Panamericana

 

Panamericana vede přes následujících 14 států:

• Kanada (neoficiálně)
• USA (neoficiálně)
• Mexiko
• Guatemala
• Salvador
• Honduras
• Nikaragua
• Kostarika
• Panama
• Kolumbie
• Ekvádor
• Peru
• Chile
• Argentina

Důležité odbočky také vedou do Bolívie, Brazílie, Paraguaye, Uruguaye a Venezuely. Pro turistické účely je jako součást Panamericany severně od Latinské Ameriky považována Aljašská dálnice, dále dálnice vedoucí po západním pobřeží Kanady a Spojených států, až východně od San Diega (Kalifornie) odbočuje k Nogales v Arizoně.

Prvním Čechem, který projel celou Panamericanu na kole, se stal Vítězslav Dostál, který ale vynechal úsek v Dariénském pralese. Na cestu se vydal 29. 7. 2006 z Anchorage, do Ushuaiy dorazil 8. 3. 2007.

Důležitý úsek, který chybí ke kompletnímu dokončení Panamericany mezi Panamou a Kolumbií, leží v provincii Darién (Darién Gap). Jedná se o 87 km dlouhý úsek procházející hustým tropickým pralesem. Ačkoliv byl prales již několikrát překročen dobrodruhy na kole (první přejezd na kole - Chris Bechard v roce 1981), motorce, terénními vozidly i pěšky, cestovatelé se musí potýkat s džunglí, pohyblivými písky, rozlehlými bažinami a hmyzem, a jsou ohrožováni pronikáním ozbrojených skupin z Kolumbie.^[1]

Mnoho lidí, skupin, domorodců a vlád protestuje proti dokončení Dariénského úseku Panamericany. Oponují důvody jako třeba snaha zachránit prales, ochránit živobytí domorodých lidí v oblasti a zabránit rozšíření slintavky a kulhavky do Severní Ameriky. Mezi zkušenosti z prodlužování v posledním desetiletí až do Yavizy patří i vážné odlesňování podél silnice.

Bio-Pacifico ve své studii navrhuje vytvořit novou trajektovou linku z Kolumbie do nově zbudovaného přístavu v Panamě a prodloužit existující silnici, což by dokončilo Panamericanu bez porušení těchto ekologických zájmů. Trajekt by překonáním zálivu Urabá z kolumbijského Turba do nového panamského přístavu (třeba Carreto) spojil oba konce silnice. Účinná oklika by pravděpodobně způsobila ponížení stávající silnice do Yavizy na status druhé třídy.

První návrh trasy z jednoho konce Ameriky na druhý byl předložen na První Panamerické konferenci v roce 1889 jako železniční trať. Nicméně tento návrh nebyl nikdy uskutečněn. Myšlenka vybudovat Panamerickou dálnici se objevila na Páté mezinárodní konferenci amerických států v roce 1923, kde byla nejprve naplánována jako obyčejná silnice. První Konference o Panamerické dálnici byla svolána 5. října 1925 v Buenos Aires. Mexiko bylo první latinskoamerickou zemí, která dokončila svoji část silnice - v roce 1950.^[2]

 

Žádná trasa nebyla oficiálně ustanovena v USA a Kanadě, a proto Panamericana začíná na americko-mexické hranici. Původně vedla z města Nuevo Laredo (naproti městu Laredo v Texasu) a pokračovala jižně přes Ciudad de México. Pozdější větve byly vybudovány k hranici v Nogales v Sonoře (u Nogales v Arizoně), Ciudad Juárez (u El Pasa), Piedras Negras (Eagle Pass, Texas), Reynosa (Pharr, Texas), a Matamoros (Brownsville, Texas). Na druhé straně hranic bylo několik amerických dálnic lokálně pojmenováno po Panamericaně. Když byla vybudována část I 35 v San Antoniu, byla pojmenována jako Pan Am Expressway, což bylo napojení na původní silnici z Lareda. I 25 v Albuquerque se nazývá Pan-American Freeway, jako prodloužení trasy z El Pasa. U.S. 85 severně od El Pasa se nazývá CanAm Highway. Pokračuje do kanadského Saskatchewanu, kde končí v La Ronge. Z Lareda vede silnice po mexické Federal 85 do Mexico City. Vedlejší trasy:

• z Nogales po Federal 15
• z El Pasa po Federal 45
• z Eagle Pass pravděpodobně po Federal 57
• z Pharr po Federal 40 do Monterrey
• z Brownsville po Federal 101 do Ciudad Victoria

Z Ciudad de México na hranici s Guatemalou vede Panamericana po Federal 190. Přes středoamerické státy sleduje Central American 1 a končí v Yavize na okraji Dariénu. Konec silnice byl dříve v Canitě, 178 km (110 mil) severně od Yavizy. V letech, kdy byl Panamský průplav pod správou USA, byla finanční podpora USA výhradně zaměřena na výstavbu vysokého mostu Puente de las Américas přes průplav.

 

Jižní část silnice začíná v severozápadní Kolumbii v Turbu, odkud vede po Colombia 52 do Medellínu. Z Medellínu vede Colombia 54 do Bogoty, ale Colombia 11 míří jižně přímější cestou. Colombia 72 se jihozápadně od Bogoty spojuje s Colombia 11 v Murillu. Colombia 11 pokračuje až k ekvádorským hranicím. Ecuador 35 představuje Panamericanu po celou cestu Ekvádorem, což platí i o Peru 1 vedoucí až na chilské hranice.

 

V Chile sleduje Panamericana Chile 5 až k obci Llay Llay severně od Santiaga, kde odbočuje po Chile 60 přes San Felipe a Los Andes. Tato silnice se na hranicích s Argentinou mění na Argentina National Route 7 vedoucí do Buenos Aires, konce hlavní části Panamericany. Silniční síť dále pokračuje po Argentina National Route 3 směrem k Ushuaie a mysu Horn Další větve vedou do Venezuely, Paraguaye, Uruguaye a Brazílie.

V Chile se za Panamericanu považuje celá silnice 5, tj. i část jižně od Santiaga vedoucí městy Rancagua, Curicó, Talca, Chillán, Los Ángeles, Temuco, Osorno a Puerto Montt. Součástí silnice 5 je i úsek vedoucí na ostrov Chiloé, takže nejjižnějším bodem chilské Panamericany je město Quellón.

• Španělsky Carretera Panamericana, Autopista Panamericana nebo Vía PanAmericana
• Anglicky Pan-American Highway
• Portugalsky Estrada Panamericana
• Nizozemsky Pan-Amerikaanse Snelweg
• Francouzsky Autoroute Panaméricaine
• Italsky Autostrada Panamericana

• Plán federální dálniční sítě, New York Times 15. května 1932, strana XX7
• Reportáž ze světa automobilismu, New York Times 26. ledna 1936, strana XX6
• Silnice západní polokoule je blízko reality, New York Times 7. ledna 1953, strana 58
• Mapa Karibiku, Střední a Severní Ameriky Americké automobilová asociace (1997/8)
• Jake Silverstein, „Highway Run“, Harper's, červenec 2006, str. 70–80.

•   Galerie Panamericana na Wikimedia Commons
•   Obrázky, zvuky či videa k tématu Panamericana na Wikimedia Commons
• Stránky Vítězslava Dostála o jeho cestě Archivováno 3. 5. 2007 na Wayback Machine.
• Microsoft Encarta – Panamericana