Carrie Mae Weems

Carrie Mae Weems
Narození	20. dubna 1953 (71 let) Portland, Oregon, USA
Národnost	Afroameričané
Alma mater	Kalifornská univerzita v Berkeley California Institute of the Arts Kalifornská univerzita v San Diegu
Povolání	fotografka, instalační umělkyně a video umělkyně
Manžel(ka)	Jeffrey Hoone
Děti	1
Ocenění	Římská cena (2006) Anonymous Was A Woman Award (2007) MacArthurova cena (2013) Cena Lucie (2014) čestný doktorát Syracuské univerzity (2017) Národní medaile za umění (2022) Hasselblad Award
Webová stránka	www.carriemaeweems.net
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Carrie Mae Weems (* 20. dubna 1953 Portland) je vlivná afroamerická umělkyně známá svým multidisciplinárním přístupem k umění. Kromě fotografie se zaměřuje také na práci s textem, textilem, zvukem, digitálními obrazy a videoinstalacemi. Její fotografie, filmy a videa se věnují závažným problémům, kterým čelí současní Afroameričané, včetně rasismu, sexismu a osobní identity. Zabývá se uměleckou tvorbou, která se vyjadřuje ke společenským zkušenostem barevných lidí, zejména černošek, v USA. Do svých děl často vkládá sebe samu, čímž ztělesňuje a připomíná černošské ženské téma.

Weems studovala nejprve tanec a fotografii a v polovině osmdesátých let 20. století se zapsala na studium folkloristiky na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Na počátku 90. let nafotila kolekci Kitchen Table (Kuchyňský stůl), která ji proslavila. V roce 2014 měla jako první americká umělkyně černé pleti retrospektivní výstavu v newyorském Guggenheimově muzeu. Získala řadu ocenění, grantů a stipendií a v roce 2023 se stala první černoškou, která získala Hasselbladovu cenu. Její díla jsou mimo jiné ve sbírkách Metropolitního muzea umění v New Yorku, Muzea výtvarných umění v Houstonu, Muzea moderního umění v New Yorku, Muzea současného umění v Los Angeles a Tate Modern v Londýně.

Carrie Mae Weems se narodila v roce 1953 v Portlandu ve státě Oregon jako druhé ze sedmi dětí.^[1] V roce 1965 se začala věnovat tanci a pouličnímu divadlu. Už jako čtrnáctiletá dívka věděla, že chce žít v New Yorku a že svou životní náplň najde ve světě umění. Věděla, že se stane umělkyní, ale nevěděla jakou.^[2]

V sedmnácti letech se odstěhovala od rodičů a přestěhovala se do San Francisca,^[3] kde studovala moderní tanec u Anny Halprin. V uměleckém vzdělávání pokračovala studiem na Kalifornském institutu umění v Los Angeles, kde ve svých 28 letech obdržela bakalářský titul. Magisterský titul získala v roce 1984 na Kalifornské univerzitě v San Diegu a poté absolvovala studium folkloristiky na Kalifornské univerzitě v Berkeley (1984–1987).^[4]

Kolem svých dvaceti let byla politicky aktivní v dělnickém hnutí jako odborová funkcionářka. Její první fotoaparát, který dostala od přítele k 21. narozeninám, sloužil nejprve k dokumentaci odborářské práce a teprve později k uměleckým účelům. K fotografování ji inspirovala kniha The Black Photographers Annual, která obsahovala snímky afroamerických fotografů, jako byli Shawn Walker, Beuford Smith, Anthony Barboza, Ming Smith, Adger Cowans a Roy DeCarava.^[2] Zájem o fotografii ji přivedl do New Yorku do Studia Museum v Harlemu, kde se setkávala s dalšími umělci a fotografy, jako byli Coreen Simpson a Frank Stewart. V roce 1976 absolvovala ve studiu kurz fotografie, který vedl Dawoud Bey, a přitom si vydělávala jako asistentka Anthonyho Barbozy.^[1] Poté se vrátila do San Franciska, ale zároveň učila ve Studiu Museum a komunitě fotografů v New Yorku. Od osmdesátých let 20. století se díla Carrie Mae Weems objevují po celém světě, svým poetickým a originálním přístupem k vyprávění inspirovala celou další generaci umělců. Je známá svým multidisciplinárním přístupem k umění, pracuje také s textem, textilem, zvukem, digitálními obrazy a videoinstalacemi.^[5]

Její práce je často kritická vůči sociálním nerovnostem a stereotypům. Weems uvedla, že se v průběhu 80. let odvracela od žánru dokumentární fotografie a místo toho vytvářela snímky, které vypadaly jako dokumenty, ale ve skutečnosti byly naaranžované, a také začala pracovat s textem a používat vícenásobné obrazy, diptychy a triptychy a tvořila příběhy.^[2]

V roce 1983 dokončila svou první sbírku fotografií, textu a mluveného slova nazvanou Family Pictures and Stories (Rodinné obrázky a příběhy). Snímky vyprávěly příběh její rodiny a Weems uvedla, že se v tomto projektu snažila zmapovat stěhování černošských rodin z amerického jihu na sever a svou rodinu použila jako model pro obecné téma.^[2] Další sérii nazvanou Ain't Jokin' (Nežertuju) dokončila v roce 1988. Zaměřovala se na rasistické vtipy a rasismus.^[6] Série nazvaná American Icons (Americké ikony, 1989) se rovněž zaměřila na rasismus.

Harvardova univerzita a Wellesley College poskytly Weems stipendia, rezidenční pobyty pro umělce a pozice hostujícího profesora. Koncem osmdesátých let 20. století vyučovala fotografii na Hampshire College. Dalším ústředním bodem pro ni byl sexismus. V kultovní sérii Kitchen Table (Kuchyňský stůl, 1989-1990) buduje emocionálně složitá vyprávění prostřednictvím jednoduše naaranžovaných černobílých fotografií, v nichž se staví do role milenky, přítelkyně, matky a osamělé ženy. Kolekce zobrazuje výjevy, které jsou univerzální a zároveň specifické pro život černochů.^[7][5]

O sbírkách Kitchen Table a Family Pictures and Stories Weems uvedla: „Používám svůj vlastní vytvořený obraz jako prostředek ke zpochybnění představ o roli tradice, povaze rodiny, monogamii, polygamii, vztazích mezi muži a ženami, mezi ženami a jejich dětmi a mezi ženami a jinými ženami, zdůrazňuji kritické problémy a možnosti jejich řešení.“ Vyjádřila také znepokojení nad vyloučením obrazů černošské komunity, zejména černošských žen, ze sdělovacích prostředků a snažila se tyto vyloučené subjekty reprezentovat a oslovovat svou tvorbou.

Kolekce 22 Million Very Tired and Very Angry People (22 milionů velmi unavených a velmi naštvaných lidí, 1989-1990) představuje fotografie obyčejných lidí a poukazuje na jejich použití jako nástroje revoluce. Spojením s textovými bannery tištěnými sítotiskem dílo poukazuje na sílu kolektivní akce. V sérii From Here I Saw What Happened and I Cried (Odtud jsem viděl, co se stalo, a plakal jsem, 1995-96) Weems shromáždila z muzejních a univerzitních archivů fotografie zotročených mužů a žen a dalších černochů. Spojením těchto snímků se silnými texty odhaluje roli, kterou fotografie hrála při podpoře a formování rasismu.^[7][5]

Po své první návštěvě Afriky vytvořila v roce 1993 soubor Africa Series (Africká série) a propojila fotografie afrických architektonických staveb s příběhem popisujícím počátky života.^[4] V kolekci The Hampton Project (2000) zobrazila na zvětšených fotografiích původní obyvatele Ameriky „před“ a „po“ a zdokumentovala, jak se jejich tradiční vzhled a oděv proměnil vlivem bělochů. Vyvolává tak závažné otázky týkající se asimilace a odlišnosti.^[6]

Weems je i nadále aktivní v uměleckém světě a kromě své sólové tvorby vedla kolektivní veřejné umělecké projekty a multidisciplinární představení. Spojila aktivisty, umělce, hudebníky, básníky, teoretiky a spisovatele a svolala akce jako Past Tense/Future Perfect v Guggenheimově muzeu a The Shape of Things v Park Avenue Armory. Verze The Shape of Things později putovala do LUMA Arles ve Francii.^[5]

V sérii velkoformátových fotografií Roaming (Putování, 2006) pořízených v Itálii stojí umělkyně oblečená v černém a otočená k budovám zády k objektivu a dívá se na starý svět. Patří k němu nebo je vetřelec? Jako slavnostní múza, jako by se ptala: Kdo píše historii? Kdo ji přepisuje a kde a jaké je v ní naše místo?^[6] V roce 2008 se ve svém projektu Constructing History: A Requiem to Mark the Moment (Tvorba dějin: rekviem na památku doby) na Savannah College of Art and Design v Atlantě vrátila k tanci. Se studenty a členy komunity spolupracovala na rekonstrukci doby společenských otřesů z šedesátých let 20. století a zásadních událostí hnutí za občanská práva.^[7]

Její kolekce Slow Fade to Black (Pomalé zčernání, 2010) zkoumá ztracený obraz a paměť afroamerických baviček, zpěvaček, tanečnic a hereček z dvacátého století. Soubor fotografií představuje řadu významných afroamerických umělkyň z minulého století, například Josephine Baker, Marian Anderson a Billie Holiday, které se vytratily z naší kolektivní paměti. Rozmazané obrazy umělkyň slouží jako metafora pokračujícího boje afroamerických umělkyň o to, aby zůstaly viditelné a aktuální.^[8]

Projekt Grace Notes: Reflections for Now (Poznámky o milosti: úvahy pro současnost, 2016) je multimediální představení, v němž se mísí hudba, mluvené slovo, tanec a video a zkoumá roli milosti v úsilí o demokracii.^[7] Weems je jednou ze šesti kurátorů z řad umělců, kteří vybírali umělecká díla pro výstavu v Guggenheimově muzeu v letech 2019–2020.^[9] Je rezidenční umělkyní na Syracuse University.^[10]

Pro sezónu 2020/2021 ve Vídeňské státní opeře navrhla velkoformátový obraz (176 m²) Queen B jako součást výstavní série Safety Curtain.^[11] V roce 2020 režírovala krátký film The Baptism, který vznikl na objednávku Lincolnova centra a který spojuje obrazy přírody, protestu a každodenního života s básní Carla Hancocka Ruxe na počest zesnulých aktivistů Johna Lewise a C. T. Viviana.^[7]

Díla Carrie Mae Weems jsou mimo jiné ve sbírkách Metropolitního muzea umění v New Yorku, Muzea výtvarných umění v Houstonu, Muzea moderního umění v New Yorku, Muzea současného umění v Los Angeles a Tate Modern v Londýně.^[5]

Dcera Faith se narodila, když bylo Weems 16 let a vychovávali ji převážně její teta a strýc.^[1] S manželem Jeffreym Hoonem žije v Syracuse ve státě New York.^[5]

První ucelená retrospektiva věnovaná třiceti letům jejího díla Carrie Mae Weems: Three Decades of Photography and Video proběhla v září 2012 v Nashvillu ve státě Tennessee.^[6] Výstava později putovala do Portlandu a Clevelandu. V roce 2014 měla jako první americká umělkyně černé pleti retrospektivní výstavu v newyorském Guggenheimově muzeu.^[12]

Vystavovala mimo jiné také v Metropolitním muzeu umění v New Yorku, Centru výtvarného umění Iris & B. Geralda Cantora na Stanfordově univerzitě, Centro Andaluz de Arte Contemporáneo v Seville a v Barceloně, v Barbican Art Gallery v Londýně, ve Württembergischer Kunstverein Stuttgart (WKV) v Německu a Kunstmuseu Basel ve Švýcarsku.^[7]

Získala řadu ocenění, grantů a stipendií a v roce 2023 se stala první černoškou, která obdržela Hasselbladovu cenu.^[13] Mezi další ocenění patří Cena Bernda a Hilly Becherových, MacArthurův grant Genius, Medaile za umění udělovaná Ministerstvem zahraničí USA, stipendium Joseph Hazen Rome Prize udělované Americkou akademií v Římě, Cena Louise Comfort Tiffanyho a Cena za celoživotní dílo udělovaná Congressional Black Caucus Foundation.^[7]

• 2006: Římská cena^[14]
• 2007: Anonymous Was A Woman Award^[15]
• 2013: Congressional Black Caucus Foundation's Lifetime Achievement Award^[16]
• 2013: MacArthur Fellow, "Genius" Award^[17]
• 2014: BET Visual Arts Award^[18]
• 2014: Lucie Awards^[19]
• 2015: ICP Spotlights Award, International Center of Photography.^[20]
• 2015: Ford Foundation Art of Change Fellow^[21]
• 2015: W. E. B. Du Bois Medal, Harvard University^[22]
• 2016: National Artist Award, Anderson Ranch Arts Center^[23]
• 2017: Čestný doktorát Syracuské univerzity^[24]
• 2017: Inga Maren Otto Fellowship, The Watermill Center^[25]
• 2019: Členství Honorary Fellowship Královské fotografické společnosti, Bristol^[26]
• 2020: Induction into the International Photography Hall of Fame and Museum^[27]
• 2023: Hasselblad Award^[28]

• Carrie Mae Weems: The Museum of Modern Art (N.Y.),^[29] 1995.
• Carrie Mae Weems : Image Maker,^[30] 1995.
• Carrie Mae Weems : Recent Work, 1992–1998,^[31] 1998.
• Carrie Mae Weems: In Louisiana Project,^[32] 2004.
• Carrie Mae Weems: Constructing History,^[33] 2008.
• Carrie Mae Weems : Social Studies,^[34] 2010.
• Carrie Mae Weems: Three Decades of Photography and Video,^[35] 2012.
• Carrie Mae Weems, Yale University Press, 2012.^[36] První velký přehled kariéry Weemsové a kromě více než 200 děl obsahuje sbírku esejů od vědců.^[37]
• Carrie Mae Weems: Kitchen Table Series,^[38] 2016.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Carrie Mae Weems na anglické Wikipedii.

• Fotografie ve Spojených státech amerických
• Ženy ve fotografii
• Seznam amerických fotografek

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Carrie Mae Weems na Wikimedia Commons