Hájkova kronika

 

Václav Hájek z Libočan se narodil na konci 15. století v zemanské utrakvistické rodině pravděpodobně jako druhorozený syn, neboť byl poslán na církevní dráhu. Nevíme sice, kde a co Hájek studoval, ale víme, že jeho vzdělání nebylo příliš vysoké. Roku 1520 nastupuje Hájek jako utrakvistický farář v Kostelci u Budyně nad Ohří. O rok později mění působiště i vyznání a stěhuje se do Zlonic, kde se ujímá postu kaplana. Od té doby jeho církevní kariéra rostla, ale kvůli personálním neshodám často měnil své působiště. Postupně zastával například místa kazatele u sv. Tomáše na Malé Straně, místo faráře a správce zlatého dolu ve Starém Rožmitále u Lva z Rožmitálu, a potom i místo děkana na Karlštejně. Právě spojení církevního úřadu s výnosným postem světským je pro Hájka typickým. Možná na Karlštejně v roce 1533, ještě před sesazením z úřadu, ho zastihuje prosba českých šlechticů o sepsání Kroniky české. Historici se totiž domnívají, že si z karlštejnské knihovny vybral několik knih, které pak užíval jako dobové prameny. Další knihy, se kterými Hájek pracoval, mu byly zapůjčeny z knihoven samotných šlechticů nebo z knihovny Pražského hradu.

Kronika byla psána v letech 1533 (někdy uváděno 1534) až 1539. V roce dokončení dostal Hájek královo privilegium, kde byla vymezena autorská práva autora na 10 let od vydání a byli stanoveni cenzoři (nejvyšší sudí dvorský, Jan Starší Popel z Lobkowicz, místosudí, Jan Hodějovský z Hodějova, a Heřman Sedlecký od Dubu), kteří měli dílo schválit před tiskem. O dva roky později byla kronika schválena a dána k vytisknutí v nákladu 1000 kusů. Tiskárnu Jana Severína však postihl požár Malé Strany a Hradčan, přičemž všechny dosud vytištěné listy shořely, takže kronika vyšla až v roce 1543.

Kniha začíná dvěma předmluvami. V té první, sepsané Hájkem, je vyzdvižena tradice a důležitost kronik „všecky věci, které su napsány v Zákoně Starém, nic jiného nejsu než kroniky kteréž předkem od Mojžíše, vnuknutím Božským sepsány su potom i od jiných pro vzdělání lidí buducích ješto ty a takové věci su nám potřebné, znáti a věděti ne pro samo toliko našich srdcí potěšení, ale i pro zprávu a naše spasení“ dále pak nutnost shromažďování faktů o minulosti národa a navazuje slovy: „i zdálo se osobám některým … aby takové věci v hromadu jednu sneseny byly, o to největší péči měli tito: urozený pán Jindřich Berka z Dubé, nejvyšší sudí Království českého, Jan Hodějovský z Hodějova, místosudí Království českého … Mistr Brykci z Lycka, kteříž netoliko mne za to žádali, ale i nutili“ a dokládá svoji snahu o nestrannost „Já zajisté nechtěl jsem se uchýliti napravo, ani nalevo, než to aby se položilo neb psalo, což pravého jest … A nemouž to nikterak býti, aby jeden takové věci spisuje, těm lidem sobě odporným (kališníci a luteráni), všem se zachovati ráčil“ a nezapomíná pochválit svou vytrvalou, pilnou a poctivou práci. Předmluvu druhou má na svědomí právník, vyznavač luterské víry, Mistr Brikcí z Licka, který se pozitivně vyjádřil k Hájkově činnosti. Po předmluvách následuje seznam jmen šlechticů, kteří se na vydání kroniky podíleli, s jejich erby. Poslední dva erby patří Václavu Halašovi z Radimovic, který náklad financoval, a Václavu Hájkovi z Libočan.

Hájek začíná samotnou kroniku popisem rozmístění německých a slovanských kmenů po stavbě Babylónské věže. Vychází z toho, že praotec Čech přišel do země jménem Bohemie (Boiohaemum), tedy pojmenovaného území, které již předtím někomu náleželo (Boemům, Markomanům), přičemž tuto pověst datuje do roku 644 a v závislosti na letopočtu jsou pak uváděny všechny další události. Vedle hlavní linky, která je tvořena konáním českých panovníků, je zde věnována pozornost i některým událostem z dějin okolních států. Ovšem vzhledem k tendenční interpretaci dějin Hájkem jsou tyto velmi redukovány a nejsou příliš sledovány do důsledků. Například boji o investituru věnoval Hájek 11 řádků s přilehlou glosou „Císař Jindřich laupil kostely“. Naopak době Husově a husitské věnuje velkou pozornost, jsa si vědom dopadu této doby na vývoj dějin českých až po nástup Habsburků. Samotného Husa nepodrobuje z pochopitelných důvodů velké kritice (v řadách šlechty se nacházelo mnoho utrakvistů a sám Hájek jím byl dříve též), jak by se dalo čekat, ale počínání husitů již odsuzuje. Velmi pečlivě líčí počínání Jana Žižky z Trocnova ještě předtím, než se dostal do čela husitů. Dílo je zakončeno slavnostní korunovací Ferdinanda Habsburského českým králem a slovem Amen.

V kronice jsou zaznamenány výrazné klimatologické výkyvy, přírodní katastrofy a požáry. Je ilustrována, vše důležité je shrnuto v marginálních glosách (poznámky u kraje textu), jejichž abecední rejstřík je vzadu svazku za přiloženými seznamy obcí, šlechtických a církevních majetků.

Hájek kroniku dokončil roku 1539, vydána byla 1541, ale kvůli požáru města a problémům s investory se distribuce posunula až do roku 1543.

Přestože se jednalo o populární dílo, bylo vydáváno poměrně málo. Po prvním vydání v roce 1541 byla nejdříve kronika vydána roku 1596 v německém překladu městského písaře Johanna Sandela (Böhmische Chronica), německy vyšla ještě v letech 1697 a 1718. V letech 1764–1786 vydával Gelasius Dobner slavný latinský kritický překlad (Annales Hageciani – vydání není úplné). Podruhé vydal český text ve formě reprintu Jan Ferdinand ze Schönfeldu ve své tiskárně v roce 1819. O moderní kritickou edici kroniky se pokusil Václav Flajšhans po první světové válce (1918–1933), ovšem toto vydání obsahuje pouze část kroniky. Výtahy z kroniky připravil Jaroslav Kolár v roce 1981 (Kronika česká). Edici celého českého textu kroniky připravil jazykovědec Jan Linka k vydání v roce 2013 (Kronika česká).

Odklon od historických faktů v Kronice české byl jasný již jeho současníkům i následující generaci, která ale, v čele s Adamem Veleslavínem, Hájkovi „bájivost a básnivost“ nezazlívala. Ovšem jedním z těch, kdo Hájkovi "naletěli", byl jeho současník, arcibiskup olomoucký Jan Skála z Doubravky, který se o něj opíral při psaní své kroniky Historiae Regni Boiemiae. Kronika česká se stala oblíbeným a ceněným čtivem i uznávaným historickým pramenem. Nesmíme zapomenout, že Hájek měl přístup k mnoha zdrojům, které byly zničeny během malostranského požáru, včetně Zemských desk. Vzhledem ke katolické interpretaci dějin nebyla kronika pálena ani zakazována jezuity. Dokonce jezuita a historik Bohuslav Balbín se stal dalším z těch, kdo své dílo podepřel Hájkovými výmysly.

Prvním, kdo se postavil ke kronice kriticky, byl kněz, historik, první český dějezpytec a spoluzakladatel Královské české společnosti nauk Gelasius Dobner, který se dostal k latinskému překladu piaristy Viktorina od sv. Kříže k připravovanému vydání kroniky (pravděpodobně pod patronátem Františka Antonína Berky z Dubé). V letech 1764–86 vydal Dobner (34 let po Viktorinově smrti) šest dílů kroniky (Viktorinův překlad sahající do roku 1198) i se svou obsáhlou kritikou, kterou napsal rovněž latinsky a pokračoval s překladem do 70. let 13. století, který ale nevydal. Jinde se o Hájkovi vyjádřil jako o sedmilháři a nactiutrhači. Sice Konec učinil hájkování v českých dějinách, ale sklidil velký odpor u svých kolegů buditelů za hanobení díla, které je napsáno starou češtinou a velebí české dějiny. O něco menší kritiku sklidil další hájkobijec a zastánce pravdy Josef Dobrovský, který zhodnotil Kroniku českou v cyklu Kritické pokusy jak očistit starší české dějiny od pozdějších výmyslů. Na rozdíl od Dobnera dokázal „modrý abbé“ upoutat pozornost i nálezem několika českých středověkých rukopisů ve stockholmské Královské knihovně.

Jak už bylo výše zmíněno, ani František Palacký neotálel s odepsáním Hájka. Nezbývalo mu ale nic víc, než shrnout to, co už Dobner a Palackého učitel Dobrovský publikovali. „Celý dějezpyt a dějepis český nezná většího škůdce nad muže tohoto, který dav se do spisování obšírné kroniky české, jal se neslýchanou nestoudností nejen vymýšleti a na drobno líčiti dle zdání svého příběhy nebývalé, ale i podkládati jim za prameny spisy rovněž smyšlené a od nikoho, ani od spisovatele samého nevídané. A toto veliké pásmo lží a klamů chytře ukrytých, za kteréžto my na místě spisovatelově styděti se musíme, podáno jest národu našemu za pravou kroniku roku 1541, a za takovou přijato a přijímá se bohužel ode mnohých až podnes! … Kalem Hájkovým naprzněny zůstaly potom více méně pohříchu všecky kroniky české, až teprve Dobner obšírným svým komentářem odkryl učenému světu všecku nečistotu pramene toho.“

Po osobní stránce je Václav Hájek z Libočan současnými vědci hodnocen jako ambiciózní muž, hádavý, ctižádostivý a hamižný.

Od historiků dřívějších dob si oprávněně vysloužil pověst fabulátora, vymýšlejícího si nepravdivé historky. S rozsáhlou kritikou přišel jako první Gelasius Dobner (1719–1790) ve svém kritickém rozboru Kroniky. Oprávněně poukázal na zjevné nepravdy v Kronice obsažené. František Palacký považoval za největší Hájkův prohřešek, že si vymýšlel zdroje informací.

Současní historici se na Hájkovo dílo dívají tolerantněji, pohledem doby, ve které vzniklo. V době vydání Kroniky (1541) ale nebyly ještě hranice mezi odborným spisem, populárně–vědeckým dílem a historickou beletrií vymezena.

Hájek se ale nesnažil jen o strohý popis událostí, ale i o domýšlení, čím byly historické osobnosti motivovány ke svým skutkům (např. vývoj knížete Boleslava od bratrovraha k moudrému knížeti či naopak Jana Žižky od ušlechtilého rytíře k nemilosrdnému bojovníkovi). Při tom své dílo opíral o prakticky všechny starší české kroniky; vycházel ale i legend a vlastních smyšlenek.^[3]

Současná věda oceňuje v Hájkově díle pramennou hodnotu týkající se nikoliv dávných časů, ale doby, ve které Hájek žil. Též je ceněna literární hodnota, která z Kroniky učinila po dlouhou dobu nejpopulárnější dílo o české historii a inspirovala řadu umělců, např. Antonína Machka, Bedřicha Smetanu či Aloise Jiráska.^[4][3]

• Hájek z Libočan, Václav. Kronika česká. Praha: Academia. ISBN 978-80-200-2255-4 - editoval Jan Linka: Tato práce je nejúplnější edicí Hájkovy kroniky.
• V. Flajšhans, Kronika česká I. Úvod. Praha 1918
• HÁJEK Z LIBOČAN, Václav. Pověsti o počátcích českého národu a o českých pohanských knížatech. Příprava vydání Jan Kočí. Praha: Kočí, 1917. Dostupné online. 
• LINKA, Jan (ed.). Studia Hageciana 1: Na okraj Kroniky české. Praha: Ústav pro českou literaturu; Academia, 2015
• ŠIMÁK, Josef Vítězslav. Prameny a pomůcky Hájkovy. In: Gustav Friedrich; Kamil Krofta; Jaroslav Bidlo. Sborník prací historických : k šedesátým narozeninám dvor. rady prof. dra Jaroslava Golla. Praha: Hist. klub, 1906. Dostupné online. S. 195–213.

• Humanismus a renesance v české literatuře
• Gelasius Dobner

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu Hájkova kronika na Wikimedia Commons
• Digitalizovaný exemplář Hájkovy kroniky (vydání 1819) – Münchener Digitalisierungszentrum, projekt Bavorské státní knihovny
• Digitalizovaný exemplář Hájkovy kroniky (vydání 1819) Archivováno 12. 1. 2010 na Wayback Machine. – Knihovna Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
• Digitalizovaný exemplář Hájkovy kroniky (vydání 1819) – Kramerius, digitální knihovna Národní knihovny ČR
• Digitalizovaný exemplář Hájkovy kroniky (vydání 1541) – Rakouská národní knihovna