Curzonova linie
Curzonova linie byl návrh západní hranice SSSR (současného Běloruska, Ukrajiny a Litvy) s Polskem. Vytyčila ji Rada Dohody podle usnesení z 8. prosince 1919.
Popis
Curzonova linie nebyla a ani neměla být vytyčena podle etnického kritéria, i když je tak často prezentována. Jak na její východní, tak na západní straně ponechávala rozsáhlé oblasti obydlené většinově etniky, která měla rozdělovat (Polsku přiznávala oblast kolem Sejn a Punska obydlenou hlavně Litevci, Litvě a Bělorusku přiznávala Vilensko a oblast Grodna obydlené hlavně Poláky, Polsku přiznávala oblasti kolem Bielska Podlaského a Hajnovky obydlené hlavně Bělorusíny, Ukrajině přiznávala Lvov a Ternopilsko obydlené hlavně Poláky, Polsku přiznávala východní část vesnických oblastí u Přemyšle, Sanoku a Chelma obydlené hlavně Ukrajinci). Původně byla Curzonova linie vytyčena pouze na území patřícím před válkou Rusku, teprve později byla dodatečně prodloužena také na bývalé rakouské území v Haliči. Název projektu je odvozen od tehdejšího britského ministra zahraničních věcí lorda George Curzona, který ale nebyl ani jejím autorem ani zastáncem. Autorem linie byl Philip Kerr, sekretář tehdejšího britského premiéra Davida Lloyd George, který ji také osobně prosazoval.
Její trasa vedla (od severu):
- Grodno – Jalówka – Němirovo – Brest – řeka Bug – Krylovo a poté jihozápadně k československé hranici.
Během polsko-sovětské války v roce 1920 předložil britský ministr zahraničí G. N. Curzon Moskvě návrh, aby se Rudá armáda na svém postupu zastavila právě na této linii, ale sovětská strana tento požadavek ignorovala (sovětská vojska tehdy postupovala na přes linii dále na západ). Sovětský svaz začal Curzonovu linii prosazovat teprve po porážce u Varšavy a ústupu daleko na východ od Brity propagované Curzonovy linie. Po uzavření Rižského míru v březnu 1921 vedla hranice mezi Polskem a sovětským Ruskem mnohem východněji.
Jaltská konference
V roce 1945 předložil Stalin na konferenci v Jaltě svůj požadavek sovětských hranic na západě na Curzonově linii. Konference se nakonec usnesla, že východní hranice Polska povede víceméně po této linii. 16. srpna 1945 byla podepsána moskevská dohoda o sovětsko-polské hranici, vycházející z Curzonovy linie, ale místy kosmeticky upravená ve prospěch Polska, protože západní mocnosti se bránily příliš velkým územním požadavkům Sovětského Svazu.
Curzonova linie se však původně týkala příměří a znamenala demarkační čáru. Nebyla míněna jako stálá státní hranice. Po Jaltě se jí se souhlasem spojeneckých velmocí stala. Náhradu za ztracená území na východě mělo Polsko dostat na úkor dosavadního německého státu, zde ovšem hlavně Britové protestovali proti připojení Dolního Slezska a oblasti kolem Štětína k Polsku. Území připojené k Polsku bylo o 77 000 km² menší než polské území, které bylo připojeno k Sovětskému Svazu.
Literatura
- Natalija Naročnickaja. 2006. Rusko a jeho místo ve světě, s. 156. Praha: Ottovo nakladatelství.
- Henryk Zieliński, Historia Polski 1914-1939, Zakład Narodowy im. Ossolińskich, 1983.
- R. Dmowski, Polityka polska i odbudowanie państwa, Paryż 1925, s. 114
- P. Eberhardt, Polska granica wschodnia 1939-1945, s. 202-203
- článek - Linia Curzona-najwieksze oszustwo XX wieku
