Nothing Special   »   [go: up one dir, main page]
Wikipedie

Proces se Slánským

Proces se Slánským, znám pod delším úředním názvem Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským, byl vykonstruovaný politický proces, konaný na nátlak Stalina roku 1952. Bylo vyneseno 11 rozsudků smrti a tři rozsudky doživotí. Hlavním obviněným byl Rudolf Slánský. Proces probíhal od 20. listopadu do 27. listopadu 1952.[1]

Soudní proces s Rudolfem Slánským
Vykonstruovaný politický soudní proces
Rudolf Slánský v roce 1948
Základní informace
Trvání20. - 27. listopadu 1952
StátČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
MístoPraha
Příčinavykonstruovaný politický proces
Výsledekrozsudek o trestu smrti a doživotní tresty
OrganizátorKomunistická strana Československa
Obvinění

Pozadí

editovat

Proces byl zkonstruován na výstrahu a varování všem komunistickým státům proti odchylkám od sovětské politiky. Stalin chtěl zabránit odcizení dalších lidově demokratických států, jako se podařilo Titovi v Jugoslávii. K procesu došlo za podpory maďarských komunistů, kteří poukazovali na to, že odsouzení v procesu s László Rajkem (září 1949) měli kontakty s československými komunisty.

Aby byl efekt výstrahy co nejsilnější, byli vybráni členové KSČ z nejvyšších stranických míst. Když Sovětský svaz ztratil možnost ovlivnit politiku Izraele skrz levicové hnutí po volbách v lednu 1949, sovětská politika zaujala proarabské stanovisko a byla zahájena antisemitská propagandistická kampaň. Tento postoj také později ovlivnil výběr obžalovaných v procesu se Slánským.

Vlna zatýkání a proces

editovat
 
Záznam procesu, německé vydání, Praha 1953

První zatčený, Eugen Löbl, náměstek ministra zahraničního obchodu, byl uvězněn a vyslýchán už na podzim 1949. V říjnu 1950 následoval brněnský tajemník KSČ Otto Šling. Zatýkání pokračovalo v roce 1951, v lednu byl zatčen ministr zahraničních věcí Vladimír Clementis a jeho náměstek Artur London, v únoru Karel Šváb, náměstek ministra národní bezpečnosti. Pozice Rudolfa Slánského v rámci strany byla dlouho zdánlivě bezpečná a ještě v červenci 1951 byly s velkou pompou a oficiálními poctami slaveny jeho 50. narozeniny. Záhy poté však Slánský začal být uvnitř nejužšího stranického vedení vystavován útokům pro nedostatečnou bdělost a nedůsledný postup v boji proti vnitřnímu nepříteli, počátkem září byl pak po vynucené sebekritice zbaven funkce generálního tajemníka (která byla oficiálně zrušena) a instalován na podřadnější místo vicepremiéra.

11. listopadu 1951 přijel do Prahy inkognito Stalinův blízký spolupracovník Anastáz Mikojan s pokynem od Stalina, aby byl Slánský neprodleně zatčen.[2] Klement Gottwald, pod sovětskou hrozbou, že sám bude do spiknutí vtažen, dal v listopadu 1951 souhlas k zatčení svého přítele Slánského, generálního tajemníka ÚV KSČ.

Sovětští poradci s pomocí Státní bezpečnosti zahrnuli do „spiknutí“ škálu osobností: od stalinistů Švába a Reicina, přes umírněné komunisty Clementise a Franka, až po neangažující se profesionální experty, jako byli Margolius a Frejka, a nakonec i Slánského, který byl jistou dobu za přípravu procesů zodpovědný.

Po měsících fyzického nátlaku a nekonečných výslechů se obžalovaní poprvé sešli u Státního soudu, jehož přelíčení se konalo v hlavní pražské soudní síni na Pankráci. Soud se konal od 20. do 27. listopadu 1952. Hlavním prokurátorem byl Josef Urválek. Byli obviněni ze špionáže, trockismu, titoismu, spiknutí proti republice a záškodnictví, a byli popsáni jako nepřátelé československého lidu a sionističtí, buržoazně nacionalističtí zrádci.[3] Jedenáct ze čtrnácti obžalovaných bylo označeno jako osoby židovského původu. Clementis byl Slovák, Šváb a Frank Češi bez židovských kořenů.[4] Všichni obžalovaní se museli naučit nazpaměť své výpovědi, které jim byly napsány jejich vyšetřovateli, a než nastalo hlavní soudní líčení, byli z nich několikrát zkoušeni.[3] Proces měl v Československu velký ohlas; rozsudky podporovalo přes 8500 peticí a většina z nich žádala smrt pro všechny obžalované.

Jedenáct obviněných bylo odsouzeno k trestu smrti, tři dostali doživotí – což byl (za hranicemi SSSR) nejvyšší počet takto tvrdých trestů, udělených v jediném procesu.[3] O vině a trestu se rozhodlo na ÚV KSČ a v Moskvě – ne u soudu.[3] Gottwald odmítl odsouzené omilostnit, poprava se konala uprostřed noci na 3. prosince 1952 v Pankrácké věznici. Popel odsouzených byl rozmetán příslušníky StB kdesi za Prahou.[5][3]

Obžalovaní

editovat

Obžalovány byly následující osoby:[6]

Obrázek Jméno Rok narození Funkce Rozsudek
1.   Rudolf Slánský 1901 generální tajemník KSČ trest smrti
2.   Vladimír Clementis 1902 ministr zahraničních věcí trest smrti
3.   Otto Fischl 1902 náměstek ministra financí trest smrti
4.   Josef Frank 1909 zástupce generálního tajemníka KSČ trest smrti
5.   Ludvík Frejka 1904 přednosta národohospodářského odboru Kanceláře prezidenta republiky trest smrti
6.   Bedřich Geminder 1901 vedoucí mezinárodního oddělení ÚV KSČ trest smrti
7.   Vavro Hajdů 1913 náměstek ministra zahraničních věcí doživotí
8.   Eugen Löbl 1907 náměstek ministra zahraničního obchodu doživotí
9.   Artur London 1915 náměstek ministra zahraničních věcí doživotí
10.   Rudolf Margolius 1913 náměstek ministra zahraničního obchodu trest smrti
11.   Bedřich Reicin 1911 náměstek ministra národní obrany trest smrti
12.   André Simone 1895 redaktor Rudého práva trest smrti
13.   Otto Šling 1912 vedoucí tajemník krajského výboru KSČ v Brně trest smrti
14.   Karel Šváb 1904 náměstek ministra národní bezpečnosti trest smrti

Vedlejší oběti čistek

editovat

Kromě vynesených trestů smrti měly všechny stranické čistky i své „vedlejší“ oběti. V rámci Procesu se Slánským zemřel například za nevyjasněných okolností Ing. Svatopluk Rada, báňský profesionál a vládní zmocněnec pro strategickou těžbu uranové rudy. Ekonomicky a společensky byly poškozeny manželky a děti odsouzených osob.

Mezi další účastníky v procesu, později obvinění z podobných příčin, patřili také politici Mordechaj Oren a Šimon Ornstein.

Slogan „Psovi psí smrt!“

editovat

Ve zprávě z osmého (závěrečného) dne procesu byl patrně poprvé použitý básníkem Ivanem Skálou slogan „Psovi psí smrt!“.[7] Podle dostupné literatury je autorství mylně připisováno i jiným umělcům (Ivanu Olbrachtovi, Marii Pujmanové[8][9]). Olbrachtovi nejspíše proto, že ze soudního líčení psal rovněž reportáže do Rudého práva, autorství Pujmanové nelze doložit. („Psovi psí smrt“, rusky собаке собачья смерть, je jinak staré ruské pořekadlo, zmiňované v literatuře už roku 1833;[10] tento výrok údajně vyslovil též car Mikuláš I., když se roku 1841 dověděl o smrti básníka Lermontova.)[11]

Rehabilitace a vyznamenání

editovat

V roce 1963 byli všichni obžalovaní stranicky i soudně tajně rehabilitováni.[3] Teprve v roce 1968 byla československá veřejnost o těchto skutečnostech podrobněji informována.

Prezident Ludvík Svoboda udělil 30. dubna 1968 některým odsouzeným řád či vyznamenání:[12]

Nález filmového záznamu procesu

editovat

15. března 2018 bylo v prostorách bývalého Výzkumného ústavu kovů – VÚK Panenské Břežany a. s. v likvidaci v Panenských Břežanech insolvenčním správcem ve spolupráci s historikem Petrem Blažkem a režisérem Martinem Vadasem nalezeno 20 skladových beden s filmovým materiálem. Jedná se o záznam procesu se Slánským, který zde byl patrně ukryt brzy po sametové revoluci a o jehož existenci se pouze spekulovalo. Materiály převzal Národní filmový archiv, později je musel předat Národnímu archivu.[13][14][15]

Část archivů byla využita pro dokument KDO JINÉMU JÁMU Rudolf Slánský scenáristy a režiséra Martina Vadase (2020). Tento film byl v roce 2021 nominován na Českého lva ČFTA v kategorii dokumentární film.[15]

Le Procès – Praha 1952, francouzský dokumentární film režisérky Ruth Zylberman pro ARTE France & Pernel Media měl světovou premiéru 18. ledna 2022 na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů FIPADOC v Biarritzu. Nový film byl založen na filmových a zvukových materiálech, nalezených v Panenských Břežanech. Režisérka vypráví proces prostřednictvím potomků tří odsouzených: dcery a vnuka Rudolfa Slánského, syna a vnučky Rudolfa Margolia, oba po procesu popravených, a tří dětí Artura Londona, odsouzeného na doživotí.[16]

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ Proces Slánský Národní archiv ČR, Politické procesy 50. let
  2. ↑ Zpackaná operace Velký metař. Novinky.cz [online]. Borgis, 20. listopadu 2016. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c d e f Ivan Margolius, Praha za zrcadlem: Putování 20. stoletím, Argo, Praha 2007
  4. ↑ Žaloba proti vedení protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským. Rudé právo. 20. listopadu 1952, s. 6. Dostupné online. 
  5. ↑ Heda Margoliová-Kovályová, Na vlastní kůži, Academia, Praha 2003
  6. ↑ Ministerstvo spravedlnosti, Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudollfem Slánským, Orbis Praha 1953
  7. ↑ SKÁLA, Ivan. Tři lavice. S. 4. Rudé právo [online]. 1952-11-28 [cit. 2013-08-28]. Roč. 33 (Právo lidu 54), s. 4. Dostupné online. 
  8. ↑ Vyznání Marie Pujmanové. www.rozhlas.cz. Dostupné online [cit. 2018-04-04]. 
  9. ↑ Archivovaná kopie. www.hostyn.cz [online]. [cit. 2013-09-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-09-04. 
  10. ↑ Viz heslo собаке собачья смерть v ruském Wikislovníku
  11. ↑ Вяземский П. П. Из воспоминаний // М. Ю. Лермонтов в воспоминаниях современников. — М.: Худож. лит., 1989. — С. 342. Dostupné online Archivováno 29. 8. 2013 na Wayback Machine..
  12. ↑ Čest a sláva vyznamenaným! Propůjčení řádů. Rudé právo. 30. dubna 1968, s. 1. Dostupné online. 
  13. ↑ ČTK. Unikátní archivní objev. Stará továrna ukrývala ztracené filmy z procesu se Slánským. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2018-03-20 [cit. 2018-03-21]. Dostupné online. 
  14. ↑ VETEŠKOVÁ, Michaela. 'Běžel mi mráz po zádech,' říká žena, která objevila desítky let ztracené záběry procesu se Slánským. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2018-03-22 [cit. 2018-03-22]. Dostupné online. 
  15. ↑ a b VADAS, Martin. KDO JINÉMU JÁMU Rudolf Slánský [online]. ČT, 2020-11-23 [cit. 2020-11-23]. Filmový dokument. Dostupné online. 
  16. ↑ https://fipadoc.com/en/film/5730

Literatura

editovat
  • KAPLAN, Karel. Zamyšlení nad politickými procesy. Nová mysl. 1968, č. 6, 7 a 8.
  • KAPLAN, Karel. Zpráva o zavraždění generálního tajemníka. Praha: Mladá fronta, 1992. 303 s. ISBN 80-204-0269-1.
  • KAPLAN, Karel a KOSATÍK, Pavel. Gottwaldovi muži. Praha: Paseka, 2004. 333 s. ISBN 80-7185-616-9.
  • KOVÁLYOVÁ, Heda a KOHÁK, Erazim. Na vlastní kůži: dialog před barikádu. Toronto: Sixty-Eight Publishers, 1973. 331 s.
  • KOVÁLYOVÁ, Heda. Na vlastní kůži. 2. vyd., v ČSFR 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1992. 219 s. ISBN 80-202-0348-6.
  • MARGOLIOVÁ-KOVÁLYOVÁ, Heda. Na vlastní kůži. 3. vyd., v nakl. Academia 1. Praha: Academia, 2003. 221 s. ISBN 80-200-1134-X.
  • MARGOLIOVÁ-KOVÁLYOVÁ, Heda. Na vlastní kůži. 4. vyd., v nakl. Academia 2. Praha: Academia, 2012. 189 s. Paměť, sv. 45. ISBN 978-80-200-2038-3.
  • KOVÁLYOVÁ, Heda, TŘEŠTÍKOVÁ, Helena a MARGOLIUS, Ivan, ed. Hitler, Stalin... a já: ústní historie 20. století: rozhovor Hedy Margoliové-Kovályové, autorky knihy Na vlastní kůži (1973), a filmové dokumentaristky Heleny Třeštíkové v Hedině bytě v Soukenické ulici v Praze, 28.–31. srpna 2000. Praha: Mladá fronta, 2015. 224 s. ISBN 978-80-204-3625-2.
  • LONDON, Artur. L'aveu, dans l'engrenage du proces de Prague. Paris: Gallimard, 1968. 452 s. Témoins.
  • LONDON, Artur a LONDON, Lise. Doznání: v soukolí pražského procesu. Překlad Ivo Fleischmann. Praha: Československý spisovatel, 1969. 412 s. Dokumenty doby, sv. 1.
  • LONDON, Artur. The Confession. Angl. překlad Alastair Hamilton. New York: Ballantine Books, 1971. 391 s.
    a překlady do dalších jazyků.
  • MARGOLIUS, Ivan. Praha za zrcadlem: putování 20. stoletím. Praha: Argo, 2007. ISBN 978-80-7203-947-0.
  • MARGOLIUS, Ivan. Reflections of Prague: Journeys through the 20th Century. Chichester: Wiley, 2006. ISBN 0-470-02219-1.
  • Potlačená zpráva: (zpráva komise ÚV KSČ o politických procesech a rehabilitacích v Československu 1949–1968). Úvod a závěr Jiří Pelikán. Wien: Europa-Verlag, 1970. xxxviii, 319 s. [Varianta k názvu: Příspěvek k dějinám KSČ (období 1949-68)]
  • Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, 1953. 547 s. Dostupné online. 
  • Rozsudek nad vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským. Rudé právo. 1952, roč. 33, č. 318 (28. 11. 1952), s. 1. Dostupné také z: http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1952/11/28/1.png
  • SCHERRER, Lucien v Neue Zürcher Zeitung, sobota, 24. února 2024, Der Justizmord an Rudolf Margolius. Er hat Auschwitz und Dachau überlebt. Dann wird der jüdische Politiker Opfer einer mörderischen antisemitischen Kampagne der Sowjets. Sein Sohn Ivan kämpft bis heute um Wiedergutmachung. Dostupné také z: https://www.nzz.ch/feuilleton/rudolf-margolius-slansky-mord-prozess-antisemitismus-antizionismus-sowjetunion-stalin-gottwald-ld.1812103
  • SLÁNSKÁ, Josefa. Zpráva o mém muži: [Vzpomínky na R. Slánského]. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1990. 212 s. ISBN 80-205-0165-7.
  • SLÁNSKÁ, Josefa. Zpráva o mém muži. 2., rozšířené vyd. V Brně: Jota, 2018. 239 s., 16 nečísl. stran obr. příloh. ISBN 978-80-7565-412-0.
  • Spravedlivý trest. Rudé právo. 1952, roč. 33, č. 318 (28. 11. 1952), s. 1. Dostupné také z: http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1952/11/28/1.png
  • TOMEŠ, Josef a kol. Český biografický slovník XX. století. III. díl, Q–Ž. V Praze: Paseka, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-248-1.
  • URVÁLEK, Josef. Žaloba proti vedení protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským. Rudé právo. 1951-11-20, roč. 33, čís. 310, s. 3–6. Dostupné online [cit. 2011-11-20]. 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Proces_se_Slánským&oldid=24022804“