„Pomůžu ti.“ nabídl se.

„Zvládnu to sám!“ nesouhlasil Nate.

„Vím jak ti je. Zažil jsem to.“ snažil se ho Brix nějak uklidnit.

„A co víš?!“ zařval na něj. Brix sklopil hlavu a pak pokračoval.

„Víš jak jsem ti říkal o své rodině?“ zeptal se. Nate si najednou uvědomil kam tím míří.

„Já...omlouvám se.“ slova hledal těžko.

„V pořádku, chápu to. Tak dělej pomůžu ti s ním.“

Nate se vyhoupl do sedla a držel Freda jednou rukou. Potom se vydal směrem z průsmyku. Cestou ho zastavil král.

„Jedeš někam?“ zeptal se.

„Chtěl jsem...“

„Chtěl jsi?“

„Já ani nevím.“ král si ho prohlížel a hned pochopil.

„Vydrž ještě. Vyrazíme do hodiny a vrátíme se do Zexu. Tvého kamaráda je mi líto. Jediné co mohu pro něj a pro tebe udělat je nabídnou ti, že ho můžeš pochovat na palácovém hřbitově.“

„Děkuji pane.“ řekl tiše Nate a rozhodl se počkat na ostatní. Král nelhal a skutečně vyrazili do hodiny. Cesta byla dlouhá několik hodin, to bylo ale jedno. Natovi bylo teď všechno úplně jedno.