Poslední pohanka

U Šumavy, leta 1010. Veškera krajina porostlá starověkým lesem. Nebenosné jedlí, košaté duby, hustá křoviska, vysoká tráva po horách a dolech. Ticho posvátné v liduprázdném okolí. Neznáť krajina lomoz pracujících měšťanů, zpěvy ženců a pastýřů; nezná střechy lidské, nezná ni cesty motykou a rýčem zdělané. Příroda sama, věčná ta tvořitelka i rušitelka, ta kněžna nezmožitelná vévodí tu plnou, neobmezeoou mírou a krásou.

Letní den. Na nebes modrojasném oblouku žhavé slunce. Po lesích kosů zpěv, klování dudků, křik sojky, lámání se kmenů, padání větví — dusot koní a hovor šesti jezdců. Přicházejí od německých pomezí.

První jezdec. „Zlopověstným Černobohem se ti dokládám, sladký pane můj —“

Druhý jezdec. „Aj, ty pohanský střepe! Aby tě Morana vysypala v černou svoji noc, nezdařilý vyznavači Krista! Brzo-li pak zapomenou šediny tvoje, žes na kadeře jinošské při hrobech sypával popel?“

První jezdec. „Nepřetrhuj mi řeč, pokažený zárodku! Nebo se ti Raráškem zapřísáhnu, že tebe i sebe na nejvyšší borovici pověsím, aby nám bylo jasněji se ohlédnouti v okolí a pánu pověděti o schůdnějších cestách.“

Třetí a čtvrtý jezdec. „Naše koně nemohou z místa. Pot se s nich valí, že by se v něm celé stádo hřebců plaviti mohlo. Proklatá necesta!“

Šestého jezdce nese o několik kroků napřed zchvácený oř. Nyní se s jarmem zastaví; hlavu, krk a hřívu k zemi nakloní. Jezdec prociťuje z hlubokých myšlének. Nadarmo umdleného nosiče ostruhou bodá. Z místa se nehýbá.

„Ubohé zvíře! Nehodou obtěžkaný průtahu!“ vzdechne si jezdec. „Opět o den později do milené, úzkostí sevřené Prahy!“

Slézá s oře; ostatní dělají rychlým skokem taktéž.

Den se kloní ku konci. Slunce ubíhá za tmavomodrou Šumavu. Zlaté paprsky líbají čelo nejvyšších jedlí; dlouzí stínové rozkládají se po nižších větvích a křovinaté zemi. Ticholetýma křídloma, zahalen v šedé roucho, spouští se večer na celé okolí. Jezdcové popouštějí koním uzdu, střehou jich na pastvě a sami se rozhosťují v bujné trávě. Jediný jinoch zbaven jest péče o svého koně. Jesti to vůdce malého sboru. Jinoch štíhlého zrostu, plamenného zraku, zdravých tváří, bujarých údů. Jazykem mluví domácím, šat ale jeví cizinu. Úzké nohavice Němců, jich vysoké těžké boty a krátký, knoflíky hustě posetý kabát hrubě se liší mezi oblíbeným národním krojem ostatních pěti jezdců, mužných to zbrojnošů. Boruta mezi nimi nejstarší. Stříbrný jest jeho vlas, vráskovité čelo, pěst se ale pevně zatíná v rukověť pádného meče. Tělo, věkovitá lípa, lhostejně snáší parno i mráz; duše, mladistvá jíva, věrným ramenem se otáčí kolem jinocha pána.

Boruta. „Slaďounký můj veliteli, na sluhu věrného se nemrač! Vím, že se duše tvá potuluje u Vyšehradu, touhy tvé bolest čtu ti na tváři — mne pak svědomí hryže, že jsem poblouzením spěchu tvého prodloužil. Zbav se však trudných myšlének! — Hoj, hoši! podejte mi láhev s medovinou! Na zdar našim českým krajům! Slyšte nás, volní velicí lesové! Na zmar nepřátel!“

Zbrojnoši. „Zdráva buď Praha, prosta buď vrahů!“

Boruta. „Posilni se, pane! Tu je láhev; poslední sice, ale ještě přetéká. Zejtra — nesplním-li slovo, dej mne ostříhati jako nečistého psa! — zejtra nezajde nad námi slunce, leč na hradě Berkově budeme.“

Jinoch vůdce neodpovídá. Nevolně ochlazuje zprahlá ústa libou medovinou a s bolestným povzdechem roztahuje statné údy na chladnoucí zemi. Duch jeho se potápí v hlubině rmutných myšlének. Praha se mu staví na oči. Veliké její domy a věže, ušlechtilý, pracovitý lid, širokoproudná Vltava, nebetyčný knížete stol — všecko se naplňuje, hanobí, klesá mocí nepřátel; nesmírní proudové krve a ohně válejí se po sídle české slávy; v doupěti domácím uhnizďuje se cizí drak.

Povzdechy jinocha vůdce jsou hlasitější. Bouře v jeho mysli a prsou. Na kvap se země se vzchopí.

Vůdce. „Začněte písně, zalomozte zbraní, aby se zaplašila duše mé úzkost! Boruto, Boruto, jestli jsi mne vyvábil z úzkých stěn mého vězení, abych touhou po Praze zahynul v nelidských pustinách, památkou svého nábožného knížete otce se dokládám — raději opět v dálce v tuhé vazbě anebo meč po jilec v nepokojných prsou!“

Boruta. „Pane, viz! Vousy moje zbělely v poctivosti a v pravdě. Ať mě za ně přikovají před knížecím týnem, aby mně každý, kdokoli kolem půjde, do tváře naplil, jako nectnému lháři, jestli tě zejtra nedovedu k Berkovi. Hoj, hoši, začněte píseň, jakou již pozdálí pozdravíme hradu jeho báň!“

Tu se na blízku ozývají cizí hlasové. Hlučná píseň. Jezdcové žasnou. V křoví štěkot psů a šustot kročejů. Z houští vystupuje četná tlupa uhřátých lovců. Muži to vousatí; v kulatém snědém obličeji černé oko; na dlouhých, tmavých vlasech nízké čepice; prostý plátěný kabát a široké kalhoty na těle; pás kolkolem rozdílné barvy; chřestivý na plecích toul; v rukou dalekosáhlý oštěp anebo prudkomrštný luk. Jednomu na ramenou krvácející medvěd; jinému na bedrách zubatý kanec.

V čele zástupu Horboj, jinoch velikán. Bradou se dotýká čela nejvyššího hřebce; pravicí objímá dvoustoletý dub.

Sbory se potkají plamennýma zrakoma. Dlouhé mlčení.

Horboj. „Země i nebe se třesou hromovládcem Perunem!“

Vůdce jezdců. „Dým je pravice Perunova; mocný je Bůh křesťanů!“

Horboj. „Ha! zrada, bratří! Obklopeny naše tiché stánky, vyhrůžka našim bohům! Chystejte paže; hojnou přineseme oběť Luticím!“

Vůdce. „Zpátky, zaslepení modláři! U velikém sadě bohů vašich i tvůrce našeho je vám i nám volno sedati. Kdo jest, jenž byl věkostarou tuto pustinu úzkými mezníky sobě ohradil?“

Horboj. „Starého pokolení jediná, zdravá větev rozkládá zde na úctu všeosvěcujícího Světovida ratolesti své. Tajemství rozprostřelo kolkolem nich tuhou roušku, a kdokolivěk z cizinců drzou rukou ji roztrhnouti se osmělí, držán buď v temnostech jejích! Bohové slyšeli slib náš, i chráníť služebníků věrných.“

Vůdce. „Pomatený neznabohu! V jaká slova se to osměluješ se mnou —“

Boruta. „Odejdětež v pokoji! Srdce naše touží po Praze, nepolezemeť v tajná vaše doupata. Nehoda nás bludno vodí v pustinách; doveďte nás na cestu schůdnější, knížete i národu vděk bude vám odměnou.“

Horboj. „Ha, ha! jakého knížete, jakého národu? Myslíš ty nás, moudrá hlavo, připočísti k hancům spravedlivých bohů? My jsme národ samostatný, prostý vašich obyčejů, mravů, zákonů. Jen to jméno, to Čechů staroslavné jméno a náš jazyk libozvuký, píseň bohumilou, máte s námi za okrasu nehodnou. Kníže jsem já tu sám. Našich poslouchají tyto lesy rozkazů. I vy se naší vůli pokoříte.“

Sbor lovců. „Půjdete s námi, až co vešken lid nad vámi rozhodne.“

Jezdcové tasí meče. Dílem sedají na kůň, dílem se staví okolo vůdce. Jinochovi se hněvem zapalují tváře. Ze zraků srší plameny.

Horboj. „Žádných odporů! Počtem i silou zadávíme vás. Bohové udělují mohutné paže synům svým.“

Rázem se otočí k dubu, ulomí sukovitý kmen, kmen to ztloušti mužského ramene, a jako třískou nad hlavou jím zatočí. Hustolisté větví zašumí větrem jako hluk bouřlivého vichru anebo hučení divých vod. Jezdcové se zarazí. Koně se vzpínají, frčí, tepou půdu. Pohané vydávají ryky; psové jejich štěkají, slintají, hrabou v zemi. Obapolné hotovení se k boji.

Boruta. „Slovem velikého Ratislava a tajnostmi služeb černé Morany zaklínám vás —“

Pohané lovci žasnou. Zraky jejich upírají se s obdivem na starce. Stařec je tajným, všemocným u nich slovem zaklíná.

Boruta. „Vůdce, knížecí pane můj, vy statní bratři — pomyslete, kam se zahrne naděje vlasti, padneme-li zde v malicherném boji! Udržte hněvy svoje na uzdě!“

S rozprostřenýma rukama stojí stařec mezi oběma sbory. Násilně je udržeti chce jako dva proti sobě ženoucí proudy. Hlas jeho slavné hřímání a zase i dětinská prosba. Postava je vztyčena. První paprskové vycházející luny polévají čelo, tvář a prsa jeho. Jako vidění nadpřirozené stojí mezi sbory pohrouženými v temnotě stinných větví. Ticho z obojí strany. Toužebné čekání.

Jinoch velikán mluví v tajná slova k lovcům. Boruta spíná před jinochem pánem ruce.

Horboj. „Podej mi pravici, cizinče! Mír budiž mysl naše pro veliké slovo Ratislava! Nedána mi sice moc, propustiti tebe na svobodu; přátelsky tě ale zvu ve sbor našich kněží. Bez bázně připoj se k nám!“

Vůdce. „Úmyslové moji jsou pevná skála, meč můj drtící blesk —“

Boruta. „A jestli vám tedy třeba spolehati se na věrnost a sílu, složte naději ve mne i sluhy mé. — Nakloň se, knížecí pane můj, s libostí k přátelskému pozvání! Kaž mi vytrhnouti jazyk, co nástroj zrady, neobrátím-li neznabohů mysl nám k spáse!“

Vůdcové jinoši ruku v ruce. Lovci a jezdci s rostoucí důvěrou mezi sebou. Jediný, četný sbor.

Libý večer. Vůní zapáchající kolkolem vzduch. Chladný větérek zahrává tisícerým lupenem. Vanot větérku lahodí denním parnem ztrápené tváři.

Šustot lupenů lahodí naslouchajícímu uchu. Stříbrotkaní proudové luny osvětlují spojenému zástupu neschůdnou, lidskýma nohama snad nikdy ještě nedotknutou cestu mezi věkotrvajícími stromy a křehkou křovinou.

Půlnoc nad prostranným údolím, nad sídlem posledních pohanů českých. Kolkolem černé, příkré skaliny, na skalinách smutný pohled černého boru. O skalinu opřeny osamělé chýže. Stavení dřevěná, nízká. Okna široká, takový též vchod; žádných dveří k zamknutí. Před chýžemi předsíň; na dubových, neotesaných sloupích malé stříšky.

V chýži u zadní stěny prostřeno měkkého mechu a lesní trávy; na mechu čisté, lněné prostěradlo; na lůžku tom vůdce jinoch v trapném tušení a čekání; jezdcové okolo něho v pokojném snu. Zbraň jim pobrána. Koně, s těží do úvalu přivedení, v odlehlé stáji.

Před chýží několik pohanů jako na stráži. Mezi sebou buďto hovoří anebo se pozorně po cizincích, bohům se rouhajících, ohlížejí.

Tu vítr sladké zvuky přináší. Jsou to zpěvy ženského sboru. Po tiché krajině plynou jako na jezeru hejno labutí. Teskný a sladký, slavný a něžný jesti to nápěv. Jinochovi se plní ňadra co slovem kouzelnic. Vzchopí se, vystoupí z chýže. Strážní pohané tu na kolenou, hlavu majíce sklopenou, jako v zemi zarytou. Volně kráčí jinoch za čarovábnými hlasy.

Pohané nevidí prchajícího vězně, pohrouženi jsouce ve přísné modlitbě.

Cesta vede jinocha podle skaliny. Noha vadí o svalená kameniska, o husté křoviny, o roztáhlé kořeny, o drn.

Po nebi se honí mračna. Vítr je rozplašuje. Luna se dobou jenom sporým světlem dívá na tichou zem. Čirá v huštinách tma. Tělem jinoch vadí, duší zapolétá k čarovábným hlaholům.

Tu najednou vedle něho a nad ním příkrá, visutá a ležatá skaliska.

Zpěv hlasitěji zní. Před zrakoma, z dálky dvamecítma kroků, veliký plamen v okrouhlé, vysoké jeskyni. Plamen to na černém, ohromném čtverhranu, na posvátném oltáři mstivé Morany. Před oltářem kněžka, v černém rouše rozprostřena po zemi. Kolem devět služebnic. V zadu, tváří ku kněžce, kolkolem na stupních dvanáctero dívek prostovlasých, s rukama na prosbu pevně sepnutýma, na kolenou; zraky mají obráceny na plamen a na kněžku.

U prostřed nich stojí Svatana, dívka třináctá. Živá socha. Bledá na smrt. V bílém oděvu jako na oběť. Ruce křížem na prsou, oči pozdviženy k tmavému stropu jeskyně. Kolem skalnatých stěn klečí kněží. Obnažené meče podle nich, měděné trouby před nimi. Rámě na tvrdé zemi, v dlani ukrytý obličej. Ani sluhové bohů jiných nesmějí pozdvihnouti čela. Volá se k mocné, krutovládné Moraně. Půlnoční vítr v krajinu zpěvy zanáší; běda, kdo se z lidí slouchajících nezaryje tváří v prach! Bohové trestají rouhavou mysl.

S úžasem staví se před jeskyni vůdce jinoch. Zrakové jeho upřeni jako v tajnou dílnu nadvětrných duchů.

Tu náhle se plamen na posvátném čtverhranníku rozbouří. Žhaví jazykové, sanní žihadla, olizují všecky čtyry stěny černého oltáře; klikatá ramena, ohniví hadové, kotoučí se po skalnatém sklepení. Sbor dvanáctera děv se leká, kněžka se vzchopí, píseň se přetrhuje. Dívka v obětném rouše mezi dvanácterem pěvkyň, Svatana, spouští zraky; zraky se zavěsí u temného vchodu obětnice, pobouřené plameny osvěcují otvor, v plné záři stojí tam vůdce jinoch. Dívky třinácté pronikavé zkřiknutí, bleskorychlé seběhnutí se stupňů, mocné prodrání se davem kněžčiných služebnic, horoucí padnutí v jinochovu náruč, náhlé sklesnutí k jeho nohám — to a okamžik, jest jedno.

Sbor bohoslužebný se zmítá jako pěna rozbouřených vln; hučí jako vlna ječícího moře.

Kněžka. „Zráda! Zneúcta věčných bohů! Noha cizí ve svatyni mstivé Morany!“

Služebnice. „Běda! běda!“

Sbor kněží. „Krví se smyje poskvrna bohů! Lutice pijí černou krev zrádců!“

V pravicích se jim blýskají mečové; levice drží měděné trouby. Mečové se nesou na prsa jinochu vůdci, z trub se vylévá hromový hlahol.

Svatana se vzchopí. Leporostlým tělem kryje prsa jinochu vůdci. Panenská ňádra jsou hradbami proti ostří hrozících mečů, zraky dvé planoucích pochodní. Rtové se úzkostí třesou, ústa jektají nesrozumitelným zvukem.

Kněžka. „Svatano!“

Svatana. „Zpátky! — Zpátky krvežíznivý draku!“

Sbor pěvkyň. „Svatano, slyš!“

Svatana. „Ustupte! Mlčte! — Záhuba bije ze zraků vašich, smrt stojí po boku vašem. Záhuba, smrt životu mému!“

Dívka vyrazí slova ta z úzkostných prsou. S rozpjatou náručí se obrátí na ručest k jinochu vůdci, jiskrné oko mládce ji protkne, v duši se jí zrodí nesnesitelné blaho, tváře se rozpalují dechem panenského studu. Opět i bledne, vzdychne a klesá dvanácteru dívek v nachýlené paže.

Kněží sahají na vůdce jinocha. Z venku, noční temností, se derou zástupy; jsoutě to hlukem trubic přivábení pohané.

Budí se den. Červánky jako planoucí moře na vzdáleném východě. Dlouhými prouhami rozlévají se po vysokých horách, tekou po rozlehlém údolí českých pohanů. Nejspanilejší jitro.

Obydlí Domorada, nejstaršího z národu. Uprostřed nezamknuté sednice stříbrovlasý děd. Hlava jeho skloněna co zralý klas; obočí a vousy padlý sníh; tělo zetlelé, bohům oblíbená lípa. Podle něho dvě ženy sousedky, znamenité rodem.

Mezi nimi na lehadle dívka Svatana. Líce její jsou růžová poupata; paprskem úsměvu a rosou slz se skrápějí. Úsměv i slza jsou rozeňátka nevýslovného, v kořenech duše rozněcujícího se blaha.

Po vnadných údech, od leposklenutých ramenou až nad malounké kotníky plyne tenká, zelenou páskou v přehyby sebraná sukně se širokými rukávy. Loktem se opírá dívka o měkké lehadlo, hlavu s dlouhými pletenci tmavoskvoucích vlasů sklání na malou hebkou dlaň.

Domorad. „Trápení lidskému na úlevu dali za soudruha bozi dobrotiví jazyk. Promluv, dcero má! Sdílením a důvěrou se poslední tvrdá skořepina s bolestí tvých odloupá.“

Ženy. „Jaro se opět rozvíjí na tvářích tvých. Morana vyslyšela volání věrných služebnic.“

Dívka pozvolna zraků pozdvihne a na sbor se kolkolem dívá.

„Morana?“ opětuje tiše a vrtí hlavou. „Bohyně milostivější uzdravila, otče, dceru tvou. Mne uzdravila blahodárná — Lada.“

Dívka to promluví. Řeč její jest líbeznější, nežli vanutí větérku v libovonném květu růžových keřů. Zardělé tváře se jí stydlivě klopí na panenská ňádra.

Sousedky s bolestným útrpným pohledem na dívku, na starce, na sebe koukají. Nerady věří dívčinu vyznání.

Kostlivou rukou pohladí stařec dívku; dívka otočí bílé rámě okolo sehnuté starcovy šíje, tváří svou se dotýká tváře jeho; jemná domluva vyvábí z ní tato slova:

„Cizince znám již ode dávna; vidělať jsem ho ve snách! Pamatujete se na radovánky při jarní slavnosti spanilé Lady? V kole bělorouchých družek stála jsem před oltářem bohyně milosti; duše moje byla čista jako peroutka jejích holoubátek, tělo moje čerstvo jako v ústech jejích rozkvetlá růže. Zpěv můj vystoupal z ňader pobožných; o blaho lásky srdce mladé se rádo modlívá. Horoucně jsem hleděla k nebesům a na lepotvárnou sochu. Tu najednou se zraky bohyně oživují; nabývají slunečního blesku, blesk mi upadá v prsa, v prsou se rozněcuje leknutí a radost. Obličej bohyně se stahuje v líbezný úsměv, ústa se otvírají k podivné zvěsti, růže z nich vyklouzne do mého klínu, holoubátka bohyně třepetají se okolo mé hlavy. V zanícení mě minou smyslové. Beze slova se vracím s družkami k plesu. Duch bloudí po krajinách neznámých, nohy vedou nevolné tance. Přišla tichá noc, ticho ale nevešlo v mé srdce. Těžký sen uvedl mě do chrámu spanilé Lady. Růžemi byla ověnčena socha, růžemi obestřeny stěny, růžemi posypána země. I obráží se pláč můj o posvátné zdi; želím ztraceného míru. Náhle zastírají oblaka chrámové klenutí, plynou kolem bohyně, pozdvihují mne k jejím nohám. Z oblak vychází neznámý jinoch, krásný, jako jinoch spanilé Lady; krásnější nežli jinochové údolí našeho. Čarovné jeho usmívání pudí zármutek z mé duše, neznámá rozkoš okřidluje mé kroky; na srdci jeho zapomínám hoře, milostná bohyně nás poutá růžovými věnci. Sen ale zmizel, s ním zmizela rozkoš, a žhavá toliko touha zůstala v raněných prsou. Kvíleli a plakali jste nad vadnoucí dívkou, volali k Moraně — Morana je zlá — Lada mi seslala pomoc. Jinocha jsem viděla ve snách, jinocha viděla v obětnici mstivé Morany!“

Jasný den, pod širým nebem. U věkovité, bohům zasvěcené lípy. Hlučné shromáždění kněží, nejstarších a nejpřednějších z národu. Uprostřed nich jezdcové s vůdcem. Vzadu kolkolem peřesté zástupy lidstva, mužů i žen, jinochů i dívek. Veřejný soud.

Boruta. „Směle se pouštíte za meze svého práva. Krajina tato je podrobena stolci Vyšehradskému, a kdokoliv ředitele jeho pánem nazývá, volně se procházeti může po zemích jeho. Nerozumného medvěda nebo lenivého jezevce můžete stíhati lukem a fenou; nám jsou ruce i nohy volné jako vám.“

Sbor kněží. „S vámi je drzost. Vyzvědavě kradli jste se k našim stánkům. S vámi kráčívala odjakživa loupež a záhuba v tichý příbytek věrných vyznavačů Peruna.“

Boruta. „Ha! ha! Mocný to hromovládce, jehož blesky se o štít protivníků rozdrtí jako třtina rukou dítěte! — Hrubý však omyl zaslepuje vás. K jiné službě jsou odhodláni zrakové naši, než abychom slídili po doupatech, které zubatým hryzem čas porouchá. Na jiné dílo jsou přichystány paže naše, nežli je rozrážení modly, kterou Bůh bleskem zachvátí.“

Někteří kněží. „Rouhači smrt! Cizinec se rouhá! Smrt budiž jemu!“

Boruta. „Zadržte, nesmyslní bořiči vlastního blaha! Sedávalť otec můj také u posvěcených lip; slýchával jsem také o výrocích pohanských. S velikým Ratislavem, jehož moc se rozrazila rukou Vyšehradského Boleslava, prchli jsme v lesy. Otec můj až po Moranu tápal v temnostech; mne uvedla Vesna v jasný den pravé víry. Neznali jste velikého Ratislava?“

Po celém shromáždění hluboké ticho.

Domorad. „Co jinoch bráníval jsem posvátné háje po boku knížete Ratislava.“

Boruta. „A nectíš lépe jeho památku? Sedáš u sboru, jenž poslední vůli knížete svého neplní, padlého pro spásu jeho? ‚Kdokoliv přijde k vám slovem mým, bratří, uvítán budiž co bratr!‘ S těmi slovy se na vždy uzavřela věhlasná jeho ústa.“

Po celém shromáždění šumný hovor.

Kněží. „Svoboden jsi.“

Jiní. „V okovech potrvá! Celého kmene spása založena jest na tajemství. Kdokoliv tuhou tu roušku rozhalí, Tasanům odevzdán budiž v klikaté drápy!“

Boruta. „Ha, zrádcové pobratřené krve! Kdo se opováží, aby vražednou vztáhl na nás ruku? Zaslepenci, domníváte se, že mrtvolami našimi přístupu zamezíte k hříšným svým doupatům? Myslíte, že jediný zástup náš potáhne v těchto dnech vašimi pustinami? Praha, celá země sténá pod těžkým mečem Boleslava Chrabrého a polských jeho nenasycených sborů. Déle nemožno patřiti na zúmyslnou vraždu, na plenění statků, na úzkost a bolest Jaromíra knížete. Veškeren kraj se chápe meče; zástupové, přátelé naši, táhnou po předu i po zadu. Pohřešíť nás pobloudilé, hledati budou vůdce, po němžto se obrací naděje lidu, přepadnou vás, zahladí a chýže nad mrtvolami zapálí.“

Horboj velikán trvá až potud v strašlivém mlčení. Duch jeho zatopen je strašlivou tísní myšlének. Vidí Svatanu, dívku tajné své horoucí lásky. Vidí, že láskou jeho, láskou nejprvnějšího v národu povrhá — bouře pozdvihuje se v pyšném jeho srdci; vidí, že jinochu neznámému, jinochu cizích bohů do náručí klesá — strašlivým hněvem se mu dmou vysoko sklenutá ňadra. Zrakoma, jedem kalenými šípy, proráží jinocha vůdce. Rázem se vyšine s kamenného sedadla.

Horboj. „Černoboh mi usteliž ve tmavé své říši, budu-li déle poslouchati marných slov! Jak dlouho bude tu váda o věc jasnou jako vysoké nad námi slunce? Že se cizincové s úmyslem zrádným loudali k poklidným střechám našim, dotvrdila nevídaná drzost jinochova. Že ku Praze jedou? Lživé báchorky! Odkud medle? Z černé Šumavy? Tam až dosavad netrpěli bohové vlastenští přístřeší Krista. Sbor váš jeda, obracel se zády k nevěrné Praze; oči slídily po nás!“

Lid. „Zrádcům buď smrt!“

Mírná mysl, nalíčený poklid opouští Borutu. Chopí jinocha vůdce za ruku.

Boruta. „Hoj, pane, slyš!“

Jinoch neví, co se kolkolem děje. Stojí jako bezživotný, rukou lidskou sestavený stroj. Ubledlá jest jeho tvář, vyhaslé jeho oko — tesklivé bdění po celou noc je těžké. Dívka pohanská snáší se jako viditelně před očima jeho. Praha i Svatana, knížecí stol a láska — nemůže se zbaviti podivných, stěsňujících myšlének. Boruta jím potřásá.

Vůdce. „Co jest?“

Boruta. „Slyš mne, pane, jako hlas rozdrážděného lva! Slyš a zahřímej potom sám! Neznabozi mluví o smrti.“

Jinoch sebou náramně trhne. Pravice jeho žene se k boku, kde visívá meč; v hněvu se prázdného pasu uchopí. Zvolá vůdce:

„O smrti? — a komu?! Kdo se opovažuje hněvu mému —“

Horboj. „Postav hněvu svému pevné mezníky! Nám jesti se proč hněvati. Kouzly divokých běsů omámil jsi mysl dívky nejvzácnější mezi národem. V pomámení smyslů zapomíná panenského studu; cizinci, rušiteli bohů vlastenských, sluhovi divokých běsů padá v objetí. Zhouba tobě!“

Lid. „Smrt jemu pro Svatanu!“

Domorad. „Ustaňte!“

Velebný stařec se vzchopí, témě nakřivené vztyčí, tváře jako sluncem osloněné k zástupům obrátí. Hlas jeho zvučná trouba andělů, volající hříšníky k poslednímu soudu.

Domorad. „Lide, jejž jsem viděl zrůstati jako klásky na poli a květinky na lukách; lide, kterýs mne viděl šedivěti v poctivosti a pravdě — slyš můj hlas! Jinoch cizinec není sluha divokých běsů! Svatana viděla jinocha ve snách. Svatana miluje cizince.“

Náramné pohnutí mezi shromážděným lidem. Úžas, pohlížení na jinocha vůdce. Zástupové se dělí. Stříbrovlasého Domorada lid poslouchá s úctou.

Horboj. „Ha, neposlouchejte sesláblého Domorada! Hlásáť on o naší hanbě. Cizinec drzý okouzlil i starce, a nepomine mámení jeho ni Svatany, dokud země nevypije krev sluhy divokých běsů.“

Hlas jeho se ozývá co bouře po vysokých horách.

Lid. „Velebný Domorad jest okouzlen; škůdci jeho záhuba buď!“

Vůdce. „Nuže tedy, ty mně pomoz, Bože veliký! K dílu slavnému vedla cesta má — pomoz, abych dospěl spásy národu českého! Slyš i ty mne, lide pohroužený v temnostech bludné dávnověkosti — hněvy na tebe až posud metala Praha — vírou a mocností svého Boha ti slibuji volnost u konání služeb milých bohům tvým — doprovodiž mne ku Praze!“

Někteří. „Slyšte ho!“

Horboj. „Perune, zatřes hromonosným mrakem a rozdrť slova cizincova hrůzorodným třeskem! Lide, lide, kam se obrací naděje tvá? Več důvěra tvoje se zakládá? Kdy nám slibu splnili vyznavači boha ukřižovaného? — A jakého to boha? Voláť cizinec k němu, aniž se vymknouti může z rukou našich. Slabý jesti jeho bůh. Naši nás chránili a chrániti budou až na věky!“

Sbor kněží. „Sláva bohům vlasteneckým! Záhuba jejich zrádcům!“

Domorad. „Zaslepen jsi, lide! Jinoch cizinec není z kmene Čechů. Cizí jest jeho šat. Otcové jeho neprovinili se na otcích našich. — Mluv, jinochu: kdo jsi?“

Horboj. „Zrádce jest — neposlouchej ho, lide! Zneuctil tajnosti Morany, okouzlil dívku nejspanilejší, omámil velebného starce!“

Hlučný křik. „Smrt jemu!“

Borutu pojímá nevýslovná úzkost. Na kolena se vrhá, ruce rozprostírá. Nevýslovná lítost mu přetrhuje takto řeč:

„Mocí vašich skřítků zaklínám vás — rozkoš nevycházej přes prahy vaše; mou hlavu položte Moraně na obět — jinocha pána mi chraňte — odmění kníže Vyšehradský —“

Horboj. „Utracen budiž tvůj kníže, my ho neznáme. Otcové jeho byli otců našich kati. My zde vévodíme sami, vláda i národ úzce spojeni. Já za každou duši ze sboru tohoto krev a oheň sám a sám: a oni všickni za mne tělo a duch. Hájíme bohů svých; bozi chrání nás!“

Lid. „Bozi jsou mocni! Dávají sílu trestati zrádu.“

Chýže Domoradova. Velebný děd stojí uprostřed světnice; ruce na prsou křížem položené má. Postava jeho jest obrazem žalosti. Oči slzavé upírá o drahou Svatanu. Dívka spočívá v loktech věrné čeládky. Bledá je. Slzami jsou opuchlá spanilá líce, ruměnec spláknut silným jich proudem. Z ňader se vyvinují hluboké vzdechy a lítostné štkání. Neposlouchá dívka starostlivé domlouvání a těšení věrných žen. Klesá k nohám velebného děda. Rukama, jako liliovými kleštěmi, zavěšuje se na kolenou starce.

Svatana. „Otče, bolestí, která tě tížila nad popelnicí matčinou, zavazuji tebe — neopouštěj Svatanu! Národ mi hrozí záhubou — slovo tvé jest mocné v národu, zabraniž úmrtí mému!“

Útrpně vrtí Domorad stříbrovlasou hlavou. Bolestí srdce mu puká. Neví, jak pomoci dítěti svému. Sklání se k němu, zdvihá je a přivinuje k srdci. Dívka usedavě pláče. Praví:

„Co mne patnácté jaro uvedlo v řady našich panen, zatemnili se dnové života mého. Dítky laškovaly po květnaté louce, kolem lip prováděly dívky s jinochy veselé tance, zrakové starých dleli na nich s libostí — kolkolem rozvíjely se sladké květy lásky, mně jediné nebylo dáno věnčiti si jimi mladistvé čelo. Hustou mlhou ležely pokryty zraku mému. A hle, jinoch cizí roztrhuje temnou tu roušku, blaho krajin nadvětrných se na mne usmívá, duše okřívá — vy ale nelidští podkopáváte štěstí mého strom.“

Domorad. „Bohové jsou milostiví; zastíní tě mocí svou.“

Svatana. „Bohové mi poslali jinocha; jinochem se mi zjevila jejich milost. Otče, ty mne miluješ — národ mne obdařil přízní — v těžkostech mých volal o spásu k Moraně — spása mi přišla — proč by teď rozbourati chtěl, co vlastní rukou vystavěl? Oznam lásku mou — bez jinocha se zastaví života mého proud — šlechetný jest jinoch — proč, ó proč by klesnouti měl v černé Morany lůno?“

Domorad. „Zráda, zneuctění bohů —“

Svatana. „Zneuctění a zráda? — Nevolali jste o pomoc nemocné dívce? Jak ji mohli dobří bozi jinak seslati? Ukrutností zneucťuje národ sám vůli mocných bohů.“

Domorad. „Mluvil jsem k němu, dcero moje; ale slova má rozváli větrové jako suché, podzimní listí.“

Svatana. „Ó tedy nech, ať já k jeho srdci promluvím! Řeč tvoje byla led, slova má je rozpálí jako blesk.“

Domorad. „Pomysli, žes panna, dcero má!“

Dívka se zachvěje; útlokmenný keř takto se chvěje dechnutím mrazivého větru. Kolena jí klesají. Dlaní si obličej zakrývá. Hlasitě pláče:

„Cítím, že panna jsem; hněv Lady těžko upadnul na hlavu mou!“

Velebný děd sahá po ní třesoucíma se rukama, přitahuje dívku k pukajícímu srdci. Promluví:

„Pros milostnou Ladu! Sejme s tebe tíž, na jinocha zapomeneš, a blaho bude s tebou.“

Svatana. „Nikdy, nikdy, otče, jestliže mi neochráníš jinocha!“

Pronikavým křikem to vyrazí z prsou. Těsně se ovíjí okolo starce.

Stařec neodpovídá, dlouho neodpovídá. Svataně se bouří krev v srdci. Rázem se starci vyvine. Ubledlé tváře se jí rozněcují plamenem zoufanlivého hněvu. Útlé prsty se jí zatínají v pěsť; noha i ruka je napnuta, celá je vztýčena. Slovo za slovem se hrne z úst:

„Nuže tedy, ty mně na pomoc přispěš, útrpný Zlobohu! U synů Světovidových nepřebývá slitování. Radujte se, milostná Morano, i ty, Lado ukrutná! Rozkoš vaše jest kochati se v trápení lidském — duše má usouzena je na smrt.“

Velebný stařec vztahuje paže k nebesům. Hrozí se slov zanícené dívky a bojí se hněvu věčných bohů. Služky chvátají uchlácholit ubohou Svatanu.

Svatana leporostlým tělem na měkkém lehadle, duší v zatemnělém bezdnu trudných myšlének. Oko její zasloupeno v zemi, ústa pevně zamknuta, v údech ani hnutí. Ani žal ani vzdechy nevyluzují se z prsou. Kolem ní věrné služky. Starostlivé jich pohledy se obracejí na dívku velitelkyni.

Dívka služka. „Libo-li tobě, Svatano drahá, zazpíváme píseň o květorouché Vesně — nebo-li raději zpěvy poslechneš o tiché luně?“

Druhá dívka. „Pozvedni zraky, Svatano drahá! Služebnice tvoje provodí plesy, jako před hájem milostné Lady.“

Svatana mlčí. Jako ustydlá již mrtvola v tichém hrobě leží zasmušilá dívka. Bolestná péče rozmáhá se ve služkách. Hlasem tichým, jednosvorným, jako dceru, matku prosí velitelkyni svou:

„Zapuď zármutek z mladého srdce!“

Rázem vynoří se dívka z prohlubin trudného zamyšlení. Povstane, jako u vidění stíhá zrakoma užaslé dívky. Pokyne, a sbor poslušný se odstraní. Samotna zůstane Svatana, i opět na lehadlo sklesne. Nový proud slz se vyleje přes bledá líce.

První soumrak. Přepodivnou vášní zanícená dívka o samotě. Rychlým krokem přechází po tiché světnici. Nový život obíhá v jejích žilách. Duch se zanáší myšlénkou — nadějí se opět červená i opět bledne její tvář; ňádra se jí dmou jako vlny na pobouřeném jezeru. Mluví; hlas její jest pevný jako vyřknutí nezměnitelného úmyslu.

„Staň se tedy! — Vím, že propadnu soudu, že se na mne svalí kletba národu. Národ ale rozvracuje blahost mou — i buď ji tedy vychvátit z hltajícího víru, anebo i s ní se pochovati v jeden hrob. Byla-lis mi, Lado, milostna, přispěj mi!“

Řekla. Do světnice vkročil Lubor, nejstarší sluha. Nevelká to, ale složitá, kostnatá postava. Tvář je snědá; nikdy na ní úsměv neviděti. Věčný smutek hryže na jeho vnitřnostech. Čelo plno vrásek; znak to na díle vytrpěných trampot, na díle vysokého stáří. Po sedmdesáté vidí žloutnouti bohaté žitniště. Lubor je slov krátkých, věrný ale, až na smrt oddaný sluha v domě pánově.

Příchodem jeho se rozezáří radost na tváři Svatany. Máť jej za dobré znamení, za posla milostivé Lady. Rychle k němu přistoupí. S podivením se dívá sluha její hbitosti.

Svatana. „Jako příteli jsem ti přála vezdy.“

Lubor. „Bozi tvou milost viděli.“

Svatana. „V těžké nemoci byla jsem ti oddanou služkou.“

Lubor. „Nebesa pojala modlení mé.“

Řekne to výrazně; zvukem nesrozumitelným sklouzne ale se rtů:

„Bylo by lépe, by na mně zrůstala tráva.“

Svatana. „Vděčné srdce tvoje se mi často k službě nabízelo.“

Starý sluha nerad chválu o své vděčnosti poslouchá. Jako okamžitý pablesk rudého požáru přeletí po tváři jeho. Oko zasvítí na dívku.

Lubor. „Co bys poroučela, Svatano? — Věrný jsem tvůj sluha.“

Dívka se důvěřuje v sluhu věrného; za ruku jej chopí a dlouhou chvíli s ním rokuje tajně.

Tichá, smutná noc. Velebný děd, stříbrovlasý Domorad na lůžku. Slabé světlo zastřené luny padá oknem v pokojnou kobku a rozlévá se po stěnách, po lůžku a postavě velebného kmeta. Mír je na tváři jeho; spánek umenšil bolesti jeho.

U lůžka, skloněna nad starcem, stojí žena v dlouhém, černém oděvu, jako kněžka mstivé Morany. Hluboké vzdechy se jí derou z ňader, mocně je tají. Veliké slzy kanou jí po lících. Mluví hlasem prozřetelností a bolestmi zdušeným:

„Rámě Světovidovo podporuj tebe na pouti života, kterou konati budeš bez nevěrné dcery! Svatana je nešťastná — ubohá Svatana jinak nemůže — odpusť ubohé Svataně — v krajinách světlých se brzo — brzo uvidíme opět.“

U dveří stojí muž ve tmavém, širokém rouchu jako sluha bohů. Pod rouchem ukrývá ostré meče. Čepice hluboko na čele stlačená zastiňuje zasmušilou tvář. Duch jeho noří se v šedou minulost.

Dnové mladosti staví se mu na oči. Prochází se v krajinách rozlehlých. Za oněch dnů nemusejí se vyznavači Peruna skrývati v lesních, hlubokých úvalech; pozdější věk teprv je zahání z dávnověkých sídel. Vidí se sluha jinochem — vidí Drahuši, svou lásku. Dívka se k němu sklání s duší horoucí. Vůle národu je roztrhuje — mocně, jako pevně skované články ocelového řetězu. Drahuše zvolena je k službám mocné Morany; služka musí na okrasu zachovati věčné panenství. Nadarmo volá jinoch k lidu o smilování; blaze mu, že ho netrestá za protivení se výroku národnímu a vůli mstivé bohyně. Drahuše zaslíbena je Moraně. Láska se rozjitří v divokou zoufalost. Vysmáti se chce jinoch nemilosrdnému národu. V posledním, tajném objetí brodí se jeho meč v ňadrech milostné Drahuše — dívka letí v lůno Morany. Těžce trestávají bohové vinu. Jinoch — svědomím jako šípem v prsou věčně tkvícím poraněn — prchá z vlasti; v krutém boji, na mrtvé poušti, po hlučném světě, v tiché chýži hledá úlevu — nadarmo. Ani vinu svou vyznati ani ruku na sebe vztáhnouti nedopustí bohové. Padesáte let honí ho Lutice, padesáte let hryže na kořenech života jeho svědomí. Pomsta bohů je strašlivá! Nyní je sluhou v domě mocného Domorada. Poněkud chce umenšiti viny své tíž. Velikým slibem se zaváže, službami až na smrt věrnými oddati se dívce Svataně. Svatana zrůstá — Lubor jest její pečlivý strážce. Svatana o pomoc volá — Luborovi se to zdá býti volání bohů, sproštění pozemských muk. Tušení v něm. Prsa jeho stísněna — obočí se stahují, oko pod nimi na chvilku k zemi obráceno, na chvilku se zdlouhavě po ženě u Domoradova lůžka otáčí. V hustých vousech se tratí nesrozumitelný ohlas těchto slov:

„Netrap srdce, ženo slabá! Dosti brzo je sežere žal. Nám oběma se otvírá lůno černé Morany. — Mně jest vítáno!“

Vzdechne a s hlavou svěšenou, krokem odvážným za černorouchou služkou Morany kráčí. Zmizejí v temnostech nočních.

Černé, bouří obtěžkané mračno nad údolím pohanů. Vichr se opírá o hustý kolkolem bor a skučí mezi vysokým skaliskem. U prostřed ohromného, tmavošedého kamení jesti sluj neveliké prostrannosti. U vchodu železnou závorou zastrčeny dvéře. U dveří ostražití hlídači.

Ve sluji čirá tma. Podlé skalnaté stěny naházeno lesního mechu, na něm jinoch, vůdce jezdců, a Boruta, věrný sluha. Oba jsou odděleni od soudruhů, oba pozbaveni svobody. Starce nelze odloučiti od jinocha pána.

Žalostné vzdechy, hněvivá slova, slova zoufalosti odrážejí se o němou skalinu. Nevyslovitelná úzkost lomcuje duší nešťastného jinocha; nesnesitelné hoře spíná prsa starcova.

Úpí jinoch:

„Neznámť strachu před smrtí! Na perutích nejvřelejší touhy pospíchal jsem ku spáse vlasti, věda, že mi bude nastoupiti krutý boj. Pro obhájení národu — pro ochranu vladařského stolce — pro blaženost vlasti teče ráda krev, a byť byla krev knížecí. Ó, slavnoť je působiti za živa v prospěch svého národu — vznešenější ale pro spásu jeho nasaditi život! — Neznám strachu před smrtí takovou — zadáven ale býti hejnem dravých vlků — zaslepených neznabohů — spravedlivý Bože, jaká to vina leží na rodu našem, že nás takto stíhá ruka tvá!“

Jinoch to zvolá a hořem přemožen tváře do mechu zarývá. Těžko je umírati mládci, těžko zahynouti mládci smrtí neslavnou.

Boruta nemůže poslouchati nářek jinochův. Proudové horkých slz valí se mu po letité tváři. Jako věrný pes leze k nohám zoufanlivého pána. Objímá jej a pláče:

„Odpusť, veliteli, nepozornému sluhovi!“

Jinoch neodpovídá. Nehněvá se na věrného sluhu, ale soucitem starce prchá z prsou mladých zoufalost, jemnější bolest v ně vstupuje. Hojné slzy skrápějí suchý mech. Boruta mluví dále:

„Nechtěj mne, pane, před časem zabiti hněvem svým! Umru pro tebe — krví vykoupím svobodu tvou — krví smyju vinu svou!“

Na kvap sahá po rukách jinocha. Lítostnými slzami je smáčí a tiskne k třesoucím se ústům. Jinoch se poněkud vzchopí a k Borutovi jako k starému příteli, k otci, se nakloní. Mírnější jejich rozmluva splývá jako výlevy dvou bratrských srdcí.

Jinoch. „Nejsmeť vinou tvou uvrženi v záhubu; byla to ruka neuprositelných osudů. Nechtěj ve mně naději zbuzovati, jížto jsem již výhost dal!“

Boruta. „Jedna pomoc nám dosavade zbývá. Oznámím tvé jméno, pane; snad že jako blesk neznabohy zpráva ta zatřese.“

Jinoch. „Zatřese, ale i veškerou pomstu jejich povzbudí. Neslyšel jsi, jak se pouhou zmínkou o knížatech Vyšehradských bouřili? Ó, nech osudu volný krok — vím, že nebudu Prahu více viděti. Nech Polana vládu svou založiti v kolébce Přemyslovců — nezmůže-li se národ bez vůdce knížecího — v porobu padne — padne tak bolestně, jako knížecí jeho dům.“

Lkání jinochovo proniká srdce sluhy Boruty jako ostrý meč. Nemožností zdá se mu vyřknutí o Polanu a bázeň pánova. Nové důvěry plamen zanítí jeho bytost a rozpálí ho k těmto slovům:

„Nemůžeť Bůh stíhati člověka bezvinného s takovou přísností, a krev naši nevyleje nadarmo. Naději měj, pane můj! Naděje rodí víru, a víra je roditelka pomoci.“

Řekne to, a na dveřích zarachotí těžká závora. Dvéře se otvírají, rudá záře padá otvorem ve tmavou sluj a podivně se o skalnaté stěny obráží. Polekáni vzchopí se vůdce jinoch i sluha Boruta, s teskným tušením hledí ke dveřím. U vchodu stojí žena v černém rouše, jako v službách Morany, za ní muž drže v ruce hořící pochodeň.

Jinocha jímá smrtelná hrůza. I hněv i bol rozpálí ho k slovům. Zkřikne:

„Přišli jste, dravci, pro oběť svou? Bůh je na nebesích — za živa mne nedostanete ze skalin těchto!“

Boruta věrný se postaví před jinocha pána. Zvolá s myslí odhodlanou:

„Zkáza veškerý váš kmen zachvátí — služba bohů vašich přestane — vztáhnete-li ruku na jinocha, mého pána. Znám tě — tys mstivé Morany služka — oběť svou ohledati přicházíš — zpátky!“

Žena tmavorouchá postupuje v sluj. Sluha za ní dvéře zavírá. Žena se chvěje po celém těle. K velikému činu přichází — síla ji opouští. Bázlivě se ohlédá po dvéřích, nejistým okem stíhá neznámého jí Borutu, pohlednutím na sluhu svého nabývá zmužilosti a se sklopenýma zrakoma vypustí hlasem tichým z třesoucích se rtů:

„Já nejsem služka Morany.“

Jinoch i Boruta sebou trhnou. Oba žasnou i oba zvolají:

„Kdo jsi?“

Žena. „Nešťastná Svatana jsem.“

Řekne, o krok se přiblíží a slabostí, studem a bázní klesá. Jinoch ji pochytí v náruč. Černý šat se svine dívčině s hlavy, a s radostným překvapením, se sladkým strnutím hledí vůdce jinoch Svataně ve tvář. Zrakové její se třpytí jako hvězdy, zasvěcené čisté Ladě, dívčí rámě se otáčí okolo jinocha. V krásné té vazbě dotýká se jinoch zbouřeným srdcem panenských ňader; teplý dech, vanot z krajiny rajské, dotýká se jeho tváří. Šeptá dívka hlasem andělského zpěvu: „Já tě miluju, cizinče spanilý —“ a sklání rozohněnou hlavu na rameno jinochovo.

Vůdce. „Kdo jsi, postavo spanilá? Nejsi-li pouhé mámení smyslů, nejsi-li dobrý duch, poslaný z krajů nadpozemských?“

Planoucím okem pobíhá po neznámé dívce; po vnadné tváři, po leporostlých údech — a sladká touha se mu rozněcuje v prsou.

Svatana. „Bouří takto duchů krev? Objímá takto pouhé mámení?“

Ruku jinochovu tiskne pode dmoucí se panenská ňádra — celá se přitulí k mládci. Mluví dále:

„Svatana je děva šestnácti jar. Svatana má upřímné srdce, Svatana tě miluje. Dávno již viděla tě ve snách, dobří bohové tě poslali k její spáse. Pro mne prý tě ale rozvětření vlci odhodlali černé Moraně na oběť. Svatana by bez tebe zhasla. Svatana tě osvobodí.“

„Osvobodí —?“ vykřikne jinoch.

Boruta. „Ó pak jsi duch dobrý — šťastná polednice — Bůh tě naprav, čacká vyznavačko Peruna, rozkošné dítě Ladino!“

Svatana úzkostně k mlčení kyne, po té rychlými, utajenými slovy hovoří:

„Lsti mne naučila bohyně milosti. Oděv kněžky Moraniny, ačkoli jiným zakázaný, hodila jsem na sebe a s věrnou svojí duší —“

Okáže na sluhu opodál s pochodní stojícího; zrakové jinocha i Boruty se k němu důvěrně obracejí. Dívka spěchá se slovy dále:

„— s věrným Luborem nastoupila nebezpečné dílo. Slovem přetvářeným promluvila jsem k tvojí stráži, jakoby mne potřeba, promluviti s brzkou obětí svou, přiváděla k tobě. Dvéře se otevřely a otevrou se opět. Slovo kněžky je mocné, bez překážky bude nám odejíti, a nebude-li —“

Slova jí v ústech uváznou; zlým vědomím se jí tísní dech.

Vůdce. „Co pak? Mluv, děvo libostná!“

Lubor. „Pak nám pomohou meče. Dva jsou přede dveřmi, my tady čtyři.“

Promluví, přistoupí a ukazuje pod rouchem ukrytou zbraň.

Radostnou nadějí se rozjasňují tváře jinochu i Borutovi. Nová krev prolévá se žilami. Obrazy blízkého úmrtí, strašidla hnusná prchají; v duši se zakotvuje víra v blahodárnou budoucnost. Jinoch rozhárán pohledem a řečí milostné Svatany, zanícen kvapnou nadějí v brzkou svobodu, radostí ruce spíná; okamžikem zapomíná na víru a rod. Zástěna neznámosti mezi ním a dívkou postavená se shrnuje, mocným ramenem pohanku k tlukoucímu srdci vine, volá:

„Spáso dobrotivým nebem seslaná!“

A horcí jeho rtové rozněcují na třesoucích se rtech Svatany obapolnou jiskru, doutnající v mladistvých prsou, v jasný, vysoký plápol.

Boruta se obrací k zasmušilému Luboru. Rukou mu upřímně potřásá. Tajnými, ale radostnými slovy k němu hovoří. Nemluvný Lubor neodpovídá.

Vůdce jinoch a dívka Svatana v úzkém, horoucím objetí. Slzy, nevýslovné to blahosti věrní svědkové, vinou se po dívčiných tvářích; rozkoš potud jí neznámá posýpá jí líce růžovým květem.

Svatana. „Cizí — milovaný muži! Zrádkyní bohů a národu stanu se pro tebe; osiřelá budu státi pod velikým nebem — drahý, neskonale milovaný jinochu; zůstaneš-li věrně po boku mém?“

Vůdce. „Po boku tvém? — Tyťs o svobodě mluvila — či bys — ha, mocnosti nebeská! té myšlénky, dívko, nejsi ty matka! Ty bys chtěla se rozloučiti s tímto krvavým úvalem?“

Svatana. „Jak? A ty jsi se něčeho jiného nadíti mohl? Svatana nemá, nežli tebe — tys jí dobrotivou Ladou poslán, pro sebe tě mocí její zachrání. Otce, otce dobrého, družky, domov, krajinu opouštím pro tebe, sladký ukrutníče, milost mi to velí a — tobě to s podivením jest?“

Vůdce. „S podivením blahostným! Zastaviž tok slz žalných, děvo líbezná! Jako duch strážný zjevila jsi se v temnostech života mého; jasně otvírá se přede mnou blaženější příští — s tebou jím půjdu, s jistou záštitou!“

Jinoch to mluví z pohnutého srdce. Nenadálý převrat osudu nepříznivého, vnady dívčiny, povznesená obraznost vyvodí mu slova. Dívka je ráda poslouchá. Praví:

„Já tvou, ty záštitou mojí! Nevím sice, kam nás povede dnešní noc, neptám se, kam vedou kroky tvoje; blaho ale bude s milující Svatanou, dokud kráčeti bude po boku tvém. Po boku tvém — ó kéž by to bylo věčně!“

V milostném zanícení takto vzdychne a jednou ještě se k jinochu přivine. Jinoch, dívčinou lepostí a láskou jako okovy k nepřetrhnutí pevnými opoután, dívku rozpálenou ještě úžeji k potěšenému srdci přivine, k medovým rtům se opět skloní a zašeptá:

„Věčně!“

Veliká lesní pustina. Kolkolem čirá, neprohledná tma. Černá mračna, jako nesčíslná hejna tmavokřídlých krkavců v letu šumném, táhnou nad vrcholem nebesáhlých sosen. Žhavé blesky rozvírají obtěžkaný jejich klín, z klínu, z plamenné to brány, vychází hučení hromů a letí po lesině, po skalinách tisícerým ohlasem. Těžké kapky spouštějí se z černého mračna, vadí v širokolistém, dubovém větví anebo šustí v suchém, upadlém lupení.

Čtyry osoby chvátají po tmavé, neschůdné cestě. Bojí se pochodní objasniti hustou křovinu, čouhající kořeny a shromaděné kamení. Chvátají v temnostech; nemluví ani slova. Křivolaké blesky jenom osvěcují cestu, hučení hromu ozývá se okolo chodců. Jsou to milostná Svatana, na smrt oddaný Lubor, volně si oddechující vůdce šesti jezdců a věrný Boruta. Lubor klopýtá zpředu, mečem se ohání — klestí dráhu. Jinoch a dívka za ním. Rámě její pevně držáno je pod paždím jeho; celá postava, proti bouři pohodlně zavinutá v široké, černé roucho, úzkostně se tiskne k jinochovu boku. Za nimi s obnaženou ocelí pečlivý Boruta.

Řvaní hromů se všech stran. Blesky se sypou, vichřice láme pustou lesinu. Prudký lijavec.

Svatana. „Běda! Pomsta bohů stíhá kroky naše.“

Vůdce. „Nebesa ochraňují pevnou důvěru.“

Svatana. „Nedojdeme cíle! Běda nám!“

Jinoch povzbuzuje tesklivou Svatanu. Silným hlasem volá na Lubora. Sluha odpovídá:

„Držte se kroků mých!“

Boruta. „Perun ti posvětiž na zatmělé cestě!“

Lubor. „Po desátý rok zanášel jsem do této pustiny zármutek svůj. Znám strom podlé kůry, místo podlé stromů. Bleskové jsou blahodějní.“

Oblaka se boří. Ohnivé moře nad hlavami utíkajících. I srdce mužů se leká. Bázlivě točí se jich zrakové k nebesům. Jediný Lubor kráčí bez bázně; oko jeho hledá jen cestu v nočních temnostech. Dívka se třese; stydne a opět hoří. Lká:

„Nohy moje klesají — běda! Mlha mi zastírá zraky —“

Lubor. „Ještě deset kročejů — vidím už patero dubů.“

Cestovníci zastavují kroky. Jsou u patera dubů, jinde nevídaných velikánů, svědků to prastarých věků. Kmenové letorosti a lupeny jejich jsou neproniklá střecha. Mokro ji neprorazí. Sucho je kolkolem šedých, čtverým ramenem mužským neobsáhlých těl; těla vydutá, zuboma dravého času to vytesaná skrýše.

Blesk a rána! — S čela nejvyšší sosny rozlévá se okamžitého plápolu záře, tmou, houštím a deštěm proniká k pateru dubů. Svatana leží ve mdlobách, ubledlá. Jinoch polekaný na kolenou podlé ní. Nářek jeho ji probuzuje nadarmo. Boruta skládá ze svého i pánova šatu měkké, teplé pro dívku lůžko. Lubor, na zemi rozprostřen, volá k dobrotivým bohům.

Kmenové slovanští, svědkové šedé dávnověkosti, nejsou krvežízniví. Pracovitý jich život je znamením svatého pokoje. Polní úroda, kvetoucí sady, bujné stádo, tichounké chýže jsou jim podíváním rozkošnějším, nežli divoká honba, hustina lesní, dravá zvěř, meč a boj, zábava národů surových. Kmenové slovanští jsou mírumilovní.

Poslední pohany české utiskují pro víru otcovskou. Zbaveni jsou starých, přirozených práv, domova, statku i života. Na četných rodinách, zahlazených přepjatou horlivostí Kristových služebníků, vyrůstá vysoká tráva. V srdci pozůstalých pevné kořeny má nenávist. Běda, kdokoli ještěra toho rozdráždí k pomstě; v okamžiku řítí se na něho záhubná smrt.

Smrt! — Hnusná to obluda. Zpěvavým Čechům to matka bázně a zármutku. Ani trestu smrti nesmí se dívati jasný den; propadlého soudům uvádí tmavá noc v krvozapáchlé lůno Morany. Proud lidské krve jest roditelem pláče u bodrých, v životě pozemském se kochajících Slovanů; smrt je jim jednou toliko vítaný host: v boji pro ženu, pro dítky, pro bratra, pro domov, pro vlast, pro panovníka.

Druhá půlnoc přechází nad údolím českých pohanů. Perun nepotřásá více hromorodnými mraky, bleskové jeho se nezapalují; bouře mlčí. Ku krásnému jitru hotoví se utichlá noc; po horách a dolech honí se čerství větrové, nebesa se odívají v tmavomodré roucho, protkané stotisícem lesknoucích se hvězd.

Mír se snáší v povětří, leží na lesinách, na skalinách — na celém pohanském úvale, teskno jen v srdcích obyvatelů. Čekají poslední dobu jinocha cizího — útrpnost jim svírá prsa. Kmenové slovanští nejsou krvežízniví.

Hněv, povzbuzen slovem prudkého Horboje, umírá v duších ctitelů Peruna, v uších jim zní prosba velebného Domorada. Milují starce, i dceru jeho velebí. Úmrtím jinocha bojí se, že ztroskotají nejkrásnější celého národu ozdobu. Noc přeje tesknosti i úzkostem, i rozmáhá je. Jediný Horboj hoří po záhubě jinocha. Jesti mu cizinec nepřestupným kamenem na dráze k milosti spanilé Svatany — a buď sám z ní ustoupiti, buď kámen roztřískati musí. V úplné zbroji přehání se po stavení jako nepokojný půlnoční duch. Mluví:

„Buřte jenom, buřte, nebesa! Shodní to souzvukové k písni mého hněvu! Vím, že nezbraňuješ, hromovládce, výroku mému — ani zadržeti nechceš obět, přichystanou Moraně — nechceš, nikoliv ! Milá tobě pomsta nad zneuctěním bohů, milá nad zrádci oblíbeného tobě národu!“

Pobouření živlů umlkne; Horboj letí do temnosti noční. Zbuzuje sluhy, ohradníky; volá na lid do tichých ještě obydlí. Jednotlivé hlasy, šumný hovor ozývá se a odpovídá utichlým povětřím, plápolavé pochodně hemží se po ouvale.

Sbor shluklý přichází ke skalnaté sluji. Zážehy smolných pochodní objasňují neschůdný přístup. Leknutí zatřese sborem, hrůza pojímá diváky.

Dvéře, jediné po celém úvale pevně uzavřené, do kořán tu vypáčeny; stráže, dvé silných mužů, v krvi zde tonoucí u vchodu do prázdné sluje. Strašné, bolestné divadlo! Jako před otevřenou říší pazouratých Tasanů zaráží se dech v Horboji, v četném zástupu.

Lid. „Bohové hleděli hněvivě na výrok náš. Bleskem roztříštili vězení cizince jinocha; Tříhlav zachvátil neplatné stráže!“

Jiný. „Milá je Svatana bohům! Lada přeje milostné dívce; zprostila milence záhuby.“

Horbojův křik je zarazí. Hlas jeho je výraz rozkaceného vzteku. Oči planou, rtové slintají. Slova jeho jsou:

„Nerouhejte se, pomatenci! Nezbuďte přísného hromovládce poznovu! Tu, pohledněte sem! Jesti to ruka bohů? jesti to blesk? Ruka lidská, ruka Černobohem vedená, ozbrojená ostrou ocelí, zbodala věrnou stráž. Uzavřeni tu byli zrádcové, ale ještě větší zráda vyvedla je v prostoru!“

Veškeren sbor trne. — Rázem rozlehne se ve vzdálí žalostné úpění. Nový sbor se valí noční temnotou ku skalnaté sluji.

Shromážděným davem tlačí se velebný Domorad. Pláč jest jeho průvodce; služebné dívky a ženy provázejí jeho kroky. Nářek jejich se ozývá i opětuje mnohokráte v skalinách. Zní:

„Běda nám! Svatana není doma — Svatanu, velitelkyni naši, nelze nalezti!“

Nový úžas rozlétá se po četných sborech. Útrpně obracejí se zrakové po lkajícím starci, opuštěném otci. Jediný Horboj, jako hladový, po kořisti prahnoucí vlk, zavyje vztekle:

„Cože pravíte? Svatana že není doma? — že nelze ji nalézti — a — cizinci, zrádcové ušli? Dána jest jim zbraň, zbraní zabiti naši bratří!“

Zvolá to, a hrůza se sype v ňádra veškerého zástupu. Bojí se uvěřiti, kam Horboj, hlava jejich, naráží.

Brzo jako první ohlas daleké bouře rozléhá se po údolí hlučně:

„Svatana zotvírala cizincům vazbu; Svatana uprchla s jinochem cizím!“

Smýšlení národu se dělí; částka za ní kletbu, částka politování posýlá. Otec, velebný stařec Domorad, o dceru svou pláče k nebesům volá. Horboj zuří. Od zástupu k zástupu těká, zrádu i nebezpečí na oči staví, srdce k pomstě rozpaluje, rámě ozbrojiti káže.

Tu se přivádí čtvero jezdců od vůdce jinocha až dosavade oddělených. S podivením obracejí se zrakové jejich po nevídaném divadle: na četná, v nočních tmách se míhající světla, na podivně ozářené a sestavené tlupy, na zvědavost rozmanitých obličejů. Poslouchají nesrozumitelný hlahol i hlasité volání. Přejí sobě, aby zrakové jich byli ohnivé šípy; uši jejich pak hluboká, vše pohlcující propast.

Obklopí je množství; Horboj se táže:

„Mluvte, sluhové zlopáchavé samovolnosti, zda jste jinocha neviděli, jehož nazýváte pánem?“

První jezdec. „Aj, ty hlavo mravů spráchnivělých, držíš-li kořist svoji v tak chatrné vazbě, že by se s ní zrakové naši potkati mohli?“

Druhý jezdec. „Včera jsme pospolu volali k nebes pánu, aby bleskem osvětlil kotrby vaše; dnes to činíme každý zvláště.“

Lid. „Utrhači, ustaňte! Hněvy naše zadáví vás.“

První jezdec zpívá:

Třetí jezdec. „Co chcete od nás? Mluvte slovem rozumným!“

Horboj. „Kdo jest vůdce váš?“

První jezdec. „Jméno jeho je tak vysoké, že bys, kdyby se snížilo k uším tvým, ohluchnul, jako hříšník při výroku posledního soudu.“

Čtvrtý jezdec. „Aj, proč by se zamlčeti mělo, co pánu i nám snad k blahu poslouží? Sbor tento rozvětřený neví, na kom se v zaslepenosti své provinil, aniž uvážiti může viny své tíži. Odhalme, co se až posud nevhodně skrývalo, a v prachu se povine zneúcta důstojnosti knížecí.“

Lid. „Odhalte roušku se jména svého vůdce! Blaho bude s poslušnými!“

První jezdec. „Raději sobě jazyk co nástroj zrády ukousni a pokušitelům do tváře vyplivni! Věrně chovej tajnosti pána svého.“

Čtvrtý jezdec. „Já je vyjevím a za dobrý následek životem se doložím! Slyšte to tedy, zaslepenci v hojném zástupu! Jinoch, jehož jste nám nehodně odloučili, jest Oldřich, bratr Jaromíra, knížete Vyšehradského.“

Ostatní jezdcové na díle se škaredí na mluvícího soudruha, na díle zvědavě na pohany pohlížejí, na díle sebe i zlou náhodu proklínají. Lid pohanský překvapením se zamlčí. Ticho po celém sboru. Jen „Kníže? — Oldřich? — Vyšehradský?“ po krátkých dobách se z jedněch i druhých úst ozývá.

„Kníže Oldřich?“ opětuje s dechem zatajeným prudký Horboj, a oči vyvalené před sebe v zemi zaráží, jakoby z ní vystoupal strašlivý duch.

Čtvrtý jezdec. „Kníže Oldřich! — Oslepili nám Poláci zrzavého Boleslava, a pánové naši nechtěli býti stádem, jež by pastýř nevidomý vodíval. Ustoupil Boleslav s otcovského stolce, a tichý Jaromír naň dosednul. Domácím různilcům a hladovým Polákům byla to jako zpráva o tučných hodech. Zrádou Vršovců učinil Boleslav Chrabrý, král polský, do země vpád, v Praze se zahnízdil, a lid a kníže, jakoby se strachoval kouzelníka, díval se od té doby malomocně ukrutnostem cizím. Jaromír na Vyšehradě obležen, stateční muži rozptýleni, síla rozražená spojeným nepřátelům odolati nemůže. A tak hospodaří Polák v Čechách za drahný čas jako na vlastním statku. Mezi tím se ale přec utiskovaní z hanlivého spaní probouzejí. Už má ruce a hnáty tělo, proti nepříteli znova ozbrojené, jenom hlava ještě schází, v nižto by se důvěra složiti mohla. Velicí a důstojní nevidí nad sebou rádi, leda většího a důstojnějšího. Oldřicha tedy, z rodu knížecího! Ale nová jich naděje, zdá se, že opět dostane novou pohromu. Oldřich — váš Černoboh ví, z jaké příčiny, jestli, nedej Bože! z náklonnosti nebo na zkušenou — Oldřich vězel ode dávna u německého císaře Jindřicha, za Černými lesy. Byl prý tam živ, jak se na rod českých panovníků sluší, dokud jej neosočil Polák Boleslav u hospodáře zlatochtivého. Zachtěloť se Polákovi domu Přemyslovského, a žádného aby nástupníka báti se nemusel, popíchnul pana Němce, aby Oldřicha u vězení zadržel. To se vědělo — jak ale pomoci? I poslán jest Boruta, z mládí to učitel Oldřichův ve střelbě a honu, známý a světem sešlý muž, poslán je za Černé hory se zlatem a chytrostí, aby knížete z vazby vyvedl. I vyvedl jej! Jak —? o tom povídati netřeba. Blaze vám, že víte, koho mezi sebou máte a jakých následků se z dalšího zadržování anebo z okamžitého propuštění nadíti můžete. Já domluvil, vy konejte!“

Jezdec dokončí, a slovy jeho rozdělí se mínění shromážděného lidstva. Neumí sbor prohlásiti se. Vědomí spáchaného nad knížetem příkoří a jeho útěk, odpor křesťanů a rodů pohanských řád, pronásledování s jedné a utrpení s druhé strany obkličují mysl i pamět jejich, naděje a bázeň umísťuje se v srdcích.

Jediný Horboj, živel tento celého zástupu, všeoživující jiskra, rychlého i pevného jest úmyslu. Mezi vypravováním jezdce těkají myšlénky jeho po výhodě nebo nehodě, která údolí pohanskému z Oldřichova útěku hrozí; někdy jenom slova jezdcova stíhá. Poslední však: „vy konejte!“ rázně mu šťastného nálezu poskytne.

„Konati budeme! — Zlobivé víly, ježto rozhněvány býváte slibem nesplněným, a vy duchové noční, kteříž obletujete tiché údolí naše, vy slyšte hlasu mého, a není-li k spáse nález můj — protivte se znamením patrným! — Uprchlý Oldřich musí opět padnouti v naši moc!“

Takto zabouří ohnivý jinoch, úhlavní nepřítel všeho, co na škodu národu bije, a neukrotitelný v pronásledování toho, co mu stojí na cestách vlastních.

Jezdcové se obdivují neočekávané zprávě; sluchu svému nedůvěřují.

Lid váhá svoliti v prudký úmysl Horbojův. Zlobivé víly a duchové noční neodpovídají, neprotiví se.

Domorad vystoupí a volá pronikavým, z bolestných prsou vystupujícím hlasem:

„Nestopujte jinocha cizince! — Lide, o jehožto spásu déle i zkušeněji péči mám, nežli ohněm jinošstva zaslepený Horboj — slyš mne! Nechte dostihnouti Oldřicha Prahy! Nebude spláceti zlým, co jsme nevědomi, dle dávných zvyků pro jistotu svou spáchali na něm. Mocná je s ním naše záštita! Slovem Svatany — ach, té nevděčné a předce milované zbloudilé dívky! — pro ni a lásku její nakloní se nám záhy snad osvobozená Praha! Nehrňte zúmyslně viny své do plné míry!“

Lid. „Věhlasný je Domorad náš, moudrá jsou slova jeho! Nestopujme jinocha cizince!“

Čtvrtý jezdec. Pravda-li to, co se nám donáší vašemi slovy — není-li Oldřich více ve vaší vazbě — blaze vám! Milosrdný náš Bůh shlédnul i na vás a ostříhal kroky našeho pána. Bůh ten povede i k milosrdenství srdce jeho a nakloní je vám, pykajícím vinu těžkou!“

Horboj. „K ukrutenství a pomstě nakloní ho víra naší víře odporná! — Národe! poslední ty zbytku časů drahých, šťastnějších! Mluv: zdali jsem, co se ve mne spoléháš, neodvrátil všeliké nebezpečí od tichých obydlí tvých? Mluv: zdali, co mne vůdcem nazýváš, dobří nestáli bohové při podnikání po boku mém? Musím jinocha cizince míti tím spíše, čím hůře nám jeho moc hrozí pohromou. Či bys se v něho důvěřovati chtěl? V hubitele mravů a bohů svých? Kdy byli ochráncové jeho víry našimi přátely? Rozpomeň se na hroby otců a matek svých, a rci, kdy se lid odvrácený od obyčejů starých naklonil k nám? Či naději ve Svatanu skládáš? Lide zaslepený! Zdali pak i jinochu cizinci dívka více platí, nežli pouhý k útěku nástroj? Zdali se pomsta jeho na ni nevylije nejdřív? Ha, jediná ta myšlénka by nás rozvětřiti mohla k orlovu letu! Svedená, zahubená nejvzácnější národu okrasa! Vzhůru, dokud nám přejí mstiví bohové, a bychomť i s celým zástupem se vyhrnouti měli z lesů dávno nás ukrývajících — záhuba čeká na nás, nedostihneme-li Oldřicha!“

Ráznými takto slovy rozpaluje, bouří Horboj shromážděný lid.

Lid volá:

„Záhuba hrozí nám! Vzhůru, dokud přejí bohové času dostihnouti Oldřicha!“

Sbor ozbrojený u stavení starce Domorada. Velikých, stoposledných psů mezi ním.

Roucho uprchlé Svatany a nevěrného Lubora předstírá se jich ostrému čichu. Psové se v podivných oklikách točí, větří; štěkot jejich hlasitě se rozléhá.

Sluha je znamením a slovem pohání. V rychlém skoku ženou se nerozumní zrádcové utečenců ku skalnaté sluji, zarejdí mezi kamenné její zdi, a s hlavou k zemi svěšenou, s častým frkáním ubíhají z ní dále; tratí se do hustého lesa.

Sbor celý chvatně za nimi pospíchá.

Horboj. „Věrně se držme stopy jejich — vedou nás dobře!“

A již není ozbrojeného sboru lomoz, křik, pochodně, zbraň v ouvale pohanském slyšeti, již není ho viděti.

Od východu přilétají chladní ranní větérkové. Sivé mlhy po horách se trhají a spouštějí do dolin. Nejprvnější, plamenné pablesky objasňují vrcholky ohromných dubů. Soumrak proniká hustinou lesní.

Pochodně pohanského sboru, vzdálí jako semotam létající svatojanské mušky, zpovolna zhasínají. Zástup a cesta se táhne neunaveně za stopami dívky Svatany, jinocha Oldřicha a jich věrných sluhů.

Ostročichí psi zastavují se u hustého trní. Neustálé štěkání. Horboj přicválá. Na trní visí částka roztrhnutého roucha uprchlé Svatany.

Radostně, vítězně okazuje prudký Horboj znamení šťastného stopování a brzkého postihnutí utečenců. Volá:

„Duchové ranní přejí nám! Jitřenka nám brzo ukáže cíl našich kroků!“

Rozlehlá, planá krajina. Daleko, neobsáhle před očima se rozkládající niva, porostlá zde onde travou, jinde posetá nerodným kamením, tamto zastíněná jednotlivým keřem.

U výšce nad ní rozepjatý nebes oblouk. Po oblouce, jako po tichém, modrém jezeru, pluje slunce. Jasné jitro usmívá se na zemi; jasnější po strašné noční bouři. Dechem všeoblažujícího slunce okřívá kraj. Tráva i keř odívají se zelenějším šatem; z polních bylin zanáší větérek vonný zápach, veselé se ozývá štěbetání skřivanů, na křovině posedajících pěnkav a po kamení poletujících strnadů. Spanilý kolkolem úsměv k novému dni probuzeného světa.

Uprostřed rozlehlé krajiny neveliký pahorek. Na pahorku lidská kupa. Na zemi sedí jako namáháním a bděním zemdlený jinoch, vedle něho s vyhaslým okem dívka; hlava její skloněna jest na prsou jinocha, tělo její sevřeno v jeho náručí. Opodál sedí zasmušilý sluha. Tvář jeho uměle z kovu zhotovená podoba, ni radost ni smutek jí nehýbá. Oko jeho upřeno ku pozdálným, krajinu obrubujícím lesům. S druhé strany šedivec s nadějným pohledem. Polétají zrakové jeho ku blízkému vrchu a vystavené na vrchu tvrzi. Promluví:

„Jistě, jako že mi Boruta říkají, znám Rozvodův dům. Arci že! Černá jeho věž podlé skalnaté brány — zaraduj se, pane! — Ještě několik těchto tisíc kroků, a v bezpečí jsme přede dravci, kteří nám, proklati buďtež, hrozili v oněch lesích.“

Dívka. „Nastup cestu sám k přátelskému domu, Svatanu zanech osudům zlým! Ubralať mi nebesa síly; nestačím tobě, a prodlévání přináší smrt.“

Jinoch. „Smrt mi, ano smrt, jestliže se kdy na krok oddálím od boku tvého! Jako jedna že nás pokrývá obloha, jeden nás bude nositi kraj.“

Dívka. „Šťastný, kdo s tebou se radovati bude z mladého jara, kdo s tebou těšiti se bude v tuhé zimě! Mezi námi stojí závistný duch; vysýchá proud žil mých — slabá jsem dále kráčeti s tebou. Zanech mne — na svobodě jsi.“

Jinoch. „Pro blaho lásky — Svatano, nehleď takových řečí! Statečnost by jimi zmalomocněla.“

Boruta se odvrací. Nemůže poslouchati stesky mladých srdcí; neslušno mu poslouchati rozmluvu pána i oblíbené dívky. Přisedne ku mluvnému Luboru.

Dívka. „Sladká, cítím to, musí být smrt v náručí lásky.“

Jinoch. „Sladší je život v náručí lásky. Netrudiž, duše drahá, mysl moji hnusnými obrazy! Pohledniž do mého oka — věrná tobě z něho vysvitá milost — moje i tvoje blaho! Pohledniž po jasném, tichém kraji, po laskavém nebi — blaho se usmívá z kraje i nebe.“

Dívka. „Oko moje obtaženo mlhou, nepostihne kolkolem blaha. Duše ale zírá v tmavou budoucnost — a ve tmách těch se mi dává viděti hrob. Hrob to můj! Ó posyp jej, jinochu zlatý, pěknými květy; vonných růží nasyp okolo hlavy!“

Jinoch. „Dívko, drahá Svatano, nermuť zoufalostí duši mou!“

Takto žaluje uprchlá z otcovského domu Svatana; takto ji těší nadějeplný Oldřich. Rázem je budí ale z tiché rozpravy hlasité volání.

Lubor a Boruta je budí.

Bystrým okem dívají se věrní sluhové k povzdáleným lesům. Z lesů se vyhrne četný zástup. Leknutí pojímá sluhy. Volá Lubor:

„Totě velikán Horboj!“

Dívka. „Běda nám!“

Jinoch. „Dálka tě klame, muži oslablého zraku! Marným leknutím kalíš jistotu naši.“

Lubor. „Horboj velikán to jest!“

Dívka. „Lubor je ostrovidý sokol! Běda nám!“

Jinoch. „Nuže tedy, ať nás nové nebezpečí obsype, mužné jsou nám paže, v pažích břitké meče!“

Zvolá, třesoucí se dívku v náručí sevře; v pravici se mu leskne obnažená ocel.

Boruta. „Slabý jest počet náš proti honícím chrtům. — Vzhůru, pane! k rychlému kroku! Jediný Rozvodův týn poskytne jistoty.“

Dívka. „Zachraň, lásko moje, života svého. Naleznou-li mne tudy na smrt sesláblou — nebudou stíhati dále kroků tvých!“

Dívčí pláč, vlastní nebezpečí, pobízení věrného sluhy, hněv a bolest roznítí jinocha k nové síle. Krev jeho se klokotá.

„Pamatovati budou věkové na tento den! Běda vám — běda! Knížecím hněvem hrozím vám!“

Takto zasoptí k lesům. Meč hodí Borutovi, Svatanu svírá v mohutné paže a s kořistí pevně sevřenou utíká kvapným krokem k Rozvodovu týnu.

Hora vysoká. Ze trojí strany, na západě, od východu a na poledni nepřístupná skalina, příkrá to sráz. Pod skalinou ve tmavé propasti hučí prudký potok. Na půlnoci sestupuje hora i splývá s roztáhlou planinou. Hluboký, jenom lidskou rukou vyvedený příkop dělá z této strany horu a na hoře panský týn nepřístupnými. Jesti to týn Rozvodův; prastaré, větším dílem dřevěné stavení. Čtverhranné klády ohromné velikosti, lýčím a hlinou přepevně spojené, působí týnu nejčetnější stěny. Jediná hradba kamenná jest, vystavená dle tehdejšího způsobu; dvojí totiž podle sebe vyhnaná zeď, mezi oběma pak nasypáno kameniska dosti drobného, písku a hašeného vápna. Pevnátě to, věkům vzdorující slitina.

Do hradu přes hluboký příkop vede dřevěný most; z mostu se kráčí do skalnaté brány. U brány stojí ohromná věž, týnu celého pevná ochrana. Uvnitř týnu nachází se rozličných oddělení, kobek a síní; stáje, čeledník, hostinec, ložnice, jizba. Všecko jednak po prostu dle starých mravů slovanských, jednak ale pohodlno pro pána, vladyku Rozvodu, i s ním zde přebývající sluhy i čeládku.

Vladyka Rozvoda je čtyřicet let. Muž nevelké sice postavy, údů ale náramných. Ramena jsou zavalitá, tlusté kmeny na stoletém dubě; krok jeho pádný, rána železné stoupy. Hlas jeho rochtavý; tváře hrubé, hustými a tmavými vousy zarostlé; oko žhavé, skoro pichlavé. Rozvoda jest jako veliká želva; po vrchu šeredná, v nejapné obálce; leč ostražitá, kdy se blíží nebezpečí, sebou trhne a v nejapnou obálku se ukrývá. Snadněji jest dotknouti se Rozvodova vnitřku, nežli masatého těla jeho.

Rozprava mezi vladykou a Oldřichem. Knížecí jinoch přehání se po síni jako nestálý, ze všech úhlů se točící vítr. Zrakoma ohnivě střílí po příkorném Rozvodovi; tajný hněv pění se mu v prsou. Vládce týnu stojí podepřen o sloup; ruce odpočívají lhostejně v širokém pasu, nohy jsou postaveny přes kříž. Slova mu kapají z vousatých rtů zdlouhavě jako suché na podzim se stromů listí. Mluví:

„Není můj dům připraven na takový odpor. Na skalinách ať si hnáty protlukou — z kraje ale, milý Oldřichu, z kraje se dá příkop zasypati, do záspy se postaví mužská lýtka, na lýtkách jsou stehna, tělo, prsa, lebka — nad lebkami se drží pevný štít —“

Netrpělivě překazí mu jinoch další řeč. Nakvašení jeho jeví se v těchto slovech:

„Na štíty se sházejí kameny a dřeva, a pode štíty se rozrážejí ohnivé lebky šílenců! Či nejsi ty Rozvoda, o němžto mi vypravovali, že pro kratochvíl s rozkaceným kancem zápasí? Není tu na týně silných pěstí, není ostrých mečů a šípů?“

Rozvoda chvíli neodpovídá; zrakové jeho míří po jinochu a rtové se šklebí k úsměchu. Pak se mu otevrou, a tato slova z nich vyklouznou:

„Zdali tu v týně silných pěstí, pane Oldřichu? Aj, ty tuším neznáš povídačky o Rozvodovi a jeho čeledi!“

Promluvil. Nohy se pohnou a tělo k stolu donesou. Ruka se zvolna z pasu vytáhne, nad hlavou povznese — rázem, drtící to blesk, opět se spustí, a roh u stolu, dubové to prkno tloušťky dvou prstů, odletí jako tenká, lehounká tříska. Rozvoda se zařehtá a lhostejně —

„Takové pěsti tu na týně máme“ — dí.

Oldřich. „Slýchával jsem, pouhé děcko, o náramné síle veškerého rodu vašeho, o statném Bivoji a jeho potomcích. Proč ale právě teď, ana se statečnosti tvojí krásná příležitost udává vděčného zachovati pána, proč nyní tvoje malomyslnost?“

Rozvoda. „Lidu mého je slabé hejno proti dravcům venkovským. Dům je vetché hnízdo, těžko sice lidské noze přístupno, smolným ale věncům oběd vítaný. A ty šelmy venku — jen se podívej — ty šelmy zdají se, že věcem dobře rozumějí.“

Oldřich skoro nevolně k oknu přistoupí. Zrak přeletí týnské zdi a na rovinu před příkopy padne. Rozvalený tam sbor pohanů. Počet jich as na dvě stě; veliké hemžení. Jednak tu jámy kopají a z vykopané země prosté náspy vyvodí; jednak tu na blízku stromy porážejí a za náspy přivlékají. Větví se oseká, hrubé klády se do výšky postavují. Plno tady líčí, provazů. Na rozličných místech ohně. Mezi zástupy viděti velikána, zde onde rozkazy dávajícího, ponoukajícího, pomahajícího. Velikán to vůdce Horboj.

Rozvoda. „Z té šibenice v levo — vidíš to hrubé lešení? z té nás mají pozdraviti smolničky. Tamto je šelmy splítají — na mou duši! radostné jich šklebení pozoruji. A tam, hle! — to je dým z přepálených borovic, schválně jakoby je byl tu ďábel pryskyřicí omazal. Nikoli, nikoli, pane Oldřichu! Uškvařit se, upáliti, zadusiti v domě otcovském nemám chuti veliké!“

Oldřich. „Ustaň! Živtě Bůh! nevolím déle trudných takových bájí poslouchati! Rozvodo, vladyko, Čechu! pryč s těmi černými obrazy, jimi se leká zmužilost! Hbité tu jsou na týně ruce; i útoku i žhářství ostražitě odolají. Celé dlouhé leto chci oběma dravcům s hradeb tvých odpírat.“

Rozvoda. „Celé, dlouhé —? Bůh ti objasni zrak, pane Oldřichu, abys nemylně prohlédnul! Celé dlouhé leto! Šťastné pořízení! Nech žravé ty draky jen osm dní před mými vraty, stráví nás tu bratr jejich — nenasytný hlad! Nu, jen otvírej oči! Čerta se nadál sklep můj, ne-li takové návštěvy. Vímtě také, co je tlouci pěstí do očí a přerážeti hnáty a lebky roztřískati o hradby — jen když to k cíli přivádí. Zde ale, pane Oldřichu, zde je, na mou duši, naděje žena neplodná. Chceš-li a musí-li to býti — pro tvůj dům život nasadím; na hru ale Rozvoda život nemívá. Měl bys pomysliti, že českého vladyky život větší poklad je, nežli život pohanského výrodka!“

Pádná jeho lhostejnost je poněkud rozvětřena, tudíž i řeči jeho hbitější proud. Ale knížecí jinoch se slovy znova nakvasí.

„Jakže to myslíš, vladyko? — nežli život pohanského výrodka?“

Opětuje Rozvodová slova a zrakem plamenným ho stíhá. Z vladyky se ale již opět slova pouze u volném rozmyslu vyvinou.

„Jak že to myslím, pane kníže? Čerta, což může býti na tom temného? Já že více platím nežli poběhlice pohanka, kterous mi do týna přivlekl a pro niž tě bezpochyby bratránkové její stíhají. Vydejme ji, a po všem bude strachu.“

Oldřich. „Stůj, velemoudrý vladyko! Hněvem knížecím se ti dokládám, hrůzy že větší míra tě zasype, pomyslíš-li na vydání mladé pohanky. Milostnou Svatanu, spásu moji, hulubici vydati v drápy hladových jestřábů? Sebe i tebe pochovám pod zbořeným týnem, nežli bych knížecí své jméno pokálel zradou a nevděkem. Pevnou naději v Boha skládám, on doprovodí nás k jistému blahu!“

Dořekne, k Rozvodovi se zády obrátí a k zotavení mysli po síni přebíhá. Vladyka se důtklivě za ním dívá. Na okamžení se mu stahuje obočí, brzo se ale čelo opět vyjasní. Pohodí hlavou. Pevně úmyslu svého držeti se zavírá.

To jest rozmluva mezi knížetem Oldřichem a vladykou Rozvodou.

Zavzní přede týnem hlas tuřího rohu. Hlásá příchod posla pohana i zove poslechnouti jej.

Jinocha cizince a dívky uprchlé požadují pohané; hrozí rozkotati Rozvodův dům.

Křepkými slovy odpovídá Oldřich poslovi. Posádku na týně ohnivě k boji pobízí; výmluvností knížecího vděku jí na oči staví krásnou budoucnost, odplatu jich statečnosti. Blaho vlasti jim na srdce klade.

Hlasitým pokřikem zaslibují se mužové mladému, odvážlivému hrdinovi; chystají meče, šípy, lučiště a oštěpy. Rozvoda potěžkává všedrtící mlat. Zatočí jím nad hlavou, a jako skučení větru v skalní sluji zahvízdne železná zbraň.

Most zdvižený, na bránu přilehlý. Za vraty na příč dvojí kláda. Na věži uchystáno košů s kamením, na hradbě nakladeno dřev — pokud jich poskytuje překvapený týn. Oldřich pořádá přípravy k odporu; hospodář domu stojí tiše na nátýní. Ruce jeho spočívají v širokém pasu, záda na stěně, oči pobíhají po chvatné čeledi.

Svatana. „Ach, vy muži divocí, ukrutní! Jakou to rozkoš máte, napínati na sebe smrtící zbraň!“

Jinoch. „Pro tebe ji napínáme, blaho moje! Hodnas kruté seče, krvavé lebky, proteknutých prsou, hodnas činů hrdinských, drahý poklade!“

Svatana. „Já že hodna takových bojů? já že hodna, by mečem poklesali bratří, přátelé — bys oštěpem proklán byl ty? Strachem zahynu, nežli bude po boji.“

Jinoch. „Doufej, duše má! Zasloužiti tebe musím, rozplašiti mračno, nežli bude na obloze naší slunce svítati.“

Svatana. „Na obloze naší? — Ó, já to cítím! — nám nebude nikdy svítati. Zkoušela jen Lada srdce dívčino; dívka byla slaba, vyšla z boje s ranou nezhojitelnou! Ta bude věčně na jejím životě zžírati!“

Žalostná padne jinochu okolo krku a úzkostně se mu k srdci přivine. Z venku zavzní zvuky trub, zvuky táhlé, daleko se nesoucí. Dívka bledne.

Jinoch. „Nelekej se, živote můj! Pozvání je to k radostnému plesu, k boji pro milostnou Svatanu.“

Mezi dveřmi se objeví věrný Boruta. Dlouhé, vroucí políbení vtiská jinoch na třesoucí se rty Svatany. — „Nebesa tě chraňte!“ volá a za sluhou věrným ubíhá.

„Nebesa tě chraňte!“ — opětuje zajíkavým hlasem milostná dívka, za jinochem se rozbíhá — kolena se jí chvějí — klesá. K oknu se dovléká; — po nátýní spěchá jinoch — volá za ním dívka slovy mroucími:

„Nebesa tě chraňte!“

Krutý útok pohanů českých na Rozvodův týn. Hejno hladových dravců žene se s náramným křikem a neukroceným hněvem na zdi. Nadarmo zuří na zdech knížecí jinoch, nadarmo se napínají smrtné luky a meče, nadarmo drtí hospodářův mlat, nadarmo se sype na dobyvatele kamení, nadarmo je mačká drtící kláda: Oldřich nemůže hlasem vyvoditi bojovníků nových, nečetná posádka nestačí šípy zasýlati v prsa zástupu mnohem četnějšímu. Kde Rozvodův mlat nedrtí, ztékají hradbu, kamení a klád není na hradě zásoba.

Ohromné již ozývají se rány na velké týnské bráně, rány to bořících kladiv a rozrážejících seker; Horboj velikán stojí na zásypu, na mrtvolách; zastřen náramným štítem hrozí vyšvihnouti se již na slabě chráněnou zeď; Oldřicha raněného nesou do týna, strach se rozlétá po zdech, po nátýní a naplňuje prsa nečetné posádky.

Avšak náhle, jako z ledvin hory vystouplá, objeví se na hradbách dívka, pohanka Svatana. Vítr se opírá v široké, bílé roucho — čarodějnou podobou objeví se mezi obránci týnu. Tvář její ubledlá, znamení smrtelné hrůzy; oči vytřeštěné — ňádra se dmou a klesají opět prudkým klokotem. V pravici se jí leskne obnažený meč, ale těžká ocel tíží slabé rámě k zemi; levici jenom napíná dívka před sebe — zahnati chce útlými údy záhubné střely, zachrániti útočiště drahého milánka.

Nemluví — strachem se jí třesou rtové; pohledem zaráží pohany, příchodem svým zastaví krutý útok.

Horboj velikán je rozkacený lev, pozbavený svého mláděte. Záhubou hrozí vztek jeho tvorům okolním — aj, tu mu zahlednouti odloučené lvíče, a s poslední, všezachvacující silou se po něm rozhání. U velikém úžasu upírá vůdce pohanský zraky svoje na prchlou Svatanu, veškerý jeho zástup obrací zraky svoje po veleznámé dívce; na okamžení ramena poklesnou, od šťastně počatého díla ustávají. Okamžik — a ve divokém plesu, všecken rozvětřený okazuje Horboj na dívku a volá:

„Vzhůru! bohové nám přejí! tamto, vizte, práce naší krásný cíl!“

A s daleko se nesoucím voláním, řvaním to divokých turů, sype se pobratřený Svataně sbor poznovu na Rozvodovy zdi. Nová hrůza žene dívku proti hřmotnému zástupu, jako proti družkám dětinských her. Ústa její se otvírají, zvukové v divokém volání nepřátel umírají. Každý ale krok její jest ostrohranný meč do prsou pohanů. Patrnoť je dobytí týnu — patrnať i Svatany záhuba.

„Ustaňte! Černoboh s námi provádí hru zlou — nechte mečů po boku, šípů v toulech —“

Volá Horboj na bojechtivý zástup a ode zdi jej odhání. Dělí se zástupu mysl. Jednak je poslušen pána, jednak i blaha vlastního hledí.

„Vzhůru! hbitě do brány a na zdi! Nesmí ujíti nám zrádce!“

Ozvou se pohané z veliké části; hejno jich pozdvihuje sekery a meče.

„Běda vám, kdožkoli vlásek setře s hlavy Svataně, kdožkoli krůpěj proleje drahé její krve! Abychom zachovali nejdražší poklad svůj, opustili jsme tiché údolí — abych vyrval holubici z drápů jestřábových, vyzval jsem vás! Kdo proti ní, jest proti mně! Dívka ta — věztež tedy a opětujte slovo za slovem — Svatana je tajná bohyně mé milosti — a jakože proti ní ruky ozbrojené pozdvihnouti nesmím — hrůzou Lutic mstivých se zaříkám! — dívku buďto k srdci přivinouti anebo v lůno Moraně klesnouti musím!“

Zvolá, okem horoucím se po Svataně ohlíží — hněvem a bolestí přemožen, zbraň odvrhá, silným krokem ve dálce zmizí. Zklamaní zástupové ode týna se vzdalují.

Ticho je po zdech Rozvodova týnu. Posádka buď rány sobě převazuje, anebo vděčným k nebi pohledem sobě oddychuje, anebo dalších rozkazů čeká, anebo se za odtáhlými zástupy zlobivých pohanů dívá.

Svatana, děva úzkostná, jako na zdech přirostlá. Srdce její hřmotně tluče; nový proud krve rozlévá se jí v žilách, nové horko jí rozpaluje tváře. Oči, hořící dvě lampy, jsou nepohnutě zakotveny na patu odcházejících dobyvatelů; neodvrátí se, dokud sbor pohanů nedostihne svého táboru, dokud se v něm nerozhostí k odpočinutí, nové radě, novým přípravám. Hlubokým, hlasitým vzdechem odlehčí tu sobě panenská ňádra, zrakové se k nebesům obrátí, pablesk vděčného úsměvu a tok radostných slz rozleje se jí po tváři, z pravice útlé se vymkne meč, a obě ruce pojí se jako dvě drahé sponky na hbitě vystupujících i klesajících prsou. Ústa se otvírají, a slova z nich vycházejí jednotlivá, slova v nejhlubší duši zrozená:

„Lado — bohyně milostná! Ruka tvoje byla nad námi — slzy moje — můj pláč tobě děkuje!“

U černé, vysoké věže stojí Rozvoda. Bojem jsou rozpáleny jeho zrak a líce. Bojem rozpěněna jeho krev, a krev rozpěněná v těle masatém hledá v rochtavém oddychování úlevy. Všecek podepřen na železný svůj mlat. Okem, planoucím po drahé kořisti, Svatanu stíhá. Hne sebou dívka, kroky do týna obrací. Zvolá vladyka:

„Stůj!“

Zarazí se dívka. Pozná Rozvodu. Vzezření jeho není líbezno patnáctiletým očím panenským. Svatana však, co zachráněn je drahý jinoch, nezná leknutí, nezná strachu. Ptá se vladyky potichu:

„Co bys rád, pane? Mluv, abych nemeškala ohlednouti se po vzácném hostu tvém.“

Blíží se vladyka krokem zdlouhavým, pádným. Ruka lhostejně vleče mlat. Oko pronikavě na dívce spočívá. Začne jazyk:

„Tys tedy uprchla z domu otcovského?“

Probodne dívku otázka důtklivá. Zblednou jí tváře. Vyznání se z kroku nedovoleného na ní patrno. Táže se Rozvoda dále:

„A víš-li, pohanko, s kým jsi se na útěk dala ze skrýší vašich — do kterých aby udeřilo devatero hromů! — víš-li, koho jsi vyrvala smrti?“

„Ach, milý muži, nezastiňuj čelo takovými mraky! S kým a koho? Táže-li se láska, komu je zaslíbena mocnou bohyní? S jinochem bylo mi opustiti otcovský dům, kterého mi poslala milostná Lada.“

„Ďábel aby tvoji Ladu! Pro tebe na nás uvrhnuto nebezpečenství; ať je zahání tvoje Lada! Pro tebe si mám nechat rozmetati dům; vystaví mně jiný tvoje Lada? Pro tebe nám chtějí bratránkové tvoji sáhnouti po krku; má tvoje Lada pro nás jiných v zásobě?“

V dívce se tají dech. Jednak ji neslýchané rouhání se mocné bohyni, jednak nebezpečí, do něhož miláček uvržen, jednak ji hryzoucí vědomí poklesku tíží. Slova Rozvodova jsou pronesena hlasem hrubým, zarážejícím všelikou odpověď na rtech dívčiných. Začne vladyka dále:

„Lada se ti nedobře o milánka postarala, uběhlice! V jeho náručí nebudeš nikdy odpočívati. Tamto, před našimi zdmi, se hotoví tvůj ženich — aby ho ďas! — tam patříš, bláto pohanské! Hoch, s nímžto jsi utekla a jemuž Bůh mysl narovnej! — hoch náš je nad tebe tak vznešený, jako Perun váš ponížený před rohatým knížetem pekla.“

Rozplamení se dívka. Tichá je ovce, a blaho s ní mluviti mírnými slovy. Nehodně ale dotknutá panna je divoký krahuj. Rázně se slova její rozvinují z růžových úst:

„Ustaň, muži surový! Jenom stáří tvoje jsem ctila — jak mne tomu byli učili — že jsem nelíbezná tvoje slova poslouchala pokojně. Jsi-li však ty bohů mocných soudcem? Jsi-li soudcem mým? mého rodu, mého srdce? Tys — neušlo to zraku mému — tys milánka mého sluha; jeho slovům se tu koříte; a nechť on mezi vámi rodem nejvznešenější, dcera Domoradova je nejšlechetnějšího stromu letorost. Zvyklá jsem vídati muže mně ke službě, ne však s hrubým se hádati. Chceš-li ještě něco, nežli se milánka zeptám, zdali to vůle jeho, abyste jednali se mnou tak nelidsky — chceš-li něco, pane, mluv!“

Celá dívčí postava je vztyčena, zvýšena. Tváře zapáleny panenským hněvem; oči, bodavé dýky v Rozvodova prsa. Užasne vladyka; dívčino ‚chceš-li něco?‘ na okamžik vůli jeho překotí. Okamžik ale — a novým plamenem se potajmu duše jeho rozbouří. Úmysl jeho stane se pevnou skalinou. O krok přiblíží se noha jeho k dívce. Zuby se vycení, ústa se otevrou i na chvíli otevřena zůstanou. Vypadne z nich posléze:

„Chci — chci něco, ty letorostko pohanského bodláčí! — Tebe poslati chci k bratránkům!“

Slova jeho jsou pronikavá, odporná. Dívka se lekne. Panenská pýcha přemáhá však leknutí, a horoucí láska vede k šťastnému nálezu. Smrtícím okem, jisté to znamení povrhavosti, opře se o vladyku, a rychlým, hrdým pak krokem do týna pospíchá.

Svatana před ložnicí jinocha milánka. Dva sluhové zastupují dívce cestu. Nechtějí, nesmějí vpustiti dívku k raněnému knížeti. Převazují se jeho rány. Odpočinutí jest mu potřebí. Nadarmo spíná milostná Svatana útlé ruce před muži, nadarmo prosebná vydává slova, nadarmo příkazem ledová jich srdce rozraziti chce: nepohnuta jest mužů mysl.

Vystoupí věrný Boruta.

Dívka. „Ty měj útrpnost s úzkostí mou, sluho věrný! Ty měj smilování, dobrý muži, a učiň, abych mohla promluviti s pánem!“

Věrný sluha krčí ramenoma.

„Přijď později, panno spanilá, později, sladká holubice, pustím tě v náruč pánovu.“

Dívka slzí.

Veliká, dřevěná síň. Vysoké, okrouhlé okno. Oknem se vinou zlatorůžení pableskové zapadajícího slunce; u okna stojí starý Lubor. Stojí samoten, v tuhém zamlčení. Oči jeho jsou upřeny na vzdálené, posledním úsměvem loučícího se s Čechami nebeského tělesa ozářené hory. Mysl jeho pohroužena jest v mrakošedé minulosti. V růžovém světle planoucí krajina byla jeho mladost, zatmělá večerní dobou síň jest jeho stáří. Ale jako naděje, že se zatemnělé jeho stáří brzkou dobou objasní, usmívá se naň z vysokých hor. Mračivá jeho tvář jest obrazem tichého zármutku; v srdci jeho jest čáka v brzké ulehčení a vysvobození ze zemských okovů.

„Brzo tě opět uhlídám, v prvním jaře zavražděný květe! a ve sluneční tvé záři bude mi snadněji snášeti věčnou kletby bohů tíž.“

Tak povzdychá. Oko se k nebi obrací.

Přichází kvapně Svatana, milá sluhovi velitelkyně. Krásné oči jsou uplakány, úsměv na rdících se tvářích uvadlý; bolest je v útlých prsou. Zvolá dívka:

„Kam se mi ukrýváš, milý Lubore? Tys jediný, kterému bych žalovati směla na osud zlý — tys jediný, a proč se mi ukrýváš?“

Lubor. „Neskrývá se sluha tvůj. Myslilť, že se kocháš v loktech blahosti. — Čili už i ty o žalosti mluviti počínáš?“

Dívka. „Ó netrestejte jich dobří bohové, kdož mých slz příčina jsou! Bojím se, že mě samojedinou stíhati počínáte pomstou svou!“

Lubor. „Bozi jsou přísni. Krutě soudí činy člověka.“

Ubohou Svatanu polije proud slz.

Lubor. „Neplač, velitelkyně drahá! Pravila jsi se bohyní vedena býti k útěku s tím, který padnouti měl Moraně a bez něhož býti nemůžeš. Byla-li mocná bohyně, ana tě pobídla ku kročeji tomu, bude i moc její s tebou po všechny kroky tvého prchnutí.“

Dívka. „Nebude, ach nebude! Mocnou byla sice opatrovnicí až na tento hrad, zde ale — ach, tady číhá na ubohou dívku záhuba!“

Starý sluha se podiví. Oko jeho, celá tvář poněkud se roznítí. Hlas jeho nabývá větší ráznosti.

„Tady že na tebe číhá záhuba? Před očima tvého milánka, před nímžto tady, jak se mi vidí, všecko s pokorou pobývá?“

Bázlivě se ohlíží slabá dívka; k sluhovi na blízko přistoupí, za ruku jej pochytí a úzkostným, polotajeným hlasem do ucha mu šeptá:

„Hospodář mě našemu sboru vydati hodlá.“

Trhne to Luborem. Shrbené témě se narovná, vráskovité čelo povznese. Zvolá starý sluha:

„Rámě Perunovo při mě stůj, toho nedovede nešlechetný zrádce! Ještě tu dvou ramen mužských, ramen mých; ještě tu pro tebe, panno, štít, prsa má!“

Zvolá to starý sluha v dávno nepocítěném zanícení slovy nad obyčej rychlými a prudkými. Vzejme se v ňadrech dívčiných naděje, a plačíc vrhá se starému sluhovi, jako otci na prsa. Po padesáti letech ponejprv cítí stařec, jak jest milostnou pannu držeti v náručí. Blahým pomněním a sladkým okamžikem roztaje v něm tvrdá okolo srdce kůra; na dlouhých, šedivých řasách zavěsí se mu veliká slza. Sedmdesáte let milosrdnými bohy na zemi ponechán, ochráncem stává se nyní ubohé dívky. Slova, promluvená k Svataně, jsou mu neomylnou, vlastní věštbou.

„Ano, pro tebe zemříti, sladká velitelkyně! Tyť ubohá nesmíš více v otcovské údolí — tam na tebe čeká nezkrotitelná Morana. Životem se musím protiviti zrádnému hospodáři!“

Promluví Lubor, a ticho nastoupí opět v staré, dlouhá léta uzavřené srdce.

Vstupuje do síně Rozvoda. Krok jeho šumí po utichlé síni, železný jeho mlat zvučí po tvrdé podlaze. Lekne se dívka pohanka; úzkostně k starému Luboru se přitulí. Zajiskří zrakem vladyka a pevným hlasem káže:

„Pojď se mnou, pohanko!“

Dívka. „S tebou nebývala cesta moje, aniž kdy dle tebe říditi se bude krok můj. Na tomto týně jiného pána uznávám, a i tobě velí vůle jeho.“

Vypuká ve Svataně panenský hněv a přemáhá jednak dívčí strach. Pravicí pevně Lubora se drží, levici napřahuje proti Rozvodovi. Ochranu hledá i poroučí. Nepohne se vladyka. Zvolá:

„Ďábla ty víš, zamilovaná hrdličko, kdo tady pánem sluje a čí vůle zde platívá! Dům je můj, a já jsem starostlivý o svou střechu hospodář. Záhy se o pravdě přesvědčíš.“

Hlas jeho se rozmáhá, slova u rychlejším toku se rtů splývají.

„Dej pozor — bedlivý pozor na moje kroky, pohanská květino, a svoje dle nich urovnej! Honem se mnou, laňko uběhlá!“

Lubor. „Pane, vyvol slov slušnějších! Nezapomínej, že s útlou dívkou rozmlouváš! Tvoje čeleď snad uvykla slovu hrubému; velitelkyně moje pokladem jest pána mocnějšího tebe, a nikoli hotova poslouchati surovosti tvé ohlas.“

Rozvoda. „Nesmyslný pacholku!“

Lubor. „Tvoji smyslové rozčísnuti jsou. Jasný je zrak můj, a zdravý a zkušený rozum můj, a umí rozhodnouti mezi věrností a nevěrou. Kam bys chtěl s pannou odejít?“

Rozvoda. „S ní a s tebou do žhavého pekla!“

Takto si muži odpovídají. Rozpalují se k novému odporu i k novému násilí. Starý Lubor pannu tělem zakrývá; Rozvoda po ní smrtné zraky metá. Sluha se protiví vladykovu úmyslu; vladyka i děvě i sluhovi hněvem zahrozí.

Rozvoda. „Ďábel se rozhostil ve zdech mého týnu, ale ať pohynou zdravého těla mého údy, jestliže se těch rušitelů pokoje nesprostím. Zaženu je bez kněze a bez kuřidla, bez vody! Zaženu vás — tebe, zmetku, i tvou tuto paní, ha ha — zaženu vás vlastním kouzlem, touto pravicí a tímto dobrým mlatem!“

Zarochtá. Dlouhým krokem k Svataně připadne a rychlou rukou ji uchvátit hodlá. Kvapnější ale zástěna staví se mezi vladyku a Svatanu, starý Lubor. Dívka se uchyluje za ochránce sluhu; sluha rozprostírá věkovité proti vladykovi paže a slovy odhodlanými volá:

„Zpátky, pomatený vladyko! Umí se ještě napnouti pravice moje; žíly mé ještě nesvadly k boji spravedlivému!“

„Hoj, ty proklatý výrodku pohanských neřestí, malicherný červe!“

Řičí vladyka. Nohy se rozkročí a pevně o podlahu zasadí; pravice vysoko se povznese a nad hlavou zašumí drtící mlat.

Přiskočí dívka. Nebezpečné okamžení ozbrojí pannu nelekavou zmužilostí. Zvolá dívka:

„Ustaň, hospodáři! Povolná jsem slovům tvým, jsou-li také vůle toho, jemuž jsem se na útěku svěřila.“

„Neplatí vůle nemocných, když se jim léku podává. Jeť zaslepen milenec tvůj; vůle jeho neplatí, a byť se i byl desetkrát narodil Vyšehradským knížetem!“

Tak na to Rozvoda. Neustane dívka. Zkřikne:

„Hrubé, kamenné tvojí mysli vůle jeho neplatí, já své kroky ale dle slov jeho spořádám, a protož i s ním promluviti musím!“

Na kvap to řekne a létavým krokem ze síně ubíhá. Rozžene se po ní vladyka. Dlouhý jeho krok pohlcuje stopu dívčiny a hrozí zastaviti její spěch, ale starý Lubor se mu vrže v cestu; Rozvodovi údy vadí o tělo starého sluhy; uprchne, zmizí Svatana.

Vzteklost nadýmá ňádra vášnivého vladyky. Levicí uchvátí silný muž ochránce Lubora, a mrštnou jeho rukou potácí se starý sluha po síni. Avšak již opět stojí stařec proti svému odpůrci; nemůže vladyka rozběhnouti se po uprchlé dívce. Náramný tu padne na vladyku hněv. Pozdvihne se pravice; železný mlat zahvizdne mu nad hlavou, sletí dolů a zastihne starou lebku Luborovu. Prasknutí kosti, stříknutí mozku, temné zkřiknutí, a mrtvola tu leží na necitelné podlaze.

Zatřese to vladykou. Náramný hněv, kouzelná ta síť, s něho spadne, avšak i nová tíž, neznámá hrůza, na něho se valí. V krvi divokých kanců a medvědů zbrocená jeho zbraň zhanobena nyní krví člověka. Klesá mu železný mlat z ruky; mrazem se mu prolamuje hřbet.

Tu za ním lomoz. Uleknut ohlédá se Rozvoda po temné při večerním soumraku síni. Luk a toul, jelení a kančí leb — památka to po praotci, slavném Bivoji, zavěšená v síni na sloupě — památka pověstná leží na zemi, spadlá s mnoholetého kolíku.

Zastraší se vladyka. Hrozí mu praotců duch: utíká zastrašený potomek, a svědomí a pověra utíkají mu za patou.

Skrovná ložnice. Nízká to, dřevěná kobka. Na měkkém loži raněný knížecí jinoch, Oldřich. Ubledlá jeho tvář. U nohou jinocha, na dubové stolici, věrný Boruta.

Umenšena je Oldřichova bolest; duše jeho schopna myšlének, obrazů. Údům sesláblým ulevuje, hoví; ducha unavuje, umdlévá. Do Prahy zalétá. Vidí krajin vlastenských bídu, slyší národu svého stesk; vidí a slyší nepřátel ukrutnou vládu, zatřásati vidí pevným Vyšehradem, stolcem otcovským, a jinochova duše žalem zahoří, slzy se mu proudí po ubledlých lících, hlasité vzdechy derou se mu ze stísněných prsou.

Boruta pozdvihuje hlavu, až dosavade skloněnou na široké dlani; pozdvihuje, a zpovolna se po jinochu pánu otáčí. Vstává. Na prstech se přibližuje k loži. Starostlivě sklání se k jinochu.

Potkají se zrakové pána i sluhy. Tiskne jinoch starcovi ruku. Promluví:

„Zůstaň seděti, věrný Boruto! Netíží mne bolesti tělesné, jiné úzkosti svírají duši mou. Praha mi leží na srdci.“

Sluha pečlivě houní teplou pána přikrývá.

„Sebe i Prahu poručiž pod ochranu všemohoucího! S důvěrou pevně obstojíme.“

Řekne to sluha slovem tichým, i pánovu i svou starost ukonejšiti doufá. Zármutkem sklíčena jeho duše; nehodou stížen je pán, sluha neschopen pomoci. Mlčky spustí se opět na dubovou stolici.

Večer po skrovné kobce tmavé stíny rozmetá. Přichází domácí sluha, přináší z kovu litou světlošku. U prostřed stropu dřevěného zadělán je z malých kroužků blýštící se řetěz. Na řetěz pověsí sluha hořící světlošku a opatrným okem opět odchází. Záře zažloutlá rozlévá se po kobce, po stole, židlici, loži, po jinochu a starci. Ticho hluboké.

Do kořán se otevrou s hlukem i kvapem dvéře. Chvatným krokem objeví se na prahu Svatana; ode dveří v kobku postoupí a sesláblá u lože sklesá.

Boruta. „Vzchop se, panno, vzchop se! Nechtěj bolestí svou dvojiti zármutek pánův.“

Mluví k ní sluha hlasem těšícím a dívku zpovolna do náručí svírá. Při vstávání podporuje Svatanu.

Vzchopí se dívka. Nepozoruje ale slov sluhových. Oko její, celá její duše spočívá okem na tváři milánka. V drahé tváři hledá útěchy. Neobjasňuje se ale k laskavému přivítání tvář jinochova; oko jeho neobrací se po jejím. V tuhém tu mlčení leží jinoch knížecí.

„Pro strach mstivé Morany! tedy to i vůle tvoje? Ty jsi rozkázal hospodáři —?“

Zvolá dívka s rostoucí úzkostí. Slzy vstupují do milostných očí. — Odpoví potichu jinoch:

„Nemluvil jsem o tobě s hospodářem vladykou. Mluvil on s tebou? Co mluvil s tebou?“

Vyjasní se tvář dívčina. Zajíká se radostně v pobouřených prsou hlas. Odpoví:

„Neptej se na hrozná ta slova! Zničena jsou v paměti mé, neboť tys nedal původu jim. V ústech cizích byla jen zlého srdce neškodný, nemocný zvuk. Velebena budiž milostivá Lada!“

„Nemluv mi o své Ladě, o svých modlách! Nenávidím je; hněv můj spočívá na jejich ctitelích. Proklatí jsou vyznavači Peruna; zasáhne je pomsta má.“

Bledne Svatana. Zhasíná oheň milostných zraků, chrpy zakvétají na medových rtech. Třesoucíma se rukama chytá se dívka šedivého sluhy, sotva že nohy něžné tělo udrží.

Prudce je rozňata láska v mladistvém srdci Svatany; srdcem i rozňata mysl. Nábožnou, vroucí vírou v otcovské bohy rozdechnuta je v dívce láska, na pevné víře založena dívčí blaženost. Rozvrácena Svatanina víra — rozvrácena Svatanina láska. Ať i této své blahosti pozbavena — ukládajíť bozi těžké vyvolencům zkoušky — může se dívka rozloučiti s láskou; zůstane při ní víra v mocné bohy. Na víře spočívá doufání její, šťastnější budoucnost její.

Jinoch milenec, pro něhož opuštěna bloudí cizí krajinou, rouhavými slovy se dotýká mocných bohů i ctitelů jich. Hrozí se dívka. Po dlouhé chvíli teprva leknutí svému několika slovy odlehčí; jsoutě to slova nezvučná, vycházející z úzce sevřených prsou, ze schránky žalosti a bázně.

„Cože pravíš, jinochu —? Pane, tys velmi, velmi těžce nemocen —“

„Neuvediž mi na mysl nemoc! Vzpomenutím staví se mi také původcové slabosti mé na oči — a nerad bych nad nimi pronesl soud, neboť i tys jedna ze spolku jich.“

Strašlivá to slova pro dívku z úst jinochových, jimiž jí nedávno zaslíbeno milování věčné. V takových slovech nenalezá milosti ohlas. Uprchlou se vidí z otcovského domu, následována kletbou krajanů; vidí se to býti pro drahého mládence, v jehožto ústech již nepřebývá sladké slovo lásky. Smrtelná ji pojme úzkost, hořký pláč jí vypukne z prsou:

„Bohové strašní! metejte blesky svoje na hlavu mou — okolo mne, aby se docela rozptýlila černá rouška, zakrývající až dosavade zrak můj! Lado, Lado milostná, bohyně ukrutná, zdali tak se vyjevují tebou vdechnutí snové? Ó, kéž bych nikdy byla neopouštěla matčin hrob a srdce otcovské!“

„Lépe bylo by arci v tuto dobu nám všem, kdyby se bylo nemusilo státi tak!“

Odpoví jinoch knížecí hlasem polotajeným, aniž oka po dívce obrátí. Hluboké vzdechnutí vystoupá ze stísněného srdce, zraky se upírají na strop. Dlouhé, trapné mlčení se všech stran.

I rozdechne se ve Svataně novým plamenem jiskra milosti — hlavní ten duše a života jejího živel. Rozdechne se a s nezmožitelnou silou ji uvádí k drahému jinochu. Klesá dívka na kolena u lože milánka. Uchopí jeho ruku, smáčí slzami a líbá. Plamenná ústa volají:

„Nemohu roztrhnouti okovy, jimiž mne k tobě připoutala milost, nevýslovný kouzelníče! Neptala se duše má, zdali se kolena tvoje před Perunem sklání, zdali ústa tvoje chválu zpívají bohů neznámých. Láska moje obrala si tebe jinocha, nikoli víru tvou; ach, proč by tvoje láska zírala ve mně jenom ctitelkyni Lady, proč ne ctitelkyni milosti tvé?“

Úpí děva. Přikročí k ní věrný Boruta. Pozdvihuje žalostnou a těší mírnými, prostými slovy:

„Upokoj se, panno; nechtěj se poddávati žalosti. Hleď, — jako že si vážím šedin svých! — doložiti se ti mohu počestností svou, že ti pán ještě odevzdán i že ti nedovolí ublížit. Víra tvoje tať arci — Světovid váš mi do ledvin pohlédne, s jakovou hořkostí mi to říci jest — víra tvoje překážkou je vaší milosti. Víra tvoje blud jest — nehněvej se, panno! — blud jest; blud ale není tak úzce snad spojen s kořenem života tvého, aby nemožno bylo vytrhnouti jej a něčemu šlechetnějšímu učiniti místa?“

Neodpovídá dívka. Jako výrok smrti poslouchá. Pevně levici na srdce tiskne, zastaviti chce přechvatný krve běh. Cítí, že úzce spojeny jsou kořeny života jejího a otcovské víry. Mluví sluha dále:

„Že se právě nyní na tebe oko pánovo neusmívá? — Potěš se, panno! Nemocen je pán, duše jeho zkormoucena, že tu nehodou zadržán, a že zdržením jeho zklamáno na čas veškeré vlasti doufání.“

„Veškeré vlasti?“

Zeptá se dívka, a otázka zvukem táhlým, zdlouhavým ze rtů vychází. Nepochopuje dívka, rozváti jsou její smyslové. Pomalu se sbírají při podivných slovech věrného Boruty. Odpoví sluha:

„Veškeré vlasti a veškerého národu.“

„Že i veškerého národu? — A v koho tu skládá veškerý národ svou naději?“

„V syna domu knížecího, domu vladařského. Rozváleni jsou nepřátelé po krajinách našich, úrodnějších nežli vaše skrovné údolí: rozmetána jsou obydlí skvostnější, nežli prosté vaše chaloupky, a stesk a nářek rozléhá se z hrdel bratří našich, jako z hrdel rozplašených ovcí, nemajících pastýře, jenž by je ochránil před dávícími vlky. A hle! tuto jim ho vedu — z cizích krajin ho vedu se lstí, neboť i se lstí tam byl zadržán — tu ho zdržuje krutá nehoda. Zatím se rozmáhá bědování utiskovaných rolníků, nářek měšťanů —“

„Ustaň, ustaň, pekelný zpěvale!“

Zvolá pobouřený jinoch a mocně sebou na loži hne a vzchopí se. Ubledlou tvář přeletí slabý ruměnec, oko se okamžikem zajiskří. Dále zvolá:

„Slova tvoje padají co hořící smola, vařící olej na duši mou. Zlý duch ti káže oživiti obraz, jehož pouhý nástin z mysli všemocně vyháním. — Ó, moje nešťastná Praho! zhanobená vlasti, utiskovaný národe!“

Dokončí, a překonán náhlým zanícením opět na lůžko sklesne. Obličejem se do měkké podušky zarývá.

Tu náhle, jako vyploulá z hlubokého jezera zamyšlení, vyrazí Svatana. Odhodlána jsou její slova, zvuky pevné. Ptá se Boruty:

„A myslíš-li, že by opravdu roztála mysl bratrů tvých, kdyby se jim v čelo postavil pán?“

„Zahynouti volím nečestnou smrtí, nestane-li se z bojácného beránka zuřící lev, dáš-li mu statného vůdce. Aj, což neznám český lid? Jen kdybychom se tu z peleši dostati mohli: pánova rána — ba, ta se zacelí nadobro, nežli se dopraví k Slavošovským vodám.“

Hoří zrakové Svatany. Krásný plamen zažehá její tváře, rozlévá proudy své po šíji až k panenským ňadrům. Rychle a vysoko dmou se panenská ňadra, veliký boj rozdírá dívčí srdce, boj mezi horoucí láskou a velikou myslí. — Rozhodnuto jest. Přistoupí k loži.

„Pane, anebo jak tě nazývají lidé, kterých neznám, drahý ty divotvorče, k němužto přilnula duše má u věčném svazku — naposledy obtěžuji tě otázkou: Miluješ-li Svatanu? — Miluješ? — Nechci vyžebrati u tebe milosti, věděti ale o ní — ach, vědomí to posilní slabou při odchodu dívku!“

Mluví hlasem silným; síla však roztaje v medovou sladkost, a vzdechy slavičími nakloní se dívka k jinochu.

„Jednou mi jenom ještě opakuj, miluješ-li dívku Svatanu?“

I dívá se jinoch s podivením na dívku. Po celé její postavě rozloženo je blaho lásky. Na tvářích mu kvete ráj, z očí naň svítá nebe — rozhřívá se ledová, vyjasňuje černá jinochova trudnost. Neví ale, jak si vyložiti slova dívčina.

„Co mi pravíš o slabosti při odchodu? Nedej Bůh, aby tě byl hospodář vladyka —“

V milostném zanícení sklání se děva k jinochu ještě níže, a útlými prsty zastavuje další jeho řeč. Zašeptá líbezně:

„Opakuj mi ještě jednou, zdali miluješ dívku Svatanu?“

A jinochovo rámě se pozdvihne a kolem dívky se otočí.

„A kdybys i zmizeti měla jako krásný sen, památka tvoje bude míti v srdci mém věčný chrám.“

Promluví a dívku těsně obejme a k sobě nakloní. Tvář vadí o tváři, setkají se rtové, sladké, horoucí políbení promluví o pravdivém citu milence jinocha. I slzou zakalené oko promluví taktéž.

I vymkne se dívka z objetí drahého jinocha. Postava její celá jakoby povznešena, osloněna září nadpřirozenou. Slova se vinou rychle plynoucím tokem z medových úst:

„Vzhlédni na mne, milostivá bohyně! Tobě se odevzdala dívka s plnou důvěrou; v tobě potrvá její naděje. Vediž kroky moje, kroky upřímné ctitelkyně své, Lado milostná!“

Zvolá Svatana. Na krátce lpí milostné oko její na drahém jinochu. Odvrátí se napotom dívka, věrného Borutu za ruku pojme — a dívka i sluha opouštějí skrovnou kobku, mizí zrakům jinochovým.

Svatana. „Odhodlám se pro spásu vaši; na žádanou cestu uvedu jinocha, tvého pána, ačkoli nevím, zda větší vinou se nedám v kletbu svého národu.“

Boruta. „Cože pravíš, panno? — Ty bys chtěla —“

Svatana. „Vypraviti se chci k bratrům, k prchlému Horboji, a vyprositi na něm, aby se navrátil v osamělé chýže — anebo aby s knížetem tvým postoupili ku Praze a v udatném boji dobyli víře své svobody, mne pak, ubohou Svatanu, aby postavili na přísný, veřejný soud.“

Boruta. „Panno drahá, panno nešťastná! zdali nevíš, v jaké nebezpečí se vydáváš?“

Svatana. „Blahosti mé nejkrásnější květy počíná obzírati červ. Pán tvůj nemiluje bohy mé; láska jeho nespočívá na dívce, ježto se neklaní bohu cizímu; život ale dívky založen jest na víře otců. Nemluv mi o tom a nech mne konati!“

Po nátýní. Po půli rozplývá se stříbrný lesk tichého měsíce, po půli nasypáno stínů, působených vysokým stavením. Ve tmavém stínu pohybují se světla, hýbá se sbor lidu. Blíží se. Na marách nese, k hrobu provází sbor Lubora vladykou zabitého.

Svatana. „Pro hrůzu bičujících Lutic — věrný sluho, co je to? — Ach! mého Lubora — rozloženého na černých dřevech — nemilosrdná Morano!“

Zvědavým krokem se přitočí k tichému sboru a uvidí roztříštěnou starého sluhy lebku. Hrůza ji pojímá; zachvěje se dívka, jako útlá květina po dechu ledovém. Zadržeti musí ubohou ochotný Boruta.

Sluha domácí. „Protivil se neznaboh pánovu hněvu i padl zlostí hospodářovou.“

Svatana. „Pryč, ó pryč z domu tohoto — počíná tady strašiti msta bohů! Nelidský pán tu, nelidští sluhové!“

Zvolá hlasem bázně, a těsně se k Borutovi přivine. Odchází s ní věrný sluha, i slovy upřímnými děvu nešťastnou těší.

„Pozbav se, panno drahá, ošklivých obrazů! V čas bojů neuvidíš leda krev, neuslyšíš leda stesk. Na odpočinutí pojď; spánek ulehčí smyslům tvým, a světlem mírnějším posvítí nám na to den, čemu se nyní s hrůzou díváme.“

Zastaví děva kroky. Vzchopí se zmužile. Slovem dí odhodlaným:

„Není déle bytu mého v domě tomto; duch můj poletuje už mezi bratřími. Na okamžik jenom pomněla jsem na věrného sluhu, na průvodce radostí a žalostí mých. Pevný jest úmysl můj. Neptám se, zdaž hodno pro lid váš vydati se pomstě do rukou; ale on, jemuž se zasnoubila duše má, on řekne někdy: „Hodna byla Svatana lásky knížecí“ — a duch můj skloní se z nadvětrných krajin k němu smířený. Ty, věrný muži, nyní kroky moje provodiž. Praví mi duch, že spěchu potřeba.“

Veliká síň, osvícená tříramennou světloškou. I ve sklenutém krbu rozdělán vysoký plamen. Rudou září naplněna síň. Uprostřed síně dlouhý dubový stůl. U stolu na široké židli hřmotný vladyka Rozvoda. Údy jeho jako rozvržené, nohy pod stolem, ramena daleko po stole, v rukou medovina v plné číši. Kolem něho, na dubových lavicích, u přetékajících nádob s medovinou, u konve a číše domácí čeládka. Žádný ale po síni hluk — žádný ples; v starostech se obracejí zraky po pánu.

Rozvoda. „Abyste oslepli, neposlušní psi! Rozsvěťte mi světel — tři sta světel! ať je den, den! Noc je šereda!“

Jektá. Jazyk jeho jest neohybný, medovinou stížený. Hlava klesá, stolu se dotýká, i opět rázem povznáší.

Udusiti hodlá vladyka svědomí pobouřené vraždou. Svaliti chce se sebe smrtící tíž. Mocně zahání hnusné obrazy, stavící se mu na rozpálenou mysl, na rozjitřené oči. Trhne sebou, i vyděsí se kolem něho celý sbor. Oči se mu vyvalí a zakotví v odlehlý kout.

„Do jizlivého pekla s tebou, ďábelská lebko! Já tě neznám. — První — druhá — třetí jsi? Lež to, lež! Já neznám žádnou.“

Zařičí vladyka. Masitá jeho pravice se povznese a mrští sebou, a těžká číše, plná medoviny, zaletí v odlehlý kout.

Vstupuje do síně sluha. Zvěstuje:

„Pohanská dívka i starý knížecí sluha z týnu chtějí, pane — do táboru k pohanům.“

Neslyší ho vladyka. Oči jeho upřeny jsou do dálky, ruka se opět blízké nádoby chápe.

„Peklo tě pohltiž! Pryč s vámi — nechci vás viděti!“

Soptí Rozvoda a údy jeho se sbírají k nesnadnému povstání. Lekne se sluha zvěstovatel a rychle ze síně ubíhá. Vladyka se ale kácí a po neobvyklé pitce smyslů zbavený čeledi do rukou upadá. Vlekou ho na lůžko.

Tichý večer po dalekém okolí před Rozvodovým týnem. Tesklivo je mezi zdmi týnu, hněvivo před ním, v táboře pohanů. Na zemi nalámaných větví, rozštípaného dříví. Zaníceni semotam ohňové. Podle nich rozloženi v podivných kupách pohané. Uprostřed mezi statnými jonáky nejstatnější Horboj; rozloženy jsou valné jeho údy po chladném trávníku. Trvá bojem umdlený vůdce v tuhém mlčení; mlčí okolo něho veškerý sbor.

Zabývá se mysl prchlého Horboje s Rozvodovým týnem a s pobývající na týně děvou. Zatápí se duch jeho do minulosti a vidí Svatanu, rozkošné dítko, půvabné poupě, a vidí milostnou pannu, rozkvetlou růži. Rozežírá se v něm novým plamenem láska i bol. Vidí Svatanu opět na hradbách nepřátelského týna — touha se zapaluje v srdci bujarém. Vidí Svatanu v náručí cizího jinocha — hněvem se mu zatřásají mohutné údy.

Povstane po táboře šumot. Posel přichází, poslaný hlasatel na Rozvodův týn se vrací. Není radostná odpověď na jeho tváři, není ve slovech:

„Hrubým odporem kázal mne odbyti hospodář. Nevydá dceru našeho údolí, nevydá nevěrného sluhu, nevydá cizince.“

Lomcuje hněv prchlým Horbojem. Vztyčí se velikán s chladné země.

„Slyšte mne, nebesa, rozpjatá nad námi u hvězdnatém oblouku a naplněná běsy strážnými! Zasypte hlavu mou jako pramen nemužného smýšlení; v kámen proměňte jazyk můj jako nástroj neplatných slov; a vy, bohové strážní, opusťte mne po budoucí veškeré dny: nevmetám-li s Jitřenou plamen do týna, mezi vaše utrhače, mezi vaše zrádce!“

Zvolá jinoch velikán prudkými slovy v čirou noc, a veškerý sbor se dokládá jedním hlasem po vůdci.

Přibývá noci. Poznovu budí se hluk po táboře pohanském. Přihání se k jinochu Horboji, v mlčení, zamyšlení hrozném rozloženému opět na zemi. Přihání s hlukem i pobratřený zástup.

„Svatana mezi námi! Svatana mezi námi!“

Tak volají sterá ústa, probuzují Horboje. Vyvalí jinoch hltavě ohnivý zrak, a před ním, u prostřed pobratřeného zástupu, ozářeni jasnou lunou stojí dívka Svatana, podle Svatany šedivý sluha, uprchlý z pohanské vazby.

Stojí dívka, širokým rouchem chráněna v noci chladné, stojí okamžik — a slabá skloní se k zemi, k nohám vůdce Horboje. Bleskem vzchopí se jarý jinoch, rozprostře mohutné rámě, a v náruč mu klesá dívka milosti jeho, milosti dávné a tajné. Poprvé spočívá dívka na mládeneckých prsou; bouří se srdce, oheň se prolévá žilami, oheň se rozmáhá v srdci a hlavě.

Úzkostně zajíká se dívka:

„Smilování! — Milost mějte s ubohou, slabou Svatanou!“

„Milosti tobě plná míra, děvo spanilá! Památkou svého roditele se ti dokládám! — záštitou budou tobě hlava má i ruka má!“

Zvolá vysokým hlasem blahostný jinoch, a dívku, nejdražší kořist, v náručí svírá i k srdci tiskne; nevolí více spustiti se pravdy, krásně povstalé z jinošských snů.

Sbor jinochů. „Nasadíme pro Svatanu ochotně hlavu i rámě!“

Sbor mužů. „Postaviti dlužno dívku na veřejný soud i poslechnouti výroku soudců!“

Horboj. „Tělo moje, jméno, statek a činy státi budou podle ní. Na váhu je musí položiti sněm, až bude vážiti vinu dívky zaslepené, cizím klamem svedené!“

Loučí se Svatana milostná s Borutou věrným. Ne k sluhovi, k příteli kloní se spanilá dívka. V útlé její ruce leží věkovitá ruka Boruty, v sladkých ústech zní tato slova:

„Bozi dobří stůjte při tobě, věrný člověče! — Tělo Svatanino v dálce zůstavíš, duch její bude poletovati za tebou a — za pánem! Ó, pozdravuj ho! Řekni mu, že ráda — že silna byla Svatana odcházející k bratrům; řekni mu, že —“

Hlasité štkání přetrhá jí slova. Vrhne se věrnému sluhovi na prsa. Ruce jeho se povznesou, obě skloní na dívčinu hlavu, oko slzavé se pozdvihne k hvězdnatému nebi a z úst vystoupí kojitelné:

„Bůh a milost jeho pobývej s tebou, osvětiž tebe, dívko milostná, panno hrdinská! — Avšak zmuž se, panno, zmuž se! Vytrhni, ač to bude snad velmi bolestné — vyrvi nás i ze srdce i z mysli, a jinochu jinému postup obojí v nich trůn!“

Utrhne se Svatana. Okem zajiskří, a z kvapných úst vyletí:

„Já že jinému? Šedivý muži — co pak jsi nikdy nemiloval? Já že jinému —?“

A rychlou rukou odpíná pásku — páskou je kolem leporostlého těla přepjat šat — a roznícená vnutí pásku sluhovi do rukou.

„To vezmi na památku, na závaz věrnosti mé tvému pánovi. Nikdo z jinochů našich neodepne pásku moji. Oldřichu toliko — jemu navždy zasvěcena milost moje; před nebezpečím budou mě chrániti dobří bohové — Morany černý klín!“

Tichýma křídloma roztažená noc na Rozvodově týně spočívá. Ticho je po síních, po ložnici raněného jinocha, knížete Oldřicha. U jeho nohou, na nízké stolici domácí sluha, zůstavený zde pečlivostí věrného Boruty k potřebě pánově.

Umdlen je sluha pracným dnem. Ve spaní klesá tichou nocí. Chrapot jeho se odráží táhlým zvukem po dřevěných stěnách neveliké kobky.

Nespí Oldřich. Probuzen z krátkého spánku přetěžkými sny. Obírá se duše jeho Prahou. Tíží tesklivost čile citného jinocha. Vzchopí se z lože, podle sluhy nesou ho nohy k okrouhlému oknu.

Podepírá se v jeho výklenku; oko těká po nátýní, rozprostřeném tu pod okny délkou i šířkou svojí se skalnatou branou, s černou věží a s ochrannými zdmi.

Stojí na zdech dvě postavy lidské, dva muži, ostražité stráže. Podepírají se postavy na dlouhé kopí, hlavou obráceny do dálky, k pohanskému táboru.

Dobami zanáší noční vítr kroky jejich k okrouhlému oknu, k uším Oldřicha.

Vrzají u pádných ve bráně vrat veřeje. Temným zvukem zaléhá opět za nimi těžká kláda; z průchodu, stínem zastřeného, vychází mužská podoba, zatáčí kolem věže a mocným krokem zaměřuje do vnitřnosti týnu. Jasnátě pod stříbroskvělou lunou umlklá země; pozná knížecí jinoch sluhu Borutu. Podiví se, obrátí a budí spícího u lože sluhu. Vzchopuje se z tvrdého sna opatrovník knížecí.

Oldřich. „Kdo tobě tady lůžko vykázal?“

Sluha. „Lůžko? — Ah! — odpusť, pane, to zpropadené zívání! — Lůžko mi tady vykázala ospalost — místo starý tvůj Boruta, pane knížecí. Muselť jsem rozkazů obojích býti poslušen.“

Oldřich. „A proč ti Boruta svého místa popouštěl?“

Sluha. „Proč? Inu, nepochybně proto, že jsi jej poslal k pohanům.“

Oldřich. „Já že poslal Borutu —?“

Sluha. „Do tábora i s holkou pohankou. A dobřes, pane, učinil.“

Poděšený poslouchá jinoch mluvícího sluhu. Nevěří slovům; plodem ospalosti se mu jeví, a nadarmo lekají sluch. Vyraziti chce sluhu pán z tuhých ospalosti okovů hrotnými slovy, tu pozvolna otvírají se u ložnice dvéře. Šedivá lebka okáže se pozorně otvorem, za lebkou i tělo Borutovo.

Kvapně k němu knížecí jinoch přikročí.

„Kde jsi byl, Boruto? Hněvem knížecím vyhrožuji tobě — pravdu! kde jsi byl?“

„Polož se, pane — pro milý Bůh! Aj, ty knížecí opatrovníče! jak si to hledíš pána! — Povstání není milánek rány tvé, pane; pokroč —“

Takto se vyhýbá Boruta prvnímu proudu pánovy prchlosti. Za ramena uchopí jinoch starce.

„Chraň se, abys nezaťal milosti mé ránu, ránu nezhojitelnou, nakažlivou všemu vůkolí! Kde jsi byl?“

„Pusť se ramena! Z věrného Boruty netřeba vytřásati slova pravdivá; plynou volně ze starých úst, nesou-li zprávu medovou. Polož se ale, polož se!“

Uvádí jinocha na lože. Sklání se sesláblý jinoch, zrakem neustále po sluhovi míří.

Posýlá Boruta domácího sluhu na odpočinutí, spravuje světlošku, chápe se nízké stolice, staví ji k hlavě jinocha i sedne. Dí:

„Svatanu jsem dovedl k bratrům pohanům!“

Trhne sebou jinoch. Opatrný sluha ruku vztáhne a pána zdržuje.

Odmrští hněvivě Oldřich ruku sluhovu.

„Licoměrný sluho! ošemetný zrádce!“

Nedopustí Boruta domluviti jinochu. Povstane a s vážností věrného rádce Oldřichu na oči se staví. Slova jeho nabývají spěchu, výrazu.

„Musilo se státi! Dívka tak sama vyvolila; prosila, bych doprovodil kroky její k táboru. Živať duše moje! — statná to dívčina, Bůh jí napraviž mysl! — dala se v oběť pro lásku, mocně se zapřela. A chtěl-li bys ty, pane, jeviti ducha menšího, nežli robě pohanské? Ajta, pane Oldřichu! Praha na tebe čeká, vlast na tebe volá, národ po tobě touží — nestalo se dobře, že nám volná cesta z Rozvodova týnu?“

Zamlčí se jinoch knížecí. Láska k milostné Svataně, povinnost panická, a vroucí touha posloužit vlasti, povinnost knížecí, dělí v něm srdce. Obdivuje dívku, zatracuje vlastní nehodu, těší se svobodou, bolestně přemáhá jinošskou milost. Z pobouřených prsou vynikají těžké, hluboké povzdechy.

S útrpným okem, těšitelným slovem podává mu šedivý Boruta Svataninu pásku.

„Milost její bude postoupati za tebou, a státi bude podle tebe jako duch strážce. Závazem věrné své lásky posýlá ti tuto památku; tobě zadáno srdce její na věky.“

Tiskne jinoch věrnému sluhovi ruku; tiskne i drahý dar na planoucí ústa. Zvolá slovy poznova roznícenými:

„Věčná i milost má, i vděk můj, dívko šlechetná! Milostivý je nad námi Bůh!“

A opět pásku na rty přitiská a slzící oko zakrývá.

Budí se den. Na východě, tmavomodrými oblaky prorážejí zlatolesklé prouhy, záře to ze skvostného náčelku spanilé Jitřeny. Život povstává na Rozvodově týně i před jeho branou. Po nátýní, v shluklém zástupu, všecka posádka; uprostřed zástupu po knížecím boku Oldřicha zasmušilý hospodář.

Do kořán otevřena je brána; viděti na venek, v rovinu před zděmi. Pokojně tamo rozestavený sbor pohanů.

Oldřich. „Tělo nezdrží ducha; silnější je touha moje, nežli bolesti. S Bohem pobuď, věrný hospodáři, nezapomenu na tebe knížecí milostí. S Bohem pobuďte, věrní mužové; draze budu chovati krev, pro spásu moji prolitou.“

Přicházejí mužové z pohanského tábora. Do brány kráčejí. Hlasatel před nimi. Zelenou letorost v pravici drží, obnažený meč v levici.

Velikán Horboj postoupá za ním s vážným pohledem; statných pět jinochů jemu po boku. Blíží se mužové k posádce, hospodáři, knížecímu jinochu.

Klade hlasatel obnažený meč na zemi. Zelenou letorost povznese nad hlavou a zvolá:

„Mír mezi námi, vyznavači bohů vlastenských, a mezi vámi, sluhy boha cizího! Mír budiž pro dívku Svatanu — meče naše vám služební pro dívku Svatanu!“

Postoupí Horboj. Zamračenou tváři okazuje zástupu. Slova jsou ohlas ukrocené hrdosti a mužného snášení.

„Slovem dívky Svatany podává se ti, Vyšehradský, sto mečů do služby, dokud jsi nezprostil Prahu svoji hubičů. Jsou to meče věrné, a — jak jsi poznal — z dobré silné oceli.“

Rozehřeje se srdce knížeti Oldřichu zprávou vítanou. Pokročí.

„Vítejte mi k bratrskému spolku, s dobrým se blížíte heslem. Nebudeť nadarmo, cokoliv podstoupíte pro knížete Oldřicha; zapomenuto pak, co provinili nevědoucí. Než mluvte: co dělá milostná Svatana?“

Plamenný blesk, okamžitý hněv osvítí Horbojovu tvář; oko se zajiskří, rázněji vyletí slova:

„Co se tážeš po dívce?“

Silnou pravici tlačí pak na zbouřené srdce; umořiti chce, rozmáčknouti ozývajícího se ještěra, násilně jenom spoutaného láskou k Svataně a zaslíbením dívky.

Škaredý odvrací se velikán od knížete jinocha, hlasem hlubokým, jednozvukým odpovídají ústa:

„K soudu odvádějí dívku — milostiví bozi sešlou, že k dobrému! Ty však se dej na jiné myšlení, hlediž věcí jiných — máš prý toho velikou potřebu. Odměny pak nezaslibuj, kdo ví, kdo se pro ni z boje navrátí. Na mne čeká doma kořist největší — musím jí ale těžce, trpce dobýti!“

Nehněvá se Oldřich na bujarého pohana. S úžasem i útrpností poznává kouzelnou na statném hrdinovi lásky moc. V dobré naději loučí se opět s Rozvodovým týnem.

„Nepůjdou mužové tito s tebou? Škoda hnátů jejich, aby tu zpráchnivěli jako pouhé palivo.“

Těmito slovy zastavuje Horboj Oldřichovy kroky. Hlas jeho ráznosti nabývá i hrdosti. Mluví jedním tokem dále:

„Zavázal jsem se bohům, popelem položiti dům tento, an jste podruhé odepřeli mým žádostem, nevydavše Svatanu. Splniti slib tento musím, nemá-li mne opustiti bohů přízeň a milost. Nemračte čela! — Vlastní rukou opět jiný postaví bratří naši tady nový, pevný dům, a nežli navždy překročíme krajů českých mez — tak pevně mezi námi uzavříno — rozlehnou se tady opět po nových kobkách nová veselí.“

Leknou se mužové domácí; bojí se Oldřich nového rozporu.

Vypuknou z Rozvody přenáhlená slova:

„Proklínání tebe a čeládky tvé rozléhati se bude po těchto kobkách — po těchto starých kobkách, dokavad já na živu jsem, já, Bivojův potomek. Ďáble! každou jiskru tvoji proudem krve zatopím — proudem krve!“

Oldřich. „Nech hněvu a poslyš, vladyko! Jiný týn, postavený blíže knížecího hradu, podám tobě, Rozvodo!“

Rozvoda. „Nechci jej! Nech si střechu svoji — přijde třeba čas, kde rád se pod ni ukryješ! Tento týn — ha, ty milý pevný dome! ty jsi můj, a dokud hnáty moje v kloubech sedí, prahu tvého se nespustím.“

„Ale mrtev upustíš?“ zvolá pohanský velikán, a z očí jeho bije oheň ve zrak vladykův. — „Vím, že mrtvoly miluješ, ty slavný sluhovrahu. Luborův stín volá o pomstu. Tyť uměle vládneš mlatem železným — ajta, postav se mi, vladyko! Nechceš-li za živa z hradu, mrtvý půjdeš — anebo zabiješ Horboje, abys ho slibu zprostil!“

Do půl kola stojí po nátýní Rozvodová čeleď, do půl stojí sbor pohanů. Mezi nimi, v kole, rovnou zemí, silné štíty v levicích, stojí Horboj velikán a sukovitý Rozvoda.

Kníže Oldřich soudí nad bojem, rozhodujícím dvou mužů mysl kamennou.

Nese pravice pohanova těžké kladivo; rámě vladykovo zatáčí mlatem železným. I točí se Horboj po Rozvodovi, nadchází Rozvoda Horbojovi. Blesk a ráz a rána, na štít pohanův padne železný mlat. Blesk a ráz a rána — na štítu vladykově zazvučí těžké kladivo. Rozhoní se kroky, rozviklají paže; zapálí se srdce, zapotí čela statným odpůrcům.

Tesklivé sboru kolem čekání. Rozkřiknou se obě strany. Volají obě na pána. Křik a rachocení zbraně.

Ráz a rána za rázem a za ranou. Kyne Oldřich; sbory utichnou — mrtvé mlčení.

Žene Rozvoda Horboje; prchá pohan, prchá letmo; mrští sebou, střela prudká, na stranu, a stranou letí pozdvižené kladivo mu z pravice, a v ledvinách se vladykovi zaboří.

Zavyje vladyka, mlatu nadarmo pozvedá; nohy klesají, a nosem, ústy vyvalí se černý krve proud.

Se sklopeným zrakem táhne čeleď padlého vladyky. Zasmušile hledí jinoch Oldřich, tiše za ním sbor pohanů. K Berkově hradu vede je věrný Boruta.

Nazpět se neotáčí oko žádné. Jako z otvoru ohnivé hory vystoupá na vrchu za sborem černorudý požár. Bivojovo staré sídlo u velikém, u vysokém plamenu.

Slavná to pochodeň ku pohřbu vladyky Rozvody; smutná to na cestu osvoboditelům vlasti!

Blahostný po lidnaté Praze den. Ples a vděky nad vítězným zahnáním Polanů. Ozdobené domy listím a větvím. Po domech veselé tváře, radostná slova.

Po ulicích četné sbory mužů, zástupy jinochů, řady žen, kupy dívek. Volání, hovor a písně.

Sedí na prostranném náměstí plamenozraký, medoústý jinoch, oblíbený pěvec Pražanům. Varito zvučné v rukou umělých. Kolem pěvce rozestaveno peřesté kolo posluchačů; všechněch zraky obráceny na jarého pěvce, sluchy upevněny na sladkých jeho písních a zvucích varita. Z hloubí duše, dítky plného srdce a ohnivé mysli, vystoupají slova pěvcova. V úzkém svazku provází je čarozvuky ze strun varita.

Jinoch zpívá:

Opakuje slova pěvcova celý kolkolem sbor. Zvolá hlasem vysokým:

Zpívá jinoch dále:

Sbor opáčí:

Pěvec:

Sbor.

Jinoch.

Sbor.

Jinoch.

A sbor tu kolkolem blaho své hlásá hlasem vysokým:

Léta 1013. Podzim se dotýká země. Studenější větrové rozhazují a zanášejí zažloutlé listí, spadané s vysokých větví.

Otvírá říši svou stínů milovný večer. Poslední úsměv umírajícího dne, zlatí pableskové, ověnčují vrcholy prastarého lesa, zanikají přes vrcholy na velikou paseku.

Stojí tu na pláni dvanáctero chýží, obydlí poklidných rolníků. Valný potok valí proudy svoje z temného lesa po pasece, kolem skromných obydlí, a tratí se opět v lesní hustinu. Podle břehu vede ušlapaná pěšina; stojí tu znamení pravověřících, hrubý, z dubových kmenů sestavený kříž.

Přichází pěšinou od půlnoci ženská postava. Kroky její se vlekou k osamělému sídlu na prostranné pasece. Zastavují se u kříže. Štíhlá je to dívka, lepotvárná; avšak uvadlý je květ jejích lící, vyhaslý oheň černého oka; živá to bolest, patrné utrpení. Úpí dívka slovy mroucími:

„Kdy — ach, kdy se naplní hněvu vašeho míra, bohové ukrutní? Kdy mne očištěnou v rámě pojmeš, nemilosrdná Morano?! Slabá, nemohutná Lado, takové-li dary chystáváš vyvolencům svým? Poznati jinocha milence — a odříci se lásky, života; opustit otce, ochránce, opustit bratry — kletbu jejich vložiti sobě na slabé týmě! Zaslíbiti se jinému — odpornému; vyznavače bohů domácích vyhnati do boje pro bohy cizí! Vypovězena býti z obce pokrevní, s otcem šedivým a s vlastní vinou se toulati po cizích krajinách; zaplakati nad hrobem otcovým, a nikde nedosíci úlevy, nikde útěchy! Mocní, strašní bohové, kdy ustanete stíhati dívku překonanou bolestí?!“

Zalká, zapláče dívka. Kolena se pod ní třesou, bělounké rámě chytá, otáčí se kolem kříže, umdlené údy sklesnou ve mdlobách podle znamení všeblažícího míru.

Probudí se dívka ubledlá k novému životu v náruči útrpné ženy, obyvatelkyně to v prosté chýži na rozlehlé pláni. Trhne sebou u vyjevení. Zraky se zpovolna točí po neznámé tváři, po neznámém místě. Vystoupí z prsou těsných otázka:

„Kde to jsem?“

Žena. „V křesťanských rukou, nebohé dítě! Odpočiň sobě, holko milá, odpočiň! — Není-li pravda, že slabostí nemůžeš dále? Nožky tak outlé — a rozedrané trním, naběhlé dalekou cestou! I pobuď jen směle u nás, panenko; a bloudíš-li opuštěna nebo nevědoma po naší dědině — i zůstaniž u nás podle volnosti!“

Sladko se srdečná slova ženy neznámé dotýkají ucha i duše dívčiny. Rozehřívá se olověná ta tíže na slabém srdci, žal rozlévá se hojným proudem horkých slz, a dívce ulehčí.

„Matko!“ zvolá s hlasitým pláčem ubledlá dívka, i toužebně, důvěrně se vine k dobrodějné ženě.

Sedí děva zarmoucená pod šírým nebem, u prahu prosté chýže. Na klíně, před zrakoma chová něžné rozeňátko, jedináčka ženy hospodářky. V tichém spánku je pohrouženo nemluvně.

Opodál stojí žena matka. Pracovité její ruce podepírají se o široký bok, oko obrací se s libostí na pučící letorost svého domácího blaha, na zdravý plod svůj, i pobíhá po smutné jeho chůvě. Přiblíží se žena a promluví:

„Proč se mladé oko tvoje jasně nedívá do světa? Proč se neusmívají ústa tvoje na nebe? Holka, proč jsi sobě tak zasteskla? Chce se ti po domovu? Nu, vždyť jsi ubohá pravila, že žádného nemáš domova; u mne zůstaneš. — Stýská se ti po otci ? — Budiž Bohu poručeno! Bůh dal i vzal.“

Procitne dívka z trudného zamyšlení. Pohledne na ženu, ale pohled není svědkem, že pochopuje slov upřímných. Mluví žena selka dále:

„Či tě snad láska trápí, panenko? — Tváře se ti zardívají, opět blednou? Holka, holka, proč jsi tak nemluvná? — Tedy hoch ti leží na srdci — nu, neplač, neplač! — Umřel ubohý? — Kroutíš hlavou? neumřel? Tedy tě opustil, podvodník?“

Jiskrné dívčino oko na okamžik spočine na soucitné ženě. Ústa nemohou se lítostí otevříti k slovům, skrovné jenom pohnutí hlavy otázku nedosvědčuje.

„Tedy živ je milánek? Aj, nu tedy doufej, křesťanko! Což tě neučila matka modliti se k boží rodičce? Nemodlíváš se?“

Vypukne tajený žel z dívčiných prsou.

„Mne neposlouchají bohové milostiví! Osud krutý, slzami přeplněný byl setkán při mém početí. Odvrácen je sluch bohů mých volání mému; tvé bohy neznám, ani rodičku.“

Spráskne žena selka ruce. S úžasem, s hrůzou dívá se na mladou modlářku, na první, který vidí obraz, hnusnými barvami v paměť jí vštípený učitelem křesťanským.

„Nešťastná osobo! Tys tedy pohanka? Zaslepená, zatvrzelá služebnice svůdného pekla?“

Zkřikne — a jako bojácná o plod svůj lvice, přiskočí matka k pohanské dívce, uchvátí robátko i starostlivě přitiská k srdci.

„Nepřekročuj mi práh!“ volá na zlekanou dívku a v chýži se zavírá.

Stojí dívka bez pohnutí, krásná, lepotvárná socha u chýže.

Dívka i žena opět před chýží. Dechem smrti je potažena tváře ubohé dívky, osamělé na širovládném světě.

Oči má potaženy mlhou, nepohnutě zasloupeny v dálku — v cizí dálku. Žádná hvězda naděje tam nesvítá. Útrpnost se rodí v srdci ženy hospodářky. Táhlým krokem se blíží k pohance.

„Kam hodláš, ubohé stvoření? Slova trpká mi odpusť a pod mojí střechou posečkej! Ach, vždyť je mi líto nesmrtelné duše tvé, poblouzená ovce! Opusť, opusť bludy, odřekni se bohů; oni opouštějí, oni se odříkají také tebe. Jiného Boha tě znáti naučím, a to je nevyvážný pramen blahosti, z něho se každý může napiti. Máš-li co na srdci, před ním to důvěrně odhalíš, on pomůže! I já, holko zlatá, i já — my všickni tu postaveni jsme v trampotách, i mne sežírá zármutek; ale volala jsem k Bohu milosrdnému, a rozehnána byla jest bouře nade mnou. O pokusiž se — nech se uprositi! — pokusiž se o modlitbu k Bohu mému — k rodičce — sepni ruce, modli se — modli se mnou —“

Mluví žena chvatným proudem, útrpné slzy smáčejí obličej letním sluncem osmahlý. Silnou rukou objímá dívku; na kolena padne i ji pokleknouti nutí, ruce jí jako dítěti svému sepíná.

„Modli se se mnou, holko zlatá, modli! — Nebes královno! věčný živote, matko milosrdenství —“

Opakuje s hlasitým pláčem, bez paměti, beze smyslů, děva pohanská neznámou jí modlitbu:

„Nebes královno! matko milosrdenství —“

„— pohledni na mne sklíčenou, postavenou v trápení těžkém, nesmírném —“

„— na mne postavenou v trápení nesmírném!“

„Nakloň se ke mně milostí a přímluvou svojí, nebes ozdobo! Nech ať zakusím, co mne oblaží, co mi síly dodá, bych bez reptání vytrvala v údolí pozemském. Vyslyš mne, Maria!“

„Slyš mne, Maria!“

Opáčí a dokonává s nejvroucnějším výrazem, s duší roznícenou mladá pohanka. Ruce pevně sepnuté, ruku v ruce nerozlučitelně zatknuté, tiskne na bolestná ňádra.

Klečí podle ní žena selka. Skloní se k dívce útrpná žena, i do náruči pojme jako vlastní, nešťastnou dceru.

Sedí zamyšlena mladá pohanka na pahorku vedle hustého lesa. Zanáší veliký srdce svého boj, krutý ten odpor mezi panenskou láskou a otcovskou vírou — zanáší bol svůj semotam. Spočívá bělostné čelo na outlé dlani, zrakové se zarážejí v travnatou zemi. Nevidí, neslyší děva, co se děje kolem, v oboru světa skutečného; probíhá, srovnává duše její vnitřní svůj svět. Náhle, po konečném těžkého boje skončení, vzchopí se, vztyčí celou postavu; rámě k nebesům rozprostírá, jako k nadvětrnému objetí. Krví se zaleje tvář, i zajiskří oko, slova se linou tokem rychlým z krásných úst:

„Nuže, tedy vy na mě pohledněte, veliká, milosrdná nebesa, není-li pouhý klam, cokoli pohan a křesťan o vás důvěrně povídá! Lado, po věky našinci vzývaná, nebo ty, Maria, nepovědomá mi orodovnice! — tu vizte děvu nešťastnou! Silná je duše její, avšak silnější doléhá na ni osudů moc. Okažte mi cestu, kterou bych kráčeti měla, abych buď seznala nebludnou svoji důvěru ve vás, bohy vlastenecké, anebo k tobě se obrátila, Maria mocnější!“

„Svatano!“ zvolá tu za ní rázný mužský hlas. Trhne sebou dívka i obrátí se.

Před ní neznámý velikán. Muž to hřmotných oudů, pronikavých očí, divých vlasů, rozcuchaných vousů, osmahlých tváří. Hrubý, rozedraný šat; surová po bedrách medvědí kůže — pevný to plášť; v ruce dlouhý, sukovitý kmen — poutnická to hůl: tak tu stojí před zrakoma neznámý velikán. V leknutí, podivu a bázlivém tušení potkávají se pohledy dívčiny s pohledem jeho.

„Svatano, milosti mé dávno žádaný cíle! — ty obsahu mého vzdychání! předce tě našla noha moje, předce tě postihlo oko mé!“

Takto zaznívá pronikavým hlasem z úst cizince. Odhodí velikou těžkou hůl, rozprostře ramena, krokem — skokem hltavým chvátá k dívce pohance a klesá u její nohou. Vine se v prachu, rozbouřenou radostí řve a lká; objímá i líbá outlé dívčiny nohy. Trne po celém těle Svatana, nemůže se z místa pohnouti.

„Horboji! Smrtelná hrůzo! Jsi ty to, Horboji?“

Zajektá dívka třesoucíma se rtoma, a muž velikán povznese oudy své z travnaté země a narovná je, i na rychlo před Svatanou postaví. Divoký oheň z jeho zraků vysvítá.

„Ano, jsem Horboj; trojnásobně nyní blažený Horboj, an jsem tebe nalezl, nevěsto má!“

U velikém plesu zvolá, rámě po dívce ohnivě natáhne, zaslíbenou sobě před lety milenku k srdci přitisknouti chce.

Zaplaší se Svatana i ucouvne. Outlá její ruka brání se obejmutí Horbojovu.

„Chraň se, pomatený člověče! Přetrhalť čas úvazek, jímžto nás byla potřeba spojila.“

Horboj. „Nemůže čas přetrhati, čemu se mi srdce tvoje zaslíbilo. Tys moje slovem vlastním, slibem, dokud živ jsem, nezrušitelným; já pak tebe hořce zasloužil.“

Svatana. „I já jsem přinesla tvé lásce, záhubnému požáru tomuto, veliké oběti.“

Horboj. „Že oběti? Trestuhodný k cizincovi zápal udusiti, těžké svojí vině odlehčiti měla jsi, an jsi se zaslíbila mně, hodnému tebe muži; já pak pro tebe krev bratrů proléval, vlastní život nasadil, tři léta strastiplné pouti přetrpěl! Přísný soud vyobcoval tebe z domácích krajin, nežli se nám bylo navrátiti z boje, do něhožto jsem bratry vedl na slovo tvé, na tvůj mně učiněný slib. Milostivého, ochranného přebývání chtěl nám Vyšehradský Oldřich popřáti ve svých krajinách; pro nás nebylo postání, kde zrada číhala. Rozešli se bratří, kdo nebyl složil kosti u Prahy; moje blaho nebylo s nimi, pustil jsem se za tebou, ježto jsi byla s otcem ušla vyobcována. Cizí krajinou, odpornými mravy, nepřátelskou vírou jsem se honil po tři dlouhá léta. Protivenství snášel, nesnáze a odpory. Parno mořilo mé oudy, mráz je trápíval; jen tvůj obraz, v hloubi duše pevně zarytý, tvůj spanilý obraz byl mi útěchou, byl hvězdou vodící. Tebe nyní mám! Slitovalo se bohům smířeným; tebe mně, milostná, dali — mezi tebe a lásku moji nenahrnou více překážek!“

Volá prudký velikán; všecka bytost jeho zanícena, všecka rozmáhajícím se plamenem povznesena jest. Leká se dívka divokých slov; bojí se prchlému Horboji podati naději, nemůže milosti své, života svého květy zatknouti v půdu cizí. Oldřichu je zasvěcena její láska. Potřeba ji poučuje lsti a úskoku.

„Nemohu a nesmím pobyti s tebou, vyznavači Peruna! Rozjasnil čas mysl mou a mezi nás postavil nepřestupnou zeď. Jinému bohu klaní se duše má — tvoji jsou nepraví!“

Bojácně pronáší ochrannou tuto lež. Rozkotí se výrokem dívky mysl pohana.

„Hrůzoplodící Lutice, nedejte, aby dobře bylo zaslechlo ucho mé! Svatano! Svatano! ty že bys byla zradila víru otcovskou? A v těchto chýžích? — Proklaté buďte podvodu schráně! Já vám dílo překazím. Nevyschla tříletým trápením ještě síla žil mých a bujarost vůle mé. Vychvátím tebe, poslední lidu mého šlechetnou letorost, ze záhubného víru a uvedu v kraje poklidné, by se stanovila mysl tvá! Se mnou musíš krokem rychlým kráčeti.“

Chápe se dívky a jímá ji v mohutnou náruč. Volá polekaná Svatana, křik její ouzkostný zalétá s pahorku k lesům, zalétá k chýžím. Překvapí, přemohou velikána prchlého mužné pěsti z lesů a chýží. Nadarmo trhá náramnými oudy Horboj v pevné vazbě rolníků. Syčí hněvem; ústa mu kypí slinou, zrak a dech jeho jedem stíhá Svatanu. — Lomí rukama dívka pohanka.

V Praze na věžatém Vyšehradě. Skvostná síň. Oldřich kníže tělem v síni na zlatoskvoucí stolici, duchem, trudným zamyšlením, na knížecím hradě v Lysé. Vzdychá tam knížecí bratr Jaromír, pozbavený zraku, daru nebes nejkrásnějšího, bratrem Oldřichem. Zžírá červ lítosti na srdci knížete Vyšehradského.

Strašlivá ty kletbo rodů vladařských, neskrocená žádosti po koruně a žezlu, matko slz a stesků!

Zatápí se duch Oldřichův krokem zpátečným ve prohlubeň uplynulých tří let. Slyší tu ponoukavé hlasy lstivých, úskočných svůdníků; vidí vábící lesk knížecího roucha, stol Přemyslův. Povstane, pobouří se proti mírnému bratrovi, jímá syna jedné matky, káže ho uvrhnouti v temnotu věčnou.

Postoupá zpomínáním ještě hlouběji v temný minulosti proud. Vidí Prahu naplněnou nepřátely; chrabrým upřímných srdcí svazkem vidí ji opět okovů sproštěnu; vidí se ve spolku s pohany, v jich osamělém údolí a sebe v nesnázích; vidí na dně tmavé minulosti jarý, krásný obraz, plný líbezného úsměvu. Z temnosti a hloubky svítá bleskem čarovným; jesti to obraz milostné Svatany. Cítí osamělost Oldřich ve hlučném Vyšehradě; nevýslovná touha je denním hostem v prsou knížecích. — Lásko, ty živle blahosti, studno žalostil — proč spanilé květy své spíše ve stínu prosté chýže, než ve záři hradů panských rozkládáš?

Hluk se rodí po Vyšehradě. Osm ramenatých rolníků přivádí na soud knížecí spoutaného velikána. Uprostřed veliké světnice — přicházívá sem náhrada k utlačeným a pomsta k zlopověstníkům — stojí soudce Oldřich. Otevrou se ústa knížecí:

„Kohož tu podrobujete spravedlnosti mojí a výroku mému?“

Rolník. „Ztracená je ves naše oku hlučného světa, v klíně hustých lesů pohřbena jest. Dala ves naše ochranu dívce, pohříchu! neznabožce, pohance. Ale mysl dívčí je měkká pryskyřice z borovic kolem naší dědiny; na pravou cestu dává se dívka, i zalíbení nachází v učení Kristově. Tu ji však náhle tato divá šelma, také neznaboh pohan, přepadne a násilně unésti chce. I volala dívka o pomoc, a museli jsme brániti. A že jednak bázeň o dívku na nás lehla, jednak že tomu pohan výslovně chtěl, na tvůj soud ho, pane kníže, stavíme. Odvolávalť se na výrok tvůj.“

Tušení, plodící radost i bázeň, střídá se v prsou knížete. Okem dychtivým pátrá v opálených, zarostlých tvářích spoutaného pohana po známce povědomé; pomáhá paměti jeho slovy temnými zamračený pohan:

„Nepoznáš mne; nehledej známých stop po zmořené tváři muže, jehožto meč pomáhal porážeti nepřátely tvé. Známější bude tobě zvuk jména jeho, šťastný Svatanin milánku! Stojí tu před soudem a milostí tvou Horboj.“

Oldřich. „Zda-li že jistota? Ztrápená tato tvář bujarého Horboje? — Horboje, jehož jsem zastíniti chtěl přízní svou? Tys opět v krajích našich? A ona dívka —? Mluv, muži, jediným slovem, zprávou radostnou zakoupíš sobě zásluhy věčné, příbytku mezi nebes vyvolenými! Mluv, Horboji! Je to Svatana?“

Trudněji zamračí se čelo spoutaného velikána. Zrakové jeho se obracejí k zemi, vyhýbají se pohledům knížecím. Ústa se neotvírají.

Rolník. „Jmenuje se dívka Svatana. Zlořečil jménu i blahoslavil je pohan po celé cestě z naší pustiny.“

Oldřich. „A takž tedy za zprávu tuto vysypejž radost nejkrásnějších darů svých na vás, věrní rolníci, i na tebe, zatvrzelý Horboji! — Vzhůru, Boruto! Rychlého dej pánovi osedlati oře; okřídlete nohy, věrní sluhové, na cestu ke vsi, ztracené v hustých lesinách!“

Na prostranné pláni, u potoka, u kříže. Ženy z dvanáctera chýží na kolenou před znamením svaté víry. V kole mezi nimi klečí Svatana, podle ní stříbrovlasý stařec, poustevník z blízkých lesů, duchovní pastýř malé osádky na prostranné pláni.

Sepnuty jsou ruce nábožného starce, sepnuty i ruce Svatany i ruce žen. Horlivé modlení vystoupá ze rtů bohumilého sluhy, modlí se s ním sbor ženský, učí se modlitbám mladá pohanka. Rtové nevědomí opakují slova, duch po dálce zalétá. Končí poustevník modlení:

„— a takž nám pomáhej Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch svatý, amen!“

Vstávají ženy rolnice, vstává i stařec. Svatana jenom v hlubokém zamyšlení, beze smyslů na kolenou trvá.

Žena. „Ajta, jaký blesk to mezi stromovím?“

Jiná. „Blesk to mečů! Pomoz, Bože!“

Třetí. „Jezdcové se derou lesní hustinou.“

Vyrazí se křikem pohanka z myšlének. Rychle se vzchopí, oči plamenné k lesům obrací. Stojí nepohnutě. Lesina řídne — sbor jezdců na paseku vyletí. Tryskem k osamělé dědině. Lesk a záře svítá z oděvu a ze zbraně. V předu jede krásný jinoch: zkřikne Svatana. Bledne, ubledlá se kácí. Sletí jinoch z oře bujného, chytá dívku do náručí, ze rtů plyne mu blahostné: „Svatano!“

Zpovolna otvírá oči Svatana. Tvář se bleskem zapálí; v srdci a hlavě nový život se rozdychuje. Na prsa klesne jinochu dívka milostná; šepce: „Můj Oldřichu!“

Svatana. „Tři dlouhá leta trápila se duše moje po tobě, drahý milánku!“

Oldřich. „Tři smutná leta zrůstala touha moje po tobě, drahá milenko!“

Svatana. „Nezbavíš opět dívku svoji života jasného? Neopustíš dívku svoji, Oldřichu?“

Oldřich. „Nikdy více neopustí tebe Oldřich upřímný.“

Slavný po celé Praze den. Poslední letorost slavného domu pohanského přijímá svatý křest. S podivením zírá Praha na spanilou, skvostným rouchem ozdobenou děvu, jako na vtělenou opět, s nebeských krajů přišlou světici. Pláče radostí.

Skloní se k nové dceři velebný biskup a jmenuje klečící před sebou dívku: „Boženu“.

Pokročí kníže Oldřich a zardělou pannu za ruku pojme. Postaví se před shromážděný lid a volá:

„Viz, lide věrný, panovnici svou!“

Zkřikne lid silným hlasem:

„Živa buď kněžna Božena!“ — zkřikne i: „Živ buď kníže Oldřich!“ — „Božena, Oldřich!“ obráží se zvučně po sklenutém stropě vysokého chrámu.

Radování je po celé Praze čtvero dní. Slaví se svatba knížecí. Toliko v osamělém, kamenném sínci věžatého Vyšehradu ozývá se úpění a vzdychání. Na studené podlaze leží rozklácené oudy velikána Horboje. Nesmírný žal přetrhal života jeho silné žíly; pouhá kostnatá hranice tu bujarý hrdina. Nechce viděti, nechce slyšeti světa. Tváři má zarytou v zemi; zoufalství — zúmyslný hlad rozrývá jeho střeva, jeho ledví.

Zaslzí útlocitná kněžna nad jeho mrtvolou; polituje prudkého muže český panovník.

Lásko, bytosti velikého světa, proč blahostných darů svých nesypeš stejnou měrou na stezky zemských poutníků?