Válka

Válka je stav organizovaného násilí mezi dvěma nebo více skupinami lidí. Násilí je ve válce použito válčícími stranami jako mocenský prostředek k prosazení politických, náboženských, ideologických, ekonomických nebo jiných cílů. Válka je opakem míru. V mezinárodní politice se jedná o extrémní nástroj prosazení cílů vojenskými prostředky a vojenskou silou. Přechodným stavem mezi vedenou válkou a mírem je příměří.

Ve své knize O válce, pruský vojenský teoretik Carl von Clausewitz nazývá válku „Pokračováním politiky jinými prostředky“.^[1] Válka je interakcí mezi dvěma nebo více vojenskými silami, „soubojem vůlí“.^[2]

Válka není omezena jen na člověka. Například některé konflikty šimpanzů lze hodnotit jako primitivní války.^[3][4] Přesto archeologické nálezy naznačují, že u člověka jde o novodobý vynález.^[5][6]

V některých případech může dojít k eufemistickému zastírání podstaty věci a nazývání konfliktu, který bezpochyby splňuje parametry války, např. jako policejní akce, zajištění bezpečnosti, speciální vojenská operace či udržování míru.^[zdroj?] Válku vedou dvě nebo více stran, stranou je buď stát nebo ozbrojená skupina (zejména ve vnitrostátních konfliktech – občanských válkách). V praxi se také stává, že mezinárodní válka vyprovokuje válku občanskou či naopak.

Válka je nejčastěji definována jako konflikt doprovázený účastí a střetem vojenských sil minimálně jednoho státu nebo jedné a více ozbrojených frakcí.

Z hlediska plošného rozsahu dělíme ozbrojené konflikty na války globální (zcela výjimečné) a války lokální. Lokální války jsou běžným druhem konfliktů a zpravidla probíhají mezi dvěma státy (občanské mezi dvěma stranami konfliktu) nebo státem a malou koalicí států, nejvýše dvěma malými koalicemi. V průběhu druhé poloviny 20. století došlo k více než dvěma stům lokálních válek.^[zdroj?]

Mezinárodní právo (od přijetí Ženevských úmluv z r. 1949) zavedlo pojem „ozbrojený konflikt“, což je pojem obecnější, než pojem „válka“, který se striktně vzato vztahuje jen na mezinárodní ozbrojený konflikt splňující podmínky zahájení (vypovězení války nebo ultimátum).^[7]

Válka doprovází lidstvo od neolitické revoluce a stejně jako se vyvíjela lidská kultura a výrobní možnosti, vyvíjela se i válka a její vedení. Na začátku proti sobě stáli nevyzbrojení členové jednotlivých klanů. Byl nalezen masový hrob pocházející již z neolitu s více než 300 padlými.^[8] Pak následovalo postupné vyzbrojování pěšáků a jejich organizace do větších celků. Ve starověku v Mezopotámii byla doložena první stálá armáda, která měla za úkol udržování státní moci, obranu před nájezdníky a rozšiřování říše do okolí. Díky pečlivé výzbroji a uspořádání se brzy stala velmi účinnou silou, která dokázala říši bránit. Od starověku jsou výdaje na obranu a válku běžně kolem 50 % rozpočtu města či státu, a to i během míru, což přetrvávalo až do 20. století.^[9]

S rozvojem technických možností se mění i strategie a taktika boje. Vycvičené zástupy Římanů vystřídala jízda, masové nasazení pěchoty a lučištníci. Objevem palných zbraní začali lučištníci ztrácet na významu a byli nahrazováni střeleckými oddíly. Jezdectvo zažilo svůj pád během první světové války, když nebylo efektivní proti tvrdé realitě zákopové války.

Překonání zákopové války umožnila letadla a tanky. S nástupem letectva a tanků se opět změnila strategie vedení války – na řadu přichází blesková válka, která je postavena na mobilních jednotkách schopných postupovat hluboko do týla nepřítele. Válka se stala mnohem více pružnou a pohyblivou. V průběhu druhé světové války se začala objevovat nová zbraň – balistická raketa, která již naprosto zrušila rozmezí mezi frontovou linií a zázemím. V dnešní moderní válce je možné zasáhnout libovolný cíl na planetě.

S objevením jaderných zbraní přešlo lidstvo do doby, ve které vedení války může znamenat i konec civilizace. Válčící strany disponují technologií, která je schopna vymazat nepřítele z povrchu Země. Jedním z důsledků existence atomové bomby je strategie jaderného odstrašení a snaha předejít vypuknutí konfliktu. Existence atomové bomby je někdy považována za jeden z důvodů nevypuknutí třetí světové války.^[zdroj?]

Války vznikají z různých příčin, které se nedají vždy dobře vysledovat, ale je důležité rozlišovat, jestli se jedná o války mezi státy anebo mezi skupinami lidí. Státy většinou válčí o získání moci (například válka ve Vietnamu), strategických surovin, kolonií, či z náboženských či ideologických důvodů. Během moderní války mezi civilizovanými státy jsou snahy na vedení konvenční války, kdy jsou dodržovány mezinárodní smlouvy o zacházení se zajatci, snaha ochraňovat civilisty a nedopouštět se válečných zločinů (i přes snahy se ale objevují případy jejich porušování).

Během války náboženské, či občanské nebo ideologické nejsou často dodržovány žádné zákony a často na obou stranách jsou prováděny rozsáhlé etnické čistky, masové popravy, mrzačení obyvatelstva, znásilňování a používání veškeré dostupné techniky (magdeburská svatba). Vojáci nejsou často odlišeni od civilního obyvatelstva, což znemožňuje konvenčním armádám jejich efektivní eliminaci a způsobuje ztráty na civilistech.

Studená válka měla za následek historicky velmi dlouhé období vyrovnanosti vojenských sil mezi státy sdružených v NATO v čele s USA na jedné straně a s komunistickými státy v čele se SSSR na straně druhé. Bylo zajištěno vzájemným jaderným zastrašením a snahou vyhnout se ozbrojenému konfliktu, což byl jeden z prioritních cílů obou stran. Spolu s koncem studené války však zmizel dosud jasně definovaný nepřítel, s kterým by potenciální válka přerostla v celosvětově ničící jaderný konflikt. Došlo ke vstupu nově vzniklých států na světovou scénu a jednoznačnou hrozbu vystřídalo mnoho nových nevyzpytatelných rizik.

K vnitrozemským konfliktům (občanským válkám) dochází téměř vždy v důsledku napětí uvnitř společnosti. Státní instituce nejsou nadále schopné udržet pořádek v rámci státu, státní struktury se hroutí a společnost upadá do chaosu. Válka se tak dostává do rukou různých skupin a bývá tak označována za válku postmoderní.

Příčiny vzniku ozbrojených konfliktů lze rozdělit do několika skupin. První z nich je otázka územních sporů v důsledku snahy o posílení vlivu na určitém území, nebo naopak snaha vymanit se z vlivu ekonomicky silnějšího státu. Druhou skupinou jsou důvody hospodářské. Řada lokálních válek je vedena kvůli nerostnému bohatství a jejich distribuci. K těmto konfliktům patří například spory o ložiska ropy v Kaspickém moři a otázka přístupu ke sladkovodním zdrojům na Blízkém východě a v Africe. Další skupinou jsou náboženské důvody, které lze také označit za ideologické důvody. Příkladem je spor židů a muslimů na Blízkém východě. V neposlední řadě je třeba zmínit konflikty národnostního charakteru. Odehrávají se především v Africe a často dosahují rozměrů genocidy, jako například masakr Tutsiů ze strany Hutů ve Rwandě v roce 1994.

Pravidla ozbrojeného konfliktu se řídí sérií mezinárodně uznávaných zákonů a rezolucí, včetně Charty OSN, která zemím přiznává právo bránit se v případě napadení, zakazuje ale vedení útočných válek.^[10] Základním dokumentem jsou Ženevské úmluvy,^[11] které ratifikovalo 196 států světa a které platí jak pro konflikty mezi státy, tak pro asymetrické konflikty (jiné entity). Stanovují, jak se válčící strany mají během ozbrojeného konfliktu chovat a co se naopak nepřipouští. Pravidla chrání všechny, kteří se bojů neúčastní (civilisté, lékaři, humanitární pracovníci) i ty, kteří již nejsou schopni boje (raněné, nemocné, válečné zajatce). Civilisty nelze brát jako rukojmí. Zapovězeny jsou útoky na civilní infrastrukturu (školy, nemocnice, obytné domy, vodárny, elektrické vedení atd.). Úmyslný nebo neodůvodnitelný útok na civilní cíle je válečným zločinem. Použitá síla také musí odpovídat síle útoku (konvenční versus použití jaderné zbraně). Nelze zabíjet vzdávající se osoby nebo mimo boj (hors de combat). Zajaté a raněné je nutné ošetřovat a zabezpečit proti násilí. Každý má nárok na základní soudní záruky, nesmí být mučen, fyzicky trestán ani ponižován a má právo si dopisovat se svými rodinami a získat pomoc.^[10]

Podle článku 51 Charty Spojených národů má napadený právo na obranu, což je ale omezeno mezinárodním humanitárním právem. Pokud jsou vojenské cíle záměrně kryty civilními, stávají se i z nich legitimní vojenské cíle a jde o „vedlejší škody“ mezi civilním obyvatelstvem. Kolektivní trest (např. blokáda zásobování civilního obyvatelstva) není možný.^[10]

• asymetrická válka
• biologická válka
• hybridní válka
• chemická válka
• ideologická válka
• informační válka
• jaderná válka
• náboženská válka
• občanská válka
• partyzánská válka
• studená válka
• svatá válka
• světová válka
• totální válka

Povaha válčení se za 200 let od napoleonských válek výrazně změnila. Společným stanoviskem pro tento přístup je, že během klasické éry válčení bylo předpokladem úspěchu porazit hlavní sílu nepřítele. V současné době se má za to, že útok proti centrálním částem nepřítele nebo týlovým jednotkám, jako jsou logistické nebo velitelské a řídicí jednotky, by mohl stačit k tomu, aby zlomil nepřátelskou vůli pokračovat.

• Opotřebovací válka – známá také jako atriční kultura nebo opotřebovací válka.
• Manévrovací válka – také známá jako mobilní kultura nebo kultura manévrů.^{[12][13][14][15]}

Boyd vysvětlil rozdíl mezi těmito dvěma pojmy: opotřebovávací válka je zaměřena na fyzickou oblast a využívá palebnou sílu jako ničivou sílu, zatímco manévrová válka je zaměřena na mentální oblast, kde cílem bylo vyvolat „překvapení a šok“ pomocí nejistoty, mobility a klamání.^[16]

V teorii manévrů existuje několik popisů toho, co je důležité pro manévrovací válku:

William S Lind	Martin van Creveld	Liddell Hart
Taktika typu mise Recon pull Centrum gravitace Surface a gaps OODA	První princip, který van Creveld zmiňuje, je tempo a souvisí s Boydovou OODA smyčkou. Druhým principem je těžiště. Třetím principem je překvapení. Čtvrtým principem je použití kombinovaných zbraní, princip použití různých druhů zbraňových systémů současně při působení na nepřítele. Pátým principem je být flexibilní a zvládnout válečné frikce (mlhu války). Šestým a posledním principem je mít silně decentralizovanou organizaci, která používá taktiku typu mise (mission command).	1. Vyhnout se nepřátelské síle. Konkrétně zakázat nepříteli použití jeho síly. 2. Oklamat nepřítele. I když je tato myšlenka poněkud odlišná od té první, je nakonec zaměřena na stejný cíl: zastavit nepříteli příležitost využít jeho sílu. 3. Vytvářet a útočit na zranitelnosti nepřítele.

Atriční válka má za cíl zničit vojenskou sílu/schopnost nepřítele.

Kniha Nilse Mariuse Rekkedala o moderním umění válka definuje opotřebovávací válčení tímto způsobem:

• Palebná síla
• Čas
• Tempo
• Nadřazenost s cílem zajistit úspěch
• Získání a udržení terénu
• Bojové plány
• Pohyb

Za největší války podle středního odhadu počtu obětí se uvádějí:^[zdroj?]

3. století

• Čínské císařství v období tří říší (37 miliónů)

8. století

• Povstání An Lu-šana (21 miliónů)

14. století

• Mongolská říše – rozšiřování (35 miliónů)
• výboje Tamerlána – (17 miliónů)

17. století

• nástup dynastie Čching do Říše Ming (25 miliónů)

19. století

• Povstání tchaj-pchingů (32 milionů)

20. století

• I. světová válka (31 milionů)
• II. světová válka (58 milionů)

Války ovšem nelze takto jednoduše srovnávat, protože světová populace významně roste. Ve starověku patří svým rozsahem mezi významné války bitva u Kurukšétry (4 milióny), druhá punská válka (0,8 miliónu), galská válka (do 1 miliónu), první židovská válka (1 milión).

Při relativním srovnání například třicetiletá válka zahubila třetinu (například České země) až dvě třetiny místní populace, kdežto II. světová válka maximálně 16 % obyvatel v Polsku (4 % ztráty mělo Československo). Arménská genocida, Rwandská genocida (v případě Tutsiů) či Paraguayská válka vyhladila přibližně 70 % lidí dané skupiny.

Počet obětí konfliktů v přepočtu na obyvatele nevykazuje jasný trend.^[17] Průměrná délka trvání válek, kterých se zúčastnila velmoc, byla ve 20. století přibližně 2 roky, kdežto v předchozích století to bylo více.^[18]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku War na anglické Wikipedii.

• Angelo Codevilla and Paul Seabury, War: Ends and Means (Potomac Books, Revised second edition by Angelo Codevilla, 2006)
• Angelo M. Codevilla, No Victory, No Peace (Rowman and Littlefield, 2005)
• Barzilai Gad, Wars, Internal Conflicts and Political Order: A Jewish Democracy in the Middle East (Albany: State University of New York Press, 1996).
• Clausewitz, Carl Von (1976), On War (Princeton and New Jersey: Princeton University Press)
• Fry, Douglas P., 2005, The Human Potential for Peace: An Anthropological Challenge to Assumptions about War and Violence, Oxford University Press.
• Gat, Azar 2006 War in Human Civilization, Oxford University Press.
• Gunnar Heinsohn, Söhne und Weltmacht: Terror im Aufstieg und Fall der Nationen ("Sons and Imperial Power: Terror and the Rise and Fall of Nations"), Orell Füssli (September 2003), ISBN, available online as free download (in German)
• Fabio Maniscalco. World Heritage and War - monographic series "Mediterraneum", vol. VI. [s.l.]: Massa, Naples, 2007. 
• Keegan, John, (1994) "A History Of Warfare", (Pimlico)
• Kelly, Raymond C., 2000, Warless Societies and the Origin of War, University of Michigan Press.
• Krejči, Oskar: Mezinárodní politika. 6. upravené vydání. Praha: Ekopress. ISBN 978-80-87865-63-7
• Krejčí, Oskar (2011), Válka, Praha: Professional Publishing. ISBN 978-80-7431-056-0 - Elektronická verze knihy zpřístupněná u příležitosti 100. výročí začátku 1. světové války
• Small, Melvin & Singer, David J. Resort to Arms: International and Civil Wars,. [s.l.]: Sage Publications, 1982. 
• MORRIS, Ian. K čemu je dobrá válka? Konflikty a pokrok civilizace. Překlad Stanislav Pavlíček. Praha: Argo, 2017. 520 s. ISBN 978-80-7363-764-4. ^[1]
• Otterbein, Keith, 2004, How War Began.
• Turchin, P. 2005. War and Peace and War: Life Cycles of Imperial Nations. New York, NY: Pi Press.
• Van Creveld, Martin, The Art of War: War and Military Thought, London: Cassell, Wellington House
• Fornari, Franco (1974), The Psychoanalysis of War, Tr. Alenka Pfeifer. Garden City, New York: Doubleday Anchor Press. Reprinted (1975) Bloomington: Indiana University Press.
• Walzer, Michael (1977), Just and Unjust Wars (Basic Books)
• Keeley, Lawrence. War Before Civilization, Oxford University Press, 1996.
• Wade, Nicholas. Before the Dawn, Penguin: New York 2006.
• Duane M. Capulla, War Wolf, University of Pili (2008)
• Řehka, Karel. Informační válka. Praha: Academia, 2017. ISBN 978-80-200-2770-2
• Freedman, Lawrence, Strategy: a history. Oxford University Press, Oxford, 2013
• Leonhard, Robert R. Fighting by minutes: time and the art of war. Praeger Published, Westport, 1994
• Leonhard, Robert R. The art of maneuver-warfare theory and airland battle, Presidio Press, CA, 1991
• Rekkedal, Nils Marius, Modern krigskonst: militärmakt i förändring, 3., rev. uppl. Krigsvetenskapliga institutionen, försvarshögsk, Stockholm, 2004
• Van Creveld, Martin. Air power and maneuver warfare. Reprinted from the 1994 edition, University Press of the Pacific, Honolulu, 2002
• Ångström, Jan & Widén, Jerker, Contemporary military theory: the dynamics of war, Routedge. Milton Park, Abingdon, Oxon, 2015

• Vyhlášení války
• Ženevské úmluvy na ochranu obětí války
• Casus belli
• Seznam válek
• Seznam občanských válek
• Občanská válka

• Obrázky, zvuky či videa k tématu válka na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo válka ve Wikislovníku
• Téma Válka a vojenství ve Wikicitátech
• Jiří Šedivý: Válka: rámec pro analýzu
• Článek o válce o vodu na osel.cz