Mandátní Palestina

S podporou arabského povstání proti Osmanské říši během první světové války v roce 1916 vyhnali Britové osmanské síly z Levanty (východního pobřeží Středozemního moře).^[1] Spojené království přislíbilo Arabům podporu v boji za nezávislost v případě povstání, zároveň však s Francií tajně uzavřelo Sykesovu–Picotovu dohodu o rozdělení Osmanské Sýrie, což po vyzrazení dohody vnímali Arabové jako zradu.^[2] Dalším problémem pro zástupce arabského obyvatelstva i představitele okolních arabských států byla Balfourova deklarace z roku 1917, ve které Británie přislíbila svou podporu pro zřízení židovské „národní domoviny“ v Palestině.

Mandátní Palestina byla na základě jejího sociálního, politického a ekonomického rozvoje označena jako mandát kategorie A. Mandáty této kategorie se vztahovaly na území, u nichž se předpokládalo relativně rychlejší dosažení nezávislosti. Všechny, s výjimkou Palestiny získaly nezávislost do roku 1946.^[3]

Území bylo nejdříve nazváno Palestina, protože pod tímto názvem bylo známo jak v Evropě, tak v arabském světě. Podle mandátní listiny měly být na tomto území používány tři oficiální jazyky: angličtina, arabština a hebrejština. Britská mandátní správa v roce 1926 rozhodla v oficiálních dokumentech používat arabský a hebrejský ekvivalent anglického názvu, tedy Filastín (فلسطين‎) a Palestina (פּלשׂתינה‎). Židovské vedení navrhovalo, že správné hebrejské jméno by mělo být Erec Jisra'el (ארץ ישׂראל‎, Země Izrael). Nakonec byl přijat kompromis přidávat iniciály navrhovaného hebrejského názvu (alef-jód) v závorkách (א״י‎), kdykoli bylo v hebrejštině jméno mandátního území uvedeno v oficiálních dokumentech. Arabské vedení vnímalo tento kompromis jako porušení podmínek mandátu. Někteří arabští politici proto navrhovali jako arabské jméno „Jižní Sýrie“ (سوريا الجنوبية‎). Britské úřady tento návrh odmítly se zdůvodněním, že tradičně je v arabštině používán název Filastín.

Během mandátu oblast zaznamenala několik vln židovské imigrace organizovaných Židovskou agenturou pro Izrael, kterou jak britská mandátní správa, tak Společnost národů uznávaly za oficiální reprezentaci místní židovské komunity. Zároveň došlo k vzestupu nacionalistických hnutí v židovské i arabské komunitě, které vyústily v řadu konfliktů.

Přitom do roku 1920 byly vztahy představitelů místních Arabů k židovským imigrantům spíše pozitivní. Imigranti byli vítáni, protože přinášeli ekonomický i kulturní rozvoj oblasti. Místní vládci jim ochotně prodávali půdu a uzavírali smlouvy o spolupráci se sionisty. Situace se změnila až poté, co byl do funkce Velkého muftího Jeruzaléma dosazen Britskou správou nacionalista Amín al-Husajní.^[4] Paradoxně šlo o člověka, který byl v roce 1920 odsouzen za podněcování protižidovských pogromů.^[5]

Konflikty mezi Židy a Araby (ale i mezi nimi a britskou správou) se v oblasti vyskytovaly již před vznikem Mandátní Palestiny. Nejvýznamnější konflikty v průběhu mandátu byly nepokoje v roce 1929, arabské povstání v letech 1936–1939 a židovské povstání v letech 1944–1948.

Plán Organizace spojených národů pro rozdělení Palestiny na dva státy, jeden arabský a jeden židovský, byl schválen 29. listopadu 1947. Následující den začala občanská válka, která přerostla v První arabsko-izraelskou válku po vyhlášení Státu Izrael 14. května 1948. Válka skončila rozdělením území Mandátní Palestiny mezi Stát Izrael, Jordánsko, které anektovalo území na západním břehu řeky Jordán, a Egyptské království, které v pásmu Gazy zřídilo Protektorát Gaza.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Mandatory Palestine na anglické Wikipedii.

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu Mandátní Palestina na Wikimedia Commons