Nothing Special   »   [go: up one dir, main page]
Přeskočit na obsah

Marsilius z Padovy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Marsilius z Padovy
Regionzápadoevropská filozofie
Obdobístředověká filozofie
Narození1275–1280?
Padova
Úmrtí1342–1343? (ve věku 62–68 let)
místo nejisté
Škola/tradicehumanismus
Oblasti zájmupolitická filosofie
Význačné idejelid je suverénním nositelem moci světské i církevní
Alma materpařížská univerzita
Významná dílaDefensor pacis [Obránce míru], 1324
VlivyAristotelés, Averroes
Vliv napředstavitele církevní reformace
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Tento box:

Marsilius z Padovy (latinsky Marsilius Patavinus, italsky Marsilio nebo Marsiglio da Padova; c. 1275/1280 – c. 1342/1343) byl italský humanistický myslitel, ovlivněný učením filozofa Averroa. Vytvořil světskou, proti papežské teokracii zaměřenou koncepci státu a politiky, dle níž je lid suverénním nositelem moci a státní moc je nezávislá na církevní moci.[1]

Život a učení

[editovat | editovat zdroj]

Působení v Paříži

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Padově někdy mezi léty 1275–1280.[2] V Paříži studoval medicínu, filozofii a teologii.[2] Stal se profesorem teologie (1312) [3] a v roce 1313 rektorem pařížské Sorbonny.[4] Zde se seznámil s učením Aristotela a Averroa i s názory stoupenců silné nacionální francouzské monarchie.[3] Když se rozpoutal boj mezi papežem Janem XXII. a císařem Ludvíkem IV. Bavorem, postavil se rozhodně na stranu císaře Ludvíka[5] a učinil tak bez ohledu na skutečnost, že papež Jan XXII. v roce 1324 Ludvíka Bavora exkomunikoval.[6]

Spis „Defensor pacis"

[editovat | editovat zdroj]

V Paříži vznikl roku 1324 jeho nejvýznamnější spis Defensor pacis [Obránce míru],[3] který napsal snad za spoluúčasti svého přítele Jana z Jandunu.[4] V tomto díle je vše podstatné z politické a náboženské teorie, co dělí dobu moderní od středověku,[7] je v něm převrácen tradiční středověký myšlenkový svět a církevní pořádek.

„Obránce míru" se spis nazývá z toho důvodu, že v něm obsažené zásady prý mohou vést k míru. Namísto tradičního učení, že královská moc pochází od boha, se ve spisu tvrdí, že nositelem veškeré moci světské i církevní je suverénní lid a na církvi nezávislý stát. Nejvyšší církevní instancí je vrchností svolaný všeobecný koncil. Církev má být nemajetná a působit jen na poli duchovním. Papežův primát znamená jen čestné prvenství a nezakládá se na božím ustanovení.[8]

Papež Jan XXII. prohlásil několik vět z tohoto spisu za kacířské, jeho autory exkomunikoval (1327), jejich díla zapověděl.[9] [10] Papež Klement VI. později prohlásil, že „nikdy nečetl horšího kacíře nad tohoto Marsilia Padovského." [11]

Pod ochranou Ludvíka Bavora

[editovat | editovat zdroj]

Poněvadž spis „Defensor pacis" vzbudil hned po svém zrodu zásadní odpor církevních kruhů,[3] uchýlil se Marsilius již na jaře 1326 do Norimberka pod ochranu císaře.[12] Papež Jan XXII. pak vydal edikt, v němž Ludvíka Bavora odsoudil i za to, že bludaře Marsilia z Padovy a Jana z Jandunu s jejich bludařskou knihou Defensor pacis chrání.[13]

Marsilius se stal císařovým poradcem a lékařem. V letech 1327–1328 podnikl Ludvík tažení do Itálie, aby se dal v Římě korunovat. Marsilius byl jmenován vikářem v Římě a zúčastnil se i Ludvíkovy císařské korunovace.[3] Byl patrně i iniciátorem pokusu císaře Ludvíka o sesazení papeže Jana XXII. a o nastolení vzdoropapeže Mikuláše V. [14] Tento vzdoropapež jmenoval Marsilia v roce 1328 milánským arcibiskupem. [11]

Po návratu císaře z Itálie setrval Marsilius pod jeho ochranou až do své smrti (asi 1342–1343,[2] místo nejisté). V době pobytu u císařského dvora[3] vznikly i jeho další spisy: Defensor minor [Menší obránce], Tractatus de translatione Imperii [Traktát o přenesení císařství], Tractatus de iurisdictione imperatoris in causis matrimonialibus [Traktát o císařově právu v manželských sporech]. Tyto práce měly za cíl zdůvodnit posílení císařských pravomocí proti nárokům papežů.[2]

Marsilius a Lucemburkové

[editovat | editovat zdroj]

Na přelomu let 1341–1342 vyvrcholilo úsilí císaře Ludvíka Bavora oženit svého syna markraběte Ludvíka s Markétou Korutanskou. Ta však byla provdána za Jana Jindřicha, syna českého krále Jana Lucemburského. Markéta tedy obvinila Jana Jindřicha z impotence a ze sexuální zvrhlosti. Císař Ludvík pak manželství Markéty s Janem Jindřichem ze své pravomoci zrušil a oženil s Markétou svého syna. Císař prohlašoval, že rozhodl „v souladu s božským zákonem" a přisuzoval si tudíž moc, jakou měl podle tehdy uznávaných norem pouze papež. Byl si však vědom závažnosti svého činu, a proto si vyžádal od učenců, kteří žili pod jeho ochranou, odborné posudky o této záležitosti.[15]

Marsilius napsal na konci roku 1341 nebo na začátku roku 1342 spis Tractatus de iurisdictione imperatoris in causis matrimonialibus [Traktát o císařově právu v manželských sporech], ve kterém se pokusil ospravedlnit císařův postup a tvrdil, že rozvod manželství náleží vrcholné moci světské, a nikoli církevní.

Lucemburkové ani papež tento rozvod ovšem neuznali. Kdyby se Marsilius dostal do rukou Lucemburků, kteří celou tuto aféru považovali za pohanu svého rodu, jistě by se mu zle vedlo.[16] K církevnímu rozloučení zmíněného manželství došlo až v roce 1349, aby se Jan Jindřich mohl oženit s Markétou Opavskou;[17] s tou pak měl šest dětí.[18]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Filosofický slovník. 2., opr. a rozš. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 1998. 463 s. ISBN 80-7182-064-4. S. 258.
  2. ↑ a b c d KUŤÁKOVÁ, Eva a kol. Slovník latinských spisovatelů. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1984. 718 s. cnb000024629. S. 407–408.
  3. ↑ a b c d e f CETL, Jiří et al. Průvodce dějinami evropského myšlení. 1. vyd. Praha: Panorama, 1985. 634 s. cnb000027282. S. 146.
  4. ↑ a b BUKÁČEK, Josef, ed. Slovník spisovatelů. Itálie, Vatikánské Město, San Marino, Švýcarsko (Ticino, Grigioni). 1. vyd. Praha: Odeon, 1968. 426 s. cnb000160223. S. 258–259.
  5. ↑ SOKOLOV, Vasilij Vasil'jevič. Středověká filozofie. Překlad Vilém Herold a Václava Steindlová. Vyd. 1. Praha: Svoboda, 1988. 476 s. cnb000045651. S. 425.
  6. ↑ ŠPIRKO, Jozef. Cirkevne dejiny: s osobitným zretel'om na vývin cirkevných dejín Slovenska. Sväzok II. 1. vyd. Turčianský Sv. Martin: Neografia, ©1943. S. 16.
  7. ↑ KALISTA, Zdeněk. Karel IV.: jeho duchovní tvář. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1971. 253 s. cnb000122135. S. 106–107.
  8. ↑ ŠPIRKO, Jozef. Cirkevne dejiny: s osobitným zretel'om na vývin cirkevných dejín Slovenska. Sväzok II. 1. vyd. Turčianský Sv. Martin: Neografia, ©1943. 540 s. [Citovné údaje jsou na str. 17–18.]
  9. ↑ ŠPIRKO, Jozef. Cirkevne dejiny: s osobitným zretel'om na vývin cirkevných dejín Slovenska. Sväzok II. 1. vyd. Turčianský Sv. Martin: Neografia, ©1943. 540 s. [Citovný údaj je na str. 18.]
  10. ↑ NOVOTNÝ, Josef. O četbě zapověděných knih dle nyní platných zákonů církevních. In: Časopis katolického duchovenstva, ročník 1909. [Viz č. 1, str. 30.]
  11. ↑ a b GUMPLOWICZ, Ludwig. Dějiny theorií o státu. I., Doby starší. Překlad Adolf Gottwald. V Praze: Karel Stan. Sokol, 1911. 336 s. cnb000592794. [Citovaný údaj je na str. 122.]
  12. ↑ KALISTA, Zdeněk. Karel IV.: jeho duchovní tvář. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1971. 253 s. cnb000122135. S. 36.
  13. ↑ KRYŠTŮFEK, František Xaver. Všeobecný církevní dějepis. Díl druhý, Středověk. Čásť druhá, Květ středověku a klesání jeho ke konci; od papeže Řehoře VII. až do pseudoreformace (1073-1517). V Praze: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna (J. Zeman a spol.), 1889. 818 s. cnb000286100. S. 435–436.
  14. ↑ KALISTA, Zdeněk. Karel IV.: jeho duchovní tvář. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1971. 253 s. cnb000122135. S. 108.
  15. ↑ SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV.: Život a dílo: (1316-1378). 1. vyd. Praha: Svoboda, 1979. 720 s. cnb000397480. S. 146 a 155.
  16. ↑ KALISTA, Zdeněk. Karel IV.: jeho duchovní tvář. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1971. 253 s. cnb000122135. S. 108–109.
  17. ↑ NEMRAVOVÁ, Lenka. Moravský markrabě Jan Jindřich a jeho manželka Markéta Opavská. Bakalářská práce. Vedoucí práce: Prof. PhDr. Lenka Bobková, CSc. Ústav českých dějin. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2012. 77 s. [Citovaný údaj je na str. 20.] Dostupné online
  18. ↑ SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV.: Život a dílo: (1316-1378). 1. vyd. Praha: Svoboda, 1979. 720 s. cnb000397480. S. 450.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • BARTOŠ, František Michálek. Marsiliův Defensor Pacis v husitské literatuře. In: Časopis Národního musea 102/1928, s. 13-26.
  • BUKÁČEK, Josef, ed. Slovník spisovatelů. Itálie, Vatikánské Město, San Marino, Švýcarsko (Ticino, Grigioni). 1. vyd. Praha: Odeon, 1968. 426 s. cnb000160223. [Heslo „Marsilio da Padova" je na str. 258–259; autor Zdeněk Kalista.]
  • CETL, Jiří et al. Průvodce dějinami evropského myšlení. 1. vyd. Praha: Panorama, 1985. 634 s. [Kapitola „Marsilius z Padovy – obhájce státní moci" je na str. 146–150; autor Jaroslav Kudrna.]
  • GUMPLOWICZ, Ludwig. Dějiny theorií o státu. I., Doby starší. Překlad Adolf Gottwald. V Praze: Karel Stan. Sokol, 1911. 336 s. cnb000592794. [Kapitola „Marsilius Padovský" je na str. 117–122.]
  • JANET, Paul. Dějiny vědy politické se zřetelem k mravovědě. Díl I. Překlad Břetislav Foustka. V Praze: Nákladem Jana Laichtera, 1896. 388 s. cnb001084369. S. 172–175.
  • KUDRNA, Jaroslav. Stát a společnost na úsvitě italské renesance: (studie k odrazu italského města v politické literatuře na konci 13. a na počátku 14. století). Vydání 1. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1964. 199 s. cnb000477289.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Marsilius_z_Padovy&oldid=23072845“