Josef Bojislav Pichl

Narodil se v rodině sládka Jiřího Pichla a Magdalény, rozené Trunečkové. Studoval na Akademickém gymnáziu v Praze, kde k jeho profesorům patřili známí vlastenci Josef Jungmann a František Jan Svoboda.^[4] Do této doby také spadají jeho první literární práce, uveřejněné v Krameriově Večerním vyražení^[5] a v Tylových Květech.^[4] Roku 1843 absolvoval lékařskou fakultu. V Praze se účastnil vlasteneckého ruchu — podílel se na pořádání českých bálů a zakládání řemeslnických spolků. Podobná činnost vyžadovala odvahu, protože státní orgány včetně policie kladly těmto aktivitám překážky.^[4] V roce 1845 se oženil s Františkou Bohunkou Svobodovou, dcerou profesora Fr. Svobody,^[6] která byla již v té době proslulá jako básnířka Marie Čacká.^[7]

Zanedlouho po promoci se přestěhoval do Pardubic, kde byl jmenován městským fysikem^[4] (což byl v tehdejší terminologii lékař, placený z veřejných prostředků).^[8] Zde se v březnu 1848 zapojil do revolučního dění.^[9] Zpráva o příslibu vydání ústavy vyvolala všeobecné nadšení, kterého se ale chopili nezodpovědní radikálové. Když obyvatelstvo vypovědělo poslušnost městskému magistrátu a sesadilo purkmistra, odjel s ním Pichl do Chrudimi na poradu k okresnímu hejtmanovi. Ten, sám bezradný, ale Pichlovi nedůvěřoval a delegaci vrátil zpět.^[9]

V následujících dnech se situace postupně uklidňovala, umírnění občané zajišťovali pořádek a organizovali národní obranu, do které přijali i předtím sesazeného purkmistra. Pichl se stal polním lékařem a začal uvažovat o založení politických novin psaných prostým stylem pro širokou veřejnost.^[9]

17. března odjel s rukopisem budoucího listu do Hradce Králové za svým přítelem, vydavatelem J. H. Pospíšilem.^[9] Přitom byl svědkem slavnosti, při které velitel hradecké vojenské posádky vyzval mužstvo, aby si připevnilo vlastenecké kokardy, a po bohoslužbě na cvičišti vyložil v češtině význam nové ústavy. Shromáždění hradečtí občané to ocenili voláním „Sláva!“^[9] Téhož dne se k oslavám připojil i biskup a vysocí státní úředníci.^[10] Pokojná a slavnostní nálada a příznivý postoj vojska ostře kontrastoval s poměry v Pardubicích, kde místní důstojníci, ač nezasahovali, vyjadřovali ke změnám nevraživý postoj.^[9]

18. března se Pichl vrátil s vytištěnými novinami. List měl název Pardubický hlasatel svobody a lidu práva a setkal se s obrovským zájmem čtenářů. V úvodníku kritizoval předrevoluční svévoli vlády, vyjádřil důležitost svobody slova a tisku, vyzval k hrdosti na příslušnost k vlastnímu národu a vyjádřil přesvědčení, že zvítězí láska k vlasti a králi, svornost a veřejný pořádek. Časopis měl vycházet každý pátek a v následujících číslech se měl věnovat ústavě, volbám, národní gardě apod.^[9]

Pro budoucnost listu měla rozhodující význam krátká místní zpráva, podle níž „někdo u nás pověsil před několika dny konstituční kokardu psu na ocas“. Byl jím syn purkmistra, armádní důstojník a známý alkoholik a rváč. Ačkoliv nebyl ve zprávě jmenován, velmi se na Pichla rozčílil a vtrhl do jeho domu s nabitou zbraní, aby ho zabil. Pichlova manželka ho sice odbyla lží, že není doma, alel opilý výtržník zůstal před domem až do večera, Pichl pak poslal purkmistrovi a plukovníkovi žádost o ochranu. Žádný z nich nevyhověl. Pomoc přislíbila národní garda, ale ani její členové, zřejmě v obavě o vlastní bezpečnost, nakonec nedorazili. V doprovodu přátel proto odešel v noci na nádraží, přespal tam ve služebním bytě a ráno odjel vlakem do Prahy. Při odjezdu se s ním loučili mimo jiné i dělníci z místní strojírny, ozbrojení kladivy a dalším nářadím pro případ potíží ze strany vojska, a několik z nich ho pro jistotu doprovázelo až do Labské Týnice, kde končil pardubický vojenský obvod. Manželka zůstala na místě, ale brzy byla donucena se odstěhovat i ona, když jí pod okny začali demonstrovat příznivci účasti ve frankfurtském parlamentu. Tím se definitivně uzavřela možnost obnovit vydávání novin.^[9]

Navzdory dramatickému závěru měl Pichl v dalších letech na Pardubice spíše dobré vzpomínky. V pamětech roku 1880 komentoval postupné prosazování vlasteneckých postojů slovy: „...plevy již dávno vítr roznesl, zrna zůstala“.^[9]

V Praze založil politický list Svatováclavské poselství ve vydavatelství Josefa Friče, který však byl brzy zastaven. Roku 1849 se stal redaktorem Obecního listu, vydávaného pražskou městskou radou. O rok později pak řídil časopis Včela, který také brzy zanikl, protože místodržitel Mecséry nevěřil, že jej zachová jako nepolitický. Vedle toho byl zaměstnán na pražském magistrátě jako překladatel do češtiny.^[4]

Roku 1854 ztratil z politických důvodů překladatelské místo. Odstěhoval se proto na Kladno, kde se stal hutním lékařem. Zapojil se tam také do veřejného života — založil Měšťanskou besedu a byl zvolen do obecního výboru i do funkce městského školního dozorce.^[4]

 

V roce 1861 byl přeložen do Nýřan jako báňský lékař,^[11] resp. horní a hutní fysik. I tady se pokoušel o vlasteneckou činnost, ale na rozdíl od většinově českých Pardubic a Kladna tu narazil na silný nesouhlas Němců. Pokus o založení čtenářského spolku pro české dělníky ztroskotal na rozhodném odporu nadřízených a dalších úřadů. Inicioval alespoň petici na zavedení českých bohoslužeb v nýřanském kostele, zapojil se do komunální politiky v Plzni a stal se členem plzeňského obecního výboru. Za svou činnost byl jmenován čestným členem plzeňské měšťanské a řemeslnické besedy.^[4]

Roku 1864 se vrátil do Prahy, kde přijal místo správce chudobince u sv. Bartoloměje a 14. září 1872 založil knihtiskárnu s papírnickým obchodem. Roku 1882 ovdověl^[12] a následně se podruhé oženil^[13], za ženu si vzal Annu Kmochovou^[14]. Z prvního manželství měl tři děti. Z nich prvorozený Ivan (1850–1923) přijal otcovo druhé jméno a část živnosti, byl obchodníkem s papírem a provozoval ražebnu medailí, Jiří (* 1852) vystudoval chemii a na praxi odcestoval do cukrovaru na Jamajku.

Později ze zdravotních důvodů v chudobinci zůstal jen jako dozorce.^[4] Zemřel sešlostí věkem v Karlíně,^[15] pohřben byl 14. března na Vyšehradském hřbitově^[16] po obřadu v karlínském chrámu.^[17]

Současníci jej oceňovali jako nezištného vlastence, pamětníka Jungmannovy doby, který jako lékař, politik a spisovatel pracoval ve prospěch svého národa bez ohledu na vlastní oběti.^[7]

První básně — Homol,^[18] Nevěrná,^[19] Povzbuzení k veselosti^[20] a Elegie^[21] — uveřejnil roku 1831 v Krameriově časopise Večerní vyražení.^[5] Ve 40. a počátkem 50. let řídil časopisy Pardubický hlasatel svobody a lidu práva, Svatováclavské poselství, Obecní list a Včela (viz výše), během života ale přispíval téměř do všech českých časopisů.^[4]

Samostatně vydal:^[22]

• Společenský krasořečník český (1852–3)
• Společenský zpěvník český (1851–63)
• Vlastenecké vzpomínky (časopisecky: Česká včela 1880, s. 206–207;^[9] knižně 1936)

Známé byly i jeho překlady, především řady historických románů Karla Herloše-Herloßsohna a Miguela de Cervantes (nejprve novely, později 1. díl Dona Quijota).^[22]

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/) a z projektu Kramerius NK ČR (http://kramerius.nkp.cz).

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu Josef Bojislav Pichl na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Josef Bojislav Pichl
•   Autor Josef Bojislav Pichl ve Wikizdrojích
•   Encyklopedické heslo Pichl (příjmení) v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Josef Bojislav Pichl v Lexikonu české literatury v Digitální knihovně Akademie věd ČR
• Soupis pražských domovských příslušníků 1830–1910, Pichl, Joseph *1813