Jan Vladislav

Narodil se v Hlohovci na Slovensku v české rodině poštovního úředníka, bývalého legionáře. Roku 1939 odešel s rodinou do Čech a o tři roky později složil maturitu na gymnáziu v Poličce. Jako maturant pomáhal v místní knihovně a nacházel zálibu v cizojazyčných svazcích. První knihou v originále, kterou přečetl celou, bylo Goethovo Utrpení mladého Werthera. Pak pokračoval s překlady Petrarkových sonetů, to vše ve věku 17 let.

Po válce studoval komparatistiku na Karlově univerzitě v Praze, byl žákem Václava Černého; dva semestry také v Grenoblu srovnávací dějiny literatury.

V roce 1968 se podílel na vzniku Kruhu nezávislých spisovatelů a  roku 1969 mohl konečně ukončit studia na FF UK doktorátem z filosofie. Za normalizace byl znovu zbaven možnosti publikovat. Založil samizdatovou edici Kvart, kde vyšlo přes 120 titulů, mezi nimi i několika svazků jeho vlastních básní, esejí a kritik. V prosinci 1976 byl jedním z prvních signatářů Charty 77. Inscenaci jeho pohádkové hry Popella uvedlo v roce 1975 VČLD DRAK z Hradce Králové, v únoru 1977 ji hrálo v Praze, v Divadle S+H. Vzápětí byla inscenace textu „Chartisty“ zakázána východočeským KNV. V září 1976 se jako „guru“ a první čestný člen podílel na „rozjezdu“ ineditního spolku Societas Incognitorum Eruditorum (první učená společnost toho jména existovala v Olomouci 1746–1752). Od května 1976 do prosince 1988 SIE (12–18 přátel, převážně absolventů FFUK a MFFUK) vydávala v 10 exemplářích strojopisný kulturně-politický měsíčník Acta incognitorum. (Dnes v Libri Prohibiti J. Gruntoráda.) J. V. zde přednesl a „publikoval“ svůj esej Tři skici k jednomu obrazu.

V roce 1981 byl šikanou režimu donucen k exilu do Francie, kde žil v Sèvres u Paříže a vedl na Vysoké škole sociálních věd seminář o neoficiální kultuře v zemích za železnou oponou. Po Listopadu začal z Paříže uveřejňovat pravidelně články v Literárních novinách. Roku 2003 ovdověl, vrátil se do Prahy a publikoval své starší původní práce i překlady. K vydání připravoval svůj Otevřený deník 1977–1981^[1] a Pařížský deník 1981–1989, které poprvé vyšly v letech 2012 a 1991 resp.^[2]

Jan Vladislav překládal ze sedmi jazyků: angličtiny, francouzštiny, italštiny, němčiny, rumunštiny, ruštiny a ukrajinštiny a s výpomocí odborníků také z čínštiny a japonštiny.

Vydal dvě knížky vlastní poezie a výbor ze Shakespearových Sonetů, ale po únoru 1948 byl z politických důvodů z univerzity vyloučen a většina nákladu jeho třetí básnické knihy Hořící člověk skončila ve stoupě. Poté mohl v literatuře působit už jen pouze jako překladatel, případně autor knih pro mládež. Překládal a předmluvami nebo doslovy doprovázel zejména klasickou, moderní a lidovou poezii. Jeho původní poezie zůstávala v rukopisech.

• Hořící člověk (z let 1946–1948)
• Samomluvy (1950–1960)
• Věty (1962–1972)
• Fragmenty (1978–1989)
• Sny a malé básně v próze (1981–1990)

Hořící člověk i další sbírky ze souboru uvedené výše v době socialismu nesměly vyjít a byly vydávány strojopisově, v zahraničí nebo až po roce 1989. Souborně byly v České republice vydány poprvé v roce 1991 v nakladatelství KOS pod názvem Kniha poezie.^[3]

Kniha Eseje (2019) shrnula bohatou sbírku Vladislavových do té doby tiskem nevydaných souborů esejů, které autor psal už od 50. let a sám je uspořádal.^[4] Spolu s Vilémem Prečanem napsal knihu Horký leden 1989 v Československu, která obsahuje podrobnou dokumentaci k událostem, jež souvisely s 20. výročím smrti Jana Palacha.^[5]

O autorovi samotném vyšla v roce 1998 kniha Umíněnost jako osud: Jan Vladislav pětasedmdesátiletý, jež kromě ukázek z Vladislavova díla obsahuje také několik textů o autorovi a výběrovou bibliografii.^[6][7]

Je nositelem Řádu Tomáše Garrigua Masaryka (1991), francouzského Řádu umění a literatury (1993), Ceny PEN Clubu za celoživotní dílo (1998) a Státní ceny za překladatelské dílo (2001) a ceny Ministra zahraničí Gratias agit (2008).

• Časopis Reflex, 28/2005
• KAUTMAN, František. PREČAN, Vilém. DRÁPALA, Milan. Umíněnost jako osud: Jan Vladislav pětasedmdesátiletý 1. vyd. Praha: Nadace Československého dokumentačního střediska, 1998. 186 s. ISBN 80-238-1803-1
• VLADISLAV, Jan. VONDRÁČEK, Jiří. Nebylo těžké říci ne 1. vyd. Praha: Radioservis, 2011. 162 s. edice Osudy ISBN 978-80-86212-74-6

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Vladislav na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jan Vladislav
• Jan Vladislav dopsal svoji poslední báseň – ČT24, 3. března 2009
• Kdo to neví, myslí si, že je novátor – rozhovor s Janem Vladislavem v měsíčníku Plav 11/2007
• Ještě jsem tady – Jan Vladislav – dokument ČT, 2006 – možnost on-line přehrání
• Jan Vladislav in Italia [1]
• Jan Vladislav ve Slovníku české literatury po roce 1945